U nás

Hřbitov ztichl, i hrobař se z něho vytratil. Zůstal jen kopeček čerstvé hlíny jako jizva ve vybledlé zeleni ostatních hrobů.

Kněží s vikářem, kontribuční, Matěj Donát, „milion“, vrátili se zase do fary nahoru na velký pokoj, kdež zatím prostřeli na stoly v jednu velkou tabuli sražené. Jen Havlovický tam scházel. Zdržel se, jak z kostela vyšel, se Šoltou učitelem, kterého sám zastavil a hned se ho zeptal, co jurista, co pan Václav, že ho nevidět.

„Ten už tu není, jemnostpane, odjel do Prahy, musil si vagace zkrátit. Ten bude také na nebožtíka jemnostpána vzpomínat.“

„Ublíží mu to na podpoře.“

„I ublíží, ale o to by tak nebylo, teď už ne. Ale nebožtík pan farář byl jeho dobrodinec jako vy; Vašíček se smutně lekne pro tu novinu. Což takhle – Teď se už sám pěkně hrabe.“ Šoltova tvář se projasnila. „Už dělá, safient, hrdinu, že už od nás nic nechce, že nepotřebuje.“ Učitel žertovně se nafukoval, ale pojednou zase vážně pokračoval:

„Musel dřív z vagac, dostal tuze pěknou hodinu k těm, co už má, a když už měl dávat s Pánembohem, povídá, no, tatínku, nestarejte se o mne, nic neshánějte, mně nemusíte už nic posílat, a dá Pánbůh, že vám ještě sám ňákou maličkost pošlu – “ Učiteli, jenž se začal pohnutě usmívat, měkl hlas. „Už jste měl se mnou dost, a jsou tu holky, jako sestry, a hoši taky dorůstají. Tak pěkně mluvil.“ Šoltovy oči zvlhly. „No,“ obracel veseleji, přemáhaje se, „však to taky byla patálie. A nebýt vás, jemnostpane –“

„To nechte, to ne. A co teď s Toničkou.“

„Panna Aninka povídala, že nám ji nevrátí. No, když ne, ne, ať si ji nechá, Tonička se zle mít nebude a pškaní a větřici snad nedostane.“

„Abyste vy neštípl! A kam myslí panna Aninka?“

„K nám, do Slatiny, najme si tam něco. Copak ta, nasušeno má dost. Ta bude všude za větrem.“

„Abychom nezamluvili. Co ostatní děti.“

„Děkuju pěkně za optání. Druhá, jako po Toničce, je v Náchodě, učí se šít šaty, z toho bude moct být živa; třetí je ještě výžle, tu nechám zatím doma ženě pro radost a na pomoc, a ti dva nejmenší kluci chodí ještě do školy a dobře se učí. To zas pak nějak – Už nestejskám, jemnostpane; dost se mně uvolnilo, však kdybyste vy, jemnostpane –“

„Dost, dost,“ bránil Havlovický usmívaje se a pojednou pospíchal na faru. „Však se ještě uhlídáme.“

Na faře se nejprve zastavil dole v pokoji nebožtíka faráře Ondráška, kamž si dal zavolat pannu Aninku. Promluvil s ní o zesnulém, o jeho posledních chvílích, o její budoucnosti, schválil, že si chce vzít Toničku Šoltovu, aby nebyla tak opuštěna, a naposledy jednal o včelách. Pověděl o starosti nebožtíka faráře, i co mu slíbil (panna Aninka o tom věděla), a že se tedy o včely postará s panem farářem Ludvíkem, že o tom už v kapli mluvili, že se o včely za náležitou náhradu rozdělí, že je tu nechají do zimy a pak si je dají odvézt a budou je hledět jako nebožtík pan farář. Panna Aninka vzdychala, hned jak začal, i oči šátkem kolikráte přejela, a když oznámil stran včeliček, chtěla mu políbit ruku, opakujíc dojata, to že by měl nebožtík jemnostpán radost, ten že by –

Nahoře ve velkém pokoji se rozšumělo čilým hovorem smutečních hostí; stáli u oken, u stolu. Kontribuční Švec byl zamlklejší nežli před pohřbem a nevykládal o evropské situaci. Častěji nedočkavě přešlápl, až mu boty zavrzaly, zlaté brejle čistil, na hodinky se díval, v duchu počítaje, že by už mohli přinést na stůl; nahlas prohodil, člověku že od rána pořádně vytráví, obzvlášť na čerstvém povětří, když se hodně na kočáře vytřese.

