U nás

Už stála brána i hradební zeď, za ní povznášely se v tlačenici podivné domy, nad ně nade všechny chrám s červenou kopulí a půlměsícem, a vysoká, štíhlá věž už dorůstala. Město Betlehem bylo skoro hotovo nahoře v padolské škole v sednici učitelově. Při tom, pro změnu (při jednom by pořád nevydržel), maloval novou hvězdu ocasatou a poustevníka bradatého před tmavou jeskyní.

A dole zas, v příbytku staré učitelky, mladší, hodinář brousil a piloval a klepal, kolečka a péra chystal a strojil, při tom také po chvilkách pro své potěšení maloval. Už měl havíře a pastuchu, jak troubí, i druhého, jak bičem práská.

Venku mrzlo, padal sníh a zase nakrátko vysvítilo studené, bílé slunce, až všechno zasněžené zákoutí blýskalo se samými jehličkami a diamanty, až pak v těžkém šedu zase vše zhaslo, a ostrá metelice se rozvířila, že bývalo bílo od nebe do země.

Za tu dobu adventní přišel Prouzáček, posel z náchodského zámku, jen jednou do Padolí, v plášti, v čepici, zardělý, větrem ošlehaný. Jak ho Kalina hodinář oknem shlédl, vyletěl od stolku a ven, jak byl, beze všeho a bez čepice a volal za poslem, nenese-li mu něco ze zámku.

Prouzáček, jejž nikdo nečekal a nikdo rád neviděl, stanul, užaslý se podíval na mladého hodináře a odpověděl:

„Ne, nic.“

„A Krůčkoj taky nic?“

„Ne, taky nic.“ A šel.

Kalina se vrátil zklamán do světnice. Nepřišlo žádné vyřízení, jehož se nemohl už dočkati. Snad ta jejich žádost ostala ležet v Hradci u krajského úřadu. V adventě už divadlo nebude. Nezbylo než divadla zase jen čísti. A Betlem do vánoc také nepostavili. Stroj nebyl hotov, také se ukázalo, že není dost figurek, a nadto si vzpomněl učitel na přístavek k městu, ne z papíru, nýbrž z tenkých prkének, pěkně omalovaný, s okénky skleněnými.

Po Novém roce, 1828, zjevil se Prouzáček v Padolí nanovo. To ho zas Krůček potkal dole na městečku a hned ho zastavil. Když se pak vracel domů, do svého krámu, stavil se u Kalinů, aby oznámil, že Prouzáček zase nic nepřinesl.

„Kdoví, jestli co do Hradce poslali!“ připadlo Kalinovi.

„A to by bylo! Poslat to musí. Myslím tak do konce masopustu že to přijde a pak bysme zrouna v postě začali.“

Ale když masopust docházel, ještě nic neměli. V ten čas Krůček se již o to nestaral a pro divadlo tak nehořel, protože hořel jinak a více na faru myslil, na Františku, farářovu sestru. Už tam za ní někdy došel, poseděl s ní a s panímámou.

Nežli přišel po prvé, měla stará mlynářka o jeho návštěvě poradu se synem farářem, co tomu říká, však že sám vidí, že Krůček Františku chce, že za ní chodí, tak co myslí.

Farářovi se mladý kramář líbil, že byl řádný člověk a rozuměl obchodu. Co zvláště u faráře platilo, že mladý Krůček se snažil kupředu, že nezůstával na tom, co zdědil a přijal. A Františka ho měla ráda. Proto svolil k jeho návštěvám a sám se u nich, když Krůček přišel a s ženskými seděl, stavil na chvilku v čeledníku.

Jiných hostí ten masopust neměl. Z Náchoda, ze zámku nikdo nepřijel, ač byla znamenitá sanice. Panímáma očekávala důchodních, když jejich zimní návštěvu kontribuční již o poutě ohlásil.

Farář však věděl, že nepřijedou. Ale mlčel. Když pak sám dostal ze zámku pozvání do bálu, nejel. Kvůli paní důchodňové a pak nevyvanulo mu z mysli, co mu slatinský mlynář o své návštěvě jadrně řekl.

Kolikrát si už na to vzpomněl a uvažoval o tom a po každé v duchu rozšafnému čtenáři přisvědčil. Vzpomněl na něj i kolikrát, když vyjel na cvičení nebo když musil do vsí do sněhu zapadlých, do bídných chalup tkalcovských i do zadušených jizeb selských s pánem Bohem za mrazivých, mrtvých dní i v pustých zimních nocích, když se mu často nad chudobou, bídou neb zatemnělostí ducha kolikráte srdce sevřelo, když dojat nebo pln úzkosti kvapil z těch nízkých světnic černých povalových stropů ven na čerstvý vzduch –

Jako by mohl, ozývalo se v jeho otřeseném nitru, vykonávati svůj úřad jenom tak jako řemeslně, jak by mohl opustit tento chudý, ubohý, zanedbaný, ale dobrý lid a spolčovati se s těmi, kteří k němu jsou bez citů, kteří na něj s patra hledí jako ten justiciár! A všichni.

Mladý Krůček tedy byl skoro jedinou návštěvou faráře Havlovického. Když po prvé přišel, připadlo farářovi, co mu důchodňová řekla tenkráte před dvěma lety, když Františka přišla na zámek pomoci ho stěhovat, že takové hezké děvče mu brzo odvedou; tenkráte jí řekl, že prozatím není strach. A již tu byl, již se smlouvali, jak zaslechl, že by Krůček rád měl svatbu hned po velikonocích.

Tak Kalina ve své tužbě po divadle skoro osaměl, krůček ho jen chlácholil, aby počkal, že to přijde, že to musí přijít, zvláště když se začátkem postu vrátil jednou z Náchoda, kdež mluvil s náchodským písařem, svým známým, a ten ho na hospodě ujišťoval, že to přijde co nevidět, že je to už dávno v Hradci, jen co to z Hradce dostanou, že to može přijít každou chvíli.

Z té cesty přinesl Krůček také vzkázání od boušínského faráře, s nímž se v Náchodě potkal, a jenž vzkázal celou padolskou faru pozdravovat, obzvláště pana faráře, a co dělá, aby přijel na Boušín, co že na podzim nepřijel, že može, hospodyně že zas už chodí, a že ani nevzkázal, ani ceduličku nenapsal, jak jeho včeličky dušičky, jestli se jim nestýská po Boušíně. A jak rukama zamnul, jak šedivou hlavou vesele potřásal, když mu Krůček svěřil, že si bude brát sestru padolského pana faráře, to Krůček pověděl jen Františce, když ostali na chvilku sami.

V ten čas starý Zejdl, evangelík, patrně scházel. Neležel, nestonal, nenaříkal, ale tak pomalu slábl a tratil se. Spaní na něj tuze chodilo, přes tu chvíli přiloudila se na něj klíbačka, třeba za kolovratem, když soukal. Za stavem už dávno nemohl dělati.

„Bratří“, co byli v Padolí i po vsích, přicházeli občas ho navštívit, pocvičit se ve slově božím; nejčastěji Burdych z Padolí a Hejnyš ze Záles. Sedali v neděli odpoledne, s nimi mladý Zejdl se ženou, za stolem; tu obyčejně Burdych četl z písma nebo z nešporky, pak si zazpívali pobožné písně.

Klidně, bez vyrušení tu pobožnost po každé nevykonali. Leckdy, když se jejich vroucí zpěv rozléhal chudou světnicí, někdo jim pojednou zařápal na okno nebo pod ním zamečel. V takovém však houfu, jako před pěti lety o posvícení, kdy tu bouřku sehnali Šimůnek z ulice a Vondra, nikdy se již na ně neodvážili –

Za těch schůzek sedal starý Zejdl v koutku za stolem a pobožně poslouchal maje těžké, mozolné ruce na stole sepiaty. Poslouchal, naslouchal, až hlas Burdychův počal mu slábnout a tratit se; to se mu oči přivíraly, bílá hlava k prsům padala. Nechali ho šetrně až se probral sám, nebo když píseň zanotovali.

Také již paměť ztrácel. Po velikonocích jednou, ve středu, vrátil se jeho syn z Police, kde byl na trhu s kopou. Když pověděl, jak bylo o trhu, jak prodal, vzpomněl si, že mluvil také s bratrem Křížem z Machova a ten že mu vypravoval o Víškovi ze Lhoty, co si vzal Pavlovu vdovu, jaký to nehodný bratr, co vyvádí, jak by se nejradši jen po hospodách potloukal, že je lenoch, v létě že jen pašoval a jiného se netek‘, teď že začal, když nebylo groše, příst, za stav že musí žena, kterou ke všemu ještě přes tu chvíli stluče; a i při tom prádle že začal provádět neplechu.

Starý Zejdl poslouchal, rozuměl, ale nevěděl, kdo je ten Víšek. Zapomněl, co mladý Pavel i starý Kubeček machovský o něm tady u nich se napovídali. Syn musil mu to připomenout a že ten Víšek má vdovu po lhotském Pavlovi, co ho boží posel zabil zrovna za stavem, i že jeho syna Václava Pavla tolik pronásledoval a hrozil mu, nejhlavněji vojnou.

Tu teprve starý Zejdl pokýval bílou hlavou; ah ten, a to že je nehodný bratr, a poslouchal, co syn dál o něm vypravoval, jak i při tom prádle začal Víšek šidit. Vyšlo najevo, že ta příze jeho, kterou si pro sebe prodával, je krátká, že nemá náležitou míru, někdo že to udal a tak že přišel k němu do chalupy znenadání machovský štremplíř a jeden od práva, štremplíř že přeměřil Víškovo motovidlo a když nebylo ani tři čtvrti lokte, tak že udělal Víškovi tu hanbu a ryc – to motovidlo z trestu zlámal na koleně. Teď že má Víšek konec, nikdo že od něho nic nechce, ani přadýnko že neprodá, a ostudu že má.

Starý Zejdl pokýval hlavou a povídá:

„Hanba,“ a opakoval: „Hanba!“ Najednou si vzpomněl a co že ten mladý Pavel. Zas už nevěděl, že je pořád ještě v Prusku, v Levíně za tovaryše. Když mu to syn připomenul, divil se, vždyť že byl u bratra Škody.

„To k vůli vojančině, táto.“

Starý mlčky a táhle dvakrát pokývl hlavou. Vtom se přibatolil vnouček, jemuž jal se hladit jeho světlé, jako lněné kudrny.

To bylo před samým polednem. Odpoledne chtěl soukat, ale nešlo mu to.

„Pane, ňák ně je zima,“ řekl.

„Tak toho, táto, nechte a sedněte ke kamnům,“ pobízel syn. Starý poslechl a na lavičce u starých, zelených kamen prodřímal skoro celé odpoledne. Večer, když večeřeli, pojedl starý Zejdl několik bramborů se solí, pak ulehl na peci (v létě spal na půdě) a ráno již neslezl. Neprobudil se a nevzbudili ho. Byl v Pánu.