Temno

Jiří nepustil z mysli to, co Hubátius mu řekl, že deklamátor Svoboda snad ví, kam Helenka odešla, kde je. Z toho pokušení, aby sám se k deklamátorovi odvážil. Váhal však, rozmýšlel se a zas uvažoval, jak by se k němu dostal, aby Hubátius o tom nezvěděl. Pak náhodě vše odevzdával; dvakráte zašel až k domu U božího oka, kdyby tu deklamátora snad potkal. Než nedočkal se ho. Když přicházel potřetí, bylo koncem srpna, pozdě odpoledne, zahlédl, že Hubátius právě vykročil z domu. Jiří se v ten okamžik rozhodl. Vešel, rychle stoupal do známých schodů, rozčilen se zastavoval, váhal, pomýšlel, jak to říci, a co pak, kdyby deklamátor jej odbyl, proč se na něj obrací, co on –

Tak došel na poslední schod. Vtom vykročil deklamátor z bytu. Ustoupit nebylo již možná. Deklamátor užaslý hleděl na Jiřího, jenž mlčky pozdravil.

„Ach, ach, pan Březina,“ prohodil deklamátor nejistě, „pan Hubátius myslím odešel.“

„Jdu k vám, pane deklamátor.“

„Ke mně? Ke mně?“

„Chtěl jsem se optat –“

„Medle, načpak –“

„Přítel Hubátius se už taky ptal,“ začal nejistě Jiří.

Deklamátor začal nervózně poškubovat svým kabátem na prsou.

„Prosím vás, pane deklamátor,“ znělo to vroucně i smutně, „nemám pokoje, rád bych věděl, kam odešla Helenka myslivcova, s kým –“

„Helenka, Helenka – A to – a to přicházíte ke mně? Co já, jak já –,“ dodal prudčeji.

„To mne souží, ta nejistota,“ povzdechl Jiří, „jen to kdybych věděl, kam odešla, musila-li, a s kým.“ Úzkost třásla se v těch slovech i v jejich tónu.

Deklamátor ji cítil; zadíval se na něj, v modrých očích jeho svitlo soucitem. Mlčel, váhal, zase potáhl zkrátka a prudce kabátem na prsou; ale pak mírně, jako jindy s Jiřím hovoříval:

„Je to neštěstí, pane Jiří, rád bych, ale člověk aby se pro každé slovo třásl.“

„Pane deklamátor,“ vpadl Jiří vzrušeně, „přede mnou můžete všechno říct. Víte-li, prosím vás pro všecko, žádný o tom nezví, žádný!“

„Co bych mohl říci, nežli to, že když její bratr přišel k otci sám, bez ní, loni, víte, že otec, jistě horlivý ve své víře, neměl pokoje, nechtěl jí tu nechat, nemohl, že si pro ni přišel a odvedl ji.“

„Kam, do Žitavy snad –“

„Vy jste to řekl; myslím, že tam, jistě, zaslechl jsem, tam. Ale pospíchám, pane Jiří, spánembohem.“ Vykročil, než vtom se zas obrátil. „To jistě víte, že jsem knihy prodal, musil, to víte, och, a víte-li taky o tom, kdo jich mnoho koupil, Stránského a ty ostatní, prosím vás, aby je měl rád, rád, a že mu děkuju; ten je bude doufám opatrovat a hledět si jich, spánembohem.“ A již byl na schodech.

Jiří stál na šeré síni. To o knihách převanulo; jen na to myslil, co deklamátor řekl o Helence. Odešla, musila, odešla tak, jak se domýšlel. Deklamátor to neřekl naplno, ale je to jisté, jisté. Helenka se již nevrátí, nemůže, a je zase mezi těmi bludaři –

Zkrušen vracel se od Božího oka. –

Tou dobou byl P. Mateřovský „pražský“ ve své cele v koleji u sv. Klimenta zabrán do ětení. V pokoji málo světlém šero pojednou rychle houstlo, neboť venku vyvstala černava a zaklopovala všecku oblohu. Horlivý čtenář utekl se k oknu, aby lépe viděl. Ale jen tam začal dále číst, už jej káral bratr, „hradecký“, jenž právě vstoupil: „Co děláš, vždyť už není vidět? Co to čteš?“

Bratr odstoupil od okna.

