U nás

Od něho se ve světnici Pavlovy chalupy šeřilo, jak byla nízká, černého, povalového stropu a malých okének. A pusto v ní, hrozný nepořádek, jako by v ní drábi byli. Židle u stolu převrácená, u lavičky kolem kamen hromada střepů z hliněných hrnců a mis, prostřed sednice roztřískaný kolovrat.

Mezi tím vrávoral Víšek v botách, ve vyrudlých, odřených brslenkách, bez kabátu, bez vesty, rozcuchaný, žlutý v obličeji, tváří od vzrůstajícího strniska vousů zamodralých. Sklené oči měl vyvaleny a jak se řičivě zasmál, vyšklíbl velké, žlutavé zuby.

A zas už klel a lál, ženě, štremplíři a zase ženě, šel motavě k oknu, dopadl dlaněmi, celou tíží na dřevěný polštář, chvíli tak stál jako tuhý, jako by vyhlížel, pak sebrav se, zamířil ke dveřím, od kterých pojednou, nedošed ani, se vrátil, až se octl v koutě u stavu, na němž bylo dílo, nedodělaná kopa.

Kdys za tím stavem mladý Pavel od ranního šera dlouho do noci dělával, často až zemdlen, sotva že nohama vládl, tak že si je musil rukama přes stativu pozdvihovat. Teď za tím stavem musila jeho máma dělat, taky od rána do noci, aby vydělala na chléb a tomu svému ležáku na outratu, aby ji nezbil.

Prve musila od stavu, od rozdělané kopy utéci.

Teď Víšek u něho stanul; skleným, vyvaleným okem přehlížel, nepřehlížel, nestoje dost pevně. Ale nůž, jak ho tkalci mívají při práci, ležící v malé ošatce na cívkách, uviděl. Jak ho shlédl, jako by mu těžkou mlhou pusté hlavy svitlo.

Hmátl po noži, řičivě se zasmál a začal lézti s nožem v ruce za stav a blábolil hrozivě:

„Počkej, počkej, ty čubko!“ Nohy zvedal těžko, ale vylezl přec a jak stanul ve stavě, začal bodat do hotového plátna na vratidle natočeného. Jak bodal a řezal, rozzuřoval se a křičel:

„Já ti dám, motovidlo! Tu máš, ty kolozubej štremplíři – a tu – ty – ty – důro jedna – Tu ty!“ A bodal, řezal a zas bodal do plátna, do osnovy, do všeho, řezal šmikou, křížem celou zuřivou silou, až pustil nůž, jenž padl pod stav.

Chvilku stál brunátně zardělý, funě a oddechuje jakoby zmožen, až se vytáhl na podválku. Usedl na ni, vzal dýmku bez víčka, jež ležela na okně vpravo, zrovna u ruky, a vyňav z kapsy křesivo, zapaloval si tabák. Jiskry zasršely kolikrát do prázdna, neboť nevládl jistě rukama, až konečně hubka chytila. Zabafal, kouř se zamodral.

Seděl, kouřil, ale ne s plnou chutí, jaksi s namáháním, neboť se mu začaly oči přivírat. Pojednou nahnul se dopředu, dýmku v koutku úst, a opřel ruce i hlavu o bidla stavu. Tak zůstal a nedbal, že mu dýmka vyjela z úst, a klep – že dopadla k zemi. To již měl oči zavřeny.

Ve světnici se stmívalo. Stav ztemněl, strop zčernal; náhle však pod stavem na zemi rudě prosvitlo. Chmýří z příze, jehož tam bylo hustě, chytlo od uhlíčků a jisker, vzňalo se, plameny přeběhly podlahou pod stavem, zažehly provázky podnížek, a oheň letěl vzhůru do stavu. Prošlehl brdem, zapálil je, zapálil osnovu. Dým valil se ze stavu, zahalil jeho tmavé stativo; ale také již plameny prošlehovaly. V jizbě prudce prosvitlo rudou září, jíž naběhla nízká okna.

Kubeček, jak docházel k chalupě, spatřil to náhlé zardění a Víšková se starou Bitnarkou, jak kráčely opodál za ním, také. Ženské se zarazily a stanuly. Kubeček však přidal do kroku, rozběhl se.

