Temno

Nazejtří, v pátek, loučila se svatá misie s Dobruškou. Po slavném vyzvánění všemi zvony pozdě odpoledne měl P. Mateřovský na rynku kázání. Bylo poslední, ne však závěrkou celé šestidenní činnosti hradeckých jezovitů. Ta se měla státi po kázání na hřbitově.

Tam na volném místě za kostelem přichystal hrobař hranici suchého dříví. Oba jezovitští fámulové vytahovali u ní ze tří pytlů knihy většinou staré, ale také zánovní, hlavně ze Žitavy tajně sem dopravené, všechny tady pobrané. Byly mezi nimi také ty, které P. Koniáš přivezl si z Očelic, které sebrali na Skalce, a jiné, které lidé přinesli po kázáních, hlavně Koniášových, sami, dobrovolně na děkanství nebo je tam tajně poslali.

Také tři knihy starého Lemfelda, všecka jeho bibliotéka, dostaly se mezi ty na hranici odsouzené. Stařec sám jich nevydal, nepřihlásil se s nimi, aniž je tajně poslal; P. Koniáš mu je vydral. Stopu k nim našel na Skalce. Mezi knihami Machovcovi odňatými byla jedna s podpisy a zápisy rodu Jiřího Lemfelda, kterou měl Machovec vypůjčenu. Koniáš zeptal se na děkanství, hned jak se vrátil ze Skalky, znají-li někoho toho jména.

Uslyšel o starém měšťanu a že nic proti němu není, v kostele že sic často nebývá, protože je vysokého věku a stonavý, ale ke správě boží že chodí jak náleží. Koniáš jen pokyvoval hlavou, jako by rád slyšel, hned však nazejtří časně ráno zašel s P. Firmem a s fámulem do Lemfeldova stavení. Dlouho se tam neomeškal. Za půl hodiny se vrátil na děkanství a položil tam, usmívaje se, tři knihy na stůl a ukázal na ně kulatému, žasnoucímu děkanovi:

„Tu ho máte, zbožného, pravověřícího křesťana Jiřího Lemfelda!“

Teď ležely ty tři knihy na hřbitově mezi ostatními obnažené, oškubané. Strhlť z nich kostelník tak jako ze všech větších starých desky. Celá hromada desek se tu kupila, dřevěné desky koží potažené, prosté i s kováním, mosazných rohů, se sponami i bez nich nebo s řeménky. Desky strhali, aby obsah jejich snáze chytil a rychleji vzplanul a shořel. Knihy byly označeny cedulkami s jmény dosavadních majetníků, jimž byly pobrány. Knihy vsak těch, kteří je dobrovolně odevzdali na děkanství, byly bez cedulek.

Jména kajících majetníků neměla tu u hranice být vyvolána; té potupě ušla. To byla odměna za tu poslušnost.

Kázání skončeno; po něm šum a hluk zástupu beroucího se za jezovity z náměstí do kostela na poslední misijní pobožnost. Před kněžími houfec žáků a žaček, jež vedl kantor Vondřejc a jeho mládenec. Zpívaje mariánskou hrnul se zástup ulicí kolem děkanství do hřbitovních vrat, do kostela, z jehož příšeří mihotaly se na oltáři plameny svěc trojí řadou jako zlaté hvězdy.

Když pobožnost dokonána, když varhany dohrály, valilo se vše z kostela ven k přichystané hranici. Žáčkové a žačky s kantory před třemi misionáry v černých klerikách a vysokých kvadrátkách, před kulatým děkanem a jeho kaplanem v bílých komžích. Hřbitov nestačil, tíseň všude. I na obrubě stáli chlapci a výrostkové. Všichni byli dychtiví divadla, každý chtěl spatřit zvláštní tu popravu.

