Temno

Po této neděli ve středu odpoledne před svátkem blahoslaveného Jana Nepomuckého zastavil se Jiřík Březina s houslemi pod paždí v domě U božího oka. Pospíchal, neboť se těšil na hudbu na lodích, které se měl poprvé účastnit. S Hubátiem si sjednal, že přijde sem a pak že se společně vydají do kostela sv. Kříže většího u cyriáků, kdež slavnost měla se začíti. V té nedočkavosti přišel o něco dříve. Hubátius nebyl ještě doma. Proto se zastavil u deklamátora Svobody. Zastal ho jak obyčejně bez paruky, v černé vlněné čepičce, s knihou v ruce. Usmívavě uvítal Jiříka, ale upřel na něj oči a na okamžik se odmlčel, když uslyšel, kam se Jiřík chystá. Pak jen řekl: „Tak, tak, musica navalis, musica aquatica.“ Když se ho Jiřík zeptal, nepůjde-li také si ji poslechnout, zakroutil hlavou a nějak s úštěpkem dodal:

„Tam bude jiné auditorium.“ Zahleděl se okamžik do prázdna, pojednou však se obrátil na Jiříka:

„Víte-li pak, panáčku, že tam u mostu bývala muzika už za starodávna, a ohně pálili, a to všechno ke cti a slávě ale jiného svatého, sic také Jana –“

„Kterého?“

„To jest, ten byl tenkrát u nás svatým, dnes už pravda není, dnes je kacíř.“

„Kdo?“ ptal se Jiřík zaleknut, tuše zase něco divného.

„Jan Hus.“

Jiřík s úžasem pohlédl na deklamátora.

„Nu panáčku, vždyť já povídám, co bývalo; tenkrát, před třemi sty lety, byl svatým v celých Čechách i tady v Praze, to byl svátek v kalendáři, v kostelích, to bylo vždycky šestého července a před tím svátkem, mám to z kroniky.“ Rychle pokročil k stojanu plnému knih a položil dlaň na široký hřbet jedné z nich. „Tuhle z té.“

„Jaká je to kronika?“

„Netištěná, psaná. A tu jsem se dočetl,“ a nachýliv se, pokračoval tišeji, jako by tajemství sděloval, „že u vigilii Mistra Jana Husa tady v Praze konšelé pálili oheň pod mostem a že na Mostecké věži trubači slavně troubili, a na bubny bubnovali, z hmoždířů stříleli, na mostě a taky od mlýnů proti Petřínu, a že bylo množství lidí na mostě i po březích, jako dnes bude.“

„To bylo kacířství,“ vyhrkl Jiřík.

„Nu, já povídám o starých časích. Tenkrát věřili, že byl mučedník.“

„Kacíř byl!“

Jiřík to rozhodně opakoval nemile dotčen tím, jako by deklamátor Svoboda chtěl srovnávat Husa se sv. Janem Nepomuckým, a pohoršen byl, že deklamátor na to kacířství Husovo nepřisvědčil. Temně cítil v tom nějaký tajný, tichý outok, zvláště když deklamátor opět se tak hradil, třebaže chlácholivě:

„Já jen povídám, co je v kronice.“

Jiřík už neodpověděl. Nastal okamžik dusného ticha. Vtom vešel Hubátius a hned jasněji zavanulo jeho veselostí, když si vzpomněl na starého Brixiho, jehož nové opus dnes měli hrát, a pojednou začal po něm; postavil se před Jiříka, a jako by se díval přes okuláry, spustil na něj:

„Tak ty chceš hrát mé concertum seu offertorium! A tak mně pověz, co je muzika. Tu mi hrej, můj papoušku!“

A hned měně úlohu, postavil se jako žáček a školáckým tónem si odpověděl:

„Muzika jest jeden kumšt.“ A v tom už byl zase Brixim; pohladil Jiříka a vybízel: „A tak to hrej, můj papoušku! A pojď, už je čas.“ A svým hlasem se pak optal: „A pan deklamátor zůstane doma?“

“–

Když vyšli ven, mínil Jiřík dost nerudně, že deklamátor nikam nepůjde, že měl takový výklad o Husovi, o tom kacíři, jakou mu slávu dělávali.