„Hrozný spis, hrozný a nebezpečný.“ A četl nadpis: „Pensées diverses sur les comètes. Sepsal to ten helvitský filozof Bayle. Neznaboh, brání neznabohy, ateismus, že prý nevěra je lepší nežli pověra, že vláda by měla trpět všechny víry, všechny, i nevěrce.“

„To se smí tisknout?“

„V Nydrlandtu smí. Takové a ještě horší nepravosti napsal ten člověk, a jak prý se nemá křesťanství, rozumí se katolické, pokládat za krvežíznivé náboženství, když se neštítí ani podvodu a klamání, dragonád, kata a inkvizicí, jen aby utisklo svědomí a přesvědčení.“

„Kata na něj a na jeho spisy! Nač to čteš, nač se zlobíš.“

„Musím přec nepřítele znát. A přibývá těch škribentů proti zjevenému náboženství, proti katolické církvi; už ne Locke a Toland, už jich je jako bejlí a tenhle Bayle je kápo, ten je prorok těch frajmaurů, jak si je taky pan hrabě Špork u nás začal. Knihy toho Bayla jsou jejich evangelium. Jejich nevěra, jejich takzvaná tolerancí k jiným náboženstvím, k bludařstvu, všecko je z toho spisovatele, i zášť proti našemu tovaryšstvu, zášť, a jaká!“

„To je několik zvrhlých pánů.“

„U nás, a taky jich přibývá. Ti frajmauři rozšiřují mor těch neznabožských spisů.“

„Taky na ně dojde. Ale nejdřív musíme dorazit zbytky domácího bludařství, vytrhat poslední kořínky ohavného husitství.“

Nedomluvil. Vešel Matěj, někdy služebník „starého knížete“, zesnulého strýce obou Mateřovských. Byl nyní ve službách koleje. Od jara, kdy P. Mateřovský s týnským kaplanem byli na komisi u deklamátora Svobody a nepochodili, měl Matěj za úkol stopovati deklamátora, vyzvídat o něm a zprávy sháněti. Pomocníkem byl mu týnský kostelník, jenž bydlil nedaleko deklamátora a měl mnoho známostí ve všem jeho sousedstvu. Tak zvídal P. Mateřovský vše, co deklamátor dělal, kam chodil, s kým se stýkal, vše, i že se schází u Vorlíčků podezřelá společnost a že měla také ještě jinde schůzku, přes dvůr v zadním domku.

Toho srpnového chmurného večera vstoupil Matěj chvatně a nějak vyjeveně oznamoval, co nese od Leníčka, mínil týnského kostelníka, že zahlédl teď zvečera toho deklamátora s nějakým cizím mužem, černě ustrojeným, a že vešli spolu k Vorlíčkům.

„Do hospody, co na tom,“ vpadl P. Mateřovský.

„Jemnostpane, šli tam a ztratili se tam.“

„Kterak!“

„Leníček za chvilku, za malounkou chvilku tam za nimi vkročil, a už tam nebyli. A odcházet jich dveřmi, kudy se vychází na ulici, neviděl, a hlídal dobře, nežli tam vkročil. Dal si pivo, čekal, přijdou-li do sednice, ale nepřišli. Ztratili se z ní, ale z domu nevyšli, zůstali v něm; to tam mají nějakou schůzku. Jak mně to Leníček řek, já se hned postavil, abych viděl k průjezdu, jde-li někdo tudy na dvoreček a do zadního stavení.“

„A šel?“ zeptal se P. Mateřovský dychtivě.

„Dva jsem zhlíd. Šli tam na dvoreček a už se nevrátili, ti ostali jistě v tom zadním stavení.“

„Kdo teď tam hlídá?“

„Leníček a mladší kostelník. A já tam zase jdu.“

„Jdi, přijdu za tebou.“

Matěj odkvapil. P. Mateřovský, zapomenuv na slavného autora Dictionnaire historique et critique i na Šporka a frajmaury pražské lóže nedávno založené, spěchal do své jizby vzít si plášť. Začaloť venku pršet za temného rachocení hromu. A blýskalo se. –

