U nás

Toho léta 1826, když stromy kvetly, v máji měsíci, zjevil se dole u Zejdlů evangelíků mladý Pavel, rodič ze Lhoty za Machovem, jenž utekl předloni odvodu vojanskému a zdržoval se na těch vrších za Novým Městem. Od těch dob, co z Padolska zmizel, se tu neukázal, až toho dne; bylo v neděli odpoledne. Nikdo se ho nenadál a tak se ho starý Zejdl, jenž seděl u stolu nad knížkou, i syn jeho i synova žena zrovna lekli a dívali se na něj chvilku jako na zjevem, jak stanul u dveří v tmavozeleném kabátě úzkých rukávů, smeknuv, pozdraviv, s holí v ruce, v zaprášených botách.

Měl zdravější barvu, nežli míval, ale hubený ostal, a vyvstalý ohryzek na tenkém krku čněl nad půlkou dopředu na uzel uvázanou. Ale vlasy, tmavé, rovné, měl skoro delší, skoro tak dlouhé, jak je nosil „bratr“ Škoda, u něhož byl, a měl je za uši sčesány jako on.

Ale pak všichni Zejdlovi hned k němu a vítali ho rádi. Nežli usedl, vyřídil pozdravení od bratra Škody, a hned také o něm, že jde nejvíce k vůli němu. Mladá Zejdlová přinesla chléb a kus tvarohu, a do toho se musil host dáti nejdříve.

Při tom pověděl o své cestě, kdy vyšel a jak se to pěkně šlo, když se to v polích všecko zelená a stromy všude kvetou, obzvláště tady, u nich že začínají, u nich že se to vždycky zpozdí.

„A co bratr Škoda?“ začínal Zejdl.

‘“

„Snad neleží –“

„Ale pořád polehuje. Dělat nemože, tak je na dech pryč, a jináč, dopak ví, co to je, má taky v životě bolesti. Je tuze churej, spad se. Ale všeno to snáší, opraudu.“ Tón prostých slov tlumočil obdiv mladého tkalce.

„Snad teď na jaře bude lepší,“ mínil starý Zejdl.

„Oh, pane, nebude, nečetu, horší se to, vidím to a proto právě du, abyste, dyby to bylo možná, ho ponavštívili. Vím, on si to tuze přeje, ale neříkal nic, to já sám, dyž jsem to už na něm vídal. Myslel jsem si, že by měl radost, a dyž to třá s ním nebude dlouho trvat.“

„No půjdu,“ nabízel se starý Zejdl s celou ochotou, „to půjdu, je mně teď líp. Taky jsem, milej hochu, skoro celou zejmu marodil. Ale teď to zas de, chvála Pámbou.“

„To bude Škoda rád,“ v tváři Pavlově se zrovna vyjasnilo, „až mu povím; a eště tohle, dyby, dopak ví, esli by von Kubeček Machovskej –“

„Ty k němu půjdeš?“

Pavel zakroutil hlavou.

„Ne, to bych dnes už nepořídil, já musím eště dnes zas domů,“ odpovídal kvapně, „ale dybyste mu ve středu o trhu po někom z Machova vzkázali –“

Mladý Zejdl ochotně slíbil. Na okamžik se zamlčeli.

Pavel začal nějak rozpačitě krájet kolem do krajíce zářezy, až jako by se odhodlal, pozvedl oči a zeptal se na svou mámu, vědí-li snad –

Mladý Zejdl mu pověděl, co slyšel o Víškovi.

„To jsem si myslel,“ povzdechl Pavel, „to domů nemožu.“

„A jak to máš s vojnou?“ ptal se starý.

„Eště není vyhráno, domů nesmím, Víšek by mne udal. Ale tam, v Tysu, se nikdo po mně neshání. Ale dvakrát, dyž šli za legrutu, jsem se vystěhoval, jednou do Prajska a po druhý k Olešnici.“

„A co Škodů syn –“

„Ten eště není za legrutu, ten se teprva doučuje v městě truhlářství.“

„Tak dcera je starší,“ podotkla mladá Zejdlová. Mladý Pavel se náhle zarděl; sklopil oči, a přisvědčiv, začal zase dělati zářezy do krajíce, jenž před ním ležel na stole.

Zejdlová se podívala na muže, a úsměv se jí kmitl očima; Zejdl však jako by nerozuměl, hned se obrátil po mladém Pavlovi, jenž maje oči ještě sklopeny, pojednou se optal, nemají-li Bunyánku.

Jen mladý věděl co chce.

„Bunyánku?“ opakoval, „slyšal jsem o ní, ale sám jsem jí nečeť. Ani nevídal. Ale je to prej krásný čtení.“

„Snad ji má Kubeček Machovskej,“ mínil starý, „a ty tu knížku sháníš?“ ptal se Pavla.

