Temno

Pan Lhotský hrubě nenadsazoval, když řekl, že s pražskými novinami vystačí na celý podzimek. Skoro každého večera a někdy také při obědě zabloudil do Prahy a jejích slavných dnů. Pokaždé ovšem tak dlouho nevypravoval jako ze začátku. Někdy také, nevěda, opakoval, co již předtím pověděl, obzvláště o „hloupém titulárním kalendáři“, to jest jak holdoval králi atd.

Někdy slečna Polexina sama jej zavedla na to opakování, když si na něco vzpomněla, co již sice slyšela, ale co ji obzvláště zajímalo, jmenovitě korunovační hostina, kterou pan strejc na své vlastní oči viděl ne sice jako stolovník, ale jako divák mezi šlechtici, když jí připadlo zeptat se, jak císař seděl u povýšené tabule a s kým, jak hosté při ostatních tabulích, jak byli rozsazeni, když žádný nesměl býti k němu zády, kteří z mladých šlechticů nosili mu jídla a jaká.

Lhotský mnoho o tom věděl, neboť si těch věcí schválně, kvůli ní bedlivě všímal a i se dotazoval, aby mohl doma o tom vyprávěti. Pamatoval si všechny znamenitější hosty, obzvláště vyslance Benátské republiky, nezapomněl ani na postříbřený bochník chleba, který dědičný kráječ hrabě Valdštejn podal korunovanému králi. Nejvíce však se neteři zachoval, když i o konfektech a dortech měl zevrubné líčení, to že byly celé bělostné stavby s figurami, bělostné, ale i s barvami, s pozlátkem; na jednom dortu příkladně že stála figura Čech a ještě jedna, ta že držela znaky Moravy a Slezska, a na jiném dortu, také náramně velikém a nákladném, že byl jiskrně bílý portál a pod ním figura zbožnosti, ta že jiné figuře, a to byly zase Čechy, věšela kolem hrdla zlatý řetěz.

To o figuře zbožnosti a zlatém řetěze vypravoval pan Lhotský živěji, s patrnou chutí, s radostným uspokojením; a starou slečnu to až dojímalo. Žádný z nich neuvážil a již ani nemohl uvážit, jaký původ té „zbožnosti“, jaké kruté změny pro ni po veškeré koruně, co v jejím jménu dál se koná, co ten řetěz, třeba zlatý.

Tak Praha, korunovace a její slavnosti krátily dny i večery na Skalce. Občas také karty, německé a někdy také trapulky, když měli třetího, když si pozvali faráře z Oujezda, jenž těm obrázkům znamenitě rozuměl. Na panovníkův dvůr, kdy asi už vyjede z Prahy, nejednou vzpomněli. Ale zpráv o něm teď neměli. Na jejich samotu tak rychle nedocházely a novin, ani německých, ani českých Resenmüllerových Český postilión, neodbírali.

A tak v ten čas nic nezvěděli o velkém, nádherném divadle, jež jezovité po Korunovaci uspořádali králi a jeho dvoru, že sto padesát z jejich studentů sehrálo hru o sv. Václavu s hudbou od královského polského komorního hudebníka Jana Zelenky, rodáka lounského, v kterémž kuse, plném pochlebenství přítomnému králi, hrál úlohu sv. Václava mladý hrabě Kinský, také nic o velikých honech v poděbradské oboře a jinde, kam císař vyjížděl, nic o „muzikální serenádě Contessa de Numi“ od Caldary, provozované na Hradě v Španělském sále, nic o jiných zábavách.

Pan Lhotský chodil s Machovcem a jeho synem na hony, slečna Polexina, ušivši své Panně Marii brokátové šatičky, hleděla si své apotéky a hospodářství. Nevycházela leda na rozlehlý dvůr nebo do zahrady; do té jen za pěkných dní v září, dokud ovoce zrálo a pak se česalo. Jinak se tam neomeškala. Pustlo tam; listí pršelo z ovocných stromů i v nedlouhé aleji lip prostřed zahrady, jež „paní hrabinka“ dala před několika léty vysázet a pak jim po módě koruny přistřihovat.

Slečna Polexina se teď pod nimi neprocházela a nevkročila na konci toho krátkého stromořadí do prkenného lusthauzu s dřevěnými sloupky, s zelenými žaluziemi a lomenou šindelovou střechou. Byl zavřen a vítr zavíval zlaté i brunátné listí na jeho kryt i práh.

Tak míjel podzimek toho roku hrubě nevlídný. Často pršelo, zvláště v říjnu. Širé nádvoří rozmoklo, bylo plno kalužin, spadlého listí a bláta, z něhož se leskly mokré oblázky v úzkém pruhu dláždění vedoucího k portálu starého zámečku. V polovici listopadu, již kolik dní po Všech svatých, kdy vítr sháněl z ohromného topolu poslední žlutavé listí, došlo z Prahy psaní synovcovo, v němž mimo jiné také oznamoval, že císař s dvorem odjeli dne 6. listopadu z Prahy, císař v krytém voze, císařovnu však, hledíc k jejímu stavu, že nese šest nosičů v zavřené sesli, ministři že většinou už předtím odjeli, také princ Eugenius, vůbec že všechen odjezd odbyl se v tichosti, tak jak si toho císař přál.

