Temno

Jiřík ani nazejtří nenabyl jistoty, přihodilo-li se něco Helence. Zahlédl ji ráno na chodbě, šla s Lyzlou. Byla v tváři pobledlejší, ale poděkovala s úsměvem na jeho pozdravení. Nebyl to však úsměv rtů, očí i duše, jakým se jindy za takových setkání na něj usmála. Ten úsměv jako květ na okénku, ale v komůrce duše šero a smutno. Promluviti s ní nemohl. Ráno ji nezastal samotnu, před polednem musil k babičce, odpoledne pak, jak se doslechl, odešla Helenka na vinici, kamž ji macecha napřed poslala. Sami se tam měli odebrat až nazejtří.

Byl nespokojen, nejraději by se byl rozběhl za bránu do lusthauzu. Chystal si ve svém pokojíku knihy, přes tu chvíli však upadal v zamyšlení, v dohady, že ten mužík snad přece přinesl Helence novinu, a ne dobrou; proč by byla večer smutna, proč vzpomněla na starý dub, na zlé znamení.

Pozdě odpoledne rozběhl se k Hubátiovi. Nadál se, že uvidí také deklamátora Svobodu, s kterým už dávno nemluvil. Hubátius hned sáhl po houslích a chystal se, že si zahrají.

„A co deklamátor?“ ptal se Jiřík.

„Teď tu již tak často nebývá, co nejsou dueta. Dnes on asi přijde; doma myslím je, zaslechl jsem prve jeho hlas, leda že by zatím odešel. No, začněme; je-li doma, přiběhne jako myš, ucítí-li slaninu.“

Začali, hráli, dveře se však neotevřely, auditorium nevklouzlo jako jindy; deklamátor se neukázal.

Když se začalo připozdívat, přestali a Jiřík se rozloučil. Už byl skoro dole pod schody, když mu připadlo, že se měl přece pro jistotu zastavit u dveří deklamátorových a zaklepat. Hned se rozhodl a stoupal zpět nahoru do schodů. Když stanul na nejhořejším, setkal se s mužíkem v třírohém klobouku, dlouhých vlasů za uši sčesaných. Jiřík se až zarazil. Zrovna takový a jistě tenhletu stál včera večer s Helenkou. A vtom se mihl kolem něho, zrovna se protáhl a chvatně po schodech dolů. Ale do tváře se mu Jiřík mohl podívat; i zarudlý puchýřek na jeho víčku postřehl.

Chvilku stál všechen překvapen i tím zjevem, i tím, že tady se s ním setkal. U Hubátia ten člověk nebyl, a kromě Hubátia nebydlí tu žádný jiný nežli deklamátor Svoboda. A ten není doma, alespoň myslili; nebo je a měl tuto návštěvu, a proto nepřišel. Než co by ten mužík s ním – A co s Helenkou – Jiřík se vytrhl a rychle přeběhl krátkou chodbou k deklamátovým dveřím a rychle na ně zaklepal. Ale nic, ticho. Zaklepal znovu, naslouchal; vtom temné bouchnutí za dveřmi, jako by tam něco spadlo, nějaká těžká kniha. A zase ticho, žádné kroky. Jiřík zaklepal potřetí, nikdo však se neozval. Vzal za kliku; dveře zavřeny. Deklamátor není doma; ale to bouchnutí prve – A ten mužík –

Jiříkovi připadlo, aby se zastavil u Hubátia. Ale tam ten cizinec nebyl, toť jisto, Hubátius neví o něm nic, ten člověk snad jen tak maně sem přišel, zabloudil, venkovan, snad někoho hledal a stál u deklamátorových dveří, a on, Jiřík, odcházeje si ho nevšiml. Co by Hubátius mohl vysvětlit, nic. Nešel k němu; sestupoval se schodů a pak skokem, když mu připadlo, že toho mužíka snad ještě stihne dole před domem nebo že uvidí, kam se ubírá. Když vyrazil z domu, nezahlédl než několik chlapců honících se před kostelem sv. Jakuba, dál selský povoz naproti kostelu před Čertovou krčmou u Štupartů a dvě báby s krosnami, vycházející z východní brány Ungeltu. Po záhadném mužíko vi však ani potuchy.

Helenka vracela se toho odpoledne na vinici plná skličujících obav. Když stanula nahoře nad ní na posledním stupni terasy, na níž stál lusthauz, maně se zadívala od něho vpravo. Tam, kde ještě předevčírem vznášela se do vysoka do široka jako tlum tmavého oblaku rozložitá koruna ohromného dubu, tam prázdno, kus oblohy. Na zemi ležel věkovitý obr s rozbitou, pocuchanou korunou, se spoustou větví a otřískaných větviček. Bylo jí ho líto, než v tom litování chvěla se také její vlastní temná úzkost, že se to zlé znamení splnilo.

Večer zašla si k dubu přímo. Blížila se k němu zvolna, ostýchavým krokem, jako by šla k mrtvému; bázeň ji tísnila, poněvadž očekávala, že Tomáš přijde, že o ní už zvěděl a že snad už také i Vostrý ho našel a vzkaz otcův mu vyřídil.

Srpeček svítil; rozbrázděný kmen padlého dubu se zjasnil, pruh žlutavého lišejníku na něm vysvítil zlatěji. Stříbro měsíčné skropilo povrch koruny, jejíž černé stíny tiše spočívaly na osvětlené půdě plné listí a haluzí. Helenka vzpomněla na lavičku, jež rozdrcena pod kmenem, vzpomněla v zatrnutí, jak se tu s Jiřím setkala, jak tu spolu stáli. Usedla na kmen. Bylo jí úzko. Tušila najisto, že Tomáš s radostí přijme zprávu Vostrého, že bude chtít, aby utekli, a hned, když sám na to již pomýšlel, hned tenkráte, když jí přinesl Klejchovu pobožnou knížku, kterou mu dodal neznámý, tajemný bratr, a pak obzvláště, když loni po té svatojanské slavnosti přinesl Lazar Kiš vzkázání jejich otce, aby byli přichystáni, až by pro ně vzkázal nebo poslal.

Už tenkráte se zarazila, když zaslechla o útěku; ale také se zaradovala, že se otec zachránil, že je na bezpečném místě. Teď už se jen lekla a myslila víc na rozloučení s Jiříkem než na shledání s otcem. Strach ji obcházel z hrozného rozhodnutí, jež se blížilo. Cítila výčitku, že se leká toho, nač sama zpočátku myslívala i těšila se; ale utéci, opustit navždy Jiřího –

Listí v koruně padlého dubu zašelestilo, jak večerní vítr náhle zavanul. Škubla sebou; jako by duchový hlas za ní se ozval. Babička se jí zjevila sedící u stolu v tichu nízké sedničky v přísvitu nevelkého okna, jímž bylo vidět do sadu šeřícího se zeleným zamžením; viděla babiččiny šediny, popelavý, vrásčitý obličej, přísně vážnou tvář z předešlých utrpení, viděla šedivé její oči, jak na ni hleděly, ozval se jí její přísný i starostný hlas. „Až přijde pokušení, vzpomeň si, Helenko, na nebožku mámu, abyste ostali v tom, v čem jste se narodili. Smrtelně byste hřešili, kdybyste někdy couvli –“ Tak to tenkráte řekla, majíc ruce na Svatém písmu sepjaté.

Ta slova se tenkráte vryla jí do srdce a hned se jí tenkráte také ozvala v pohnuté duši pevná odpověď babičce, že nikdy, že otec nebude nad nimi plakat, nikdy – A teď se leká odejít odtud, váhá dostat se k němu, aby zachovala svou víru, čeká se strachem Tomáše a má tajné přání, aby raději nepřišel.

Za lusthauzem od plotu sousední vinice zalehl do večerního ticha zpěv příjemného hlasu:

Tomáš! Zachvěla se. Chtěla vstát, jíti mu naproti, nohy však jako by ztuhly; nehnuté hleděla rozšířenýma očima vstříc bratru, jako by jí přinášel ortel. Ví-li už – A neví-li, musí mu to sama říci – Blížil se, chvátal a čepicí zamával, což dosud nikdy neudělal. To je z radosti, to již ví, ví –

„Čekáš dlouho, Helenko? Nemohl jsem dřív. Viď, přišlas s novinou – Ó, já už taky vím!“ Z obličeje mu zářily radost a uspokojení.

„Tak už víš,“ opakovala mdle a tiše.

„Vím; navečer stavil se u nás na vinici Novotný, vinař, víš ten, co nás vedl za Tejnský kostel na bratrskou pobožnost.“ ‘ A tak jsem pak šel. Venku před vinicí pod lipou – no – to uhodneš, Vostrý, bratr Žitavec. To jsem vyvalil oči! Ale on jen zkrátka se mnou, pro samou opatrnost, jen chvilku postál. Snadno mne našel.“

„Věděl ode mne, kde jseš.“

„Povídal, ale že taky jeden bratr v městě mu pověděl.“

„V městě? V Praze?“

„V Praze.“

„Který?“

„To neřek.“

„A tys se neptal?“

„Ne, zapomněl jsem nad tou novinou, když zvěstoval, že jde od pantáty.“

„Tak už všecko víš,“ řekla, hledíc před se na ulomenou snět dubovou na zemi a na její černý stín v měsíčním světle.

„Že pro nás přišel, že odtud utečeme.“ Tomáš, zapomenuv, promluvil hlasitěji a radostně sebou hnul. „Já bych ti byl, Helenko, kdybych tam byl měl valdhornu, zatroubil takovou veselou – Ale, Helenko, co ty, sedíš tu jako opařená. Ty se netěšíš.“

„Bojím se.“

„Dětino, nic se neboj. Odtud se snadno dostaneme, z vinic líp nežli z města.“

„A kdy, co říkal Vostrý, o tom jsem s ním nemohla mluvit. Hned?“ Její zrak tkvěl na něm úzkostně.

„Nemohli jsme o tom dlouho jednat, ale to povídal, že hned nevyrazíme, že tu má ještě všelijaké pochůzky po vinicích, navštívit ukrytý semeno, knížky jim nese, a pocvičit se s nimi v pobožnosti.“

„Jak dlouho tu pobude –“

„To nevím, neříkal, jen abysme se uchystali. Jen kdybyste tu na vinici hodně dlouho ostali. Nevíš, jak dlouho?“

„To nevím.“

„Aspoň čtrnáct dní?“

„To snad.“

„To by bylo tak dobře.“

„Tak dlouho tu Vostrý ostane?“

„Jistě. To víš, než všechny vinice kolem Prahy ponavštíví. A pak taky nesežene schůzku vždycky, jak by chtěl, musí být tuze opatrný kvůli sobě i kvůli bratřím, a jezoviti jsou teď ostřejší, povídal bratr Novotný, že je tu teď ten zlý z Hradce, ten Mateřovský, ten taky byl tenkrát v Dobrušce na misii s těma dvěma, co nás na Skalce přepadli; teď se dostal do pražské koleje. Ale to nic. Když tu je Vostrý, když teď víme, že odtud vyvázneme, k pantátovi, to se už nedáme. Tak se jen chystej, všecko si urovnej, abys mohla hned popadnout uzel, jak přijde od Vostrého vzkaz nebo znamení, večer nebo v noci. Jen se nic neboj, Helenko, dobře to pořídíme a budeme zas u pantáty, a já,“ vstal a dodal chvatněji, těše se, „se snad dostanu zase k myslivosti, a valdhornu jim tu nenechám. Tak dobrou noc a pamatuj a přichystej se. Ale tady u dubu už nečekej, teď vždycky u plotu za malinčím. Tam čekej každý večer.“ Podal jí ruku a rychle odběhl jako srnec. Za chvilečku ztratil se za malinovými keři u plotu.

Volným krokem, s hlavou sklopenou vrátila se Helenka do své bílé světničky. Neulehla, dlouho seděla u okna, hledíc v trudném zamyšlení na zahrádku, na malinoví, jež se na měsíci stříbrošedě vlnilo, jak noční vítr jeho husté, vláčné pruty províval. I když pak ulehla, dlouho neusnula. K ránu se vytrhla z krátkého spánku, jenž byl samý těžký sen. A den neulevil v její tísni a obavách. Před polednem však svitlo jí náhlým, milým překvapením. Jiří přišel znenadání.

Čekala, že se vrátí až odpoledne s panímámou. A on přichvátal sám, napřed. Potěšila se i lekla, tíže ucítila blížící se rozhodnutí. Setkali se pod verandou. Na očích mu bylo znáti radost, že je tu zas u ní, a radost zněla z jeho slov i hlasu. Chválil si, jak tu je krásně, že se mu v Praze stýskalo, že se nemohl dočkat a tak že pospíchal.

„A také kvůli vám,“ dodal pojednou. „Měl jsem starost, že se vám přece něco stalo.“

Byla dojata jeho starostlivostí, pravdu však říci nemohla. Zakroutila hlavou, usmála se.

„Tedy ne? Opravdu?“ Okamžik pomlčel, do očí jí zkoumavě hleděl, pak řekl: „Tajíte-li něco, Helenko – A co dub?“ zeptal se pojednou a v očích mu svitlo. „Podívala jste se na něj?“

„Byla jsem tam.“

„Kdy, dnes?“

„Včera.“

„A snad navečer nebo večer! To jsem tam také byl, Helenko, pořád jsem tam v duchu byl – a – s vámi. A vy, vzpomněla jste si? Vzpomněla jste?“ ptal se tiše. Přikývla, usmála se, oči sklopila.

Vtom stará kuchařka zavolala ze síně. Helenka tam odkvapila. Ta tichá, milá odpověď jej těšila. Přec však zůstalo v něm temné, tíživé neuspokojení, že o té své starosti a o tom krajanu neřekla nic určitého, že přece snad se něco stalo a že to tají –