Temno

Helenka nemohla tenkráte na vinici, když se jí Jiří zčistajasna otázal, zná-li deklamátora Svobodu, pochopit a vysvětlit si, proč se jí na něj ptá, a marně hádala, kdo ten muž je. Pak za těch pohnutých dnů a změn zapomněla na něj. Teď uslyšela o něm nanovo a zas se jí ptali, P. Daniel, zná-li deklamátora Svobodu. Tentokrát alespoň zvěděla, že je to nějaký úředník a bratr myslivce Svobody. Z tohoto označení vyšlo jí světlo; skoro naurčito hádala, že ten pan deklamátor je ten tajemný měšťan, který přišel za Tomášem na vinici a přinesl mu Klejchův špalíček, že to je ten, kterého loni o Božím těle, když s Tomášem uskočili Šantrůčkové, potkali v Týnské ulici a s kterým se pak setkali o tajné pobožnosti u Vorlíčků.

Živě si ho pamatovala, vlídný a milý pohled jeho modrých očí, jak ji pobídl, aby mu neříkala pane, ale bratře, jak s nimi pěkně mluvil, na jejich otce se vyptával, a pak o večeři Páně jak jí kalich, ten zlatý, starý kalich, ke rtům nachýlil. A také jí daroval Klejchovu knížku. Tedy ten. Ví-li o Tomášovi, o jeho útěku – Jistěže ví, tak jako se zná s Vostrým. A ví-li o nich, o jejich útěku, ví také o ní, co učinila. Zalekla se toho pomyšlení a toho, že ten vážný muž zle o ní soudí. On a všichni, kteří se tam v té tajné modlitebně scházejí.

Ale že Jiří se jí po něm ptal, už loni – Vzpomněla si, že jej předtím už jednou jmenoval a pana Hubátia, oba najednou, jako své známé je jmenoval. Ale pak na vinici, když se jí vyptával na „krajana“, Vostrého, zeptal se znenadání, zná-li deklamátora Svobodu – Mohla směle říci, že nezná, než otázka sama jí zůstala záhadou. A byla jí také teď; ledaže by Jiří věděl, že se Vostrý zná s deklamátorem. Než jak by to mohl vědět –

S účastenstvím myslila na toho záhadného jí muže, jak mu teď asi je kvůli bratru myslivci, nebude-li také kvůli němu trpět, když všichni tak hrozně smýšlejí; a co chudák myslivec – Otce skrýval, Tomáše, pomáhal jim a Vostrému, a teď – Kdyby mohla toho pana deklamátora varovat, aby teď byl opatrný, zvláště s těmi tajnými pobožnostmi. Ale kde ostává a jak by se k němu dostala –

Uslyšela o něm a jeho bytu dříve, nežli se nadála. Jiří přišel pozejtří a vypravoval před ní babičce, jak šel posledně odtud k Hubátiovi, jak u Božího oka bylo všechno vzhůru pro komisí u deklamátora Svobody. Vypravoval o P. Mateřovském, jak znenadání k němu přišel s týnským kaplanem, ten že pak, právě když on, Jiří, byl u Hubátia, vstoupil do Hubátiova kvartýru a pozval je, aby šli do vedlejšího, kde je komisí, aby vydali svědectví. Helenka přestala šít a jen poslouchala, a velmi napjatě. Stará paní se hrozila, jaké to mají spolky, že by mohli, on, Jiří, i pan Hubátius, mít pěkné opletání, ještě aby také je citýrovali –

„Nic nebude, babičko. U deklamátora nenašli ani jediné zapovězené knihy, a k Hubátiovi už přestane chodit poslouchat, víc už nepřijde, Hubátius to také povídal.“

„To věřím, teď ho přejde všechna muzika, když jde jeho bratru o hrdlo.“

Helenka pohlédla ulekaně ze staré paní na Jiřího, čekajíc, co řekne, to není možné, aby tak ukrutně – Ale Jiří nevyvrátil toho strašného slova, jen vážně přikývl, a že je s myslivcem jistě tuze zle –

O té komisí u deklamátora Svobody uslyšela zas, nazejtří, když přišel P. Daniel (Jiřího tu nebylo) a vypravoval staré své sestřenici, co slyšel od P. Mateřovského, kterak marně hledal, ale proto přece že tomu deklamátoru nevěří. To P. Mateřovský řekl, zatajil však, co hodlá, že právě pro to své silné podezření nespustí deklamátora z očí a že ho dá hlídat a špehovat. Paní Lerchová, slyšíc opět o deklamátorovi, vyslovila se znovu a rozhodně, že by Jiří neměl k Hubátiovi chodit, když má takového souseda, a že pro jistotu požádá zetě, Březinu, aby Hubátia pozval, ať raději chodí hrát k Březinům.

