Temno

Správce Čermák stal se od této chvíle ještě ostražitějším a přísnějším. –

Nedůvěřivý, podezíravý, větřil teď ustavičně nebezpečenství. Nevěřil myslivci, nevěřil poddaným, zvláště když začalo hustěji proskakovat, co se děje v sousedství, na Opočensku, tam že se jistě konají tajné pobožnosti, že ti tajní evangelíci scházejí se za nocí na samotách i ve vsích, že se společně modlí a zpívají kacířské písničky.

Také o tom se povídalo, že tu a tam opět se ukázal emissarius z Lutriján, ze Saska, to že se ani neví, co knížek evangelických přinášejí a tak že nahrazují těm beranům knihy, které jim patres jezovité pobrali. Na oujezdské faře uslyšel i jméno jednoho z těch svůdců, který je všech kápo, nejsmělejší a nejchytřejší ze všech, nějaký Klejch, ten že měl na litomyšlském panství statek, ale z gruntu že zběhl pro svou husitskou víru, před lety, tenkrát ještě mladý člověk, že utekl i s celou svou rodinou do Saska, a tam v Žitavě že teď tiskne a vydává ty knížky a odtud je rozváží a roznáší tady po Hradecku a jinde, i na Moravu, do Slezska, ano že i do Uher přepadá, všude vleze, všude se odváží, pokaždé v jiném přestrojení a že si jména dává, a tak že roznáší ty své knížky, takové malé jako špalíček, ty že schválně tak vydává, aby se daly snadno schovat i roznášet, to že je pravý čertův služebník. Kolikrát prý už byl v pasti a jako chycen, ale pokaždé že se šťastně vytrhl a upláchl, jistě s ďáblovou pomocí.

Správce Čermák se pak teprve zarazil a zlobil, když uslyšel, že ti emisaři nejen rozšiřují ty ohavné knížky, ale sedláky také k tomu svádějí, aby utekli z gruntů a vystěhovali se za hranice, do Saska, tam že budou mít svobodu, tam že je všechno lepší nežli tady v Čechách, tam že nikdo jim nebude bránit ve víře a ve všem že tam je lehčí živobytí.

Správce byl přesvědčen, že když stopuje a hlídá ty svůdce cizí i domácí poddané, že koná nejen to, co patenty nařizovaly, ale tím že také pečuje o duše poddaných. Ale kdyby začali opouštět své statky, utíkali za hranice, jaká z toho ujma a škoda vrchnostem! Lekl se té zprávy, zároveň však pocítil i škodolibé zadostiučinění, jak si přitom vzpomněl na regenta. Tohle že by panem Lhotským hnulo, to že snad otočí a uzná, že je nutno ostře zakročit.

Správce Čermák nespouštěl přitom myslivce Machovce z očí. Pozoroval jej bez únavy, hlídal každý jeho krok. Už i po jeho otčenáši pásl. Hořel zvěděti, jak se Machovec modlí „Otče náš“, on a jeho děti, říkají-li tu modlitbu se závěrkou „nebo tvé je království“. Zaslechlť, že evangelíci se tak modlí. Než marně po tom pátral. Doma nebylo možná o tom se přesvědčit a v oujezdském kostele o bohoslužbě málokdy setkal se s Machovcem. A když, modlil se myslivec, maje ruce sepjaty, s hlavou skloněnou, vroucně, ale tiše. A jeho Tomáš také tak.

Helenka pak chodila do kostela se slečnou Polexinou, která sedala výš, u hlavního oltáře v prastaré panské stolici, na jejímž dřevěném lenochu byly vymalovány erby jejího praděda Vilíma Ostrovského ze Skalky a její prabáby Markéty Ostrovské z Doubravice s českými nápisy a s letopočtem 1597. V této stolici slečna sedala obyčejně, a ne nahoře v malé oratoři. A vedle této panské stolice stávala nebo klečela Helenka, když slečnu sem doprovodila.