„Ježíš Marjá!“ vyjekla Bitnarka, když ho tak shlédla.

Víšková stála jako z kamene, ztrnulá a hrůza ji obešla pomyšlením, že muž zapálil. Vytrhla se a letěla za Kubečkem. Když doběhla ke stavení, když bez dechu, třesouc se vrazila na síň, ohalil ji těžký dým, valící se dveřmi ze sednice, jak je Kubeček nechal otevřeny. Víšková ho zahlédla jako stín, jak spláchl konví po něčem, slyšela jeho hlas i – (nohy jako by jí do země zarostly), jak Víšek křičel a zrovna řval –

Na záspi lomila stará Bitnarka rukama, křičela, svolávala. Sousedé vybíhali, mžikem se zase vraceli do stavení, jak vyletěl každý s konví hasit.

Třetího dne došel do Levína, pruského městečka u hranic opodál Náchoda, učedník machovského Kubečka a doptával se na Václava Pavlova, co tu dělá za tovaryše. Hoch mluvil česky, jinak neuměl, ale pochodil. Dost ještě rozuměli česky v starém městečku, stavení většinou roubených, čistě obílených, kdysi ryze českém, a ukázali mu bílý, patrový dřevěný dům, jehož okna byla plná květin.

Blaške, majitel domu a mistr, potkav učedníka na síni a vyslechnuv, co chce, zavolal ochotně dveřmi do sednice:

„Venci, máš jít ven.“

Mladý Pavel, v tváři trochu bledší, nežli býval, a delších vlasů, nežli nosíval, vylezl kvapně od stavu a pospíchal ven. Myslil, že to někdo z Tysu, že nese třeba nějaké vzkázání od Marty. Ze by ze Lhoty tu posel byl, ani nepomyslil. A uslyšel a nechtěl ani sluchu věřit, jak máma musila ze stavení, že už tam nebyla jista životem, jak Víšek na mol opilý rozřezal a rozbodal plátno a všecko na stavě a jak pak fajfkou zapálil a že by byl uhořel, kdyby mistr, jako Kubeček, právě nepřišel, že za stavem usnul, jako Víšek, že na něm košile chytla a tak že vyletěl od stavu, a vtom vrazil Kubeček s konci, která na síni stála, a tu že na něj vylil, a Víšek že letěl ven jako divý, ale na síni že se svalil a pořád křičal a tu že ho sousedé docela uhasili a odnesli.

Mladý Pavel se lekl, jak zaslechl o požáru, přece však v tom ustrnutí prochvělo ho, ne radost, ale uvolnění, když uslyšel, že nevlastní táta je tak zkrocen.

„Jak mu je?“ ptal se dychtivě.

„Hrozně se popálil. Ten křičal, a je mu tuze zle.“

„A stavení, chytilo, shořalo?“

„Neshořalo. Jen na stavě, a eště uvšecko plátno na vratidle neshořalo.“

Pavel jako tkadlec rozuměl, že plátno hustě a pevně navinuté nemohlo takto vzíti za své.

„Ale všecko je zkaženo, vod ohně, vod vody, jak hasili, a na plátně je vidět, jak Víšek do něho řezal a píchal. A nůž a fajfku našli v popelu pod stavem.“

„Jako zvíře,“ pomyslil Pavel; nahlas se optal, co máma.

„No, ta je teď zas doma.“

„S Víškem?“

„Toť. On leží, ani hnout se nemože, ten prej zkusí! Ale jo, mistr vám taky vzkazuje, abyste domů nechodil, dyby vám napadlo.“

„Proč?!“ divil se Pavel, který skutečně, jak mluvili o mámě, hned pomyslil, že ji navštíví.

„Já nevím, on tak poudal, a eště, dyž sem vodcházel, tak to vopakoval.“

To bylo mladému Pavlovi přikázáním. Kubeček jistě věděl, proč mu to vzkazuje, jistě dobře a moudře radí. Snad pro ty řeči, že jich teď bude, aby se nedoneslo pánům v Polici, že je doma. A je jaro, čas odvodu tu – Tak to je! Nemůže, nesmí jíti.