„Ale nech ho, brouka. Rozuměj mu. To má z těch kronik, ten je pořád v starých časích, o kolik set let zpátky, a tak možná, že ještě slaví toho kacíře Husa.“ Hubátius se zasmál svému nápadu, ale hned se opravoval: „Co to povídám! To jen tak špásem. Slavné mé auditorium, pan deklamátor, je dobrý katolík, jen co je pravda.“

Když Hubátius s Jiříkem odešli, zavřel deklamátor Svoboda dveře na závoru. Zvážněl, zamyslil se; chvíli stál, hledě před se do prázdna, až pak stáhl černou čepičku s hlavy a začal tlumeně zpívat:

Asi tou dobou vyšla z domu U Pražáků Helenka Machovcova v průvodu Šantrůčkové, ženy jednoho ze sladovnických, poddaného paní Lerchové. Šantrůčková, ne stará, svěžího obličeje, jako vymydlená, svátečně vystrojená, ve velkém bílém čepci, byla žena velmi pobožná a velmi pověrčivá, která se bála čertů, duchů a různých zjevení a často se modlila k sv. Tafrieli.

Helenka se poprvé ubírala z domu U Pražáků na delší vycházku. A přece se na ni netěšila; vědělať, že ji vedou jen na svatojanskou pobožnost. To však netušila, že se to děje na popud P. Daniela, jenž sestřenici své vyložil, jak je důležito a užitečno, aby to děvče vidělo katolické slavnosti, to že bude oučinkovat, aby se utvrdila ve víře, tak aby ji poslala teď na svatojanskou slávu a později také na velká procesí a veřejné pobožnosti. Schválil také, aby jí průvodkyní byla Šantrůčková.

Ta horlivě konala svůj úkol. Cestou pořád mluvila, pořád vykládala, hlavně o kostelích, třebaže se Helenka na nic neptala. Cestou uviděla také známé místo, Staroměstské náměstí, Týnský kostel a v jeho sousedství dům hraběte Goltze, ve kterémž domu zažila tolik pohnutí, obav i strachu, ve kterém plakala tesknotou i pro bratra. Ohlížela se po výstavné budově, zatímco Šantrůčková vykládala o sloupu mariánském na rynku, že se tu každé soboty a o mariánských svátcích zpívají litanie, to že tu je vždycky kanovník od Sv. Víta a to že vždycky zatáhnou ulice řetězy, aby sem nemohli židé a vozy, a jaká procesí sem bývají, kongregace pánu studentů a ostatní bratrstva, obzvláště mariánská, to že je krása –

Za toho výkladu minuly vojenskou strážnici, opodál níž se červenala kašna Krocínova, minuly radnici. V úzké šeré Jezovitské ulici Šantrůčková na chvilku ztichla, ale jak se proti nim u mostu projasnilo, jak se před nimi za Mosteckou věží rozepjalo modré, zářící nebe krásného jarního odpoledne, spustila nanovo; ale nezastavila se, jak by Helenka ráda, aby se mohla rozhlédnout, nýbrž rovnou spěchala na Kamenný most, tam že uvidí to svaté místo, kde shodili sv. Jana do řeky, a jeho státui, dnes před svátkem vyzdobenou, to že je krása –

Ale most se již hustě naplnil, zvláště po pravém chodníku; u „svatého místa“, označeného křížkem s pěti hvězdami na zábradlí mostu, prudká tlačenice. Pražané i sedláci v šerkách, širáky nebo beranice v rukou, selky v pestrých šátcích a sukních drali se k tomu křížku, aby jej políbili. Dál, u sochy, už také plno. Nad pestrotou houfů klečících a modlících se vznášela se socha na tu slavnost zvláště vyzdobená.

