U nás

V mraku a bouři skončil ten „amtsták“. Hřmělo česky, německy a hodně. Vrchní rudý jako krocan nadával i hrozil; rychtářům však jako by sprchlo po dlouhém suchu. Ti vpředu stáli sice jako pěny, ale v očích jim hrálo a v koutkách úst trhalo; ti zadnější se smáli a zubili.

Každý měl z toho radost, jak Vacek dohřál pyšného direktora, i z toho, co vyvedl Mackovi. Jen Mityska ztuhl; jako vyjevený díval se na Vacka, jak pokojně stál a se usmíval v tom přívalu zlostných slov a v blescích panského hněvu a jak pak opět vysekl kompliment vrchnímu i tlustému kancelistovi a ospalému písaři, kteří z nařízení direktorova musili osmahlého řezníka vyprovodit do „díry“.

Odcházel jako hrdina a ne jako odsouzený, a jako o hrdinovi o něm mluvili, už když vycházeli.

A Mackovi se smáli, upřímně, s netajenou škodolibostí. Jen si to ještě přáli, kdyby ho mohli po tom arestu uvidět. Ale starý lev všechen rozezlen někam zalezl a neukázal se ani na chvilku.

Mitysku konšela to všechno zlobilo. Vacek měl trest, ovšem, ale ještě více slávy. Pořád jen o něm povídali a na něj, na konšela se ohlíželi. Proto se ze zámku hned vytratil. Doubenus však se tam pozdržel. Jemnostpán mu uložil, aby se zastavil u pana pátera Havlovického, vyřídit mu pěkné pozdravení a kdy je zas velebný pán v Padolí navštíví.

Když Doubena z kanceláře pustili, šel hledat pátera Havlovického. Doma ho nezastal. Čekal tedy přede dveřmi jeho bytu. A čekal trpělivě. Byl na to zvyklý a také ho sílila tichá naděje, že pan páter si vzpomene, že je takový dobrák. )

Zatím P. Havlovický, jda zdola, z města, meškal na zámeckých schodech. U samé brány tam potkal Padolského rychtáře a Čejchana granatýra. Zastavil je, poněvadž je oba znal, a dal se s nimi do hovoru. Uslyšel o Vackovi a Mackovi i vrchním. Usmál se jen, ale nezasmál, a tak nějak trpce řekl:

„To jsou pořád staré časy, a měly by – už být novější.“

A hned se vyptával na Padolí, na pana faráře, rychtáře na hospodářství a Čejchana jak je s tkalcovinou. Granatýr, patrně potěšen, že se velebný pán dal s ním do hovoru, odpověděl, že by mělo být líp, chudý tkadlec že je na tom chuře, a že je dost nouze mezi lidem.

„A vědí, velebný pane, nouze není ani sestra ani bratr.“

„Vím, vím, ale Čejchane, vy sebou přece trochu vládnete, vám není tak zle. Copak vy musíte s každou kopou do Police, když tam ti handlíři přijedou? Jak pak, abyste si sám něco začal? Byl jste ve světě, nedáte se prodat, copak, abyste se zas do světa pustil?“

„Já?! A jak?“

„S plátny. To zboží ve světě draho platí. Nač má ty výdělky mít cizí? Já být vámi – a kdybych měl na trakaře začít. Několik véb krásného plátna, ale musilo by být jako vykvetlé, a to vy pořídíte, vy tomu rozumíte, to byste viděl, jak by v Karlových Vařích nebo v nějakých jiných lázních šlo na dračku. Víte, handle, mandle.“ Usmál se svým milým úsměvem a dodal: „Pamatujte na to. Až přijedu do Padolí, přeptám se, jak se chystáte.“

Čejchan se jen usmíval, hlavou kýval, přisvědčoval; ale v nitru se mu hned, jak se páter o té obchodní cestě zmínil, nechuť ozvala, že ne, to že je přece jen těžká věc. Ale odcházel nadšen vlídností zámeckého kaplana, jeho srdečným tónem, že si jej, přadynkáře, tak dobře pamatoval a že se tak o chudý lid stará.

