Temno

Hubátius navrátiv se zapálil si hned svou bílou holandskou dýmčičku a zasedl ke stolu, aby dopsal list, který chystal pantátovi… Nežli začal, četl si, co již napsal. Bylo to:

„Praenobilis domine parens honorandissime! Valde consternatus fui, dum hodierna posta nullas litteras super meas duplices reperui; nescio, quid sit causae. Per dominum patruelem Czizek 17 fl. rite obtinui, pro quo paterno affectu summas agens gratias, filialiter obligatus ero. Punčochy tuto dobrý, který se jako hedbávný ponesou, dal jsem za ně 1 fl. , neb jsou na novou módu. Nejní zapotřebí mně za ně peníze odeslati, ale pěknejch raků dvě kopy, pěknejch, neb nanicovatých mám v Praze dosti. Dva český katechismusy, menší a jeden věčí, odesílám, za ty malý přišlo 10 kr. , taky půl libry zázvoru, čtyry pepře, libru hřebíčku, půl květu odesílám. Můžou-li se nějaký kosi mladý dostat, ať pantáta zase nějakého pro distructione vyživí, však ať je samec, přitom žádám vo šest šátků, ne pro mne, ale pro jednoho pátera cyriáka, za které peníze odešlu, ať jsou jenom tejnky a barvy tmavý, štráfovaný celý.“

Vzal pero a psal dále:

„Peto informari, utrum quattuor poma citrina et tabaca obtenta sint. Ostatně odtud nic nového nepřipadá. Žádám, aby pantáta mně avisi dal, zdali forman všecko odvedl a nepřijde-li rakařka spíš nežli jindy, což když očekávati budu, se poroučím a zůstávám praenobilis domini parentis oboedientissimus filius

Fr. Hubátius.“

Položil pero, ale hned se ho zase chopil a připsal doušku: „Panu poštmistrovi a paní mě co nejpěknějc poroučeti žádám a že ty věci, který k expedýrování mám, aby se nestarali o ně, neb že vidí, že jejich služebník jsem.“ Složil psaní, zapečetil a začal psát adresu: „Monsieur, Monsieur Georg Joseph Adalbert Hubatius, syndique de la Ville royal Tábor –“ Vtom někdo zaklepal na dveře. Hubátius chvatně dopsal „pr. à Tábor“ a vstal.

Nějaký myslivec vstoupil, dobrý šedesátník, dlouhých vlasů prošedlých, za uši sčesaných, v tmavošedém kabátě, širokých zelených výložků, tesák u pasu, v koženkách a holínkových botách. Nesl nějaký balík. Hubátius byl překvapen myslivcem, ale ještě více tím, že je tak podoben deklamátorovi. Byl sice o něco větší, silnější a osmahlý, ale v tváři jaká podoba! Ty oči, zrovna tak pěkně modré jako deklamátorovy, jenže ne tak vlídně usmívavé. Hleděly vážně, skoro zasmušile. A hlubší hlas měl. Ptal se na deklamátora, že jest u něho zavřeno, neví-li pán, kdy přijde, on že jest jeho bratr.

„To jsem si hned pomyslil. Ale můj milý pan soused, pan deklamátor, bývá touhle dobou už doma. Není-li, tak přijde hned.“

Jen dořekl, už bylo slyšeti pootevřenými dveřmi kroky na síni. Deklamátor. Hubátius zahlédl, jak byl překvapen, jak si bratři podali srdečně ruce. A hned zmizeli v bytě deklamátorově. Hubátius vyklepávaje svou dýmčičku myslil na podobu obou bratří i v tom (v duch se usmál), že myslivec přišel s balíkem, tak jako se vracíval z města deklamátor obyčejně s balíkem knih pod paždí. No, ale v tom že jistě rozdíl, že nenese knih, ale nějakou výslužku.

Jak vstoupili do světnice, chopil se deklamátor znovu ruky myslivcovy.

„Tak tě vítám, bratříčku, vítám. A že tak znenadání, a co doma, co hoši –“ Mínil tři syny bratrovy, kteří byli také v myslivecké službě.

„Podle světa mají se dobře a podle ducha věrní jsou, pravé víry se drží tak jako Baruška a Zuzanka.“ To své dcery jmenoval. „‚Jen tatík jejich je darebný člověk, třtina, slabý, darebný člověk.“ Tvář myslivcova se zamračila, zkřivila.

„Ty, Tomáši?“ lekl se deklamátor. „Co se stalo?“ Chtěl pošoupnout čepičkou, zapomenuv, že ještě má paruku.

Myslivec, jenž hleděl do země, přitiskl si dlaně do spánků. Okamžik tak stál, pak pozvedl oči a řekl temným hlasem:

„Už nejsem na Veliši.“

„Ne! A kde?“

„V Kopidlně, aby mne měli víc na očích, aby mne mohli vartovat. Bratře!“ vyrazil najednou z hrdla jako staženého. „Odpřisáhl jsem,“ hlas se mu třásl, „odpřisáhl jsem, zapřel víru našich otců a že už nebudu číst v našich knihách.“

„Prozradilo se?“ rychle se ptal deklamátor, trna nad tou novinou.

