U nás

V mohutném svahu pod Dobenínem a Sklopci, rozrytém nejednou průrvou, nejedním oupadem, většinou však v pole zdělaném, tajil se těch časů opuštěný hřbitůvek. Mezi lány byl nad Šonovem vsí při hranicích pozemků vrchovinských pod stezníkem, kterým se chodilo od Vrchovin k bílému kostelíku sv. Václava na Dobeníně při staré zemské bráně.

Tesový plot od dešťů a sněhů zčernalý hradil ten ostrůvek mrtvých, sám už chatrný, nachýlený k pastvině kolem a vřesovišti s křovisky sem tam jako rozhozenými. Vrátka hřbitova se rozpadla. Planá hruška samojediná hlídala vchod. Druhá, „kuželka“, chýlila se výš u stezky, nad níž ve svahu se rděly kmeny starého, borového háje.

Chodník ke hřbitovu i na hřbitově v ten čas už zmizel a hroby bez pomníků zapadly, zarostly travou a vřesem, ač hřbitůvek nebyl tu věky a nehostil kolikeré pokolení. Před padesáti lety, v čas tolerančního patelu, založil jej na svém pozemku šonovský sedlák Líbal, jenž s celým rodem do té doby tajil víru svých předků. Dlouho však nepochovávali na osamělém hřbitůvku u boroviny. Roku 1790 uložili tam „sestru“ z Krčína a ta byla poslední, kterouž sem odnesli. Od těch dob, dobrých čtyřicet let, byl hřbitůvek opuštěn, zapomenut a hynul a pustl.

Po hlavních žních toho roku 1833, koncem srpna, v neděli odpoledne zastavil se tu Václav, tkadlec, jenž pocházel ze Lhoty za Machovem a jenž oženiv se s dcerou po nebožtíku Škodovi, tkadlci na samotě v kopcích blíže Tisu u Hrádku, přestoupil na evangelickou víru. Mnoho bojů proto bojoval a před tím také zkusil od svého otčima, nebožtíka Víška, jenž v opilství zapáliv stav, sám se při tom na smrt popálil.

Václav Pavel, tou dobou třicetiletý, byl už pátý rok ženat. Za ta léta podíval se do svého rodiště jen dvakráte; po prvé, když šel na pohřeb tetce Bitnarce, které nezapomněl, jak se k němu vždycky přátelsky měla, zvláště když bylo nejhůř, když nebožtík nevlastní táta jej tak utiskoval a hrozil zkázou, když se chystal, že ho dá odvést na vojnu. Po druhé tam zašel, když se máma těžko rozstonala. Té zas zapomněl, jak jen na sebe myslila a na něj nic, jak jej pro své vdavky nechala jíti do světa mezi cizí lidi a jak její vinou se stalo, že jej otčim v jeho vlastní chalupě, v jeho dědictví hrdlil a pak až na zásep vyhodil.

V té nemoci máma sama začala, že by se mohl k ní odstěhovat a chalupy se ujmout. Ale jak vstala, už o tom nevěděla, a nic už mu nevzkázala. Po obakráte stavil se také v Machově na „evandělické faře“, u starého Kubečka ševce, u něhož po prvé, ještě za nebožtíka svého otce, účastnil se pobožnosti „bratří“ a „sester“, a u něhož po prvé viděl Písmo svaté.

Žhavým po knihách zůstal i pak, a od té doby, co pominuly starosti a nesnáze s odstupem, mohl pokojněji čísti. Čtení se chápal, jak jen bylo chvilenku pokdy při jeho úmorném řemesle tkalcovském. Četl si sám v sobotu večer i v neděli, četl „bratřím“ a „sestrám“, když se odpoledne u něho sešli, četl Bunyanku, Labyrint, Historii o protivenstvích církve české, čítal z Písma, z Nešporky i z postilly a pokusil se také o výklad.

Rádi poslouchali mladého, hubeného tkalce, dost dlouhých vlasů, tenkého krku, na němž nápadný byl vyvstalý ohryzek; tmavé, zapadlé oči mu hořívaly vnitřním pohnutím, když mluvil nebo četl. Měl zvučný hlas, jadrnou výřečnost, znamenitou paměť. Řeč prohazoval obraty z knih a citátů z bible znal jako „panáček“.