Cizinec, s nímž šel deklamátor, byl Moc, kazatel, jenž před třemi roky podal večeři Páně v Mezřiči staré Klancové, babičce Helenčině a Tomášově, a jenž pak v noci vykonal v lukách v doubravě pobožnost s tajnými bratry. Teď přibyl do Prahy posílit „tajné semeno“. Posledně navštívil zahraničný kazatel bratry v Praze předloni na podzim, kdy také Tomáš a Helenka přijímali u Vorlíčků v nádvorním stavení. Tam uvedl deklamátor Moce toho večera hospodskou jizbou u Vorlíčků a dále domem. Postranními dveřmi vstoupili v patře do sešlé místnosti bez nábytku, chatrně osvětlené dvěma svícemi, jež hořely na stole postaveném na nevysokém pódiu v čele té tajné modlitebny. Na stole cínový talíř s rybičkami, zastřený bělostným ubrouskem, cínový korbílek vína a starobylý kalich, který od Nového roku uschovával Fiala soustružník, jak na něj po střídě došlo. První sem přišel a již čekal s několika bratřími a s dvěma sestrami. Všichni se skupili kolem kazatele a vítali jej. Vyřizoval pozdravení od bratří v Žitavě a v okolí.

„Přibývá jich,“ vykládal, „noví přicházejí odtud z Čech, nejvíce od Litomyšle, z opočenského panství, od Nového Města a Náchoda, neboť nemohou již snésti, jak je pronásleduje vrchnost světská a duchovní; a žízní po svobodě slova božího. Taky odtud z Prahy přibyli; loni ten mladý vinař, slyšeli jste, a teď také jeho sestra. Ta loni s bratrem nešla, to víte, ale teď, když otec si pro ni přišel, poslechla. Právě když jsem se vydával na cestu sem, dorazil bratr Machovec s dcerou do Žitavy; s pomocí boží a našich bratří dostal se šťastně přes hranice.“

Někdo zaklepal na hlavní dveře, pak heslo se tam před nimi ozvalo, když Fiala soustružník se tlumeně zeptal, kdo to. Vstoupili dva bratří, pražští sousedé, za chvilku ještě jeden, a ten byl poslední. Deklamátor přehlédl malou obec, očima spočítal, pak obrátil se ke kazateli, že už nikdo nepřijde, a uvedl jej na pódium za stůl. Moc, položiv před se agendu, pozdravil bratry a sestry, pověděl, jak na ně za hranicemi vzpomínali a vzpomínají, kterak jsou opuštěni, že toužili sem někoho poslat, že však dříve nebylo možná, až teď, třetího roku, co přijímali večeři Páně. Vzpomněl, že se skrývají a trpí pro víru, obzvláště že s bolestí vzpomíná na bratra Svobodu, jejž v Kopidlně ukrutně popravili.

Deklamátor, stoje vedle, pochýlil hlavu.

Kazatel pokračoval pohnutým hlasem, že bratr Svoboda skonal jako mučedník, že zmužile podstoupil hroznou smrt – Kazatel pojednou zarazil a všichni se obrátili po dveřích. Někdo na ně zatloukl.

„To není žádný bratr!“ zvolal temně deklamátor. „Bratři, sestry –“

Nové zabušení a zas, prudší, hřmotnější, a ostré vyzvání, ať otevrou.

Deklamátor bezděčně sáhl po kalichu, jako by mu ho někdo již bral; kalich byl jeho prvním pomyšlením, jen o něj se lekl. Kolem náhlé ustrašení. Všichni vyskočili, všichni se vyjeveně dívali k hlavním dveřím, do nichž venku stále bušili a již mlátili mocnými údery, až se otřásaly. Někdo vykřikl: „Zrada“ a všechen přepadený houfec jakoby vymrštěn hnal se zmateně k vedlejším dveřím. I kazatel se neudržel. Popadnuv agendu se stolu, vykřikl na deklamátora, ať jde, a skočil za prchajícími.

Deklamátor bledý vzrušením však neslyšel. Ruce na kalichu, stál sám na pódiu, nevšímaje si bratří, kteří v divé tlačenici mizeli vedlejšími dveřmi. Ustrašené jeho oči těkaly jizbou, zoufale hledaly koutek, místečko, kdež by mohl ukryti kalich. Kmitloť se mu, že římani dobývají se nejen dveřmi, ale že jistě číhají také dole a že by jim padl do rukou i s kalichem, tak jako padnou prchající bratři. Ale jen holé stěny kolem, nikde kouska nábytku; klíč od stolu měl hospodský a jinde žádné skrýše.

