U nás

Když listí zežloutlo a opadalo, když od tichých, mlhavých jiter až do časných soumraků ozývala se skoro všecka padolská humna klepotem cepů, začal Kalina hodinář nové, mimořádné dílo, jako měl před tím v postě s tím divadlem.

Nahoře ve škole zahlédl, an bratr učitel, starý mládenec, přehlíží betlem, jejž si s půdy snesl, a že začal některé zašlé figurky (byly všechny ručně malovány a ne tištěny) barvou osvěžovati.

„Šak bys mně, Anton, moh‘ pomoct,“ řekl pojednou učitel odvraceje se od díla, drže štětec v ruce. Věděl, že mladší bratr už doma rád kreslil a že se v Praze v tom dotvrdil.

„Pomožu,“ přisvědčoval hodinář ochotně, „takhle po chvilkách. Ale moh‘ bys to pak u nás nechat,“ dodal s úsměvem, „Honzíčkoj, víš.“ Myslil svého skoro dvouletého synka, jenž čiperně už chodil a začínal pěkně žvatlat.

„Ten tomu ještě nerozumí, no, ale komu pak bych to taky dal.“

„A víš-li co!“ zvolal hodinář a zrovna sebou trhl, jak v něm problesklo, „že bych to taky doved‘!“

„Co –“

„Víš takový mechanický betlem, jako jsem viděl v Praze ‚u města Vídně‘.“

Učitel položil štětec, obrátil se celý po bratrovi a řekl volně:

„Ale to by letos nebylo.“

„Dyž ne letos, tak napřesrok. Ale dám se do toho hned. A ty, víš, maluj, co by ještě scházelo k tomu, co máš.“

Hned začal, jak se dobře pamatoval, co na tom pražském betlemě viděl a co oni neměli, vypočítávat, že poustevníka, jak zvoní, a kláče, jak kolou dříví a řežou, pastuchu, jak žene ovce, a havíře, jak kopají, selky a pastýře, jak nesou dary, a ještě ponocného jak troubí, a město že by mělo být také jiné.

Jak ho ta myšlenka chytla a zahřála, dal se do díla a pracoval, piloval, maloval, jak měl chvilku pokdy nebo když si chtěl oddechnout. S veselou oznámil toto své dílo své mladé ženě, že bude pro Honzíčka, ten že bude mít betlem. Ráda to slyšela a často, když maloval, přisedla k němu, pozorujíc se zálibou i tichým údivem, jaký je Antonín malíř, jak pastýř nebo pastýřka roste zpod jeho štětce. Stará učitelka však se jen tak nedivila a nadhodila nevěstě, že Anton je tuze žhavý, že když si něco vezme do hlavy, jako s tím divadlem.

To také ještě nepustil z hlavy. Vrchní náchodský ho dost přehnal a zostra mu pohrozil, že na celý čas ani on, ani mladý Krůček na to nepomyslili, aby zase něco začali. Ale jak uhodil podzimek, jak se večery táhly, když opět čítali divadla, třeba již známá i nová, jež jim farář obstaral, objednávajíce knihy sobě i do školní bibliotéčky patrně se vzmáhající, chytala je oba touha, kdyby si mohli zase zahrát.

Jen tak, jak to v postě udělali, nebylo možná, to věděli. A jíti k vrchnímu; kdo –

„Mě by vyhodil,“ řekl Kalina usmívaje se, když o tom jednou mluvili.

„Já tam taky nemožu,“ přisvědčoval Krůček, kupec.

Jednou navečer, bylo to koncem října, venku už mrzlo, začal Kalina zas o divadle. Přivedl jej na to Krůček, jenž se u něho zastavil, vraceje se z Náchoda. Vypravoval, že tam měl co dělat stran zboží do krámu.

„To ses měl taky stavit u vrchního, stran divadla,“ zažertoval Kalina.

„To nestavil, ale dyž to ani nemusí být, abysme k němu chodili, ani ty, ani já.“

„Ne? A jak myslíš – Jemnostpánu bych nemoh‘ o nic říct, jestli na to myslíš.“

„Ani to ne. Podáme písemnou žádost, ale musilo by se nás na ní kolik podepsat, taky sousedi.“

„Kdo ti to poradil?“

„Zámecký písař. Řek‘ mně šecko, co a jak –“

„Zámecký písař?“

„Sešel jsem se s ním v hospodě, já ho uctil, a on, jak se napařil –“

„Tak to uděláme,“ chytal se hned Kalina.