„Dost ji sháním, ale ne pro sebe. Pro Škodu. Tomu tak o ni de. Čet‘ ji, ale to už je kolik let; teď v tý nemoci si na ni najednou zas vzpomněl. Přes tu chvíli o knížce poudá, to že by teď bylo pro něj čtení.“

„A měl ji?“

„Měl, ale propůjčil ji, už ani neví, komu. Prosím vás,“ Pavel pohlédl na mladého Zejdla, „až byste posílal vzkaz do Machova stran toho, víte, stran ty náuštěvy, dybyste se taky optal –“

„Má-li Kubeček Bunyánku, voptám, toť.“

Seděli, hovořili, také o Padolí, o tom hned a především, že tu mají nového faráře, že byl na zámku kaplanem, nějaký rozumný.

„Tuhle mě potká,“ vypravoval mladý Zejdl, „na ‚příčnid‘, on chodí rád polem a to prej všecko přehlíží. On sám tedy celý hospodář. Zahradu dává do pořádku, chlíu staví a kůlnu. A tak hned mě zastaví a dá se do řeči, a pěkně, to musím říct. Já ho nechal,“ mladý Zejdl se usmál, „a myslím si, počkej, šak ty otočíš, až ti řeknu, co jsem, že jsem evandělík – ale, pane, on nic, neškub‘ sebou a nepřestal, nic, poudá pěkně dál a ptal se, kam chodíme do kostela a bývá-li tu někdy náš farář, a dal pak s pánem Bohem, jak se patří, a tak jsme se pěkně rozešli.“

„Ale na ušechno se vyptával,“ doplňoval starý, jenž od syna měl zprávu, „a dyž tak přátelsky –“ starý pokrucoval hlavou, „já nevím, já bych tomu nevěřil. To nebejvalo, nidá, dycky byli proti nám, a dyž tenle tak laskavě, aby to nebyl vlk v rouše beránčím –“

Když mladý Pavel se rozžehnal a odešel, všichni u Zejdlů jej chválili, že je to hodný člověk, to že má Škoda štěstí, že je Pavel u něho.

„Dělá jen dost, to vím, dyž byl v Roketníku,“ vysvědčoval mladý Zejdl, „a jak se eště o Škodu stará! Sem, to přišel o svý vůli, dyž viďal, co si Škoda přeje, a to s tou Bunyánkou, to je taky tak; shání ji, aby měl Škoda po vůli.“

Starý přisvědčoval.

„Esli von to taky nedělá k vůli dceři,“ hádala mladá, „tak se vám zapálil, dyž jsem o ní řekla, zrouna horal.“

Starý mávl rukou, a to že nic, a mladý se obroukl, ona že by hned měla svatby; sám si pak připomenul, obraceje se k starému:

„A vidíte, táto, na odstup jsme zapomněli, ani jsme se ho neoptali.“

„Já vzpomněl, ale co bych se ptal, dyž sám nezačal, a ostatek: domů nemože, nesmí, a na jiný faře se nemože hlásit, nežli na machovský.“

Mladý Pavel odpočinuv si a posilniv se, chutě zas vykračoval zpáteční cestou do Tysu, na samotu, do které předloni po prvé, skoro také tenhle čas, utíkal. Tenkrát vyhozen z vlastního příbytku nevlastním tátou, zarmoucen matkou i jejím osudem, lekaje se odvodu, smutně se bral k Novému Hrádku a odtud pak lesem mezi stráněmi proti potoku.

Teď, bylo již po západu slunce, když sem z Padolí došel, slyšel opět jeho jarně bujný šum, jak se hrnul pod probuzenými olšemi úzkým údolím. Ve stráni, u cesty probělávaly se keře trnkové jako sněhem obalené. A ticho v lesní samotě, tak ticho, a vzduch, jenž tu, v lese, počal se protmívati, byl svěží, zrovna vonný. Tak se pěkně, volně dýchalo a klid kolem jako by do duše vanul. Tenkrát, když tudy mladý Pavel po prvé se ubíral, na radu Kubečkovu hledat útočiště u Škody, tenkrát se modlil.

Toho podvečera na modlení nevzpomněl. Pospíchal, jako by se již dočkati nemohl. Předloni kráčel tudy se strachem, jak pochodí, jak ho Škoda přijme, a přijme-li, jak u něho bude v takové samotě.

Dnes byl z ní jen na den, a už se mu po ní zastesklo. Těšil se domů. Škodovi měl co vyřídit, že bratří přijdou a na Bunyánku že se Zejdlovi přeptají. Rád to Škoda uslyší a Marta také. Skoro co z Padolí vykročil, měl ji na mysli, chtěj nechtěj.