„A, a to ostatní, Rózičko, jsi Březinovi neřekla? Neřekneš?“

„To myslíte jako –“ Stará paní se ohlédla, odmlčela se, pak poslala Helenku za záminkou ven.

„Co myslím, Rózičko: ví-li Březina, že Jiřík nechce na kněžství.“

„Ještě jsem s ním nemluvila, už tu dávno nebyl, ale myslím na to, je už čas. Pozvu si ho.“

„Je čas, je, jaro tu, co nevidět přijde léto a pak –“

„Pořád to mám na mysli. Nejde mně na rozum, hoch vždycky tak pobožný, už jako chlapec samý ornát a oltáříček, a vždycky jako by se samo sebou rozumělo, že bude knězem. Už mi napadlo, není-li v tom něco –“

„Co bys myslila?“

„Co jediné by mohlo mu zvrátit myšlení – děvče.“

P. Daniel prudce sebou zavrtěl.

„Rózičko, co si pomýšlíš! Jiřík, Jiříček, jako panenka, ženských se bojí jako sv. Aloisius.“

„Nu, neříkám, a nechci ani věřit, že by se tak pomátl; ale jiné překážky nevím.“

„Pozorovalas něco?“

„Dosud ne, a jak bych mohla já, tady, když tu je na chvilky. To Březinovi – Řeknu zeťovi, ať si všímá, anebo taky,“ rychlila řeč, „ať se optá Hubátia, ten by snad nejspíše věděl, je-li co.“

Staré paní ani na mysl nevstoupilo, že by její vnuk, syn tak vzácné rodiny, mohl si oblíbit chudé děvče, vlastní poddanou svého otce, a nadto dceru takového zarytého kacíře.

Společnost u stolu blíženců neměla od minulého podzima žádné zvláštní příhody nebo události, která by ji zajímala a vzrušovala tak jako noční výprava Samečkova se slavnou komisí pánů asesorů královského ouřadu perkmisterského hor viničných do vinice Kantůrky. Dlouho rokovali o té výpravě a ještě pak i v zimě občas k ní v hovorech zatočili, kdykoliv Florián Mariánek přinesl zprávu o starém vinaři Novotném, jenž byl jedinou kořistí dotčené komise vedené P. Mateřovským.

Ty zprávy však byly celkem pořád stejny, že totiž ten vinař je nadmíru zatvrzelý, že se nechce přiznat a že z něho nemohou nic dobýt. Jednou také vypravoval Mariánek, co zvěděl od sluhy pana primátora, že z rathouzu vystrčili starou vinařku, ženu toho Novotného, že jim tam na rathouz chodila plakat a prosit, aby jí dovolili promluvit s mužem, a taky, bloud stará, aby ho pustili, a tak když pány tak tuze obtěžovala, že ji biřic z rathouzu vyhnal a pohrozil jí, že ukáže-li se tu ještě jednou, že ji vymrskají. Nad touto zprávou zavrtěl hlavou starý Mikuláš Kroupa, velebitel rodu Brandlinských ze Štěkře, a ještě starší Jan Kubíček, velebitel rodu hubrykovského, milovník české kroniky a malovaných obrazů, hlasitě povzdechl, že to té ubohé ženě přece neměli udělat –

Po Novém roce přinesl Sameček z ouřadu zprávu, že ten starý vinař, třebaže se nepřiznal, byl odsouzen, poněvadž přechovával predikanty a svůdce kacířské, a sice že byl odsouzen na půl léta k těžké obecní práci v okovech.

Nevydržel to. V únoru se roznemohl na zánět plic. Tenkráte starou ženu jeho k němu pustili. Ale jen tenkrát; jenom jedinkráte ho navštívila. Když přišla podruhé, již nedýchal. Vyprovodila jej s dvěma svými syny ke hrobu, ne však na hřbitov, nýbrž na odlehlém místě. Do posvěcené země jeho tělo nesmělo; nedovolil to ani úřad, ani farář, poněvadž starý Novotný přechovával kacíře a svůdce, sám jistě heretik. A bylo potřeba příkladu, aby kdejaký nevěrec se ustrašil.