Šantrůčková se až k ní nedostala; musila ustoupit na protější chodník a odtud ukazovala a horlivě vykládala Helence, aby se podívala, to že je krása, ten oltář, tolik voskovic a barevných koulí, až se to všechno rozsvítí, a ti svatí, aby se podívala, že tu jsou jen teď, v oktáv, to že je krása – Špatně vykládala; mělať za svaté alegorické figury, darované baronem Vunšvicem, jehož otec sochu svatojanskou zde dal postavit. Šantrůčková se křižovala a žehnala před malovanou Fámou nejvýše na oltáři, rozhlašující slávu nastávajícího svatého do všech stran světa, a před génii Evropy, Asie, Afriky, Ameriky kořícími se světci.

Na tom místě nemohly zůstat, a vůbec ne na mostě; nic by odtud neviděly, neboť u severního zábradlí v tu stranu ke klášteru cyriáků, odkudž měla se slavnost začíti, tlačila se hustá řada lidí a stála jako zeď. Tedy zase zpátky k Mostecké věži, pod ní, kolem státue svatováclavské, kolem kláštera křižovnického dolů na břeh k vodě. Tu lidé již také stáli a čekali, než přece ne tak hustě. Šantrůčková našla ještě dobré místo u vody opodál starých vrb mladě zelených pod křižovnickým klášterem.

Dále napravo neurovnaným břehem také hojně zvědavých, i dál od vody, kdež ležely sklady dříví, kde se černaly i travičkou prozelenávaly hromady hlíny a hnoje a krčily se dva tři domky sešlé a sehnuté, šindelem kryté, u nichž na plotech visely kusy prádla i rybářské sítě. Sem do těchto končin a dále nečistým, nerovným pobřežím u Židovského Města se Helenka neohlížela. Užaslá, očima rozšířenýma hleděla před se k mostu, k mohutným jeho obloukům, pilířům, k sochám nad nimi, na pestrou spoustu lidí u jeho zábradlí. Na okamžik utkvěl její zrak na výšinách za mostem, na pustém svahu s holými skalisky, křovinami a s hrnčířskými pecemi, k nimž vzhůru se klikatě vinula bídná cesta, na sousední stráň zelenou trávníky, houštím, stromy a vinicemi. Zadívala se na Strahov, k němuž se schylovalo slunce, na královský hrad, na město pod ním, nad něž za mostem vznášelo se obrovské lešení, spousta trámců, trámů a prken na rostoucí veliké stavbě.

Protější břeh nízký, místem písčitý dále vpravo hustě se zelenal; staré, vysoké vrby, košaté topole stápěly tam svůj obraz hluboko v lesknoucí se řece. Za jejich korunami červenala se střecha a probělávala se kaple. Šantrůčková tam také ukázala, tam naproti, co jsou ty velké stromy, že je zahrada pánů páterů jezovitů, ta červená střecha, to že jest jejich lusthaus, to bílé, to že je v té zahradě kaple sv. Ignáce, a dál, ale to že není odtud vidět, je kaple sv. Máří ve vinici, tam že bývají slavné pouti, och, na lodičkách se tam jezdí, och, to že je krása, a v té Jezuitské zahradě jaká je dobrá voda a jak tam je pěkně, v oktáv sv. Ignáce že se tam může, to že uvidí, to že je krása – Lidí přibývalo, houfce rostly v hustou řadu dál a dále pobřežím, tu i na druhé straně, za vodou, kdež i na lodičkách stáli. Na mostě chůze přestala. Mladí, staří v parukách i bez nich se tam tísnili i staré, mladé, v čepcích, nejvíce bílých, ale i v červených nebo smutkových, černých; všichni hleděli po vodě dolů tam, kde za částí Židovského města z měkkých, zelených vln stromových korun trčely věž a cihlová střecha kostela sv. Kříže většího při klášteře bratří řehole kající Sv. Augustina, bílých křižovníků s červeným srdcem, kterým zkrátka cyriáci říkali.

, když se vrátil ze své válečné výpravy k Baltickému moři, měl vyjíti slavnostní průvod.