Po tom otčenáši myslivcovu pátral správce nadarmo; jiné však znamení jeho kacířství měl, že myslivec jedl v pátek maso a jistě že i dál postu nedbá. Než to ještě nestačilo, ani ten obrázek svatojanský, aby proti němu vyrazil.

Za těchto starostí a za toho slídění minula zima a přišlo jaro. Slečna Polexina vycházela zase do zahrady prohlížet pučící květiny a sazenice. Jednou v dubnu za slunečného odpoledne zastavil se u ní v zahradě pan Lhotský. Ale jen s ní usedl na lavičku na sluníčko, vstoupil oujezdský farář, krevnatý, červený, v plášti. Omlouval se, že vyrušuje, prosil za četných poklon uctivých za odpuštění, ale že se právě vrací z Dobrušky, vůz že čeká dole pod zámkem, že nemohl Skalku minout, když nese takovou novinu, která právě došla do města, jemnostslečna a urozený pán že snad neráčejí vědět –

„Co, co –“

„Co se stalo!“

„Císařovna, prosím, povila.“

„Prince!“ zvolala slečna v radostném překvapení; pan Lhotský také tak a rychle vstal.

„Bohužel ne, zase princeznu.“

Okamžik trapné ticho náhlého zklamání. Slečna čekala najisto prince, poněvadž věřila, že sv. Jan Nepomucký vyslyší modlitbu císařských manželů. Mlčela zaraženě, pan Lhotský však se netajil.

„Hleďme, hleďme!“ zvolal. „To se ve Vídni asi málo radují. A modlili se u hrobu sv. Jana, v Praze, u hrobu sv. Jana Nepomuckého, císař i císařovna.“

Farář pokrčil rameny a řekl měkce a sladčeji, jako by omlouval:

„Svatý Jan se snad přimlouval, ale nebyl vyslyšán.“

„Byly už křtiny? A jak se princezna jmenuje?“ ptala se slečna.

„Marie Amálie.“

„Tak to je třetí princezna. Prvorozená Marie Terezie.“

„Ano,“ přisvědčoval farář sladce a ochotně, „té je teď sedm let, ta bude královnou, císařovnou.“

„Už asi jistě,“ dotvrzoval pan Lhotský, ale hned otáčel, že pan farář jistě nepospíchá, a že když jim přivedl třetího, sám sebe, tak že by si mohli – však že rozumí, trapulky že už dávno nebyly.

Farář hned samý kompliment záře radostnou ochotností, ať ráčí urozený pán poroučet, trapulky že se vždycky pěkně hrají, ať v zimě u kamen, nebo na sluníčku, „pod zelenou“.

To bylo začátkem jara. Když se pak lípy v krátké aleji zahradní i v nádvoří hustě zelenaly a zahrada prokvétala kvítím „věnečným“ i sazenicemi léčivých bylin, sedala slečna Polexina často v altánu sama nebo s Helenkou myslivcovou. Nevyhlížela odtud dolů pod zahradu, pod sráz kolmé skály na cestu, ani do kraje, k lesnatému Chlumu. Díla si tu hleděla. Buď vyšívala, nebo sušila léčivé květiny prvního jara. Ale pak tu mívala společnost, synovcovu ženu, „paní hrabinku“, a synovce, rytíře Antonína Josefa Mladotu ze Solopysk.

Přijeli v červnu s dvěma komornými a s dvěma lokaji. Správce Čermák a Machovec myslivec uvítali vrchnost u brány, regent, pan Lhotský, pod přístřeškem u hlavních dveří a slečna Polexina nad schody u pokojů. Rytíř Mladota v tmavohnědé dlouhé paruce, ne v té korunovační, dobrý čtyřicátník, hubený, uvadlý, jako unavený, pod jehož tenkými lýtky v černých punčochách se zdály široké mašle na střevících ještě větší a rozletitější, přijal uvítání úředníků s vážnou blahosklonností. Paní jeho, elegantní dáma víc než třicíti let, přismědlá v tváři, modrooká, jen přikývla s hrdou vznešeností. S panem Lhotským a slečnou Polexinou uvítala se vlídně, ale bez srdečnosti.

