Temno

Na Skalku občas zabloudili potulný písničkář nebo hudec, olejkář, žebravý student nebo pocestný obchodník, někdy také krajkář. Těm se tu teď za správce Čermáka valně nedařilo, zvláště pocestným obchodníkům a krajkářům. Každý z nich musil nejprve na kancelář k němu, na ostrý výslech, kdo je, odkud a kam jde, co prodává, nemá-li s sebou zapovězených knih.

Předtím se na Skalce tak břitce nebralo, co nařizoval všem vrchnostem královský patent před šesti lety vydaný a pak několikrát zostřený, aby hlídaly všechny potulné kramáře, tajně-li neroznášejí bludařských, husitských knih z ciziny podloudně sem dopravených. Teprve správce Čermák začal tvrdě vykonávat tvrdé ty příkazy, hrozící polapeným těžkými tresty. Jednal tak i z ouřední, slepé horlivosti, i z náboženského svého zanícení. Na ty pocestné neměl žádného ohledu. Ale co teď po korunovaci dotčený patent byl znovu a krutěji vyhlášen, hlídal chudé ty kramáře jako drak. Nejenže je vyslýchal a slídivě prohlížel jejich vaky, krosny a uzle, ale již také poroučel drábovi, aby zvlášť podezřelé přímo šacoval, jim kapsy, oblek prohledal, neskrývají-li nějakou zapovězenou knihu.

Než jeden z těch potulných obchodníků mu přece ušel. Správce div nezesínal, když jednou odpoledne začátkem prosince mu šafář ohlásil, že tu ve dvoře byl nějaký krajkář a ten že odešel bez prohlídky, on, šafář, že ho neviděl, ani dráb, že jen o něm zaslechl; ten člověk s uzlem na zádech že přišel a rovnou do myslivny, ale odtud že se hned vrátil a pryč, dále do dvora nikam že nevkročil a do zámku také ne. Když se šafář začal po něm shánět, byl už ze dvora ten tam.

Správce na chvíli oněměl, pak prudce vyrazil:

„A byl myslivec doma?“

„To byl.“

„Co říkal?“

„Nic.“

„Je doma?“

„Je.“

Správce se rozběhl k myslivně; nedošel však. Machovec právě vycházel. Setkali se u schodů. Správce na něj zostra, že byl tady v myslivně krajkář.

„Byl,“ přisvědčil myslivec zachmuřeně, ale s klidem.

„Odkud?“

„Na to jsem se ho neptal.“

„A co chtěl?“

„Co chtěl, prodat A já, že nic nekoupím. A tak šel.“

„Ale na kanceláři nebyl. Že jste ho nezdržel, že jste ho tam neposlal!“

„To není mou povinností. A žádný vám neujde, každý musí na kancelář. Myslil jsem, že už tam byl.“

„Nebyl, a hned se ztratil, upláchl.“

„To nevím. Já byl v sednici, dál jsem se o něj nestaral.“

Správce pohlédl pátravě na Machovce, pak nepromluviv už ani slova, mrzutě se obrátil a hned poslal drába honit toho krajkáře. Ale dráb, ač měl dlouhé nohy a dlouhý svůj krok zrychlil, seč byl, vrátil se s nepořízenou. Když v kanceláři oznámil, že po krajkáři ani slechu ani dechu, správce uhodil zlostně nožem, kterým si právě brk ořezával. Ušla mu „škodná“. Byltě přesvědčen, že ten kramář nebyl kramář, nýbrž přestrojený emissarius z „Lutriján“, ze Žitavy, toho hnízda a útočiště kacířských emigrantů. A teď už také byl přesvědčen, že přišel k myslivci jako k známému, nevěda o něm, o novém správci, a myslivec že mu dal avízo, aby hned zmizel. Nadarmo myslivec okenic nezavírá – A peklu se směje; a minulý pátek jedl maso, postu nedbá, ten pátek strkal kus uzeného masa do brašny, když se chystal do lesa, dráb to zahlédl. V pátek maso. To jen nevěrec udělá.