Helenka ze svého místa k tomu klášteru neviděla, slyšela však o něm celou historii od Šantrůčkové, horlivě, zaníceně vykládající, jak padaly hvězdy, když támhle z mostu shodili sv. Jana, a jak mu svítily nad hlavou, když jeho mrtvola plavala tady po řece, a jak se támhle dál, no, co ten klášter cyriáků stojí, u břehu zastavila, jak ji klášterníci ve svém kostele pochovali, tam že byl první hrob sv. Jana, a ten hrob že vydával líbeznou vůni, to že byl první zázrak, a že i pak, když sv. Jana pochovali v kostele sv. Víta, že vonělo v kostele u cyriáků, u toho oltáře, který postavili nad prvním hrobem sv. Jana, a jistě, ještě dnes, kdo se tam pobožně modlí, ucítí takovou líbeznou vůni, ona že to může říct, že tam vždycky, když se tam modlila, cítila, jako by tam byly kytky fialek.

Zářivý sloup, odlesk slunce už se chýlícího, jenž se třásl po hladině řeky a hluboko do ní prošlehoval jako plamenný meč, se krátil. Stíny stromů u protějšího břehu temněly ještě víc a rostly dál po řece. Kostel sv. Víta, královský hrad stály už šeděmodravě zamženy na pozadí do běla vyzářené oblohy. V zástupech u řeky i na mostě dlouho již čekajících neklid; všude hlučnější hovor a šum. Pojednou v nich naráz škublo, naráz se zvlnily. Hřímavý výstřel z hmoždíře jimi tak hnul. Za ním zahoukl druhý. V zástupech ruch, náhlá tlačenice. Každý se dral dopředu, aby víc a lépe viděl. A zase výstřel, tam někde u kláštera cyriáků; jemu odpověděly hmoždíře za mostem na Střeleckém ostrově. Do toho hlahol zvonů. Začal u cyriáků, po něm se rozezvučely zvony u křižovníků s červenou hvězdou, pak za mostem u sv. Jana na Zábradlí, u sv. Ondřeje, u sv. Anny.

Kdekdo obracel se po vodě dolů; všude dychtivé očekávání, napětí. Okna u křižovníků a v domech za vodou se otvírala; a hned v nich všude plno hlav. Do vyzvánění zvonů bouchaly chvílemi rány hmoždířů; pojednou zahlaholila shora, od kláštera cyriáků, jásavá fanfára polních trub a rachot vlašských bubnů. Již se také objevili hudebníci. Jeli na lodici ozdobené chvojím, na jejíž přídě stál ministrant v bílé komži a v červené suknici s rudou korouhví v rukou. Čtyři trubači stáli na loďce a troubili a bubeník bil do kotlů. Za touto druhá, velká loď, vyzdobená nejen zeleným chvojím, ale i břízkami vpředu, vzadu, po stranách zaraženými. Na přídě dvě červené korouhve s blýsknavými kříži, prostřed lodi bílá, zlatem krumplovaná nebesa, jež drželi nad opatem kláštera cyriáků čtyři měšťané v dlouhých parukách. Kolem opata skupina mnichů; všichni tak jako opat v bělostných hábitech, na nichž na levé straně prsou zardíval se červený kříž s červeným srdcem.

Za kněžskou lodí dvě jiné, také tak velké a rovněž chvojím okrášlené. V nich chlapci zpěváci, hudebníci, staří, mladí, mezi jejichž tmavými kabáty probělával se na levé lodi hábit pátera Augustina Skopce, regenta chori v kostele sv. Kříže většího. Všichni měli smeknuto. A ještě dvě lodi; na těch jeli hodnostové staroměstští v kadeřavých velkých parukách, ve svátečních pláštích, tmavých i šarlatové barvy, primátor Brandt, rychtář Klouzal a kanclíř staroměstský Václav Vyšín z Klarenburka a páni z šestipanského úřadu.

Vpředu hlaholily trouby a bubny. Mírný větřík roznášel ke břehům jejich hlas a vzdouval nad kněžskou lodí bílá nebesa, z jejichž zlatého třepení a krumplování šlehaly pablesky tak jako z mosazných křížů povívajících korouhví. Lodi pluly tiše. Slavnostně míjely vysoké, staré topole a vrby i kvetoucí jabloně v zahradách na levém břehu. V pozadí nad Malou Stranou vznášely se Hradčany ve velebné, tiché kráse. Zvonový hlahol nesl se nad Vltavou, zčásti už stíny ztemnělou, zčásti ještě svítící v proudivém, míhavém, mokrém lesku a pablescích vln.