Bylo zase, jak bývalo. Paní Mladotová trávila skoro celá dopoledne ve své ložnici. Dlouho spala, dlouho se strojila. Vycházela si do zahrady nebo vyjížděla v kočáře. Slečna Polexina nikdá jí nedoprovázela. Jen večer poseděla s ní déle, se synovcem a s panem Lhotským. Ten také nehořel nadšeností pro mladou paní a také ne nedočkavostí na hovory jejího muže, jenž byl samá politika a málokdy o honech a myslivosti se rozhovořil. Zato vypravoval o Vídni, o císařském dvoře, Holanďanech, Angličanech, Francouzích a Španihelích, o sjezdu jejich vyslanců v Cambrai městě; s velkou jistotou vykládal, co se tam nyní děje, o čem jednají, co z toho pojde, a to s velkou, sebevědomou určitostí, to že nastanou převraty, jak on o tom jistou zprávu má, a to všecko proto, aby císař dosáhl uznání pragmatické sankce ode všech monarchů.

Pan Lhotský přerušil jeho výklad všetečnou poznámkou, no monarchové, ministři, to že bude smlouvání, když už tady v Čechách všem z panstva se do toho nechtělo a raději na sněm nešli.

„Ale kolikpak, a kdo –,“ rytíř Mladota přimykaje levé oko, mávl pohrdlivě rukou. „Těch několik, kteří by raději bavorského kurfirsta než císařskou princeznu – hh – Sweerts, Vrbna, hrabě Paradis – A Špork, to se ví! Ten také nepřišel na sněm. Ale měl za to, hh – arest v Daliborce.“

„Jakže za to?“ žasl pan Lhotský. „Já slyšel, že ten advokát Neumann ho tam dostal –“

„Ach, Neumann, doktor, šelma, liška podšitá. Chytrý advokát.“ Rytíř Mladota vyslovoval to vše spatra, s opovržením. „Ale myslíte, že by byl vymohl arest proti říšskému hraběti, proti skutečnému tajnému radovi Jeho Majestátnosti, kdyby nebyl Špork proti pragmatické sankci? Toho procesu se užilo, aby byl Špork citelně potrestán, ten arest v Daliborce byl za ten jeho odpor, třebaže tichý –“ A se spokojeným, povznešeným úsměvem hleděl na překvapeného starce. Než ten hned vesele obracel:

„A to hleďme, kdo by řekl! To tedy hrabě Špork jak náleží prohrál, to mu štěstí nesvědčilo.“

„A kdy vyhrál,“ ptal se pan Mladota ironicky. „Procesy pořád prohrává.“

„Nu, tomu již trochu dávno, víc než dvacet let, to byl Špork ještě mladý pán, co vyhrál, proces ne, ale vyhrál, a na kom, na jakém pánu! Na polském králi, v Karlových Varech, v kartách vyhrál, tisíc čtyři sta species dukátů, pravím tisíc čtyři sta, ty musil polský král pěkně vyplatit. Však z toho prý vystavěl Špork Belvedere, kapli na Vysoké na malešovském panství. Tisíc čtyři sta dukátů vyhrát za jediný večer!“

„Co byste vy, pane strýče, vystavěl, kdybyste byl tolik vyhrál,“ zeptala se paní Mladotová s úsměvem, jenž nebyl bez úštěpku a zlomyslnosti.

„Já, má zlatá? Já nic, já bych –“ Nedořekl, ale usmíval se.

„A co –“

„Nu, já bych byl hrál dál; ovšem tenkrát před dvacíti lety.“

„A dnes byste také nestavěl; a moudré by to bylo. Ledaže byste,“ dodal Mladota kousavě, „zařizoval jako Špork školy hloupým sedlákům, slevoval jim roboty jako on na škodu nám všem, a snad byste jim i knížky tiskl jako on, haha – knížky, sedlákům!“

„Ne, to by pan strýc také nedělal, ale hony by sedlákům přenechal, dovolil střílet zvěř,“ zaškádlila slečna Polexina.