To byla poslední novina na Skalce. Ticho v zámečku, ve dvoře i v stodolách. Těžká jejich vrata deštěm ošlehaná byla zamčena. Robotníci měli na čas pokoj s mlácením; zato však sedali v ratejně, nejvíce ženské, a přadly vrchnosti nebo draly peří. V tento čas i pak, když mrazy uhodily, sáhala slečna Polexina do poličky svého čtení, nejčastěji po Šteyerově Postile katolické. Vedle té stála také nehrubá knížka v zelené koži vázaná, obsahující německé kázání proslovené P. Kašparem Mayerem, když za jeptišku do kláštera sv. Voršily v Praze byla roku 1711 přijímána „die wohl edel geborene Fräule, Fräule Maria Anna Mladota aus dem alten böheimischen ritterlichen Geschlecht von Solopisk unter dem geistlichen Namen und Prädikat Maria Josepha vom hl. Xaverio“. K tomuto kázání přivázán byl český „Přátelský vinš k vejlování D. C. H. urozené slečně Joachimě Mateřovské z Mateřova, sv. premonstrátského řádu v Doksanech professae, léta, kterého velebná panna slečna Mateřovská požehnaný vejl dostala –“

Tato knížka po celý čas netknutá stála tu jen pro památku. Spíše si slečna někdy prohlédla tištěné řeči nebožtíka bratrance Adama Ignáce, kanovníka, v desky vložené, ne tak jeho „Poníženost vyzdvižená a ctnost korunovaná“, promluvenou při slavnosti korunování kněžny Františky Heleny Zirony z Galliana, „z boží milosti kněžny abatyše kláštera sv. Jiří“, jako jeho „Vale aneb Poslední žehnání a loučení –“, pohřební to řeč nad rakví Kateřiny Anny šlechtičny z Řičan. Toto proslovení se obzvláště líbilo slečně Polexině a dojímalo ji pokaždé, kdykoliv je znovu četla.

Tak trochu společnicí stávala se jí teď Helenka myslivcova, od jara její komorná. Děvče přiběhlo ráno z myslivny, aby pomohlo slečnu učesat, ustrojit, přicházelo v poledne a navečer posloužit při stole. I za dne bývala po ruce, když slečna připravovala zavařeniny nebo různé dryáky z jeřabin, trnek a jiné. Někdy ji nechala u sebe celé odpoledne, když se jí zachtělo být její učitelkou. Utvrzovala ji v šití nebo zaučovala ji umělejšímu vyšívání.

Přála vtipnému děvčeti, jemuž před dvěma roky zemřela matka, na němž nebylo nic selského ani v zevnějšku, ani v chování. Helenka chodila sice v červených punčochách a doma, ale jen doma, v pantoflíčkách, někdy i v dřevákách; ostatní však oblek, sukni, živůtek, měla po městském střihu. Mezi dvorskou mládež nemíchala se ani za dětství; sám myslivec o to dbal i nebožka jeho žena. Drželi dle možnosti své děti doma, nenechávali však jich samy sobě. Hleděli si jich, zvláště myslivcová.

Do školy jich neposílali. Dole pod Skalkou ve vsi žádné nebylo a do Bílého Oujezda měli daleko. Myslivec se vymlouval také na učitele. A měl proč. V dřevěném, bídném stavení bídně učil a víc metlou a bitím hrůzu plodil starý voják, jenž kdysi proti Turkům u Zenty bojoval a raději o nich rozkládal nežli vyučoval, zvláště když se opil, což se stávalo dosti často. Myslivec Machovec sám byl svým dětem učitelem, a velice svědomitým. I matka s nimi čítala.

Helenka teď, co dospívala, vůbec nepřišla mezi dvorskou mládež, od které se nápadně lišila. Neštěbetala, nerozesmála se hned, třeba pro nic, jako děvčata jejích let Do služby a společnosti urozené slečny vpravila se napodiv rychle. Jen to byla by si slečna Polexina přála, aby její mladičká komorná, tichá jako myška, byla hovornější. Zdála se jí zamlklá, málo sdílná; bystře však pozorovala a všeho si všimla, jak se někdy prozradila pohledem, plachým úsměvem nebo když jí náhle zakmitaly její dlouhé řasy. Také vycítila každé přání staré slečny; jen na oči jí hleděla, a co v nich postřehla, vykonala hned a s něžnou pozorností. Udělala vše, jak měla slečna ráda, a pamatovala si její libůstky. To slečna cenila, i to, že děvče vždy čistotně oblečené mělo citlivý smysl pro pěkné chování, i to, že má otce i bratra tak ráda a že na nebožku matku vřele vzpomíná. O té se nejspíše rozhovořila.

Proto slečna Polexina přála Helence; přála také jejímu bratru, že byl hoch jako jiskra, i jejímu vážnému, skromnému otci, věrně oddanému své vrchnosti, tak jako byl otec jeho i děd, kterého slečna také pamatovala.