Helenka žasla, hned jak stanula u řeky; teď ještě méně dbala toho, co jí Šantrůčková ve své nábožné horlivosti vykládala, zvláště když průvod lodí se zjevil, když před ním se rozléhaly nad vodou, ke břehům a dále do měst jásavé fanfáry a když za mostem hřímaly rány hmoždířů. Hudba i střelba vzrušovaly; ale pak už jen po vyzdobených lodích hleděla, jak se blížily, jak ticho se kolem nesly jako vidění, až zarazily u samého Karlova mostu pod místem, kdež byl Jan Nepomucký shozen, a pod jeho sochou, u níž hořely voskové svíce a světla za barevnými koulemi. Naposled zahučely dvě tři hmoždířové rány, poslední fanfára se rozletěla vzhůru k mostu lidmi zpestřenému. Pak ticho. Zástupy na mostě, na březích zmlkly v napjatém očekávání.

Zato na lodích ruch. Muzikanti se stavěli k stojánkům nebo před hochy držící proti nim otevřené partesy, zpěváci, velcí i drobní zpěváčkové, chopili se not. Regenschori s tonzurou, v bělostném hábitu dal znamení. „Muzika hlasy promíchaná“, zpívané litanie k blahoslavenému Janu Nepomuckému se začaly. Helenka nikdy do té chvíle neslyšela takové hudby a tak plného, krásného zpěvu. Zapomněla, že to jsou římské litanie; jen poslouchala a pozorovala zpěváky, jejich bílého vůdce, jak se rukama rozhání, pozorovala hudebníky. Měla mezi nimi známého; než v tom shluku a na tu vzdálenost Jiříka nezhlédla.

Dohráli, dozpívali; chvíli ticho, a zase nový ruch na lodích. Viděla, jak partesy skládají a nové rozdávají; a zase stáli připraveni, hudební nástroje v rukou. Než bílý kněz už nedal jim znamení; na jeho místě stanul menší muž v tmavém kabátě, v paruce, okuláry na nose, sám skladatel Šimon Brixi, teď také dirigent. Okamžik kmital šmytcem nad hlavou, pak jím trhl a sbor svižně spustil a svižně hrál jeho Propompos gloriae divi Joannis. Skladba se ladně nesla. Hráli, hráli; pojednou umlkaly strunové nástroje i flétny, hoboje, klarinety i tympány; jen čtyři lesní rohy, nástroj tenkráte ještě vzácný, hrály dále samy, hrály veliké sólo. Měkké, jako zastřené jejich hlasy líbezně a jímavě se nesly nad řeku čirým vzduchem, prozářeným posledním světlem; ladná melodie, málo kostelní, málo pobožná, ale srdečná a lahodivá, okouzlovala všecky. A když poslední tóny lesních rohů zmírajíce zalehaly do šera pod staré košaté stromy na břehu, spustil ještě jednou sbor ostatních nástrojů. Hrály rychleji, prudčeji, plným fortissimem, tympány duněly hlomozněji jako temná bouře, až posledním trhnutím ruky Brixiho, jemuž se kadeřavá paruka jen třásla, rázem vše umlklo.

Nad oblouky mostu, dole na březích i v oknech strhl se tleskot jako náhlý lijavec. Všude tleskali a zas a zas, na mostě, všude. Trvalo chvíli, než nadšená chvála ustala. Pak znovu nová produkce na lodích; zahráli a zazpívali Regina coeli.

Zatím už haslo ve vzduchu, tóny barev temněly, stíny u levého břehu černaly a protáhly se po řece. Příšeřím májového podvečera vyznívala mariánská skladba. Světla na mostě, dosud v denním světle bledá, jasněla, zářivěla, barevné koule se rozhořely a dole na lodích zaplanuly pochodně, jejichž zardělá zář třásla se ve vlnách řeky. Regina coeli doznělo, fanfáry zase jásaly, výstřely zabouřily. Lodě se obrátily; napřed zase trubači a bubeník. Korouhve tiše visely, rudé plameny pochodní, čoud jejich nesly se nad loděmi po vodě dolů, zpátky ke klášteru cyriáků.