Začal se zase vyptávat na mámu; bylo mu jí líto, co zkusila a co zkouší.

„Poudal mistr,“ hovořil učedník, „že pán Bůh na Víška vzpomněl, že to trest na něj, a teď že musej‘ zas postavit ten stau, co ho Víšek nemoh‘ v sednici vystát a vyklidil ho.“

Pavlovi se mihl otcův stav, jak ho viděl na záspi složený. Táta za ním umřel, tenkrát, když uhodil Boží posel. A teď Víšek za tím jeho stavem a taky ohněm. Je to trest Boží, jak Kubeček povídá.

„Tak je mu zle?“ vytrhl se ze zamyšlení.

„Poudaj‘, že nevydrží, vono se mu k té popálenině eště něco přidalo, ňáká nemoc, něco ve střevách. A poudali taky, že v něm kořauka chytla.“ To řekl učedník volněji, ne jistě, jako by sám dost nevěřil.

Dali mu najíst, pak s ním Pavel kousek šel a ukládal mu, co má vyřídit mámě, že ji pozdravuje, a Kubečka taky, tomu aby řekl, že poslechne, jak vzkázal, ale že prosí, aby se mámy ujal a jí neopouštěl, a tetka Bitnarka taky, že přijde později domů, jen jak trochu bude jisto.

V neděli nejblíže příští, brzy po ránu, vydal se do Čech cestou, kterou již kolikráte přeměřil za tu dobu (bylo třetí jaro, druhý rok), co meškal v tom pruském úkrytu.

Bral se od Levína na poledne, pořád vzhůru, přes Tasovské vrchy; tu překročil hranice a pak minuv Nový Hrádek, pořád vysokým, rozlehlým hřbetem, s něhož se otvíraly daleké rozhledy, a zase mezi chlumy, lesíky a znovu polem, travnatým dolem kolem vesnice Rzí po těch výšinách jako rozhozené, kolem osamělých, bílých příbytků dřevěných s besídkami na výši, ve stráni, ve břehu u březinek, pod třešňovými stromy, až sestoupil v oupad, v těsné údolí potoka, jenž ho vedl k roubené chalupě pod došky a šindelem, samojediné u bídné cesty v tom uzounkém údolí, na úpatí stráně s polem a březinou na vrchu, ke Škodově chalupě, v níž sám po prvé našel ochranu a útulku.

V ní tak brzo zdomácněl, tak ho přijali jako svého. Tu se také utvrdil ve víře výklady nebožtíka Škody, čtením a přemyšlováním, takže klidněji, bez obav a nepokoje pomýšlel na odstup. Tu již určitě pocítil, že k němu dojde, a odevzdával se mu již.

Těžko se pak s tou samotou loučil, když musil prchnout do Pruska, a v Levíně ustavičně na ni vzpomínal a těšil se minulou dobou, jak bylo, jak se s Martou seznámil, jak dělala za stavem, on za druhým, jak spolu při práci zpívali nejčastěji tu Škodovu: „Aj, nyní se den nachýlil a slunce zapadá –“ a jak tenkrát, když se vrátil z Padolí, seděli spolu při měsíčku před chalupou. Tu noc, to jasno pořád viděl, když na to vzpomněl, i tu chvíli, jak ho Škoda na smrtelném loži prosil, aby ženských neopouštěl.

Při práci, večer, když ulehl, byl myslí skoro pořád tu na samotě, když nečetl. A i když četl, zvláště „Bunyánku“, kterou mu Marta dala na památku. Bibli čítal u nich, s ní, jak jí těšivě slíbil, když se rozcházeli. Na jaře, v létě přicházel skoro každou neděli, a tu čítal nahlas Martě a Škodové, která dosud nemohla na nohy, i tovaryšce, také „sestře“, kterou si vzali, když on musil odtud. Četl nahlas, někdy také Marta, pak společně zazpívali pobožnou píseň.

Když pak s večerem vstal, aby se vrátil do svého pruského úkrytu, Marta ho po každé na kus vyprovodila. Šli vedle sebe, někdy se i za ruce vedli, hovořili o mámě, o bratru Martině, jenž se doučoval, a nejvíc o tom, kdy už bude se moci on, Pavel, navrátit, jak ono v Machově, tam že ono pořád stejně, když nejdou žádné zprávy odtud.