„A to ne, to teprve ne,“ vyhrkl Lhotský a divže nevyskočil; vida však, že té jeho opravdovosti se usmívají, obracel, zamlouval, nu, Špork že je podivín, pravda, ale o tom jeho procesu že páni pátres jezovité jistě také věděli, a snad že se i o ten arest přičinili.

„Jak by ne, to zajisté,“ přisvědčil Mladota nad svůj obyčej živě. „Což by měli být pro něj, když je proti nim, když takové pamflety proti nim tiskne. Oni berou sedlákům kacířské knihy, a on ve své tiskárně tiskne prý docela bludařské. Nu, a ten tajný spolek proti nim –“

„Je to pravda?“ ptala se slečna Polexina.

„Je, scházejí se tajně, Špork a ti jeho – a nejen oni, šlechta, ale i měšťany mezi sebe připouštějí.“

Slečna Polexina i pan Lhotský žasli, že také měšťany!

„Nu, filozofové,“ ušklíbl se rytíř Mladota a zase přimkl levé oko. „Ale jsou jim na stopě, hlídají je, a jak!“

„Páni pátres –“ mínil pan Lhotský.

„Ti obzvláště. Vždyť ten tajný spolek jest nejen proti nim, ale také proti náboženství.“

„Proti náboženství, proti kněžím! Spolek proti náboženství!“ opakovala rozhorleně slečna Polexina.

Za tohoto jednání nebylo v té malé společnosti žádných různých mínění. Panu Lhotskému, kterému byl hrabě Špork sympatický hlavně proto, že se nebál jezovitů, se sice zdálo, že všechno asi tak není, že Mladota straní jezovitům a na Šporka že má svrchu; neodvážil se však to nahlas povědět.

Ale také zase mrzuté chvilky mívala slečna Polexina, když „paní hrabinka“ po nějakém čase začínala opět povzdychovat. Po svém příjezdu mlčela o Skalce za delší čas; koncem léta však nadhodila dost často, nepřímo i přímo, před svým manželem a pak i před starou tetou, že Skalka je přece jen malá, že nestačí, žádné v ní pohodlí, že by se mělo stavět, pěkně podle módy, takhle že to nemůže zůstat.

Slečna Polexina bránila starou tvrz, chválila ji, ale pak prudčeji se ozvala, když i synovec své ženě přisvědčil, že ano, přestavovat že by nešlo, že bude nutno bourat – Toto hrozné slovo, a že je vlastní synovec, Mladota, vyslovil, pobouřilo starou slečnu. Večer toho dne nepřišla ani do společnosti; zůstala ve svém pokoji.

Pak se už o starém a novém zámku nikdo nezmínil. Bylo zase ticho, ale jako ve stínu; než i tu nastalo sblížení, aspoň na chvíle, když se občas rozhovořili o sv. Janu Nepomuckém. Tu i slečna Polexina uznala velikou horlivost své neteře, její nadšenou úctu k novému světci. Rytíř Mladota jindá jako unavený tu oživoval; zvláště se rozehřál jednoho letního večera, kdy seděli před altánem v zahradě a když tetě a rytíři Lhotskému vypravoval o starobylém obraze, který viděl u rytíře Ledvinky a na který se šel schválně podívat.

Vykládal oběma starým, jaký to vzácný obraz, kolik set let starý, na plátně malovaný, hned jak sv. Jan Nepomucký byl utopen, to že vyplavala jeho mrtvola u kláštera sv. Kříže většího, a tam že také sv. Jan byl nejprve pochován. Ale dříve než ho uložili do hrobu, zavolali malíře, a ten že v kostele namaloval mrtvého sv. Jana, to že bylo čtvrtý den po utopení. Ten obraz se pak za husitských bouřek dostal z kláštera, že byl chován tajně jako poklad, až ho koupil rytíř Ledvinka; tři tisíce zlatých za něj dal.