Hlavní dveře již praskaly a povolovaly. Zůstane-li, zmocní se římané kalicha. Nezbývá nežli pustit se za bratřími; tudy snad přece se dostane ven nebo kalich ukryje. Třesa se vzal jej a chtěl skočit k vedlejším dveřím; ale nohy pojednou usláblé se mu zamotaly, zavrávoral, levicí zašermoval, jako by se chtěl zachytit, pak letěl několik kroků hlavou dopředu a sklesl, kalich v pravé, u samých dveří. Vtom utichl praskot hlavních dveří; veřeje vyraženy a přes ně hrnuli se do chudé modlitebny „ukrytého semena“ vítězní římané.

Když P. Daniel toho večera tiše doříkal z breviáře completorium, vstal, chtěje vyhlédnout ven, kdež déšť harašil a blesky krátkými oslňujícími zážehy prorážely hustou tmu. Ale jen pokročil, pootevřel někdo jeho dveře a zavolal jimi:

„Pojďte, pojďte k rektorovi!“

Bělovlasý kněz polekán vyhlédl ven. Dlouhou chodbou, nevalně osvětlenou visutou svítilnou, jejíž světlo oslepovaly prudké plápoly blesků, chvátalo několik bratří v sutanách, prostovlasí, tak jak vyběhli ze svých cel, a všichni jedním směrem, k pokoji pátera rektora. Před nimi někdo v mokrém plášti a klobouku. Krátkozraký P. Daniel ho nepoznal, ani toho, jenž jej vyvolal ven. Bez rozmýšlení dal se za chvátajícími. Vstoupil do pokoje, do šumu a ruchu tmavého houfce kněží jezovitů. Vyrozuměl, že P. Mateřovský se vrátil z nějaké výpravy.

Ten, už bez pláště a bez klobouku, oboje shodil u dveří, stál před vytáhlým, hubeným páterem rektorem, mužem nejlepších let. Drže temnou, kovanou skřínku, oznamoval, že se mu podařilo přepadnout tajnou pobožnost husitskou, právě když se chystali přijímat sub utraque, v domě U Vorlíčků v Týnské ulici že je přepadl, v zadním domku přes dvůr, tam že se již dávno scházeli a že nikdo neměl ani zdání. V houfci jezovitů výkřiky úžasu a pohoršení nad tou smělostí kacířskou.

„A tady,“ P. Mateřovský, všechen zrudlý chvatem i vzrušením, otevřel skřínku a vyndal z ní zlatě se lesknoucí kalich. Prudkým, radostným mávnutím pozdvihl jej vysoko před se, aby jej páter rektor a všichni viděli.

„Ecce, ten kalich je odtamtud. Ten jsem jim sebral.“ Černé, smolné oči se mu leskly, hlas se mu radostnou chloubou pozachvěl. „Je to starý, husitský kalich. Z toho pili, je tuze starý, jistě z husitských časů. Tu je!“ A v triumfu jím zamávav, podal jej rektorovi. Všichni se tlačili, a nejvíce P. Daniel, aby zhlédli vzácnou kořist.

P. Mateřovský přitom podával zprávu, jak podezření pojal, jak dal jednoho ouředníka, bratra toho popraveného rouhače Svobody myslivce, stopovat, jak dnes došla zpráva o cizinci, kterého viděli s tím Svobodou, že hned tušil, že to nějaký predikant. Chvatně a stručně vypověděl, jak ti dva byli stopováni, jak on, Mateřovský, došel si na týnskou faru, kterak s kaplanem, s Matějem, kostelníkem a dvěma biřici přepadli ty husity in flagranti.

„Musili jsme dveře vypáčit. Bohužel, zatím druhými dveřmi rozprchly se ovečky i s pastýřem,“ slovo to řekl s posměškem, „do domu U Vorlíčků se dostali, jen dva tam naše varta sebrala, hospodského a ještě jednoho.“

„Co ten predikant?“ ptal se páter rektor.

„Ten zmizel, to je veliká škoda. Ale druhého hlavního berana, toho bývalého deklamátora u zemských desk, Svobodu, toho máme. Jenže, bohužel, ne živého, nýbrž mrtvého.“

Úžas mezi jezovity; rektor se chvatně ptal, bránil-li se.

„Ne, rukou jsme na něj nesáhli. Ale pánbůh ho potrestal; šlakem ho porazil. Všichni utekli, ten deklamátor byl poslední; ale jen ke dveřím se dostal, tam padl a umřel. Ještě chraptěl, když jsme k němu vrazili. Ale už o sobě nevěděl. V smrtelném hříchu zcepeněl. A jak! Ten kalich v ruce.“ P. Mateřovský vzal kalich, a křečovitě jej pravicí sevřev, pozdvihl jej. „Takhle ho měl, tak s ním utíkal a nepustil ho, ani když padl. Jako v kleštích ho držel: to byla práce, nežli biřici z té mrtvé ruky kalich dobyli. Jen násilou, a jakou!“

„A co s tím mrtvým?“ ptal se rektor.

„Nechali jsme ho tam.“

„A ten kalich – Byl zabaven v týnské farnosti.“

„Byl jsem s ním nejprve na faře. Když jsem žádal, že bych ho tu rád ukázal, farář hned svolil. Nu, kacíři z toho kalicha už pít nebudou,“ dodal v brutální radosti a spokojen. „Teď už bude Praha čista, to byli ti poslední. Těch několik, co zbyli, snadno vypátráme. A hlava jejich pryč. Ten deklamátor byl jistě jejich vůdce; byl to nebezpečný, tvrdý husita.“

„A vás pozdrav pánbůh!“ Páter rektor podal Mateřovskému ruku.

U Vorlíčků přes dvůr, v zadním domku v patře ležel mrtvý deklamátor Svoboda u stolu na pódiu, kam ho biřicové zatáhli. Když jej po podlaze vlekli, sletěla mu paruka. Ležel bez ní, bez čepičky; prsty pravé ruky, jež křečovitě sevřela posvátné dědictví, měl od biřiců vyvráceny. Sklené, v sloup obrácené oči nezatlačeny. V modlitebně tma; zdola, ze síně, dral se nahoru vyraženými dveřmi vítr a chvílemi hlasem zaúpěl. A chvílemi zamžikaly skulinami okenic zsinalé svity blesků. Pak opět hluboké temno.

V hlubokém temnu žil, v hlubokém temnu odešel. Ani tucha jitřního světla.

Temno, temno. –

To, co se událo u Březinů v máji měsíci, vzrušilo stůl blíženců a vzbudilo jeho vřelé účastenství. Zvláště starý Kubíček, jenž vždycky tvrdil, že Jiříček jistě si oblíbil eklesiastické duchovenství, trnul a byl zmaten tím, že si ten zbožný, ušlechtilý mládenec oblíbil děvče takového rodu a tak, že zapomněl na čtvrté boží přikázání a svému pantátovi se opřel a sám že se z té nešťastné lásky až rozstonal. Nejednou pak na něj u stolu vzpomněli, jak se mu na vinici daří, až pak samý konec června jim pan Vencl, tady u Březinů písař pivovarský, oznámil, že se pan Jiří z vinice vrátil, že mu je líp, ale přece že je na něm znát, že stonal.

„A vesele se nepodívá, málo mluví, ničeho si hrubě nevšimne,“ doplnil Florián Mariánek, „to ještě na srdce stůně, a na to není léků v apatyce, to snad jen čas spraví.“

Koncem srpna nová událost, ta u Vorlíčků. Stůl blíženců i všecka společnost trnuly nad tím, že tady v Praze, u samého kostela, konaly se kacířské pobožnosti. Jiří Kocourek zase divočel a klel, jak to na ně šli, že skoro všichni berani, husiti jim uskočili, že ta vrata dole, hloupá, pitomá, nechala je proklouznout i toho predikanta, a toho hospodského že by měli hodit na žebřík a pálit mu bok, aby vyznal a pověděl, že by mu dal vymlouvat se, jako se vymlouvá, že o ničem nevěděl, a ten deklamátor, jak ho pánbůh potrestal, šlakem porazil, jistě že byl jejich kápo, toho že měli zahrabat na popravišti, pod šibenicí, a ne u sv. Valentina, to že jest ještě pro něj čest, dostat se na hřbitov povržených.

Už po dva večery jednali u stolu o té události a třetího večera zas, ale bez Samečka; nepřišel. Divili se, a nejvíce Fileček. Sameček ani nazejtří nepřišel a tu již byl Fileček neklidný a staral se, nestůně-li. Florián Mariánek jej upokojil. Hned jak vstoupil, oznámil novinu, co se děje, že včera a dnes byla generální vizitace. P. Mateřovský že se o ni přičinil, že konzistoř ji smluvila s viničným úřadem, takže včera a dnes nanovo uhodili na vinice, tu i za vodou, kolik komisí že se tam vydalo a všude najednou, v stejný čas, takže Sameček také musil na tu bludařskou vojnu, ten že asi má radost a že bude povídat.