Rtyňský farář chrče, upřímně mu přisvědčoval, neklidně otáčeje stříbrnou tabatěrkou. Vikáři Lukavskému, jenž stál u druhého okna, zase přisvědčoval kostelecký farář bez přesvědčení, jen proto, že to vikář říkal, áno, áno, že to bude holé neštěstí pro tkalcovský lid, ta fabrika, a je-li to tedy pravda (ptal se sladce a rozplývavým hlasem), že ti Slezáci ji budou v Skalici stavět, dojde-li opravdu na stavbu.

„Jakpak by nedošlo. Pozemek už zakoupili, padesát korců ‚na volovině‘, jak se říká, však to znají, tam, padesát korců! A počkají, tuhle pan páter nám poví –“

Obrátil se na suchopárného kněze, jenž živě a čile vykládal myslivci Donátovi o „jiřenkách“, o kterých se mu jako prohlášenému jich pěstiteli „milion“ zmínil, že je viděl tuhle, a krásné, v Padolí na faře. P. Hurdálek, ač ne letný, ale pro neduživost už pensista, žijící v Malé Skalici na „malé faře“, jíž jako fundatista užíval, ochotně a rychle přistoupil a hned přisvědčil na otázku sivého vikáře, ano, že už to je jisto, že ti Němci ze Slezska, Löbbeke a Lindheim, se zakoupili, z jara že začnou stavět, a to že bude stavba, prádelna nebo co, na kolik set dělníků.

„Jen ten náhon, který pořídí! Patnáct set loket, tisíc pět set loket bude dlouhý a stavení samo náramné!“ Suchý, čilý fundatista údivem sebou potrhoval.

„To se těšíte, co, vy Skaličáci,“ ptal se starý vikář ironicky, „to bude živo –“

„Ó, těšíme, jemnostpane, jak pak ne!“ rovněž tak odpovídal P. Hurdálek. „Živo, snad, ale bude-li taky i toho co dobrého.“

„Jakpak! Z toho nemůže nic dobrého pojít,“ rozhorloval se vikář. „Z toho bude jen drahota a zkáza našeho tkalcovství. To vám povídám.“

V tu chvíli chtěl Havlovický vyjít dole z pokoje, když panna Aninka odešla do kuchyně, ale přišel farář Ludvík ze Studnic, jenž ho hledal. Oba se vrátili do vybíleného pokoje nebožtíka jejich starého přítele, kdež bylo ticho a kdež si mohli klidně pohovořit. Havlovický se hned optal na přítelovo historické dílo, jak mu jde, bádá-li hodně v starých knihách a listinách.

„Nic, takřka docela nic! V Studnicích Klio musa ubohá. Divím se, že pryč neutekla. Zatíkalo na ni.“

„Ještě mokneš, jak jsi psal?!“

„To ne, střechu jsem si na faře jak tak spravil, ale co jiných starostí! Nejhůř je s kostelem, ten je víc než chudý. A se hřbitovem bylo ještě hůř. Ornáty jsem musil všecky dát spravit nebo přesít, korouhve byly na rozpadnutí, obraz na hlavním oltáři má trhlinu a oltář celý měl by se oštafírovat. A hřbitov, ó hrůza! Obrubu abych celou uklidil. Šindelová stříška na ní shnilá, trámy taky shnilé a vyvalené, a všecko se to rozsype. Ale nejhorší je, že hřbitov sám je hrozně mokrý. Do hrobu sotva na loket hlubokého naprýští ti vody! A tohle, to jsem koukal! Považ, na jaře, když jsem mel první funus, vlastně dva. Hroby byly, rozumí se, mokré, ač hrobaři zčerstva vodu vybrali, ale jen co jsem u hrobů postál, co jsem je vykropil a modlitby vykonal, už zdvíhala voda truhly. To si pomysli!“

„A co patronát –“

„Hm – páni ouřadníci mají jiné starosti. Ať se farář na takové zastrčené farce při zpustlém kostele a nezdravém hřbitově trápí.“