„To se ví. Hned zejtra to napíšu a pak budeme shánět podpisy.“

A ještě toho večera, jak se vrátil od Kalinů, sedl v sednici za krámem a začal on, kupec v Praze vyučený a v němčině zběhlý, koncipovat a skládat petici, jak mu zámecký písař poradil.

„Löbliches Oberamt!“ začal. „Die eingezeichneten Einwohner von Padolí bitten ihnen bei einem wohllöblichen Kreisamte die Erlaubniß zu view theatralischen Vorstellungen gnädigst zu erwirken.“

Dokládal, že budou hráti na chudé, a vyslovil naději, že slavný oberamt jim to povolení vymůže, poněvadž tím divadlem podepsaní nikterak své řemeslo a své povolání nezanedbají, ani učením se rolím aniž jakkoliv jinak, a dále poněvadž slibují, že vyhoví všem policejním předpisům. Nakonec že přikládají seznam her a ještě jednou že prosí, aby slavný oberamt jejich prosbě vyhověti ráčil. V seznamu her byly, jak je Krůček s Kalinou smluvili: Štěkavec – Ženichové – I dobré jitro – Zasněžená chatrč – Nebožka paní.

Na večer druhého dne přinesl Krůček petici už načisto napsanou Kalinovi, jenž se podepsal zrovna pod jméno Krůčkovo. Za dva dny sehnali ostatní podpisy ostatních ochotníkův a ochotnic, kteří hráli v „Berounských koláčích“. Všichni se musili podepsati po německu a „charakter“ udat, t. j. opsat to, jak jim to Krůček předepsal, kterýžto předpis dal větší lopotu, nežli když psávali předpisy před výroční zkouškou, zvláště starému Frýdkovi a oběma děvčatům, Kačence Šimkově i Anině Vackově. Pod těmito podpisy ne tuze vzhlednými začernaly se naposledy klikyháky konšela Mitysky, jejž Krůček vlákal do svého krámu a tam na něm vyloudil podpis, když ho uctil dobrou rosolkou, po které se konšel hodně a rychle oblizoval.

Čtvrtého dne vypravili žádost do Náchoda na zámek; od té chvíle počal Kalina s Krůčkem očekávat, jak to dopadne, jak žádost bude vyřízena. Myslili, kdyby to tak do adventu přišlo, to že by zrovna bylo, jak se chystali.

Přišel pout, na faře měli zase několik hostí. Z Náchoda ze zámku přijel kontribuční Švec a s ním důchodní. Sám však, bez paní, která se již v září vrátila od své tety. Farář Havlovický za ten čas, co přijela, nebyl v Náchodě a tak jí od jara až po tu chvíli neviděl. Jejího muže o poutě rád viděl. Ačkoliv byl přesvědčen, že nemá ani tušení o tom, co se tu na jaře stalo, měl jeho návštěvu za důkaz, že mu paní nebránila, že ho nezdržela, že nechová tedy hněv k padolské faře. Byla by jistě zmohla, aby důchodní zůstal a nejezdil, kdyby byla chtěla.

Ptal se na ni a musil se také zeptati, proč nepřijela.

„No, nějak se jí nechtělo a pak začala ji zas ta migréna trápit. Často ji teď má. No, vědí, s ženskými je kříž. Ale až bude sanice, povídala, to že pojede.“

Farář rozuměl té vytáčce a v duchu si vydechl.

Po poutu hned přišlo posvícení, o kterém naposled toho roku tiché Padolí vesele se vzrušilo. Pak opět upadlo vše v klid. V mrtvém tichu pozdního podzimu, kdy mrazivým vzduchem už i pápěrky sněhu se zabělaly, městečko a vsi na dole i na vrších byly jako zakleté.

Všecko zas sednice. Zvučely vrčením kolovratů, otřásaly se rachotem stavů, zarděle se projasňovaly plamenem loučí za ranního šera, za dlouhých večerů. Zpěv s polí v nich se uhostil a ozýval se za stavem, o přástvách; hrůzy a divy povídaček krátily zase chvíle starým a utajovaly dech i šířily zrak dětem, jak na peci nebo v koutku někde se krčily a naslouchaly. Leckde už také ozýval se školákův i starého čtenáře hlas, jak četl z knížky, kterou měli ze školské bibliotéky nebo od pana faráře.