Hůře bylo na podzim, kdy uhodily plískanice, necesty, a v zimě, když sníh stezky zavál. Tu minulo často několik neděl, nežli mohl Pavel přes hranice.

Stalo se, že když nešla dlouho obleva, že se vydal třeba v metelici na cestu nahoru do vrchů a že větrem, sněhem ošlehán, probrodiv se závějemi přirazil zardělý, zpocený, všechen znavený do samoty, až po okna sněhem zaváté.

Tu té neděle, kdy nesl noviny z Machova a ze Lhoty, pospíchal více nežli kdy jindy. Slunce svítilo, tráva se zelenala, zvláště u potoka, sasanky kvetly i plicník, a nad mladým osením roznášel větřík skřivaní píseň.

Pavel pospíchal, přicházel dříve nežli jindy, a přece Martu už viděl cestou. Šla mu již naproti. Hned jí pověděl, co se stalo u nich doma a nezatajil, nač myslil, co by z toho mohlo pojit, kdyby Víšek odešel, pak že by byl pokoj, že by se nemusel tak bát udání, že by mohl spíše domů a pak že by mohl myslit také na svatby. Zastavil se. Bylo na kraji malé březinky, jež zlatem pučela, na slunci v kmenech bělejší a lesklá, a pták se za ní ozýval. Marta okamžik mlčela, pak se podívala na Pavla a vážně řekla:

„Ale nejsme stejný víry.“

„Ale budeme!“ jistil chvatně a vzal ji za ruku, „to se neboj. Na všechno jsem už myslil.“

„A jak vaši?“

„Kdo, máma? Ta bránit nebude. Hůř by bylo snad u vrchnosti. Ale pojď a mlč, šak to s pomocí Boží šecko pořídím. Šak už teď brzo uvidíme, Kubeček zas vzkáže, a dyž ne, pustím se za čtrnáct dní k němu, abych přezvěděl, a on poradí.“

Martě se tou nadějí vyjasnilo. Nikdy tak domů nepospíchali a veseleji nežli jiné neděle vešli do sednice ke staré Škodové.

Ale za čtrnáct dní se mladý Pavel do Machova ke Kubečkovi nevydal. Už se strojil v sobotu odpoledne nahoře na komoře, kde měl postel; vtom zaslechl, že mistr dole volá: „Jděte nahoru, na půdu, Venci se tam strojí.“ Dřevěné schody zavrzaly, a ve dveřích komory stanula pak sama máma! Přišla v nedělním obleku, s plachetkou přes placku a v kabátku. Zrovna se jí lekl, jak se tak zrovna zjevila i jak vypadala.

Za ta léta, co jí neviděl, zhubla, zestarala; utrpení a trápení druhého manželství nabylo vrásek do jejího čela i přepadlých tváří. S bázní vstupovala, ostýchavě se k němu blížila; a ta bázeň i prosba byla i v zapadlých očích. Zapomněl na všechno a cítil jen lítost.

Dala se do mračků, když k ní přistoupil a vlídně, skoro měkce jí řekl:

„Vítám vás, mámo!“ Hned si pomyslil, to že se něco stalo, to že Víšek snad umřel. Vyřkl to. Přikývla hlavou; řekla, že včera měl funus, a povzdechla:

„Ten zkusil.“

Pavel vycítil tu omluvu; ale nerad ji slyšel a hned vyčítavě namítl: „Ale vy ještě víc.“

Netroufala si už o muži promluvit, a jako na svou omluvu dodala: „Přišla jsem ti to říct, Kubeček poudal –“

„Co mně vzkazuje.“

„Domů abys eště nechodil, teď že je právě po vodvodu, až po žních, na podzim, až to uvšechno utichne.“

Sedla si na truhlu a odmlčela se. Pavel zavěšuje nedělní kabát na hřebík, optal se, jak je se stavem.