Doubenus zatím stál odevzdaně, jako stával u vědomí povinnosti v slepé poslušnosti tam dole ve Veroně na vartě, a čekal. Trpělivě čekal. Díval se před se, na bránu, vedoucí z nádvoří, od kaple do druhého, na její emblemy v kameni tesané, na korouhve, na kanony a hádal, to že je na památku nějaké vojny.

Až se mu žaludek ozval, jako vždycky po ránu. Vzpomněl na Čejchana a na rychtáře, teď že oni jsou s ostatními na kutlofě v hospodě, na drštkové. Viděl ji na bílém talíři, viděl, jak se z ní kouří, jak je pepřem posypaná. Táhl do sebe nosem dech, jako by její mastná vůně přivanula.

A bylo ještě hůř; uviděl nějakou mladou kuchařinku v bílé zástěře, nesoucí něco pod přiklopeným talířem. Zmizela směrem ke kancelářím. „Ti páni! Ach, bože, ti se mají,“ pomýšlel, a důchodnice se mu mihla na mysli. Vzpomněl si, že je tady někde, ta že ona taky dobře vaří. Ach, to ono je dobrota – polykal na prázdno, to ono tomu důchodnímu chutná; a taková ženská –

Pak ji zhlédl; to jak vyšel branou několik kroků dál, aby pořád nestál, na druhé nádvoří. V okně ji spatřil, nemýlil se, měl dobrý zrak. Nebyla tak jako na faře o pouti, měla na hlavě čepeček s nějakou mašlí, a to jí také tuze slušelo.

Pro jistotu se tam ještě jednou podíval, a zas. Panička stála a tiskla hlavu skoro až do okna, jako by něco vyhlížela. Doubenus ani nevěděl, že stojí a že se dost neomaleně nahoru dívá. Panička však jako by si ho nevšimla, jako by ho neviděla. Až pak náhle sebou živě hnula. Doubenus si toho všiml.

Vtom však zahlédl pátera Havlovického a pro něj zapomněl na paničku. Naráz smekl a jel po pravici statného zámeckého kaplana v modrém plášti, jenž vážně přicházel a vážně před se hleděl. Paní důchodního v okně neviděl, ač v ten okamžik otvírala okno a nějak dlouho jeho háčky zatýkala. Dost se při tom vychýlila v bělostném čepečku, v půvabném županu živých barev, ozářená proudem paprsků dopoledního slunce.

Doubenus se kaplanovi dobře hodil. Zabral se s ním do hovoru a v tom hovoru vedl jej do svého bytu. Otevřené okno, panička mu ušly, schválně se vzhůru nepodíval, ušlo mu i to, jak se paní důchodňová za ním upřeně dívá.

Doubenus pak opět čekal. Seděl v pokoji zámeckého kaplana u dveří na židli a divil se, co má pan páter knih, plný stojan, a co jich ještě na stole i na židli, a divil se, jak pan páter zčerstva píše. Když pak od něho bral psaní dobře složené a zapečetěné, ucítil v dlani lesklou diškereci, a větší, nežli se nadál.

Venku přidal do kroku. Nad svůj obyčej rychle sestupoval se zámku strání po schodech dolů, aby nezmeškal drštkovou a také aby zastal Padolské. Mitysku konšela však už nestihl. Ten odešel už dřív, a sám, a tak se bez něho vrátili odpoledne domů.

Doubenus pro samé vypravování nedostal se už k žádné práci. Nejprve jemnostpánu pověděl, a to nejstručněji, jak bylo na zámku, jak u pana pátera, jehož psaní odevzdal. S tím listem zašel si bělovlasý farář do čeledníku a tam u okna pod klecemi si jej četl. Nejvíce ho zajímala zpráva, že byl P. Havlovický od Padolské pouti zase doma, u rodičů, a že se za té příležitosti zase zastavil na Boušínské faře.