„Jim se na zámku dobře dýchá a paní vévodkyni ve Vídni nebo ve Florencii.“

„Na to mají peníze, a když nejsou, seženou se.“

„Co’s udělal.“

„Co jsem udělal – Vyložil jsem na kázání, že se musí hřbitov navážkou zvýšit. Mluvil jsem jim do duše a vyzval jsem je, že tedy hned zejtra, jako v pondělí, začneme. Nu, snad už mě mají trochu rádi. Dvacet let se už chystali na tu navážku, a pořád nic; ale ten pondělek přišli z celé kolatury, rychtářové s lidmi, asi šedesát. Po mši jsme se do toho dali. Já dovezl první kolečko hlíny doprostřed hřbitova ke kříži, pak učitel a spomocník, pak rychtářové, pak školáci. Ti nosili hlínu v mošinkách, kloboucích, v čepicích, holky v zástěrkách, každý třikrát.“

„Aby po smrti v suchu leželi.“

„Ostatní pak vozili na kolečkách, až to navozili, a teď je hřbitov zvýšený.“

„Hodně?“

„Na půl sáhu, místem i na dva lokte. Ještě vybourám chatrnou obrubu a postavíme zeď jak se patří. To bude z nejhoršího.“

„A pak uctíš zase Musu.“

„Už se na to těším, až teď v zimě si zase pokojněji zasednu ke knihám a starým lejstrům. Můj předchůdce přad’,“ farář Ludvík se usmál. „Musil, aby měl na tabák. No, a já nekouřím. A co ty, Josefe –“

Havlovický pověděl o své práci, o březině, že začali tu pustinu ve stráni za farou zdělávat.

„Je to perná práce, zvláště když člověk nemá svůj potah. Ale už si ho pořídím. Tam jsme ti začali orat na jednom kousku, který se nezdál tak kamenitý; ale tři háky jsme za dopoledne na tom zlomili, až jsme neměli do čeho zapřahat. Hlíny málo, míň nežli jsem myslil, ale zato víc kostí, ty hodně, všude vyčuhovaly.“

„Kamení –“

„Kamení; ale také je dobré. Tím spravujeme tu strž, tu hroznou cestu, či rokli, pamatuješ-li se, nahoru ke kříži. Ale ta ještě něco pohltí.“

„Jsou to radosti. Ale věř, já si ti při těch trampotách kolikrát vzpomněl na toho starého mládence.“

„Na Plška; ó, ten mně dal taky naučení,“ zvolal Havlovický.

Přišel kostelník připomenout, že už je polévka na stole, že pan kontribuční vzkazuje. –

Havlovický s Ludvíkem seděli vedle sebe blízko P. Hurdálka; hned po polévce dostali se do „jiřen“. Páter deficient zavedl o nich hovor, o tom, jaké má nové druhy, jaká krása, k jakému zušlechtění se dá ta květina přivést, v tom že má dost štěstí jako dašický farář Turek, ten že má druhy, že se už nemusí nic objednávat z Drážďan nebo z Hamburku.

„Tam jste už poslali peněz,“ prohodil rtyňský farář chrčivě, ne bez výčitky.

„Poslali, kolik set ve stříbře. Ale teď se už naše druhy německým vyrovnají.“

P. Hurdálek je líčil a vypočítával, kde jaké mají, zvláště ve Vranově na Opočensku, správce vranovského dvora, v Ratibořicích v panské zahradě, pan obroční Hoch ve Chvalkovicích a skalický sládek Kučera, v Hradci profesor Klicpera, pan Pospíšil také a sám pan krajský v Hradci, pan guberniální rada, ten že má také krásné, nové druhy.

Rtyňský farář už hlasitěji a častěji zachrčel, poněvadž ho to nezajímalo, a kostelecký sladce a tlumeně vyzvídal na kontribučním, kdo asi teď se dostane sem na Boušín, snad že tuhle páter Hromádka, to že je pravý kněz, ten že nic kromě svého povolání, jenom kostel a faru, a jinak nic, ten že by byl –

Vtom se obrátil na Havlovického a zeptal se ho, co dělá strouženský nový pastor. Ptal se tak, aby si toho vikář povšiml.

„Bude se ženit,“ odvětil Havlovický dosti zhurta, cítě tu úmyslnost, „teď v prosinci bude mít svatbu, jak se proslýchá.“

„Já myslil, že to máte od něho.“

„Ne; je na Stroužném už třetí rok a já s ním jenom jednou mluvil.“

„Tak, tak,“ sladce přisvědčoval kostelecký farář; ale znělo to nedůvěřivě. Havlovický tím dohřát, ostře dodal:

„Do Prajska nechodím a on ne k nám. Máme oba co dělat. Ale nevyhnul bych se mu. Pastor Bergmann je upřímný Čech a hodný člověk, ujímá se chudiny, jak slyším, a zvláště za cholery mnoho pro ni udělal. A vůbec on se těm lidem tam obětuje. To je živobytí v tom vystrkově na žebrácké farce.“