A obrázek sv. Jana. To děvče, mínil Helenku, se tak zarazilo, když ji druhého dne po návratu regentově z Prahy na nádvoří potkal a jí se optal, no tak obrázek sv. Jana Nepomuckého, jak se jí líbí, že slyšel, jak je pěkný, že by se na něj také rád podíval. A děvče hned, že musí k jemnostslečně, že pro ni vzkázala, aby hned přišla, že obrázek mu přinese pak, až se vrátí. „Tys ho nepověsila?“ zeptal se maně. Přisvědčila, že ano, ale hned jako by se lekla, tak že by obrázek přinesla. A on, že není nakvap, že počká. Chvátala k slečně, ale kolikrát se po něm ohlédla, jak se ubíral ke kanceláři. Nedošel však. Když děvče zašlo do zámku, otočil a rovnou do myslivny. Vešel směle, poněvadž věděl, že myslivec není doma, a pro děvečku měl záminku. Prošel oběma světnicemi, sv. Jan však nikde. Děvče lhalo. Obrázek nepověsilo, jak řeklo. Tatík asi nedovolil, jistě, je-li –

Odpoledne obrázek uviděl. Tomáš přinesl mu jej do kanceláře. Pochválil, že je krásný; o stěně však a zavěšení se nezmínil. Mohli se všelijak vymluvit, a nechtěl jich plašit. V duchu se usmál, teď že obrázek jistě zavěsí na stěnu. Nikomu se o tom nezmínil, ale nezapomněl na to. –

Kromě kramářů, mendíků a zpěváčků přicházel na Skalku pravidelně každého roku žebravý mnich z hor, z osamělého kláštera nad Králíky, fráter Marcián, kterého však ve dvoře jinak nepojmenovali než fráter Nedělka. Byl už starší člověk, červený jako brabenec, veselý dobrák. Děvečky a mladé ženy dvorské tropívaly si z něho šašky, když kde mohl se k nim přitáčel, a rozdávaje jim obrázky, hleděl je pohladit, do tváře, do paží štípnout a přitom přimhuřoval blýsknavá očka a zširoka, mlsně se usmíval.

Místo něho zjevil se tu druhého dne po tom, co ten krajkář tak nápadně zmizel ze Skalky, jiný mnich, hubený, přibledlý, zapadlých tmavých očí, vážný, zachmuřeného vzhledu. Přišel už pozdě odpoledne. Čeládka pozorujíc jej, vzpomínala na frátera Nedělku, to že bylo něco jiného; na jeho nástupce si nikdo netroufal. A on si čeládky hrubě nevšiml. Jen správce si hleděl a získal si ho. Vážný mnich, jenž za hovoru občas položil obě dlaně na prsa a oči vzhůru obrátil, se mu zalíbil. Pozval jej k sobě, i nocleh mu nabídl.

Po večeři s ním dlouho seděl za stolem pod svatými obrazy, pod věčným světýlkem u nich, při světle lojové svíčky. Její zarudlá zář pokmitovala po obrázcích na stěnách. O těch obrázcích se mnich rozhovořil, o Pannách Mariích nejhorlivěji, a s obzvláštní úctou a s nadšením o svatohorské a mariacelské, o těch poutnických jejich místech, pak o sv. Salvátoru chrudimském, ten že den ode dne více přitahuje provázky svaté lásky (položil dlaně na prsa a obrátil oči), jak mocné a vznešené, tak i ponížené, že nebožtík císař Leopold, když byl s dvorem v Pardubicích, dal si ten zázračný obraz z Chrudimě do Pardubic na zámek přinésti, tři dny že ho měl u sebe a pak že jej vrátil skrze dvorského kaplana a sto dukátů že poslal darem; a teď také tak tenhle divotvůrce –

Mnich upřel oči na rytinu sv. Jana Nepomuckého. Okamžik mlčel. Zasmušilá tvář se mu vyjasnila náhlým paprskem světlého pomyšlení a s radostnou, zbožnou pochlubou hlásil správci, klada si dlaně na prsa, že viděl vlastnoruční podpis sv. Jana, že byl tak šťasten a že jej mohl políbit.