Viděl ji za stavem, jak dělá, vzpomněl si rád, jak spolu zpívali, ona za jedním, on za druhým stavem, pobožné, které Škoda měl rád, zvláště tu: „Aj, nyní se den nachýlil a slunce zapadá –“, pak se zamyslil na to, co dělala, že asi seděla u tátovy postele a četla, dnes, v neděli, místo něho, Pavla, z písma. Viděl, ji u postele, jak se táty starostně ptá, chce-li něco, kde ho bolí.

Musela to všechno pořídit, i domácnost obstarati, když máma její nemohla dobře na nohy a také marodila. Proto Pavel hleděl Martě v díle ulehčit, jak mohl. Často za ni ledacos udělal, kolikrát ještě za tmy slezl s půdy, kde měl u komína chudou postel, a šel trávy nažít nebo kozu poklidit, když měla Marta jinou nutnou práci.

Když dorazil na Hrádek, zastavil se u pekaře před oknem, kde bylo vyloženo pečivo, a koupil tři rohlíky a žemličky domů, Škodovým, aby nepřišel tak s prázdnou.

Když vykročil z mlčícího lesa, tou dobou již měsíc vyšel, prosvitla kus před ním bílá chalupa pod došky a šindelem, mezi několika kvetoucími stromy, samojediná v tom úzkém údolíčku.

Jak ji spatřil neohlédl se již ani vlevo po stráni za potokem, v níž se černal les, ani vpravo po svahu, ve kterém nad kusem mladého osení stála tichá březina, mezi jinými bílými kmeny dosud bylo ještě světle; ozářené, noční nebe za nimi volně shlíželo na dol. Nezacláněly dosud dlouhé kštice, lehko splývající. Jen jako by tmavá krajka se dechově nesla dlouhými haluzemi, jak pučely a rašily mladistvým listím.

Bledě zlatá zář se jimi linula; plný, jasný měsíc stál za březinou nad strání. Březina, svah, osení jeho i v protější stráni zamlklý les, údolíčko mezi nimi, vše zalito jasnou září, i tichý Škodův příbytek při osamělé stezce. Bílé jeho stěny jen svítily. Kvetoucí stromy s nehnutými stíny po mladém trávníku stály jako osněženy, začarovány. A všecko tak změněno v tom plném světle i v ostrých jeho stínech, v tom tichu se stlumeným hrčením potoka, jehož nebylo viděti. Jako by něco cizího, vznešeného vanulo vším tím známým v tichém zákoutí. Jakás ostýchavost, ne tísnivá, ale zbožná obcházela mysl.

U příbytku v tiché záři hnul se stín, jak zpod stromu vystoupila ženská postava do plného vyzáření. Nežli se nadál, byla na cestě, šla proti němu. Srdce mu zatlouklo a krev vjela do tváří, jako by Martu už dávno neviděl; a šla mu naproti. Hned jak ji pod stromy rozeznal, kmitlo se mu, že na něj čekala. To ho těšilo.

Děvče, jemuž dal otec písmák biblické jméno, pro kteréž se jí hoši a děvčata dříve smávali, bylo nevysoké, ale slušně urostlé, tmavých vlasů, jež v copy spleteny po zádech splývaly, tváře mírného výrazu, ne zardělé, ale svěží. Šla v prosté mezulánce, v živůtku s proramenicemi, majíc zástěrku přehozenu přes obnažené své ruce. Nechvátala, a když došla, dala klidně dobrý večer. Ale vyjasněný pohled hnědých očí a jak řekla: „Vítám tě, Václave!“ pověděly, že je ráda, že přišel. Co stáli na okamžik proti sobě, vyřídil Pavel pozdravení od Zejdlových z Padolí, a jak vykročili, povídal dál o nich i o cestě, i zeptal se na Škodovy.

„Teď k večeru táta na tebe kolikrát vzpomněl, kdy asi přijdeš, a na tu knihu, esli ji přineseš. Před chvílí usnul a máma taky spí.“

Šli vedle sebe, teď proti měsíci. Pavel si všímal Marty, že její tvář v tom vyjasnění se mění, i oči; jako by byly jasnější, lesklejší. Tak jí ještě nikdy neviděl; nikdy tak spolu nekráčeli. Byl by tak pořád šel. Ale stanuli představením; až jej to překvapilo, že už došli. Byl rád, když mu Marta řekla, že ještě nepůjde do světnice, že by je tam třeba vzbudila.

„Ale ty máš hlad,“ vzpomněla pojednou. Odpíral, Marta však odběhla do síně a za chvíli přinesla hrneček mléka a kus chleba. Sedl na lavičku stojící na záspi v plném světle u bílé stěny. Teď teprve vzpomněl na svůj dar. Vytáhl z kapsy boží dar a nabízel také Martě. Byla ráda, všecko přijala, ale sama si neulomila ani pramínek.

Usedla vedle Pavla, jemuž mléko po cestě přišlo znamenitě k chuti. Lžíce v prázdném hrnečku zachrastila, jak jej prázdný na lavičku postavil a odstrčil. Vtom se ozvalo ze světnice zakašlání. Marta rychle vstala. Pavel chtěl za ní. Nežli však došel k síni, vrátila se, že je zas ticho, že se nikdo neprobudil.

Zas usedli; stíny jejich padly na bílou, vyzářenou stěnu. Pavel se ptal na odpoledne, co dělala, co táta.

„Byl dnes ňáko tuze zamyšlený. Ležal od rána, a pořád si tak na prsty díval,“ vypravovala Marta. „Jdu k němu a poudám: táto, nechcete, já bych vám četla. A on si tak povzdych‘ a poudá: Je potřeba posilnění. Čti.“

„Cos mu četla?“

„Co si řek‘, z evandělium sv. Jana, šístou kapitolu. A tak jsem četla skoro až k večerou, až na něj přišla dřímota. To jsem byla tolik ráda, že si odpočne, a teď spí, od tý chvíle skoro. To se posilní. A přijdou, povídáš? To by byl rád – A co u vás, jak máma –“

Ptala se na jeho rodinné záležitosti, kteréž už záhy, hned po jeho příchodu k nim, seznala. Pověděl, co slyšel, a povzdechl, že by přece rád zas jednou domu se podíval a s mámou promluvil, a pak taky –

Ale nedopověděl. Jak se odmlčel, podívala se Marta na něj a připomenula mu, že je ušlý, aby si odpočal.

„Šak si tu odpočívám.“ Usmál se na ni a obrátil zraky v úzkou dolinu mezi svahem a lesnatou strání, vyjasněnou měsícem, jenž vystoupiv hleděl skoro přímo na ně. Stříbro jeho chvělo se opodál na bělostných korunách kvetoucích třešní i na svěžím, mladém trávníku.

Pavel se zamlčel. Marta se zadívala jako on v tichou jarní noc a žádnému z nich nebyla ta pomlka tíživou. Ani nevěděli, že už chvíli tak sedí beze slova. Ale ne klidně. Mladá krev se rozproudila, tiché vzrušení hřálo duši.

Pavel byl rád, že je zas „doma“, a té chvíle vedle Marty bylo mu zvláště pěkně. Tak krásná zdála se mu ta noc, a byl by tu vyseděl třeba do rána. Než ani slovem nezradil, co cítil a myslil. Ostýchal se Marty, že by ji to zamrzelo, a měl to za světskou věc.

Nemocný se neprobouzel. Spal dobře a Pavel, jenž čekal, aby mu ještě dnes pověděl, jak pořídil, musil konečně vstát. Marta sklidila hrneček a šla za ním, aby ulehla ve světnici. Na síni, kam do šera zapadal tlumený přísvit měsíce, dal jí dobrou noc a podal jí, což nikdy nečinil, ruku. Marta ji přijala, a opakujíc „dobrou noc“, přidala, aby si hodně odpočal.

Slova ta, srdečný jejich tón, zněl mu ještě, když ulehl na půdě pod střechou na chudou postel u komína.

A vzpomněl také na to, co prve nedořekl, že by rád domů také proto, aby přezvěděl, jak bude s chalupou, kdyby tam už mohl. Jindy mu o ni tak nešlo, ale teď pro odstup. Kdyby byl doma, mohl by se spíše hlásit k odstupu na machovské faře, kam patřil kolaturou. Na to, že by změnil víru, pomýšlel nyní klidněji. Nepokoj, obavy ho již netížily.

Žil už dlouho mezi samými bratřími, zvykl na jejich život, líbila se mu jejich zbožnost, společné pobožnosti, i knihy i přemyšlování z nich, a výklady Škodovy hloubily a utvrzovaly v jeho srdci, co ozvalo se v něm řečmi nebožtíka otce i starého Kubečka machovského i čtením, zvláště bible, kterou Škoda měl a do níž mu cestu ukázal.

Pavel zapomínal na to, co bývalo, dojmy chlapeckých let se smývaly. Cítil, že k odstupu dojde, tomu pomyšlení se již odevzdával, sám, bez nucení a pobízení. Té noční chvíle zase na to myslil, a při tom se mu blesklo, po prvé, že kdyby se chtěl oženit, že kdyby si chtěl vzít Martu –