Jednou za čas rozběhl se, vždycky v neděli, do Padolí, navštívit Zejdla mladého a „bratří“, kteří se u Zejdla scházívali jako u nebožtíka jeho otce, pocvičit se ve slově božím. Této srpnové neděle byl také v Padolí a vraceje se zašel si sem podívat se na opuštěný hřbitov, o kterém tolikrát už slyšel mezi „bratřími“, a na který se dosud nedostal. Už dlouho si toužebně přál jej uvidět, zastavit se u mrtvých „bratří“ a „sester“. Pocházelť ten jejich poslední útulek z dob Josefových, o kterých rád slýchal a čítal, jakož vůbec o minulosti.

Osamělé zákoutí přijalo jej hlubokým tichem; ani stará, planá hruška u rozbitých vrátek nepovzdechla lístkem, dřímajíc na sálavém slunci. Místem bylo ještě znát hroby, místem však slehly se docela. Výše v koutě rozlezla se houština trnek a hlohu. Všude jinde samá tráva a vřes, právě kvetoucí, rudé slzičky a mateřídouška, a vše v plné záři. Čmelák ve vřesu zabzučel, motýl se kmitl, koník zavrzal, přelétl a rudě zahořela jeho křidélka. Mateřídouška voněla, vzduch jí byl plný.

Pavel obcházel co noha nohu mine, pozoroval, prohlížel si, jako by stál na svatém poli plném nádherných pomníků. A nic tu, jen výše ve svahu sloupem starých borovic, jejichž rudé kmeny zahořely té chvíle, jak slunce naproti v tu stranu ke Skalici nad krajem zapadalo.

Pavel nevěda, smekl a kráčel tichým krokem z úcty k mrtvým, ovanut dechem zašlých dob. Stál, hleděl k planoucím kmenům starého háje, pro nějž nebylo vidět výš do svahu, rozhlédl se kolem pastvinou a vřesovištěm, po nichž se rozléval růžový nádech západu. Nic se nehnulo, ani větvička vřesu, ani plavá metlice lesknoucí se v poslední záplavě světla.

Jak se obrátil, nechal hřbitova a usednuv na zapadlý hrob, omámil se nad krajinou v zářivém západu. Bylo daleko vidět, až do kraje. Hleděl, díval se, otáčel zrak od Nového Města, od klášterní jeho věže, od bedněné zvonice krčínské, jež se určitě rýsovaly v čirém, zářícím vzduchu, k Josefovu dál a blíže ke Skalici, k zelenému Dubnu, na vysoké Hořičky, a napravo blíž, na vrch, na Dobenín, jak tam běle svítil kostelík sv. Václava s lesy v pozadí, té chvíle růžově ovanutými. A obzorem daleko! Barchoviny les před Trutnovem, daleký Zvičín bledě modravý a vpravo, jaká krása, pásmo krkonošských hor, v libé modrotě na nebesa jako nadechnuté!

Jako zapomenutý se díval, až – za ním hop – náhle, znenadání, div že se leknutím neuplivl. Mžikem se otočil. Někdo tam přeskočil plot. Přišel patrně z háje nebo šel nepozorován stezníkem od Vrchovin, sběhl pod „Kuželku“ a hned k plotu. Nevelký muž, nemladý, s holí v ruce, v placaté čepici, v kazajce, v nohavicích po kolena, ve střevících. Jak se rychle blížil, bylo vidět, že je osmahlý. Usmál se, když Pavel prudce vstal a maně se chopil hole, ležící vedle hrobu.

„Dař pán Bůh,“ pozdravoval příchozí, jenž měl vpředu na knoflíku pytlík a v ruce nějaký uzlík. „Já, kdo to,“ mluvil, docházeje. „Dař pán Bůh, bratře Pavle,“ ještě jednou pozdravoval, podávaje mu ruku.