Hluk velkého světa, bouře převratů sem ani ohlasem nedopadaly. Tkalci, kteří každou středu chodili s kopou do Police na trh, novin nepřinášeli, leda stesky, že plátna míň platí a že broumovští kupci by nejraději pořád strhovali. Víc věděli světáci, kteří se po sv. Václavu vrátili z cest, Dušánek, Václav Klikar a Hanuš Kanda a nový jejich kamarád, z nedalekého Zbečníka, Kopecký, čtvrtláník, šátrný hospodář, jimž všem se i tentokrát dobře dařilo, zvláště Dušánkovi. Ti světáci ledacos vypravovali o svých cestách, o Praze, i o daleké vojně, na suchu i na moři, o které zvláště v Praze mnoho slyšeli.

Více nežli světáci věděl o ní farář, jenž nyní zas vytrvale u knih sedal. Dychtivě čítal v novinách o zoufalém zápasu řeckého národa proti turecké přesile a na mapě (měl jen chudou a nedostačující) hledal úsilně místa srážek a bitev a staral se a lekal o pevnost Mesolonghi, čekal, sledoval co Kolokotronis, Konduriakis, Miaulis, Mavrokordatus.

A všecky ty sympatie k bojovníkům za svobodu, rozhořčení na turecké násilí a ukrutenství i hněv na evropskou diplomacii a nejvíc na rakouského ministra Metternicha neměl skoro s kým sděliti.

Nejvíce slechu a porozumění měl u dolejšího mlynáře, jenž se i sám doptával, když farář ve čtvrtek přicházel dolů k Šimkom do hospody na bulku, tak co dole, co Turci, co Řekové. Farář ochotně, rád, často i bez pobídnutí vypravoval, vykládal, jak Turci v Řecku hospodaří, jak ministři a vlády kují samé pletichy, že kdyby jich nebylo, že by Turci si tak netroufali, a jestliže Rusko do toho neuhodí, že bude s Řeky zle. ) pomohlo.

Za čtrnácte dní po padolském posvícení, bylo v polovici listopadu, pozdě odpoledne, přinesl poslíček z Náchoda noviny, na které farář už čekal. Dychtivě je rozbalil a první, co hledal, byla rubrika: Turecko. Četl a nechtěl zraku věřit, i četl znova, že došla z Terstu ze dne 3. listopadu zpráva o velké námořní bitvě, svedené dne 20. října u Navarina, ve které, jak se povídá, na třicet tureckých korábů bylo zničeno, potopeno nebo do povětří vyhozeno, v té bitvě že bojovaly proti Turkům koráby anglické, francouzské a ruské.

Farář skočil, mapu chytl, rozbalil, Navarino hledal, hned pak běžel do čeledníku za matkou a když jí tam nezastal, do kuchyně oznámit, že se křesťanské mocnosti konečně rozmyslily, teď už Turci budou mít dohráno.

Nebyl čtvrtek, ale do hospody tentokrát šel. Nemohl doma vydržet, musil povědět společnosti, zvláště mlynáři, co se stalo. Věděl, že alespoň toho i mimo čtvrtek jistě tam najde.

Za týden jednal o bitvě navrinské s jiným mlynářem, který přišel znenadání koncem listopadu (hodně už mrzlo, ale naholo), v kožiše s šedivým potahem, v čepici, ramenatý, ne tlustý, ne hubený, prostřední postavy, Kylar ze Slatiny, s nímž měl Šolta kantor takové styky, poněvadž byli oba žhaví čtenáři.

Mlynář, dobrý padesátník, ohnutého nosu, nápadně hustého a tmavého obočí, vešel volně, mlčky, a teprve když stanul před farářem, svitlo mu v šedivých očích úsměvem a sevřené rty se hnuly.

„Pozdrav pán Bůh, pane farář, jedu skrz, byl jsem v Polici a tak jsem si vzpomněl, že jsem vás dáuno nevídal, a že sem možu, dyž to teď za vaší správy je tu jinačí.“ Narážel na svou víru.