„A je ten obraz opravdu tak starý?“ zeptal se pan Lhotský.

Rytíř Mladota nemile dotčen vyrušením i tou pochybností, přivřel levé oko, mávl mdle rukou a řekl s tlumeným úštěpkem:

„Pan strýc jako nějaký antijohaneist, nerad věří.“

„Ó, ó, věřím, to já –“

„Každý musí věřit, kdo viděl obraz a také ten starý pergamen. Starý pergamen se totiž zachoval a na tom pergamenu je starou, divnou literou napsáno svědectví o tom obraze. A tři tisíce za něj dal rytíř Ledvinka.“

„Jak je sv. Jan na tom obraze?“ ptala se slečna Polexina.

„Bledý, umrlý, v kanovnickém plášti, hvězdy nad hlavou a tři andělíčkové nad ním, ne celé figury, jen hlavy s křidélky. Na ty dávné časy dost pěkné malování –“

O tomto obraze hovořili pak zas i o tom, jak asi vyřídí papež žádost zaslanou do Říma, dovolí-li nové zkoumání o mučednické smrti a zázracích Jana Nepomuckého, dojde-li papežovo svolení, nepotáhne-li se to příliš dlouho.

Koncem srpna, když se rytíř Mladota a pan Lhotský provázeni myslivcem a jeho Tomášem vraceli navečer z honu, čekaly na ně venku nad schody pod přístřeškem i paní Mladotová, i slečna Polexina, obě patrně v radostném vzrušení.

„Pojďte, pojďte,“ volala slečna na docházející a „paní hrabinka“, nemohouc se dočkati, hlásila jim vstříc po německu:

„Psal pan páter Xaver,“ byl její pražský zpovědník, jezovita, „oznamuje, že papež povolil komisí o svatořečení.“

Oba šlechtici radostně překvapeni vykročili rychleji. Myslivec a Tomáš, kteří nesli pušky pánů, stáli pod schody. Nerozuměli urozené paní, která hned zašla s pány do síně. Zvěděli však, co oznámila. Slečna Polexina ve svém radostném pohnutí, jemuž třeba bylo sdílnosti, jim pověděla. A dodala:

„Teď už jistě bude sv. Jan i prohlášen za svatého.“ Ani si nevšimla, že myslivec stoupaje do schodů naráz se zastavil, že na ni udiveně pohleděl, ale hned oči sklopil a mlčel. Ještě mu, pospíchajíc za společností, přikázala: „Slyšíš, myslivče, řekni to také správci.“ A zašla do síně.

Myslivec stál, ohlédl se, pak podal rytířovu pušku Tomášovi, jenž nesl ručnici Lhotského i růžek z bílé kosti pěkně vyřezávaný.

„Jdi, zanes to pánům.“

„Řeknete to správci?“ ptal se Tomáš, temně, jako by se bál, že otec přisvědčí. Ale ten řekl zkrátka „ne“ a obrátil se. Tomáš ode dveří zahlédl, že jde rovnou domů, do myslivny, ale volnějším krokem.

Správce Čermák se nedověděl toho dne nic. Nazejtří ráno potkal slečnu jdoucí do zahrady. Hned se ptala, tak že slyšel tu novinu. Byl překvapen.

„Myslivec vám řekl –“

„Ne, urozená jemnostslečno, nic neřekl.“

„O komisí, že ji papež povolil, komisí na svatořečení sv. Jana Nepomuckého.“

„Ne, nic.“

„A měl vám to říci, hned včera!“

„O sv. Janu – To on –“

„Neviděl vás, zapomněl.“

Správce se jen usmál. Chtělo se mu říci, to že si vybrala čistého posla. Ten a o sv. Janu Nepomuckém! Ale přemohl se.