„Trochu ohořal.“

Rozuměl, že zmenšuje a zas omlouvá. „Ale dělat na něm už nejde.“

„No, šak by se moh‘ postavit, co je po tátoj.“

„Ale máte na něj? Co bylo na mým, shořalo.“

„Všeno ne.“

„Ale to, co zbylo, nebude k ničemu, leda na handry. A japak teď dostanete na stau; přízi nemáte, peníze taky ne, funus jste vypravila.“ Nevyčítal, jen jí připomínal. Šeřilo se, a jak hleděla do země, neviděl jí do tváře. Ale hlava se jí zatřásla a do ticha vyrazil její vzlyk.

„Budu příst, soukat. No, a ty, prosím tě – už se nezlob. Ty tu snad taky pořád nevostaneš, vrátíš se.“

„Budu-li moct. A mámo –“ chytal se příležitosti, „snad jste slyšala, že se chci ženit.“

Chvilku mlčela a seděla se sklopenou hlavou. O synově úmyslu nerada slyšela. Smrtí Víškovou se jí uvolnilo. Trápení byl konec a myslila, že bude i lopotě a dření, až se syn vrátí, až bude s ním sama. Ale kdyby přivedl nevěstu – Ta by byla první a kdo ví, jaké by zas bylo soužení. Bála se jí a proto tak mlčky přijala synovu zprávu. Až pak pozvedla tvář.

„A jak bude se mnou!“ povzdechla. Václav, jak stál u věšáku, až sebou hnul, jak ho ta slova zrovna píchla. On tolik mámě udělal a k vůli ní zkusil, a když po všem tom o sobě se jednou zmínil, nejdříve na sebe při tom pomyslila. Ne, aby se zeptala, co a jak, a jak je s nevěstou, kdo je a čí – Ten dojem vyzněl v ostřejším tónu jeho slov:

„Marty byste se nemusela bát. A taky jsem si myslel, že se mnou jináč smejšlíte. A ostatek, do ví, esli vám ji přivedu. Dyžby byly těžkosti, vostal bych po svatbách u nich.“

„To snad ne!“ Ale jak ta slova Víšková vyhrkla, bylo znát, že jí to synovo odhodlání hrubě nezastrašilo, neřku-li zarmoutilo. Pavla to zabolelo. Prve mu také připadlo, když se mámě zmínil o svém ženění, že by s ním mohla zítra dojít ke Škodovým, že by to pořídila, že by to nebylo na ni tak moc, když by z Tysu došla do Padolí a tam ostala u Zejdlů na noc. Nyní však už ho to přešlo. O Martě a Škodových se ani nezmínil.

Trapné ticho nastalo a v něm si teprve všimli, že se na komoře setmělo. Hnul se od věšáku.

„Pojďte, mámo, půdeme k večeři.“

Když bylo po ní, zavedl matku zase na komoru, kde ulehla na jeho postel a hned usnula.

Sám si ustlal na zemi. Ale tak hned neusnul.

Časně ráno se vydala Víšková zase na cestu domů, do Lhoty. Pavel ji kousek cesty vyprovázel. Zase mu napadlo a čekal, zmíní-li se přec o Martě, zeptá-li se na její rodinu. Ale nezeptala se, a jen to řekla, hledíc do země, když se zastavili na rozchodnou:

„Tak, dypak by ses mínil ženit –“ Stáhl obočí a mávl rukou.

„Dopak ví, až jak páni, to može ještě dlouho trvat. Ale bát se toho, mámo, nemusíte.“ To byla jediná výčitka, kterou jí za té návštěvy řekl. Začala se rozpačitě omlouvat:

„Dyť já nic, cák, bloude – to víš, dyž je člověk přehnanej –“

Nepřisvědčil, neodpíral, mlčel, ale když si podali ruce a on se vracel k městečku, cítil v duši hořko. Řekl si, že by bylo líp, kdyby ani domů nemusel, kdyby mohl zůstat nahoře u Škodových, přiženit se tam, že by bylo všem líp, a on že by byl jistější. A jak na ně vzpomněl, i na to, že se k nim rozběhne, jak je překvapí, neboť jistě myslí, že je dnes ve Lhotě a v Machově, a jak ho rádi uvidí, vyjasnilo se mu, jako když se dusný mrak protrhne a rozletí.