„Ták, ták –“ Kostelecký farář se pohoupával nad stolem už celým hořejším tělem; ale pojednou se ztišiv a vzpřímiv, zabodl pohled na Havlovického a řekl vyšším tónem, jako by Havlovického sama vinil:

„Ale je apostata, odpadlík, bývalý piarista!“

Všichni se obrátili po Havlovickém. Ten odvětil zostra, nedbaje, že ho farář Ludvík pod stolem potahuje za kabát:

„To nevím; jen to mně tenkrát řekl, že filosofii studoval v Litomyšli u Buzka.“

„Á, á, Bonifác Buzek! To byl litomyšlský Bolzáno!“ zvolal kostelecký farář vítězně.

„Ano,“ vpadl Havlovický náhle zrudnuv, když takovým tónem slyšel o svém bývalém profesoru, „ano, znamenitý učenec a učitel, a proto jej vyštípali jako Bolzána.“

„Proto ne, ale že byl nebezpečný frajgajst jako Bolzáno.“ Kostelecký farář rozčilením bledl. „Je to vidět, když katolický profesor, kněz, vychovává pastory –“

„Ale pane bratře! Prosím, nač ty hněvy! Silentium! Co nám je do toho pastora!“ připomínal dobrácky, chlácholivým tónem sivý vikář. „Máme jiných starostí, a k vůli němu byste se – ne –“

Zavedl řeč a všichni, rádi jeho obratu, ochotně za ním. Za chvilku i kostelecký farář, kysele se usmívaje. Jen Havlovický rozmrzen mlčel zasmušile.

Kalinovi a Šoltovi seděli dole s pannou Aninkou, která se jídla sotva dotekla a jen povzdechovala, když ji všichni těšili. Po obědě, když někteří z farářů začali se chystati na odjezd, vytratila se Kalinová z fary. Vyběhla na dvorek, na zahradu, aby se naposled rozhlédla místy, která jí byla památná a milá. Ze zahrady se pustila dolů kolem kostela pod hřbitov na kraj lesa, jenž se stmíval, strání dolů k řece.

Stanula u studánky křišťálové vody zahrazené se tří stran roubením a kryté omšenou stříškou. Sedla u ní na lavičku pod stromem, na jehož kmeni mechem prošedivělém visel obrázek P. Marie. Pod chmurným, podzimním nebem šeřil se les ještě více. Na suchém jehličí nikde ani prokmitu. Strání dolů se stmívalo; sem tam jasněji se prordívala brunátná koruna buku nebo habru, ale tupě, bez záře, neplápolavě. Ptačí hlas se neozval, les mlčel; zdola, z temna, kam nebylo dohlédnouti, šuměla Oupa.

Kalinová měla to místo v paměti jasné, sluncem prozářené, za parného léta, kdy kolem skal porůznu ležících kvetly ostružiny i prordívaly se jahody, kdy Antonín pro ni na Boušín přijel. To bylo jasno, zářivo všude, u ní, u farských. Teď kolem chladno, po lese až studeno, a smutno, teskno. I v mysli. Chudák, pan farář –

Vzpomněla, jak jí tenkrát běžel naproti, když odtud, od lesa utíkala, když tu na ni číhali a chtěli ji chytit a odvést do Náchoda nebo kdož ví kam. Jak se ho tenkráte chytla v smrtelné úzkosti, jak ji zachránil.

„Vždyť jsem si myslil –“ ozvalo se opodál vesele. Antonín, muž, docházel.

„Hledáš mne?“

„Hledám, pojedeme, a panna Aninka se po tobě shání. Myslel jsem hned, že jseš tady. No, to je teď jináč nežli tenkrát –“ řekl vážně, „teď bys tu nevydržela. Bude tu smutno.“

„A děti doma. Tolikrát jsem už vzpomněla.“

„No, to je doba, co jseš od nich!“ Usmál se a obrátil na zpáteční cestu. Oba pak, jako by si řekli, zašli, jdouce kolem hřbitova a zastavili se u hrobu faráře Ondráška.

Havlovický odjížděl z Boušína skoro poslední. Zdržel se, jak udával, k vůli panně Anince a včelám, vlastně však proto, aby nemusil jeti zároveň s kosteleckým farářem, jenž mu, již zase sladce, dal s Bohem. Havlovický však jemu zasmušile a zkrátka.