„Pan farář Ondrášek je zdravý jako mník,“ psal zámecký kaplan. „‚Včeličky dušičky‘ na zimu opatřil jak náleží, zvláště frátera dobře slámou obalil, aby ho neprofouklo. Všecko mi ukazoval a vykládal, a těší se, že matka nezemřela, že je roj zachován. Ale pak jste ho měl vidět, když jsem mu pověděl, kdo vlastně mu toho ‚frátera‘ na podzim porazil. Zvěděl jsem totiž na zámku od ouředníků o výslechu té chasy zlodějské, a tu se jeden z té roty také vyznal, že porazil ze zbujnosti na Boušíně na faře oul, když měl s kamarádem kolem cestu. ) Když tohle pan farář uslyšel, náramně se zarazil a hned ani nepromluvil, až najednou na mne, je-li to jisto. Řekl jsem, že je to v aktech. A tu se zarmoutil a povídá: ‚A já kvůli těm lotrům křivdil poctivému člověku –’ Měl totiž na někoho důmnění, však o tom ráčíte vědět, jak mi řekl.

Proto ho to tak mrzelo a opakoval, to že není jen tak. Já vím, že učitele ještě odprosí. Ale pak se potěšil, když jsem mu oznámil, že tentokrát se svou žádostí pochodí, že je to v kanceláři na dobré cestě, že mu povolí nový kryt na stodolu i nový chlív že mu postaví. To ho tuze těšilo.“

Zde farář Zeidler přestal čísti, neboť soumrak zaclonil nevysoký čeledník. V klecích dál od okna se již zatmělo. Farář vyšel ven, do kuchyně pro svíčku. Tam šerem obetkán seděl Doubenus na lavičce u kamen; vedle sebe měl prázdný hodný hrnek se lžicí a misku, skoro mísu, také prázdnou. Posilněn polévkou, tady měl jahelnou, a vařenými buchtami se sušenými houbami, vypravoval, a to obšírněji, staré hospodyni a hrobařovi dnešní zámeckou událost.

Po třetí a nejobšírněji, ale to již v mrkavé, zarudlé záři lojové svíčky, líčil tutéž příhodu u Lewitů dvěma kmochům s ním sedícím. A tu také nejveseleji. Usmíval se, až se mu červené tváře blýskaly, a mhouřil zas oči do čárek. Přitom chutě kouřil a utápěl ostatek diškerece.

Přes tu chvíli však mrkl po dveřích do sedničky vedle, nevyjde-li odtud mladá židovinka. Scházela mu. Skoro líp se mu povídalo, když tu seděla a poslouchala. Hned jako by tu prokouklo, oživlo. Bylo veseleji nežli s tím nemluvou Lewitem, který buď kouřil z dlouhé dýmky a mlčel, nebo seděl v šenkyši nad dlouhou, úzkou knihou, do níž zapisoval, hlavně ty, co u něho viseli.

Ale sestra jeho, ta jako cácorka poslouchala, optala se, prohodila něco, zasmála se. Toho podvečera však nešla. Už se na ni optal, ale Lewit ze šenkyše něco mrzutě zamomtal, že Doubenus z toho nezmoudřel. A tak ho již nechal.

Justyna nebyla daleko. U Frýdků. Odskočila si tam, když se den nachyloval, promluvit s Vincinou a něco nového uslyšet. Věděla, že dnes večer nebude jí možná na přástvu. Chtěla mít alespoň tuto chvilku, a také (to tajné přání se jí srdcem jako jiskra kmitlo), že se tu snad učitelčin Antonín staví, až půjde ze školy. Že tam šel, věděla. Viděla ho tam jít, když stála u okna, u stehlíka, a věděla také, že tam jde hrát.

Slyšela již od Vinciny, jaký je Antonín muzikant, že hraje krásně na housle a tady že žádný neumí tak na trumpetu jako on. To se v Praze tak vyučil, strejček, ten velký pán, že ho posílal do takové školy a že mu zvláště na to platil.