V zástupech šum, hluk i křik. Ti, kteří celé hodiny tu stáli na slunci a trpělivě čekali, pojednou jako když stavidla vytáhne a spoustu vody spustí; všichni, i ti na mostě, i ti na březích drali se ze svých míst. Strž lidí. Tlačili se a mačkali a strkali se, volali na sebe, kleli, vykřikovali, v divokém semknutí jako zaklínění.

Šantrůčková popadla Helenku za ruku volajíc, ať se drží. Dodraly se do ulice u Klementina; tu však je dravý proud roztrhl, odrazil a zanesl každou jinam. Helenka se dostala do neznámé ulice nevzhledných domů se špinavými krámky, chatrně osvětlenými. Zpočátku se zastavovala, ohlížela se po Šantrůčkové, ale vidouc, že je to marno, chvátala dál; strachovala se, že snad ještě více zabloudí a že přijde pozdě domů. Snažila se dostat se na Staroměstské náměstí; odtud, myslila, již trefí. Pojednou vpravo větší prostora, na ní průčelí veliké budovy a proti té přes to prostranství kostel. U něho zastavila nějakou ženu a ptala se, kde to je a kudy by se dostala na Velký rynk.

„Tohle je kostel Panny Marie na Louži, tady naproti to je kolej u sv. Klimenta, a na rynk, to, panenko, tudyhle, ke kostelu sv. Linharta, odtud vpravo nebo vlevo, no a to už pak trefíte.“

Helenka spěchala dál; v tom chvatu zahnula za kostelem sv. Linharta nalevo, dostala se ke kostelu sv. Mikuláše při benediktinském klášteře. Tu se před ní otevřelo prostranství Staroměstského náměstí, které hned nepoznala. Ale Krocínova kašna, vojenská strážnice pod stromem i pranýř dále stranou ji připamatovaly. Vydechla si; ocitlať se na známějším místě a světlejším. Hořelyť tu svítilny u radnice a na rozích ulice Železné a Celetné. Rovnou zamířila k domu hraběte Goltze, kterýž dle Týnského kostela hned našla; na okamžik tu stanula, rozhlížejíc se kudy dál.

Vtom zleva někdo docházel rychlým krokem. Nevšimla si ho; než on se po ní ohlédl a naráz se zastavil, zrovna u ní, mládenec přibledlé tváře, černě oděný, s houslemi pod paží, mladý Březina, Jiří. Zarazila se a on ještě víc. Přišel Dušní ulicí, vraceje se z kláštera cyriáků, kdež vystoupil z lodi. Šel sám, neboť Hubátius zabrousil s několika žíznivými muzikanty do hospody.

„Helenko –,“ vyrazil překvapen, „vy tady –“

„Zbloudila jsem –“ Pověděla, odkud přichází a jak se dostala až sem. „Ale teď už trefím,“ dodala, „tadyhle nalevo,“ ukázala rukou, „a pak rovně.“

„Ne, pak zase vpravo.“ Okamžik se odmlčel, jak zaváhal, ale hned se rozhodl: „Já vám ukážu, mohla byste zase zabloudit.“

Ta ochota ji těšila. Přijala to ráda a hned vykročila. Jiřík však po tom náhlém rozhodnutí pocítil ostych; vzrušilo jej, že má kráčeti po jejím boku. Zpočátku se na ni ani nepodíval; před se upíral zrak, jako by jen cesty dbal. Ale pak se obracel, když se ho zeptala, hrál-li také na lodi, že ho neviděla, že nebylo možná rozeznat, a když povídala, že takové hudby a takového zpěvu nikdá neslyšela, a jaká byla podívaná od řeky na lodi a na všechno.

Chytil se toho a hned o skladbě Brixiho; měl o čem hovořit. Chválil concertum, zvláště to sólo na valdhorny.