Smrákalo se, ticho, ani zavanutí. Byl dusný červencový podvečer. Ani lístek se nehnul na kvetoucích lipách u kostela; všude po hřbitově i dál za něj těžká jejich vůně. Pojednou v sraženém zástupu šerém, jako vjedno slitém, rudě prošlehlo. Plameny zapraskaly v hranici, prolézaly jí, vyrazily z ní a šlehaly do výše. Červená zář poletovala nejostřeji po těch, kteří stáli nejblíže: bledý Koniáš, krevnatý Mateřovský i P. Firmus, jehož široká brada začala se radostným dojmem hýbat, i děkan s kaplanem a za nimi městské právo, purkmistr, syndikus, radní, mezi nimi také Mikuláš Doubrava.

Ti vzadu v zástupu se tlačili, krky natahovali, na špičky se stavěli, zvláště když od ohně se ozval misionářův hlas; to Koniáš měl krátké proslovení: ať zhynou ty knihy, kořen zla, dílo ďáblovo, plné bludů a kacířství, ať se s nimi spálí hříšná láska k nim. Pokynul a student fámulus podal první svazky a volal: „Knihy Václava Machovce, myslivce ze Skalky!“ Kostelník je vzal a hodil nejprve starou bibli odranou, bez desek, do plamenů. Vtom kantor Vondřejc švihl pravicí nad hlavou, dupl nohou a zanotoval:

Do toho hned mečivý tenor učitelského mládence i příval svěžích hlasů dívčích a chlapeckých:

Za biblí padla do plamenů druhá, třetí kniha. Listy starých tisků žárem se prudce kroutily, čepejřily, černaly a v okrajích hned řeřavěly, hořely. A zase do nich žuchlo, jak kostelník i fámulus přihazoval nové; chomáče jisker vyletěly a zase chytal svazek za svazkem a zase volal student fámulus jména majetníků, Jiřího Lemfelda, jež prudčeji hnulo zástupem, jména sedláků očelických.

Kniha za knihou míhala se nad žíznivými plameny, padala do nich. Hořely a hynuly radost a chlouba předků, utěšení nejednoho pokolení ve chvílích úzkosti a zármutku, hynula jediná útěcha, opora i útočiště posledních věrných víře svých otců. V popel se rozpadávaly bible svatá i postila Husova, Komenského Praxis, Hlubina bezpečnosti, zánovní Klejchova Koruna pobožnosti a jiné a jiné. Měkké chuchvalce tmavého dýmu letěly rovně k tmějícímu se nebi a s nimi hlahol školních zpěváčků, uvábených neobyčejným divadlem, zpívajících chutě, plnými hlasy strašlivou kletbu, kteréž nerozuměli, která, jakož všechno to autodafé, utvrzovala a sílila vštěpovanou jim ošklivost a nenávist k slavné minulosti a k velikým jejím duchům. Plným hlasem zpívali a slavili to, co, jak jim kázali, bylo pro spásu všech:

Na tvářích misionářů uspokojení; právo městské za nimi ve vážném postoji, jako by přihlíželo náboženskému výkonu. Jen radní Doubrava víc klopil zrak, nežli se díval do plamenů, nebo úkosem pohlédl po hrozných misionářích a myslil na starého Lemfelda a Machovce myslivce, ten že se statečně rozhodl, a on, Doubrava, že pořád obojetný, jinou víru v srdci a jinou v ústech. A myslil na svých sedmnáct nekatolických knih a lekal se, jak dlouho ještě bude možná je ukrývat, jak dlouho ještě bude moci sám sebe tajit –

Plameny vysoko šlehaly, praskaly, kotouče dýmu hustěji se valily a hlaholně nesl se dusným červencovým večerem zpěv dětí nad hroby, za obrubu a dál mezi ztemnělá stavení roubená.

Starý Lemfeld seděl doma v koutě u dveří skleslý, sepjaté ruce na klíně, hlavu pochýlenu, sám a sám. Nikoho neměl a lidé z domu odběhli na hřbitov. Nikoho neměl, a co mu zůstalo drahého po předcích, staré knihy, jeho poklad, té chvíle pálili. A zpívali k tomu. Děti, odcizené děti zpívají, jak je ve škole učili! Temný ohlas jejich hlaholu zalehl až do šeré jizby, do smutného jejího ticha.

V tmavém koutě u dveří vztyčila se bílá starcova hlava. Okamžik naslouchala, ale vtom už se potřásala od bolestného pláče.