Farář ho mile uvítal jako starého souseda svých rodičů, zavolal matku a sestru a uctil jej.

Mlynář za té návštěvy přivřel několikrát oči usmívaje se, jak byl spokojen uvítáním a přijetím i hovorem. Pak i hlavou pokývl a oči maje déle přimknuty, když farář začal obšírněji podle nejnovějších novin líčiti mu bitvu u Navarina, o které mlynář už také věděl, ale ne mnoho. Teď uslyšel, že Kapudan paša utrpěl strašnější porážku, nežli jak první zprávy kladly, že ne třicet, ale přes padesát tureckých korábů bylo zničeno, že boj začala admirálská loď englická „Asia“, za ní ostatní, že ruské nejmíň škody utrpěly, a že sultán byl bez sebe, když to uslyšel, že žádný se k němu nechtěl odvážit s tou novinou.

Slatinský mlynář poslouchal s patrným uspokojením. Nic nemluvil, nic se neptal, až teprve, jak farář řekl o sultánovi, usmál se ironicky, v šedých očích mu škodolibě blesklo a optal se špičatě:

„A co Metternich –“ Pohnul rty, mezi nimiž proklouzla špička jazyka. Jako by chtěl prsknouti; ale neuplivl se, jen to naznačil. Farář se hlasitě srdečně zasmál a zvolal:

„Tomu to přeju, ten on má z křesťanského vítězství větší vztek než sám Turek.“

„To jsou naši vladaři!“

Pro tu vojnu, pro Turka a Rusa, o kterém Kylar rád mluvil i slyšel, zdržel se na faře déle, nežli mínil. Když pak vstal a měl se k odchodu, podal farářovi ruku, došel až ke dveřím, tu však se zastavil, jako by chtěl ještě něco říci, ale jako by váhal. Na okamžik přivřel také oči, pak je upřel přímo na Havlovického.

„Pane farář, odpusťte, něco bych vám řek‘ –“

„Prosím vás, jen upřímně.“

„Tak upřímně. Vy jste náš člověk, pane farář, to já vím, vy svý, dá pán Bůh, nezapřete jako jiný. Slyším, jak se tu staráte, jak se přičiňujete, ale –“

„Něco jste slyšel.“

„Slyšal. Opakujou si a všem je diuno, že držíte tak se zámeckýma, že je tu máte přes tu chvíli.“

Farář byl překvapen. Svědomí měl čisté, byl si jist, křivdili mu.

„A tohle tak! To jsou řeči! Snad byste tomu věřil,“ zvolal.

„Já ne, ale jde o lidi, a zrouna o vaše.“

„Ale to jsou známosti, když jsem byl ještě na zámku, a pak, pane otče, věříte-li, že také trochu schválně, zúmyslu udržuju tu dobrou vůli. Ouřednictvo je dnes všecko, možu ho potřebovat i pro sebe i k vůli lidu.“

„Ale ten říká, že nadarmo k vám páni nejezdí, že se o všem tady dovědí, a páni ukládají platy, daně –“

„I to je přec!“ Farář náhle zrudl a mávl prudce rukou. „Tohle že by –“ Bylo mu hořko. „Tohle má člověk za dobrou vůli a snahu.“

„Věřím, pane faráři, ale nediute se. Co vrchnosti dály a dělají, to víte, lid vrchnostem nevěří, je to stará nedůvěra; jako to soužení. Ouřadníci neumějí s lidem promluvit, dělají s ním někdy skoro jako s dobytkem, je mnoho Němců mezi nimi a i rození Češi dělají Němce. Tak jsou všichni cizí a když sedlák slyší je mezi sebou německy hovořit, i tady na faře jistě jináč nemluví, tak říkají sedláci: ‚To se o nás radí. Dyby neměli něco za lubem proti nám, mluvili by česky‘.“

Farář chvilku mlčel. Popuzení z urážky, jež ho pobouřila, chladlo. Uznával a chápal.

„Máte pravdu, děkuju vám, pane otče. Mohlo mně to také napadnout. Musím se podle toho zachovat.“ Podal mlynářovi ruku.

Ten potěšen, že se nezklamal, přivřel oči, usmál se a pak vážně řekl:

„Kde jsem moh‘, zastal jsem se vás, a Šolta taky. Ale tady na kolatuře –“

„To zas je má starost.“