O tom nejenom u stolu blíženců, ale po vší klenuté jizbě hospodské u Březinů rokovali. Jiří Kocourek rozhodně chválil ten trest, tak že to má být, jinak že to kacířstvo nebude vypleněno, kacířstvo, ta ostuda, ba jistě že to je ostuda pro Prahu, ostuda, ostuda, že tu mohou ještě být ti slepejši lutrijánští a husiti, když Praha a všecka země očekává vyhlášení nového svatého, svatořečení blahoslaveného Jana Nepomuckého.

Kocourek se pak znovu pobouřil, když jeden z juristů, kteří u Březinů měli svůj stůl a skoro každého večera tu zasedli, přišel s úžasnou zprávou. Z Jičína, jeho rodného města, mu psali, co spáchal v sousedství, v Kopidlně, myslivec Svoboda, jak se znovu projevilo jeho kacířství, i to, jak se rouhal sv. Janu Nepomuckému a směle vyhlásil, že žádný z těch, kteří svědčili o zázracích sv. Jana, roku nepřečkají. Z toho vzrušení a pohoršení u všech stolů; nejdivočejší byl opět Jiří Kocourek, jenž rozhazuje rukama a blýskaje očima se čertil, že je tohle v Čechách možno, tohle, když v tom svatořečení bude čest celé zemi, všechno království že bude mít čest a slávu po všem světě, a takový beran že se opováží – A hned zas, jak vždycky vše pálil, navrhoval, že by měli toho rouhače zaživa spálit, to že by bylo spravedlivé.

O tom svatořečení se u stolu blíženců nejednou jednalo, jmenovitě o tom, kdy už na ně dojde, že by už byl čas, že se nikde nemohou dočkat, jak duchovenstvo a páni, tak i sprostný lid. Tady v té nedočkavosti krotil všechny Jiří Kocourek, jindá vždy prudký a nedočkavý; ale to nemluvil z něho divoký švec, nýbrž bývalý teolog, kněžství kandidát. Chlácholil, aby se blýskl výkladem, že není možná, jak by chtěli, aby to svatořečení užuž bylo, hned, bez odkladů, to že musí minout jistá doba mezi blahořečením a svatořečením, nejméně deset let, tak aby si vypočetli, že když byl Jan Nepomucký před sedmi lety prohlášen za blahoslaveného, nemůže teď, letos, ještě být prohlášen za svatého, to že tak skokem nejde, a pak že to je dlouhý proces, ó, tuze dlouhý a drahý, advocatus diaboli, čertův advokát, že se brání a vzpouzí, všelijaké kličky a ouskoky vymýšlí, jen aby ohlášené zázraky zvrátil a za nic prohlásil. A co ostatně – Tady v Praze svatořečení jako by už bylo, sv. Jan má tu oltáře, obrazy, státue, všechnu svatou poctu –

„I kostely,“ vpadl mu do řeči starý Kubíček. Jen ať se jdou podívat na Hradčany ke klášteru voršilek, pobízel, tam že uvidí nový, krásný kostel sv. Jana Nepomuckého, on že tam byl už dvakrát, že ho dostavují, jaká výstavnost, a což až bude všecko hotovo, a to že bude jistě letos do podzima, to už bude taky celý vymalován, jaká krása, on mistr Rainer, co má Herzogovu, synovec nebožtíka Rainera France, od toho že má taky obrázky, Ježíš v zahradě Getsemanské a jiné, jako od starého Rainera, a mladý že si dává v tom kostele tuze záležeti a že jej, Kubíčka, pozval, aby se přišel podívat, až bude tepleji a jasno.

I šel pak starý Kubíček, byl krásný májový den, a večer pak líčil u stolu blíženců, co viděl, třebaže v kostele ještě plno lešení, ale už tak že člověk oči otvírá, jaké divy v tom malování, stavba dole, kostelní loď jako by v tom malování zdola do výšky rostla, jak to je malováno, sloupy, římsy, a všechno jako opravdivé, a pak těch figur! A malíře že by jim přál vidět, Rainera –

„Měli byste ho vidět, jak v té výšce maluje a jak se musí kroutit, tu na bobek a zas naznak, hlavu do týla, tvář nahoru, tak malovat, v takovém položení! Obličej měl od barev všechen postříkaný, o šatech nemluvě, a zas odstupovat, dívat se, měřit, a zase tak zkrouceně nebo naznak, oči do stropu. Povídal mně, že z toho vole dostane, čtverák, ještě se smál. Ruka se mu jen kmitá, když maluje, pemzlík jen lítá. Ale taky zrovna pod tím pemzlíkem všecko kvete. To je krása!“

„A co figury?“ zeptal se Kroupa.

„Co jich je, a jaké! Svatého Jana a jeho zázraky. Taky jak sv. Jan uzdravil Terezii Krebsovou, jak jí obživla uschlá levá ruka, však se na ten zázrak sám pamatuju, tomu je pětadvacet let, a víc.“

Jiří Kocourek hned do toho a s tváří velice vážnou, tak určitě, znalecky, tenhle zázrak že sv. Janu v Římě pomůže, toho zázraku že advocatus diaboli nevyvrátí, ten že svaté kolegium uzná, a hlavně ovšem, co se neporušeného jazyka týče.

„No, a Rozálie Hodánková,“ ozval se starý Kroupa, „když ji sv. Jan zachránil, když se topila. To je přece taky zázrak.“

„Je, taky,“ prudce přisvědčil Kocourek, nelibě dotčen, že jej staroch vyrušil, „a jiné, zázraků dost; ať si některý z nich ten ďáblův advokát vyvrátí, zbude jich ještě dost, a těch, to vám povídám, nevyvrátí, obzvláště když jsou na ně svědkové. A jsou naživu a nesešli smrtí, jak povídal ten kacíř, ten myslivec, víte-li, že roku nepřežijí, kdo svědčili o zázracích sv. Jana. Zato myslím ten rouhač roku nepřečká,“ hrozivě prorokoval, a hned zase volněji a nějak slavnostně: „A do roka bude svatořečení, to vám povídám. Není sice ještě deset let od blahořečení, ale v Římě něco sleví, jak by ne, když nejenom Čechy, Morava a Slezsko, alebrž i jiné země, celý svět tak říkajíc nemůže se dočkat kanonizací a žádají o ni potentáti, knížata, panstvo, vysoké kněžstvo, obzvláště páni pátres jezoviti. A ti mají v Římě moc, ti tam něco zmohou, a tak najisto do roka bude to svatořečení. Uvidíte.“

U Březinů nikdy tak pozorně, bez vyrušení a rádi Kocourka neposlouchali jako této jeho prorocké chvíle.

Hubátius a Jiří hrávali teď na jaře málokdy, a vždycky sami, bez audi toria. Soused deklamátor nepřišel už od toho dne, co byla u něho komise; také jindy se u Hubátia nezastavil. Vyhýbal se i náhodným hovorům. Hubátius se mu nedivil. Vykládal si, že Svoboda se stydí za to, čím se bratr myslivec provinil, a že jej asi také tíží starost, co z toho pojde nejen bratru, ale i dětem jeho a snad i jemu samému. Bylo mu ho líto, a když Jiří za hovorů neutajil, že by měl přece pochybnosti a domnění o deklamátorovi, Hubátius je vyvracel.

Za poslední návštěvy Jiříkovy, bylo jednou v květnu odpoledne, začal ihned, jen Jiří vstoupil, o deklamátorovi.

„Pan soused zmizel,“ hlásil Hubátius.

„Zmizel?“ žasl Jiří. „Snad –“

„Utekl, myslíte. Ne, to ne. Před pěti dny odpoledne jsem ho viděl naposledy. To přišel odpoledne domů a již nevykročil; večer nebyl ani u Vorlíčků a ráno odešel. Kdy, nevím, já ho neviděl odcházet, ale podruhyně dole povídala, že ho zahlídla časně ráno, hůl v jedné a uzlík v druhé ruce. Hospodáři prý ohlásil, že jde na nějaký den z Prahy, do čtrnácti dnů však že se navrátí.“

Jiříkovi převanulo pomyšlení, vrátí-li se opravdu, hned však je zamítl a řekl jen:

„To je divné. Kam by se to byl vypravil –“

„Já vám, Jiříčku, povím; mně to, pravda, neřekl, ale myslím, že se nemýlím. Do Kopidlna šel.“

„Za bratrem!“ zvolal Jiří, překvapen. „Za tím myslivcem.“

„Tak.“

„Navštívit ho.“

„A snad rozloučit se s ním, a snad navždycky.“

„Myslíte –“

„Jak teď jsou zákony,“ Hubátius, juris licenciát, nadobyčej zvážněl, „a patenty proti nekatolíkům. To bludařství a kacířství, a kdo by je nějak fedroval, pokládá se pro crimine contra statum. Všechny patenty proti heretikům jsou tuze ostré, obzvláště poslední, předloni vydaný. To jsou tresty, a jaké, samá těžká práce obecní, na rok je nejmenší, galeje –“

„Ale tak starý člověk byl by na veslování na galejích nedostatečný.“

„Tak je tu ještě mrskání a vypovězení ze země. A hůř ještě s těmi, kdož kacířským učitelům a predikantům zdržování a doupě dávali a je skrejvali nebo kdo tajná conventicula drželi a kacířské knihy vevláčeli. O těch se vejslovně v tom patentu rozkazuje, že musejí být na hrdle mečem trestáni.“

„Musejí,“ tiše opakoval žasnoucí Jiří.