U Frýdků nikdo nebyl. Vincina předla, a starý seděl také za kolovratem, ve vestě, beze všeho, a jako obyčejně v bačkorách. Justyna usedla na „laje“ poblíž okna. Jen dosedla, již se ozvaly na síni kroky, rychlé, svěží a jako nedočkavé. Justyna je poznala a Vincina zvolala:

„Že je to Antonín!“

Byl. Přišel dříve, nežli se ho Justyna v svém tichém přání nadála. Právě ve škole odehráli, povídal, cvičili novou mši, a tak že se tu zastavil. Starý Frýdek, jenž tak rád slýchal o světě, zvláště o Praze, vítal jej upřímně, a nechal přádla. Vincina také.

Přišla chvíle, kdy dílo samo přestává, kdy není už dobře vidět a rozsvítit se ještě nechce. Den zhasl; na západě rděl se ještě řeřavým uhlím zpod hustého popelava. Vítr usnul, bylo cítit, jak tiše mrzne, jak přituhuje; a ve světnici kamna příjemně vydávala. Přišla chvíle temnosvitu, chvíle tajemna večerních stínů, kdy mysl se odvrací od všední lopoty a srdce se spíše otvírá, jako kalich večerního květu, dojmům i vzpomínce. Ticho po jizbě, postavy tratí se v šeru, i tváře splývají v nejasnu. A živé slovo jako čarovný proutek za té černé hodinky; otvírá kouzelné síně pohádky i tajemné kobky minulosti, maluje daleké končiny i cizí světy –

U Frýdků sem tam hovořili, s častým odmlčením. Cítili, že se mluví jen tak, že pro tuto chvíli má přijít něco jiného. Až starý Frýdek je vytrhl. Sedě na lavičce u peci, cpal z měchuřiny svou hliněnou dýmku prosté, ohnuté troubele. Nabíral mezi prsty suchého tabáku a „pškal“, „pškal“, až šustěly tabák i měchuřina, a pojednou se ozval:

„Anton, povídej něco, víš, o Praze.“

„Povídej,“ přidala se hned a horlivě Vincina, sedící na židli u kolovratu, jejž postavila vedle. Mladý hodinář seděl u stolu, zrovna proti nim. Usmál se a podíval se bezděky na mladou židovku, kol jejíž hlavy po jedné straně, k oknu, chvěl se hasnoucí zásvit západu.

Viděl, cítil, že na něm tkví její velké oči. Mlčela, ale když Vincina po druhé ho pobídla, přidala se k ní prostomile:

„Prosím vás, něco o Praze.“

Udělal jim po vůli. Když začínal, cvakl starý Frýdek ocílkou, a šerem zasršely jiskry. Zápach zažehnuté hubky zavanul, pak vyrážely kotoučky tabákového dýmu a rozplývaly se v šeru. Starý bafčil s celou chutí, s tou obzvláštní chutí, kterou míval, když sám vypravoval, nebo spíše ještě, když sám poslouchal.

A poslouchal a chodil s „ďoučaty“ Prahou, jak je učitelčin vodil. Frýdek zvolna kouřil, Vincina se opřela o lenoch židle, Justyna seděla jako pěna. Zásvit se od její hlavy znenáhla ukrádal. Jen mladistvé čelo a část svěžího obličeje pronikaly půvabně ze šera, v němž se tratila její štíhlá postava.

Stanuli na Staroměstském rynku, u orloje. Mladý hodinář jim vypravoval o divu těch hodin, o apoštolích, o lakomci, smrti a kohoutu, zavedl je nahoru ke stroji, kdež nejednou byl sám nebo s mistrem. Líčil, jaký to div práce, jaká tu spousta koleček a kol a per, jak se to vše zkazilo a jak nikdo si s tím nevěděl rady.

