U nás

Ta vlídnost a ochota uvolnily mladému tkalci v jeho sklíčenosti. Veseleji prohlédl a šel chutě se Zejdlem k najatému skladišti v přízemku sousedského domu; tam odběrač kupce, jemuž Zejdl prodal, odnášel z podsíně koupené kusy. Celý stoh jich byl tam už vyrovnán. Tu čekali před domem s ostatními, až bylo po trhu u radnice, až pak dostal Zejdl a všichni sumu, jaká byla na kopě jednoho každého napsána. Když se vrátil na náměstí, bylo již nápadně volněji.

Tkalci se po trhu rychle rozcházeli, domů, městem po ulicích, do krámů koupit dětem roháček nebo podbělku, soli nebo trochu tabáku, mouky. Někteří zastavili se také po hospodách, ohřát se čtvrtkou, talířem polévky, jiní vešli do přezáckých krámů nakoupit si příze na nový kus. Také Zejdl k takovému zamířil.

Byl opodál hospody na rynku, do které chodili „plátenní“ kupci a páni z kláštera. Když tam Zejdl s Pavlem docházeli, zahlédli u ní dva kupce v kožichách a v pěkných, teplých čepicích. Jeden byl Prušák, druhý Broumovák. Jakási ženská v nevalném šátku přes hlavu, mající kopu v pytli u nohou, je zastavila na kraji průjezdu.

Tkalci hned vyrozuměli, že tu čekala, protože neprodala kus a že nechce s ním, bez peněz jít domů. Také pozorovali, že ho kupcům nabízí, zkroušeně, pokorně, i to, že ten Prajz se zamračil a že chce jíti dál, že hlavou potřásl a rukou odmítá. Broumovák se však zastavil a optal se zkrátka po česku, s tvrdým přízvukem, byla-li na trhu.

„Byla, ale dávali mně tuze málo – šest.“

„Protože máte špatnou vóru,“ skočil jí kupec ostře do řeči. „Nechala jste si příze, viďte. Já bych vám taky víc nedal.“

„Jen se, prosím jich, podívají.“ Hlas zněl nutkavě, ale zároveň ustrašenou prosbou.

„Á, je po trhu,“ odbyl ji kupec a šel za druhem, jenž ho po německu vyzval, aby s ní ani nemluvil, že jen tak kňučí.

„Vezmou si to tedy za těch šest!“ volala za nimi žena plačky v zoufalém rozhodnutí. Ale již neslyšeli; vešli z průjezdu do teplé světnice, kterou vanula vůně čerstvých pečení a kdež na dlouhém stole, obsazeném už několika jejich kolegy, rdělo se jiskřivé víno ve sklenicích.

Zejdl s Pavlem zastavili se u chudé tkalcové a vyslechli, když plačíc si posteskla, že se jí muž roznemohl a že děti mají ještě malé, že musila sama s kopou, ale že jí dávali tak málo, a doma že nemají groše, že na ten trh čekali. Teď měla s prázdnou odejít, a ještě se muže bála, že jí bude vinu dávat, ach, co si počne!

Měli s ní upřímnou soustrast, cítili tu bídu a to otroctví, pomoci však nemohli. Když Zejdl zašel do krámku, strčil Pavel plačící tkalcové, jež kopu brala na rameno, desetník do dlaně; ale měl při tom strach, aby ho nikdo nezahlédl.

Nekonečné, husté řady šedých beránků na bílém podkladu nebes té chvíle prosvitly. Slunce ještě za mraky, ale patrné na zářivém místě oslnivé bělosti, je prozářilo; okraje jejich, jako hřebeny dlouhých, za sebou řadami zčeřených vln, zahořely ohnivým zlatem. Prosvitlo městem, krajinou.

V městě také, protože se rozplynula zátopa lidí. Náměstí skoro prázdno, jen vozy ještě tu a tam stály. Tkalci se rozešli v různé strany, jak přišli. Také Padolští a všichni z Padolské strany se vraceli, porůznu, v houfcích. Silnici přes Zákopanici k Bezděkovu nechali stranou, aby si nadešli, a kráčeli vzhůru. Kráčeli stezníkem kolem Radešova, plání dolů k Bezděkovské myslivně, v úpatí, nyní lehčeji, bez kop, leda že si ten onen přízi nesl na nové dílo. Než tu tam přece se některý vracel s kopou, neprodanou, rozmrzelý nebo smutný. Ulevovali si, ne jeden, ne dva. Po stezníku, kterým se brali, všude stesk, i mezi těmi, kteří prodali, i propukající hněv, jejž tam na podsíni u radnice, u kupeckých stolic dusili.

Mladý Pavel, jda za Zejdlem, jemuž nesl na kus přízi, uslyšel málo nového. Tak a podobně hovořívali Machovští a Lhotští, když se s nimi z trhu vracel, tak stýskali na kupce, jak se umlouvají o ceny, jak málo, tuze málo platí.

„A jde jim to k duhu,“ slyšel před sebou obstarožného tkalce, krátkého, ve vyrudlém kabátě, v čepici, jejíž uši měl pod bradou upevněny; Kaválek mu říkali. Mluvil tuze nahlas a tuze trpko. „A jak! Dary boží se na nich hezky ujímají. Ať někdo řekne, že jeden groš nespravedlivý spolkne sto spravedlivých. Těm Němcům pořád přibývá a bohatnou.“

„Z našich mozourů,“ tenkým hlasem vpadl dlouhý, hubený tkadlec.

„A tak jaká je v tom spravedlnost! Našinec má každý groš vykrvavěný, a je pořád hůř.“

„A vejš plátna nepůjdou,“ ozval se třetí. „Leda že by se ve světě něco mehlo.“

„Máš praudu,“ dotvrzoval zeširoka Kaválek, „co se mýho rozumu dotejče, jak já to pozoruju, kouká to opraudu na nepokoj, a velký.“ Mluvil to tuze vážně a křivil usliněná ústa. Obraceli se po něm; slova jeho, ač pro ně neměl žádného dokladu, trhla i těmi, kteří šli vedle a povídali si o mouce, o chlebě nebo jak jim koza dojí, o jedovatině v noze, o stonání, o bolestech. Přešli tu skupinu, neboť Zejdl kráčel hodně ostře. V houfci, který pak docházeli, mluvili také o kupcích, že se jim to handluje, když mají do toho.

„Mají, ale také každý neměl,“ vykládal Zima v starém burnuse, s uzlíčkem na holi. „Jako ten Šrol, no, začal čemu říkajíc s trakařem.“

„Inu, bože, štěstí mu svědčí, už je to tak někomu souzeno,“ ozval se odevzdaně a skoro smutně v houfci hlas. Ale Zima ho hned odbyl:

„Inu, štěstí, to se ví. Kšeftu rozumí, to je to, a šátrný prej je a do práce jako kat.“

Mluvil dál o jiných kupcích, jak umějí nadávat, ten Prajz jeden že se hned kohoutí jako čert a člověk aby mlčal, co taky, na chudého že všude teče, co pořídí? leda že mu hodí kopu na hlavu. To již Pavel neposlouchal. Zamýšlel se; přes tu chvíli se ohlédl na lesnatý Bor, který teď v plném jasu vyvstal dál nalevo, krásně bíle, až svítil, na modrém nebi za ním čistě vybraném.

Viděl ho cestou pořád a Bor jej pořád upomínal na domov, na dolinu, které odtud nebylo vidět, kterou si však podle něho a okolních kopců mohl určit, kde leží. Bylo mu teskno a tu v umrzlých polích, ve mrazivém jejich tichu, kde lesy se tak smutně černaly, ještě teskněji.

Co asi máma dělá, bylo-li jí to přece trochu líto, že odešel? Ale přišel on, Víšek, a bude dobře. Vytrhl se a odvrátil oči od Boru.

Šli kolem nového houfce a z toho za nimi dorazilo:

„Zejdl si zas ňákýho berana vede.“

Zejdl se jen usmál a řekl Pavlovi:

„Slyšals?“

„Slyšal. U nás je to taky tak.“

Ale teď teprve Pavlovi připadlo, že šel Zejdl skoro pořád sám, jen s ním, že málo s kým promluvil; i porozuměl, proč.

To již sestupovali s planiny dolů k myslivně na kraji pěkné doliny mezi lesnatými kopci, kterou lukami, teď mrtvými, v poprašku sněhu, vinula se Medhuje pod černými, holými olšemi. Minuli Kozinek, osamělý mlýn, dali se úzkou cestou na úpatí vrchů kolem černého lesa, dál kolem Střeziny, osamělé formanské hospody dřevěné.

Za tou pak zanedlouho uzřeli před sebou bedněnou zvonici.

„To je Padolí,“ ukazoval Zejdl. „No, jak jsem poudal, dnes ostaneš u nás, a zejtra s pomocí boží budeš si hledat místo.“

Pavel mlčky přikývl a tiše povzdechl.