„Tak je to vejslovně v tom patentu, nu, a ten myslivec takového kacířského vyslance či emissarium skrejval, sám jste to vypravoval. Pravda,“ Hrubiátus mluvil rychleji a jaksi jasněji, „úleva by byla možná, kdyby ten arrestatus –“

„Myslivec –“

„– kdyby ten myslivec opravdu želel a litoval, a byl někdo, kdo by za něj in optima forma juris kavíroval a ručil, nemusil by na smrt.“

„Kdyby deklamátor kavíroval –“

„Toho by soud jistě nepřijal, a pak,“ Hubátius stáhl obočí, když mu vtom připadlo, co myslivci přitěžovalo, „ten člověk už jednou dostal pardon, a zas upadl do toho, a tudíž přísahu zrušil.“

„To rouhání –“

„To je to nejhorší, a proto ubohý můj soused hrubě nepochodí. Ostatně kdožpak ví, šel-li tam, a šel-li, sotva se s veselou navrátí.“

Za soumraku, za měkkého májového soumraku, vrátil se Jiří domů. Šel nejprve do svého pokojíka vzít na se domácí kamizolu. Sotva však že rozepjal první knoflík svého tmavého kabátu, vstoupil pan starý, otec. Sem do pokojíka skoro nikdá nepřicházel; Jiří žasl a hned jej také obešlo nedobré tušení. Tvář otcova, kolem níž kadeřavá paruka, až na ramena a záda dlouhá, v tom šeru ztemněla, byla plna vážnosti.

„Divíš se, Jiříku, že sem přicházím. Jdu za tebou, čekal jsem, až se vrátíš, rád bych s tebou promluvil mezi čtyřma očima.“

„O čem, pantáto,“ nejistě se ptal Jiří, tuše, o čem bude řeč.

„Než se nadějeme, bude konec tvým studiím na filozofii, pak už přichystat se na povolání. Myslil jsem si, že samo sebou se rozumí, že najisto pomýšlíš na důstojnost kněžskou.“ Odmlčel se; oči jeho utkvěly zkoumavě na synově přibledlé tváři. V pokojíku dusné ticho. Pan starý čekal na odpověď, Jiří však, sklopiv oči, mlčel.

„Očekával jsem, Jiříku,“ začal opět pan starý, „že rád přisvědčíš a ochotně řekneš: tak, tak, pantáto. A ty mlčíš. To jako bys řekl ne. Tedy je pravda, co mně babička řekla. Nechtěl jsem tomu ani věřit. Tak ty nechceš.“

„Pantáto, ještě je čas.“

„Je čas,“ ostřeji přisvědčil Březina, „tos už řekl taky babičce, pravda, je čas, ale abys nechal váhání a rozmýšlení. Chci to, a vůlí svého otce nepovrhneš. A kdybys i to si troufal, pamatuj na nebožku panímámu. Ta žila v tom pomyšlení, že budeš oblečen jako kněz, a v té myšlence taky zemřela. Víc ti říkat nemusím a taky nebudu. Vím, žes hodný syn, víš, jak tě nebožka matka měla ráda, jak já tě mám rád. Nezarmoutíš mne a babičku taky ne. Nevím, zdali nepřišlo na tebe nějaké pokušení. Neptám se a nepátrám. Přišlo-li, přemůžeš je. Víš, co je synovská povinnost a co poroučí boží přikázání.“

A ticho. Přísná, pronikavá slova přestala. Jiří byl sám. Stál v houstnoucím šeru dosud na témže místě ustrnulý. Tedy přišlo to, čeho se tajně obával. Otcova řeč účinkovala mocně sama sebou i připomínkou na nebožku matku. Bylo to pravda, bylo to matčiným vroucím přáním, věděl to. Tenkráte myslíval, že snadno, s radostí je splní. Ale teď – A „přišlo-li nějaké pokušení“ – Zachvěl se. Ví-li něco pantáta, nebo jen hádá – Ne, neví, sám to řekl, nemůže vědět. Ale až zví –