Od pece se ozval starý Frýdek, a to o Slepém mládenci, ten že prý ty hodiny dělal. Také toho mládence tak hned nepustil, jeho osud i proroctví, v něž svatě věřil; měl o tom i knížku překrásnou. Vincina již otáčela řeč, aby Antonín mohl dál, ale marně. Pantáta sice knížky o Slepém mládenci nechal, vzpomněl si však, že o Jenovefě je také tuze krásné čtení. A hned by byl začal o nešťastné vévodkyni brabantské. Přestal však hned a údivem hvízdl do rtů, když si Antonín vzpomněl, že to všecko v Praze viděl.

„A co, a kde, kde?“ ptal se nedočkavě Frýdek. „V Jezovitské ulici, to tam měli takový kabinet, nějaký Pískáček z Lince, ten tam ukazoval celou tu historii. To vám byla podívaná! Osmatřicet figur, každá jako člověk a všecko jako živé, figury krásně po rytířsku ustrojené. A Jenovefa – ach ta pěkně vypadala.“

„A Golo?“ vpadl dychtivě Frýdek.

„Jakpak ne, byl tam a kolikrát, měl zrzavé vousy.“

„A jeskyně tam byla taky?“ ptala se Vincina.

„Všecko. Skála jako opravdová a houští kolem, před jeskyní Jenovefa s Bolestínem a s laní, ta laň byla jako živá. Všecko vypadalo velmi pěkně, obzvlášť večer, když bylo osvětlení v tom sále. Lidi vám tam chodilo, ani se netrhlo.“

Z toho kabinetu v Jezovitské ulici se tak hned nedostali. Frýdek se ptal, také Vincina, která se přitom s lecčím na Justynu obracela, jí na vysvětlenou. Z toho a z těch otázek a výkladu jednotlivých skupin uslyšela mladá židovka osudy nešťastné Genovefy dost zevrubně.

Jistě ji živě zajímaly. Poslouchala jako dítě pohádku, upírajíc na Antonína oči, zájmem a údivem jako rozšířené. Jen někdy se mihly stranou na Frýdka, na Vincinu, když se ozvali. Zapomněla na všechno, do noci by byla tu vyseděla. Ale nejen pro tu Genovefu, vždyť už prve byla tak zaujata. Ten hlas jí mile zněl, ráda mu naslouchala a ráda se dívala na pražského vyprávěče, jenž se již v šeru tratil.

A naráz ztichl on a všichni.

Zvon se ozval. Zvonili klekání. Znělo teskně v tom tichu a šeru. Pokřižovali se, ruce sepjali. Justyna, majíc ruce volně vedle sebe spuštěny, seděla tiše, až pak řekla „dobrý večer“, když ostatní, domodlivše se, pozdravili. Vstala, že musí jít. Antonín taky. Zeptal se Justyny přijde-li na přástvu.

„Ráda bych, ale dnes už musím zůstat doma.“

„Tak půjdeme až po druhé zas do Prahy,“ zažertoval. „Ó, tuze ráda. S vámi se to pěkně chodí.“ Řekla to prostosrdečně, upřímně.

Dala „dobrou noc“. Vincina ji šla na síň vyprovodit. Antonín chtěl také jít, ale starý Frýdek zdržel ho nějakou otázkou. Když se Vincina vrátila, pověděla vesele mladému hodináři:

„To se to, pane, Justyně líbilo. Povídala, a taky mně, tatínku, říkala, kdybych jí půjčila tu knížku o Jenovefě.“ Frýdek hvízdl do rtů.

„Hele, hele! Pročpak ne, ale co tomu řekne Lewit, přijde-li na to čtení?“

„Však ona se Justyna nedá chytit.“

„Škoda, že je židovka,“ řekl Antonín jako žertem. „Ale, vida!“ Vincina se zasmála.

„Pak jí to neříkej!“

Když šel kolem Krůčkova zděného domu, ohlédl se maně do osvětlených oken u Lewitů, do těch nad opuštěnou, temnou zahrádkou v bílém poprašku sněhu.