„Kde, kde,“ vydechl správce, jenž seděl přihrben s rukama na kolenou sepjatýma, nespouštěje z mnicha očí. Nedbal, že venku tmou studeného večera spustil se déšť a prudký vítr.

„V Litomyšli. Tam mají starý pergamen latinský a na tom je podepsán.“

„Svatý Jan! A vlastní rukou!“

„Joannes Welflini, tak.“

„A je to pravé?“

„Jistojistě pravé. Vždyť to litomyšlský magistrát poslal do Prahy velebné konzistoři a tam potvrdili, že to podepsání s vlastní rukou neb písmem sv. Jana Nepomuckého se srovnává. A tak jestliže předtím ten podpis v úctě měli, teď tím více, a každý, kdož mohl, nemeškal na něj se podívat a políbit ty svaté písmeny.“

„Och, kdo moh!“ teskně i závistivě povzdechl správce.

„Však také tím líbáním, jak se lidé hrnuli, začal se ten svatý podpis kazit, a tak dal litomyšlský magistrát ten pergamen do řezbářského rámu a za sklo, a tak je teď vyvěšen v rathouze k veřejné cti a slávě svatého Jana.“

„Kdybych tam mohl! Ale kdež –“ Správce stáhl čelo. „Náš pan regent,“ mávl rukou, „ten by mne nenechal. Starý člověk, ale lehkovážný, nic pobožný, snad ani v peklo nevěří. Alespoň říká, že tam není tak, jak kněží kážou. A čertem ďáblem hází –“

„Jen aby se mu nezjevil, hned by přestalo klení, do smrti by se neusmál.“

„Je hrozný čert –“

„Hrozný.“ Mnich povzdechl. „Podívání na něj – To jednou –“

Správce nahnul se dychtivě nad stůl, aby byl fráterovi blíž. Ten začal:

„V Paříži se to stalo. Tam tři študenti měli při sobě spiritum familiarem, to jest špiritusa, ďábla. Toho užívali za lokaje. Čert sloužil jim už několik měsíců v lidském způsobu, a velmi pilně a ochotně. Jednoho pak času, když ti studenti seděli spolu v jednom pokoji a ten pekelný služebník jim posluhoval, dali se s ním do rozprávky. Všelijak se ho dotazovali, až pak ve své zbujnosti ho požádali, aby na sebe vzal svou tvářnost, aby se jim v ní ukázal. Čert se zdráhal, toho aby na něm nežádali, že toho pohledu lidská mdloba nesnese, že člověk od toho hned umře. Ale všeteční hejskové nedali, mocně ho k tomu měli, že by třeba na všechny ďábly a zatracence mohli pohlídnout. Inu, tehdy když nechtěli polevit, složil čert ze sebe lidskou tvářnost a proměnil se ve svou podobu.“

Správce vzrušen napětím a dychtivostí třeslavě povzdechl.

„A hle,“ mluvil mnich zvolna jakoby zkormoucen, „sotva se na něj podívali, ihned se tak zděsili, že jeden z nich tu náhle zcepeněl, druhý hrůzou chtěl utéci, vyskočil z okna a srazil hlavu.“

„A třetí –“ Správce měl oči vykuleny.

„Ten zůstal sice naživě, ale ihned zbělel jako sníh a jako osika se třásl, až bylo líto na něj pohledět. Když přišel k sobě, vypravoval, co se stalo, a pak, aby své hříchy mohl oplakat, vstoupil do řádu františkánského; ale dřív než odbyl noviciát, sešel ze světa.“ Fráter položil dlaně na prsa, neobrátil však očí ke stropu, nýbrž sklopil je. Chvilku tak seděl jakoby v teskně zbožném zamyšlení. Správce, jemuž proskočily zarudlé skvrny ve tváři, se ani nehýbal. Věčné světýlko pod obrazy mžikalo zlekaně, lojová svíčka na stole čadila a tekla. Do dusného ticha klenuté jizby zahlomozil venku vítr a déšť kropil okna zalitá černou tmou.

Mnich spustil zvolna dlaně z prsou, pozvedl víčka a vyzýval měkce tlumeným hlasem:

„Pomodleme se za ubohé, ztrápené dušičky v očistci.“ Vstal, klekl na podlahu tváří k obrázkům nad stolem a chopil se svého růžence. Správce padl vedle něho na kolena. –

Když nazejtří ráno vyprovodil frátera až za bránu a tam se s ním rozloučil, vyzvav jej, aby se zas brzo stavil, zahlédl od lip v nádvoří Machovce s puškou na rameni, vycházejícího z myslivny. Myslivec mlčky pozdravil a vykročil z brány. Vtom docházel od ratejny šafář, jenž prohodil k správci:

„Pan myslivec dnes sám. Tomáš asi vyspává.“

A usmál se.

„Byl na čekání?“

„I nebyl, ale dost pozdě přišel domů. Potkal jsem ho tady u brány. Už byla tma. Nějaký uzlík si nesl.“

„Kde byl?“

„Že v Mezřiči, povídal.“

„V Mezřiči?“ opakoval správce. „Co tam dělal?“

„Má tam strýce, Klance sedláka. Nebožka myslivcová byla z Klancova statku, sestra tohohle hospodáře.“

„Ach tak. A co si to nesl?“

„To nevím, snad nějakou výslužku.“

„Výslužku, tak, tak.“ Správce se usmál a šel do kanceláře. Myslil na Tomáše, na jeho cestu i výslužku. Jakou výslužku teď, v tenhle čas. A šel tam pojednou a všedního dne, do Mezřiče – Ta Mezřič a celá ta strana, Rohenice v sousedství a dál Slavčtín, Šestovice, všecko samá prohlášená hnízda.

Seděl v kanceláři a ještě na ně myslil. Chtěl namočit brk, ale zapomněl; drže jej mezi prsty, zadíval se upřeně do okna a myslil na Mezřič a ty vesnice a všechnu tu stranu plnou tajných nekatolíků, kdež svaté misie, jak už na Rychnovsku slýchal, dosud skoro nic nepořídily. Z Mezřiče byla myslivcova žena. A že by ten myslivcův zničehonic všedního dne se rozběhl k strýci? A zrovna – Správce šoupl nataženýma nohama, jež prudce strhl, když jím škublo pomyšlení, že to bylo druhého dne po tom, co ten krajkář se tu na Skalce zjevil a hned odtud zmizel.

A hoch se vrátil s uzlíkem, s výslužkou, hh – Snad přinesl v tom uzlíku to, co ten krajkář nesl nejprve sem, ale nemohl to tu složit, když mu dal myslivec avízo. Asi tajné spolky, snad – Ale žádné snad, nýbrž jistojistě. A regent nedbá. Copak jemu svatá katolická víra. Když se může peklu smát – Že se však nebojí královských patentů vyhrožujících přísnými tresty vrchnostem nedbalým, liknavým ve stíhání kacířů. To by pak na něj, na správce, všecko svalil. Nu, tak on mu, dá pánbůh, ukáže, s kým chodí na hony, komu z Prahy vozí prezenty a svěcené obrázky, komu tak tuze přeje. Ale až zví a slečna, kdo jest jejich myslivec, kdo její komorná, ještěrka, co se děje za těmi zavřenými okenicemi, tak říkajíc před jejich očima, u nich, pravověrné katolické vrchnosti!