Povídal, vypravoval, líčil hned nazejtří, a klel a zlobil se i nadával, jaká to je služba, ve dne v noci, a na jedné generální vizitaci že nebylo dost, a že hned ještě druhou, a z obojí nic, skoro nic, pár knížek, a nic, predikant nikde, ani stopy po něm, žádná večeře pod obojím, nic, jen pár zakázaných knížek, to že nestálo za tu turbací a noční štrapací, jejich parta, při které on byl, že nepopadla ani jediné knihy, tak co, nač –

„A bude-li generální vizitace za rok, popadne ještě míň,“ vykládal Mariánek, „vždyť za ta leta, to jsou už leta, co na ty bludaře dokračují a chodí, co jim těch knih už pobrali! A pak těch beranů ubývá; staří vymírají, nu, a ti mladí, ti už chodili do školy k páterům jezovitům, už rádi chodí na procesí a na betlémy, jak jim to všechno páteři vystrojí. Myslím, Samečku, že jste byl včera naposledy, že už ani jeden večír nevynecháte. No, tak na zdraví!“ A přiťukl mu a hned po něm Ignác Fileček a všichni ostatní upřímně a vesele.

Tady dole šumno i veselo, nahoře však v pokojíku mladého Březiny teskné ticho. To, co mu deklamátor, odcházeje ze svého bytu, řekl o Helence, zkrušilo Jiřího; a nazejtří ráno se lekl, až se zachvěl, když uslyšel, že deklamátor je mrtev, že skonal nedlouho po tom, co se s ním rozešel, a jak skonal. Všichni kolem jen o tom, že to trest boží, že tak bídně skončil, v smrtelném hříchu, v tom kacířství. A v tom kacířství teď také Helenka. A již se nevytrhne, toť krutá jistota. Vrátila se k otci, ale také k své první víře. Stesk po ní jej svíral, ale také úzkost o její duši, o její spásu.

Byly okamžiky, že se zatvrzoval, že si vyčítavě opakoval, co mu otec tenkráte řekl, proč Helenka s bratrem neuprchla. Ale vtom už jej dojímalo pomyšlení, jaká v tom láska, když nechala bratra, když opustila otce. A zase shledával důkazy, rozpomínal se na vše, co by dosvědčilo, že se upřímně obrátila, že jen asi z donucení odešla, nebo pro něj, pro něj, aby ho zbavila protivenství a boje. Někdy chodil pokojíčkem jako zoufalý nebo zase padl na kolena a modlil se za Helenku.

Tak bývalo na vinici; pak, když se do Prahy navrátil, kdy začal opět chodit do koleje, nemohl zůstat v šeré síti svých trudných myšlenek, musil se vzchopiti k práci. Sáhl zase po knize. Při ní pozapomínal, těžké chvíle zaháněl. Sedal dlouho do noci při světle, úsilně studoval, neboť poslední rok jeho filozofického studia se nachýlil. Knih po deklamátorovi se teď ani nedotkl. Nemohl, divný jakýsi strach mu nedal.

Přišly zkoušky; odbyl je výborně. Nepřichvátal však z koleje rozradován. Rovnou zašel do svého pokojíku a neřekl doma ani slova. Vydechl si po práci, radosti však neměl. Teď přímo před něj předstoupila neodkladná otázka, kterou pořád za sebou cítil jako těžký stín, co teď, otázka a již také odpověď, jak v té skleslosti mysli sama se nabízela a jediná byla a žádná jiná.

Pan starý Březina po celý ten čas od prudkého setkání se na vinici o tu otázku nezavadil, také ne babička, které se Jiří po dlouhém čase zas ukázal. Toho dne, kdy si odbyl zkoušku, přišel odpoledne otec za ním do jeho pokoje; vlídně mu domluvil, že musil se od cizích dovědět, kterak eminenter vybyl examina. Jiří mlčel. Pan starý povzdechl a měl se k odchodu. Než u dveří se ještě zastavil.

„Ty ani slova, Jiříku! Mlčíš –“

„Co bych měl říct, pantáto.“

„Co teď hodláš.“

Jiří na něj pohlédl, pak odevzdaně, smutně řekl:

„Co zbývá.“

Pan starý rychle postoupil opět do pokoje.

„Tedy míníš –“

„Nic jiného nezbývá nežli jít do seminarium.“

A svěsil hlavu.

„Buď pánbůh pochválen! Synu, nebudeš litovat.“