„Ale, to jste vy, Žabko, to jsem se lek’; v tom tichu –“

„No, a já se taky divil, kdo tu vartuje. Jdu kolem,“ ukázal výše na stezku, „a tady někdo na krchůvku. A nikdá jsem tu žádného neviďal. Na nebožtíky z našich nikdo nevzpomene a Říman každý se tomu místu vyhne. Kde se tu bereš?“

Pavel pověděl, kde byl a proč se tu stavil.

„No, to je mně milý. Posaď se.“ Žabka Nahořanský usedl na hrob, Pavel vedle něho.

„Ti tu odešli k Spasiteli,“ mluvil Žabka o mrtvých tu odpočívajících, „když už přišla ta velká změna. Aspoň poslední léta měli pokojnější.“

„Když mohli uchytit milost Boží ústy mocnáře Josefa vyslovenou. A po tak ukrutném na duchu zmrzačení –“

„Na duchu i na těle, bratře,“ doplňoval Žabka. „I já to trochu pamatuju, neboť jsem zrozený ještě za tý tmy, nežli císař Josef nastoupil. A ještě víc jsem slýchal od starších, jak zkoušeli a jak pro víru utíkali ze země. Můj strejc, bratr mýho děda, taky, a ten se už tý milosti nedočkal, toho Pán povolal v exiliu.“

„Kde –“

„V Rixdorfu u Perlína. Nebožtík strejc pocházel ještě z kmene starých Bratří. Jako chlapec jsem ho jednou viďal, když se nedlouho před svou smrtí na čas tajně vrátil. To už byl stařec skoro sedmdesátiletý. To pamatuju, jak jsme tajně seděli v sedničce a jak nebožtík strejc vypravoval, jak se stalo probuzení jeho duše a jak udělal v tom rozhod, že se už nebude přetvařovat a Krista zapírat, že se vystěhuje z Čech, aby upokojil svědomí.“

„To zkusil.“

„Šlo mu štěstí, šlo mu zle, ale Pán ho ochránil. Strejc přišel nejprve do Münsterberka ve Slízsku, tam nalez’ houf Čechů. Myslil, že jsou to z těch starých Bratří. Když jejich kněz vstoupil na kazatelnu, ptal se, kdo to je. ‘ Oni to byli lutryáni. Potom jim ukázal přídavky písní, co měl s sebou, a ptal se, kde ti lidé ostávají, co tu knížku dali tisknout. Jeden z nich mu řek’, že v Perlíně, ale že jsou herrnhutští a bludaři, že nic dobrýho na nich není. Ale strejc šel přece do Perlína a tam našel bratrský houfeček Čechů a našel tu pravou službu Boží a ta srdci jeho tuze k dobrýmu sloužila. Na to do smrti nezapomenu, jak ten stařec bílých vlasů tenkrát v tý komůrce nám to vypravoval, co všechno zkusil, jak hledal, hledal, až nalez’ milost a odpuštění svých hříchů v krvi Ježíše. A ještě tohle, co jen v našem rodu bylo. Bratranec strejců a mýho děda utekl taky do Münsterberka, ale ten nevydržal a vrátil se domů. Ale prozradilo se, že byl ve Slízsku, a za to ho odvedli na vojnu, ač už nebyl žádná chasa. Ale tak tenkrát pronásledovali.“

„To pak byl toleranční patent opravdu milost Boží.“

„Jenže ho teď nepřátelé pravdy zas ošklubávají a uskřipují, aby pravda evandělická se nezmohla. Vidíš to na mně. Kdyby byla pravá svoboda, nemusil bych bible pašovat. Teď je čas přejinačený a hůř je; a to všecko ten Metternich.“

„Tak to nemože vostat; s pomocí Boží musí přijít změna a velká změna.“

Žabka, jenž zatím smekl, pokyvoval prokvetlou hlavou s lysinou na temeni a potřepávaje volně čepicí, jak měl ruce o kolena opřené, řekl:

„No, ty se toho snad dočkáš, ale já už budu do smrti bible pašovat.“

„A šak by se vám asi stejskalo.“

Osmahlý, vrásčitý staroch zvedl rychle hlavu a pohlédnuv s úsměvem na Pavla, živě přisvědčil:

„A to stejskalo, bratře. Kdo by se ubránil, když už to je v kostech a v krvi. Kolikrát jsem si už pomyslil, stárneš, nech toho, ale ono to člověku nedá a musí si vyběhnout na druhou stranu.“

„To jdete zas –“

„Jdu, do Stroužnýho na faru. Tam jsou už bible z Perlína, mám o tom echo, musím s nimi do kraje, do Černilova, ‚panáček‘ už vzkázal, že by zas potřeboval.“

„V Klášteře taky bejváte?“

„Taky, po celým králohradeckým kraji, to mě všude znají; i římští faráři –“ dodal s úsměvem.

„Škodí vám.“

„Některý, oh, některý je,“ přimhuřoval levé oko a zatřepal rukou. „To kdyby moh’ – ale zas, jen co je prauda –“ obličej se mu srovnal a vyjasnil, „jsou mezi nima taky hodní, jako tuhle studnický farář, Ludvík.“

„A jak padolský, farář Havlovický?“

„Ten taky, ti nepronásledují pro písmo svatý. A předešlý studnický Pavel, ten taky ne. Ten nebyl tak osvícený, ale rád si zapytlačil, kupoval od pašeráků prach a broky. Taky mu nosili pašeráci vřetena, no přad’, cák taky, když měl na ty farce trochu nouze. ‘ Byl hodný, měl rozum, ale plat měl malý. Pomáhal si jak moh’, přad’, aby si něco přivyďál. No, a my bysme svýmu farářovi ani tolik nesehnali.“

„Ba, ostáváme v té opuštěnosti a nedostatku církevních služebností,“ povzdechl Pavel.

„Na duchovního pastýře není ani pomyšlení,“ přisvědčil resignovaně starý Žabka.

„A to ne, bratře, myslit na to musíme, abysme měli církevního správce; do kraje je daleko.“

„Toho já se nedočkám. Ty jseš mladý, ty možeš doufat.“

„Doufejme všichni v Hospodina, kterýž svého Eliáše i v čas největšího hladu u potoka krmil; ten nás bez ochrany a podpory nenechá.“ Pavel mluvil vroucně, z přesvědčení, ač tónem dost kazatelským, jak na něj přivykl z čtení a výkladů.

Žabka přikyvoval hlavou, pak i slovy:

„No, prauda, prauda. Bývalo hůř a neopustil nás, a tak nám dopřeje i toho. To by byla posila, bratře, nás všech, a, bratře, i rozhojnění církve.“ Slunce zapadlo; dole rovinou stín, a již také tu výše pohasl růžový přísvit po vřesovišti. Dlouhé stíny křovin už splývaly. Borovice v háji nad hřbitovem plály rudě už jen nejvýše v kmenech a v haluzích, dole je obestíralo šero.

Oba evangelíci na hrobech chvilku se odmlčeli, až starý vstal obrácen k západu. Tam dole dál před Skalicí doubrava u Dubna ztemněla, po nebi hořel řeřavý pruh.

„Omeškali jsme se.“

„Člověk se potěší.“ Pavel vstal chopiv se hole.

„A přidá pak do kroku. Přijdeš pozdě do těch kopců k vám.“

„Žena ví a chasa už bude spát kolikátý verš.“

„Kolik máš?“

„Dvě ďoučátka. A vy až do Stroužnýho?“

„Dnes jen do Slanýho k Hlaváčkoj. Tak pozdrau tě Pán.“

Podali si ruce a rozešli se. Pavel brankou směrem k Vrchovinám a k Novému Městu, Žabka přelezl sešlý plot, aby se dostal rovnou na stezku k Dobenínu. Oba zmizeli, každý v jinou stanu. Hřbitůvek opět opuštěný, sám a sám. Stmívalo se na něm po zapadlých rovech, plot černal i osamělá planá hruška u rozbité branky. Opodál, z vřesu ozýval se cvrček do večerního ticha. Pak se i větřík hnul, listí staré hrušky začalo se chvět a shora, z černého háje zavanul tichý povzdech přes orosené hroby zapomenutých „bratří“ a „sester“.