„Jezoviti vyčenichali, že mám evangelické knihy, uhodili na mne, přepadli mne jako psi zvěř v doupěti, skoro všecky mně pobrali a hned mne také udali. A vrchnost, víš, jaký je hrabě, a ještě víc hraběnka, takoví římani, co jezovit řekne, to je jako Písmo svaté. A tak hned soud, a hrabě bez okolků, bez ohledu, že čtyřicet let mu věrně sloužím, pohrozil, že mne ihned vyžene, mne i syny, jestliže neodvolám a neodpřisáhnu-li, že už nesáhnu na evangelickou knihu. Co dělat, kam jsem měl jít, starý chlap, a přivést děti z chleba; a Zuzanka, Baruška!“ Jako vysílen sklesl na židli u stolu a bolestně zavzdychal. „A tak jsem odvolal, odpřisáhl před hrabětem, direktorem a polesným, a ti dva jezoviti, co mne udali, co mně knihy pobrali, ti stáli u krucifixu, svodníci, klamači. Tak, bratře,“ dodal s bolestnou rezignací, „to jsem udělal. Ukaž mně dveře, vyžeň mne.“ Myslivec vstal.

Deklamátor ho vzal chlácholivě za rameno.

„Tomáši, co myslíš –“

Myslivec však ve svém rozčilení nedbal jeho řeči a vzrušeně pokračoval:

„To můžeš, právem; ale proč jsem k tobě přišel – Vzal jsem si tě za záminku, že stůněš, aby mě pustili do Prahy. Tu noc, nežli jsem vyjel, vynesl Václav,“ mínil nejmladšího syna, „tuhle –,“ myslivec položil pravici na balík, jejž byl předtím položil na stůl, „a čekal s ní do rána v lese u cesty. Tak nikdo doma neviděl, a oni mě pořád špehují, že něco s sebou beru, hned by mně to bavili.“ Za řeči rozvazoval uzel a vytáhl z něho hrubou knihu. Deklamátor k ní chvatně přistoupil. Jen na ni pohlédl, jen nadzvedl její tmavou koženou desku, zvolal vzrušeně: „Kralická!“ Popadl ji a držel ji pohnut v rukou, jako by se s milou duší shledal; hledě na ni, mluvil víc pro sebe:

„Když nám z ní otec i dědeček čítávali a vykládali z ní –“

Myslivec zakýval smutně hlavou a vysvětloval:

„Na tu se jezoviti nedostali, tu jsem měl ve zvláštní skrejši. Ale teď v Kopidlně není žádné jistoty, ani u mne, ani u chlapců. A tak mě popadl strach, aby tohle naše staré dědictví, aby mně i Kralickou nesebrali a nespálili, a tak jsem si řek, rozloučíš se s ní –,“ hlas mu přeskočil, „a dáš ji Janovi, tam bude dobře schovaná.“

„Bude, bude, to se neboj. A kdybys snad mohl ji zase mít, později,“ hlas deklamátorův zněl těšivě, „přijď nebo pošli některého z chlapců a já ti ji vydám.“

„Pánbůh dej, ale já už –,“ mávl rukou, přešel jizbou, pak stanuv dodal trpce: „Co já už – já už jen smekat před každým sloupem a klanět se tomu Nepomukovi.“

„S tím vyvádějí!“ chytal se deklamátor, aby zavedl řeč. „A těch zázraků!“

„Všecko klam,“ uhodil myslivec zostra. „To aby měli za svatého Husa. To všechno jezoviti, ti!“ a zahrozil pěstí.

„Ti panují, všem panují. Sedlák se třese před vrchností a vojskem, vrchnosti v prachu před dvorem a při dvoře má hlavní slovo jezovit, ten straší všechno peklem a očistcem a panuje.“

„Žižka na ně!“ vyhrkl myslivec hrozivě. „Kolikrát teď na něj vzpomenu, když chodím jeho šancema, když tu stál s vojskem, když římani se před ním třásli. A teď, všecko pusto, šance zarostlé duby a houštím. Ale přece nás ještě kryjí.“

Deklamátor vzhlédl k němu tázavě.

„Čtu tam, modlím se,“ vysvětlil myslivec.

„Teď?“

„I teď, po té vnucené přísaze.“ Myslivec zchmuřil obočí. „A bratry tam schováváme. Teď před měsícem jsem tam skrýval bratra Vostrého. Přišel ze Žitavy, ale pak, jak jsem se doslech, v Poděbradech ho chytili, sedí tam ve vězení.“

„Tak!“ Deklamátor se zarazil.

„Nesedí poprvé. Z toho nic nedobudou, ten je pevný a ví si rady. A co Machovcovy děti?“ pojednou vzpomněl myslivec.

„Hlídáme je. Hoch je mezi našimi na vinici, o toho se nebojím. Hůře je s děvčetem. Pořád mezi římany, posily málo, zřídka přijde mezi své,“ dokládal starostně deklamátor.

„A tatík, jejich tatík, kdybys ho, bratře, znal, jak ten je, jako skála pevný, hrdina. Jinší hrdina nežli já,“ chmurně a prudce vyrazil myslivec. „Ó jak, bratře, lituju, co jsem udělal! Och, lituju, svědomí nedá pokoje. A kdyby dnes –,“ stanul proti deklamátorovi a vzpřímiv se jako by sliboval, „kdyby mne dnes chytli, věř, neodvolal bych, a kdyby mne na místě vyhnali a třeba sebevíc hrozili a trápili, ne, bratře, nepovolil bych –“