„To jsem si vzpomněla na bratra, kdyby to tak slyšel,“ maně uklouzlo Helence. Ale hned se zarazila a užasla, když Jiřík přisvědčil, že on taky, ne dnes, ale tuhle, když mluvili s panem Hubátiem a deklamátorem Svobodou o té kompozici. Zahnul vpravo do Haštalské ulice, ač mohl se již zastavit a vrátit se. Ale ani na to nepomyslil a nedbal, že si hodně zachází. Teď, když se tak rozhovořili, rozjařoval se, cítil tiché potěšení z toho hovoru, z té večerní pouti. Tak ještě nikdá nekráčel. Zapomněl na okolí, na čas. Až Helenka se zastavila a před se ukázala, tamhle že je sv. Haštal, že vidí věž. I ona byla tím překvapena; zdálo se jí, že měla tak blízko.

„To bych se mohl ještě u babičky stavit,“ řekl s úsměvem, ale také se mu mihlo, co by babička řekla. „Teď už trefíte?“

Poděkovala mu, dala dobrou noc a kvapnějším krokem odešla. Hleděl za ní, až zmizela v temnu; pak pospíchal domů. Ale pořád jako by ji vedle sebe měl, jako by vedle něho kráčela, štíhlá, urostlá; zněl mu její hlas, viděl její tvář, jak se k němu několikrát obrátila. To setkání a ten průvod byly u něho událostí, na kterou i pak doma myslil, zvláště když po večeři odešel do svého pokojíčku. –

U Březinů bylo toho večera zvláště živo, i v průjezdě, břízkami ozdobeném, i v klenuté šenkovní světnici. U všech stolů plno; za dvěma samí studenti, nejvíce juristé, a v koutě už také Žufnička s loutnou. Všude mluvili o svatojánské slavnosti, hlavně o muzice na šífech. Starý Kubíček vykládal, že tu je taky velké procesí od Plzně, farář že je vede, a ještě nějaké procesí, a vůbec že je letos poutníků víc než loni.

„A bude jich ještě víc, každý rok, uvidíte,“ jistil Florián Mariánek, „jen co to přijde z Říma, až papež prohlásí blahoslaveného Jana Nepomuckého za svatého.“

„A co! U nás už svatým je,“ hodil zostra od sousedního stolu divoký Jiří Kocourek.

„A to byste neřekli,“ ozval se tlustý soused, obilní handlíř, „že všude po Čechách není sv. Jan svatým. Jsou takoví berani. To jsem tuhle byl v Kamenici a tam mně správce za řeči povídal, jaké tam má poddané, tam že je dost selského lidu, co mají toho Husa, toho kacíře, za svatého, za českého mučedníka, a tuhle prý nějaký starý sedlák povídal, a co prej my katolíci ctíme tolik Jana Nepomuckého, je-li to nějaký svatý, že jsme blázni, to že je Jan Hus, ten že byl v celých Čechách za svatého, ale kněží, jako naši, katoličtí, udělali prý z toho Jana Husa sv. Jana Nepomuckého.“

„Hovado!“ vykřikl divoce Kocourek, „selské hovado beranské, a to jste mu nedal přes tlamu?“

„Ale vždyť já to od sedláka neslyšel, to ten správce povídal.“

„To nic! Dostat měl a správce by taky zasloužil, že ho nepotrestal.“

„I vždyť ho vyslýchal; ale co, sedlák, že nic neví, že byl opilý. Ale to je pravda, že v Římě pořád odkládají to svatořečení.“

„Tomu vy nerozumíte!“ utrhl se Kocourek, bývalý kněžství kandidát, pak kantor a teď švec. „To je celý proces, a jaký! Kanonizační proces. Tu má ďábel svého advokáta, pánbůh má svého advokáta –“

„A my na ty advokáty platíme,“ přišeptal Florián Mariánek Samečkovi.

Vtom zabřinkaly struny; Žufnička spustil předehru a začal vzhledem k hovoru vážnou písní:

Kocourek sic jej okřikl, ať mlčí, že nemohou hovořit, ale studenti pobízeli, jen ať zpívá, a pak mu i pomohli.

Plným hlasem spustili za průvodu Žufničkovy loutny: