Temno

U Pražáků se měla Helenka líp než poslední čas na Skalce. Stará paní Lerchová neukládala jí žádné hrubé práce. Helenka zůstávala skoro pořád u ní službou a pomocí. Zato však neměla pokoje pro víru. To by byla trpělivě snesla, že všichni na ni zpočátku hleděli cize, a ne vlídně a ochotně. Tak se měli k ní také na Skalce, a ještě hůř. Ale tu v nákladnickém domě setkala se s knězem jezovitského řádu, na který měla tak smutnou památku. S hrůzou i odporem vzpomínala na ty dva, kteří k nim na Skalce vrazili, kteří jim knihy vydrali a pak je spálili, kteří Tomáše a ji tak krutě vyslýchali, ten bledý, rozcuchaný, s pronikavýma, planoucíma očima, a druhý, s velkou bradou, jenž se před ní stavěl, divže jí po nohách nešlapal, a tak na ni hleděl zlýma očima a tak hrozil a otázkami dorážel –

Tady pak ji zavedli hned druhého dne do menšího, klenutého pokoje, kdež seděl bělovlasý, starý kněz. Přimhuřuje oči, prohlížel si ji a hned začal, u přítomnosti staré paní, se jí dotazovat jako ve zpovědnici. Byl to skoro takový výslech jako tenkráte v kanceláři na Skalce, když stála s bratrem před jezovity a správcem Čermákem, jenže P. Daniel se vyptával vlídně, shovívavě, na otce, jak mluvil o Panně Marii, o svátostech, kdy byla naposledy u svaté zpovědi, má-li modlitební knihu, růženec. Když pověděla, že růžence nemá, modlitby že jí vzali na Skalce, ihned přinesla stará paní růženec a knížky pak za dva dni P. Daniel.

Když jí je odevzdával, začal také výklad, tentokráte ve velkém pokoji a bez paní Lerchové. Když stará paní odcházela z pokoje, lekla se Helenka, že sama teď bude poslouchat jezovitovy domluvy a odpovídat na jeho otázky. Mihlo se jí, kdyby tak babička v Meziříčí věděla, kdyby slyšela, jak ten jezovita jí vykládá o římské víře, o nepravostech a bludech evangelického učení – Vřelo v ní, až jí v spáncích tepalo. Klopila oči, svěsila hlavu, pak bezděky zamnula, stiskla prsty sepjatých rukou; bylo jí dusno, musila vydýchnout, když slyšela o krticích a slepejších, o Lutrovi a Husovi. Vzpomněla na otce, jak za pozdních večerů při zavřených dveřích v myslivně o těchto mužích vážně mluvil nebo předčítal, jak by teď zahořel hněvem, kdyby to slyšel. Byla by vykřikla, vytrhla se, utekla. A musila pokorně mlčet. Níž klonila hlavu, když cítila, že se jí slzy hrnou do očí.

P. Suk postřehl hned její první pohnutí. Měl je za účinek svých slov; ve své horlivosti mluvil tím naléhavěji, dorážel tím ostřeji na jinověrce. Až když zahlédl její slzy, mírnil oheň své řeči. Potěšen tím, že je dojata, začal chlácholivě, konejšil, těšil, že Ježíš jest věčné slitování, že na přímluvu Panny Marie jí vzejde světlo a útěcha pravé víry, napomínal, jen aby vzývala svaté jméno Maria, aby pamatovala, co v něm je, z jakých písmen se skládá, co v každé písmeně, M… mediatrix, to jest milostná matka, A… auxiliatrix, outočiště naše, R… restantrix, rameno padajících, I… illuminatrix, jaro světlé, A… advocata, advokátka; jako Kristus jest u boha otce naším advokátem, tak Panna Maria jest u syna svého advokátkou, v tom jméně že je celá modlitba i outěcha, to aby vzývala a vzývati nepřestala.

Helence vyvstával na čele pot. Zardělá, nechutě naklonila se k ruce P. Daniela, kterou jí k políbení nastavil, když dokončil; měkce a vlídně ji propouštěl, tak aby šla s pánembohem a vštípila si do srdce vše, co slyšela. –

Ze starého nákladnického domu, plného chasy a čeládky, plného šumu a ruchu, nevyšla první týdny ani na krok nikam jinam než v neděli ráno do blízkého kostela u sv. Haštala, kamž ji provázela šenkýřka z průjezdu. Paní Lerchová ji nepobídla, aby si šla do města, a sama aby si řekla, toho si netroufala. Cítila i viděla, že ji hlídají. Byla jako ve vězení; toužila z něho, ne však aby uviděla Prahu, nýbrž aby sešla se s bratrem. Nic o něm nevěděla. Mariánek ji těšil tam v Goltzově domě i pak cestou sem, že se bude s bratrem vídat.

Čekala, že přijde, čekala ho toužebně, nedočkavě. Myslila na něj, vzpomínala, jakou má asi službu, jaký je nový jeho pán, musí-li také tak jako ona chodit k nějakému jezovitovi. Nejednou vzpomněla v té tesknotě také na žida Lazara Kiše, vyřídil-li o nich v Mezřiči, a kdy asi přijede do Prahy a najde-li je teď, když už nejsou v domě, kde baron Mladota ostává.

Až třetí neděle, za kalného říjnového odpoledne spatřila Tomáše. Znenadání vstoupil do její komůrky. Helenka v náhlém, radostném překvapení zrovna k němu skočila. Vypravoval jí, že dříve sem nemohl, že ho nepustili, protože bylo pořád mnoho práce a hlídání ve vinici, dnes že poprvé vyšel, a ještě ne sám, že mu dali mladého sladovnického za průvodce, ale jistě také za hlídače, a ten že na něj také čeká, ale dříve nežli sem, k ní, že musil k paní staré a ta že se důkladně na všechno vyptala, hlavně na vinici a na jeho práci.

Tentokráte se v té skromné světničce, ve které Helenka dosud jen v smutku a tesknosti meškávala, vyjasnilo. Otázky jen pršely; ptala se Helenka, ptal se Tomáš. Na žida Lazara Kiše připadli oba, a hned, byl-li tu. Domluvili se, že u žádného se dosud nestavil. Tomáš vypravoval, jak byl první dny u Březinů v pivovaře, pověděl, co zvěděl a vypozoroval o nových pánech, o Březinovi a jeho rodině; sám uslyšel o staré paní Lerchové, o Helenčině přijetí a službě a zas už vypravoval, že se z pivovaru dostal zanedlouho na vinici, za bránu, pod kopcem, tomu že Žižkov říkají, tam ve vinici že je pěkně, že je pořád venku, teď že bylo a je mnoho práce s vínem, a jaká je podívaná na všechny vinohrady a na Prahu, to že se podivil, to že by jí přál uvidět, z pánů že teď přes tu chvíli někdo na vinici přichází, včera že tam byl pan Březina s paní a se synem studentem.

„Ten tu bývá u staré paní, u babičky,“ vpadla Helenka.

„A ten si mě dal zavolat, abych přisel s valdhornou.“

„Ty? A co chtěl?“

„Ptal se mne, umím-li troubit, učil-li jsem se. Já řku, že sám, že mnoho neumím, ale on, jen abych zatroubil. To jsme stáli stranou za viničným domem, pod dubem, stojí ti tam krásný starý dub. ‘ Tak jsem s celou chutí zatroubil a ono se ti to od toho dubu vinicí dolů a kolem tak vesele rozléhalo – Mladý pán zaplácal, a že mám dobrý sluch a že pěkně troubím, že bych se měl učit. A starý taky tu mou muziku pochválil. Takhle by tam bylo pěkně, nemohl bych si naříkat, no, desetkrát líp je tam než na Skalce v ratejně u toho rasa správce.“

„A stran víry – Nenutili tě?“

„Dosud nic.“

„K páteru jezuvitovi tě nezavedli?“

„Ne –“

„Ach, kdybych to mohla taky tak říct!“ Helenka vypravovala, ale tišším hlasem, o P. Danielovi, jak musila dvakrát k němu na cvičení. Tomáš se zachmuřil. Když dopověděla, ohlédl se a tiše povzbuzoval:

„Pamatuj na pantátu, Helenko, a na babičku, víš? Nějaký čas to musíš snášet. Ale to si říkám, v noci, když chodím vinicí a hlídám, kdyby stran víry chtěli na nás něco násilou, že utečeme za pantátou, že nebudeme na něj čekat“

Užasle upřela na něj oči.

„Opravdu, Helenko, a víš-li, že odtud z Prahy se dá spíš utéct nežli ze Skalky, to mně věř.“

Smrákalo se v sedničce, ale oni toho nepozorovali. Až Tomášův průvodce vešel a připomenul, že je čas, že už musí.

Tomáš odcházel napohled veselý, těše sestru, že teď přijde dřív; v duchu však si odnášel starost o Helenku, znepokojen jejím vypravováním o páteru jezuvitovi. Zato Helenka byla spokojenější. Mluvila s bratrem, měla jistotu, že mu není zle; jen kdyby byla s ním, kdyby mohla alespoň k němu se podívat. A mladý pán se jí připletl do těch myšlenek, že požádal Tomáše, aby zatroubil, a že ho pochválil.

Za čtrnáct dní, to bylo již v listopadu, jednou odpoledne počítala paní Lerchová ve velké světnici; nějaké účty rovnala. Helenka psala cifry. Pojednou si stará paní vzpomněla na vruby v malém sklípku; Helenka pro ně vyběhla. Když se s nimi vracela, setkala se na síni s „mladým pánem“, Jiříkem. Právě když brala za kliku a chtěla do velkého pokoje, zaslechla za sebou kroky. Ohlédla se a vtom Jiřík zavolal nějak nejistě:

„Počkejte!“

Stál na schodech váhaje a jako by se lekl, co udělal, že na ni zavolal a že jí řekl vy. Helenka poslechla, čekala; musil promluvit, musil jí říci, co chtěl jí po někom vzkázat.

„Dole v průjezdě se po vás někdo ptá,“ hlásil plaše a skoro ostýchavě, „nějaký žid.“

Viděl, jak ji ta zpráva radostně překvapila. A hned v tom překvapení oznamovala:

„To je od nás, ze Skalky, Lazar Kiš.“

Ale Jiřík o žida nedbal; ostýchal se dalšího hovoru. Jen se optal, je-li babička ve velkém pokoji. Zamířil tam. Helenka zůstala u dveří. Když k ní došel, řekla mu tlumeným hlasem: „Děkuju.“ Vešel a ona za ním. Položila vruby na stůl a hned prosila starou paní, nesměla-li by na chvilku dolů do průjezdu, že má tam vzkaz z domova, že přišel –

„Kdo –?“

„Ze Skalky žid, Kiš.“

Paní Lerchová se na ni nedůvěřivě podívala. Vtom Jiřík dotvrdil, že je, že ten žid jemu říkal.

„Jdi si tedy, ale nebuď dlouho.“

Když Helenka kvapně zmizela, zeptala se stará paní Jiříka, jaký je ten žid.

„Venkovský, ne starý, a tolik žádal, že to děvče už tak dlouho hledá.“

„Tak teď piš za ni, Jiříku, tadyhlety cifry, vidíš?“

Jiřík psal, ale na očích měl Helenku, jak proti němu stála na síni, jak se jí rozjasnilo v očích, jak jí ruměnec přeletěl přes tváře. Ten žid jí nese vzkaz z domova. Od koho? – Otec je pryč, utekl pro víru. Tím pomyšlením se vytrhl. Začal bedlivě opisovat sloupec číslic.

Helenka sběhla se schodů jako střela. Lazar Kiš stál v průjezdě u dveří. Byl v kožichu, na černých kudrnách měl starou liščí čepici. Doma na Skalce hleděla na něj jako všichni jen jako na žida; teď chvátala k němu jako k milému krajanovi a se zřejmou radostí jej uvítala. Kus domova s ním přišlo a nesl, jak doufala, zprávy tak dlouho očekávané.

Že včera přijel do Prahy, vypravoval, a že hned včera, jak jen koně a vůz opatřil, zašel do domu pana hraběte Goltze, nu ale že jich tam nenašel a že to trvalo, nežli se domluvil a doptal, jak je těžko, když všude člověka, mínil sebe jako žida, všude odbývají, obzvláště v takovém domě, ale že se nedal odbýt, až to vypátral; nejdříve zašel na Koňský trh, k Březinům, ale tam mu řekli, že bratr, jako Tomáš, je na vinici, a tam že nemohl, že je kus za branou, a tak že s Tomášem nemluvil, škoda, že by ho byl tuze rád viděl, tak aby ho pozdravovala –

„Co babička?“ vpadla Helenka dychtivě, „viděl jste někoho z Mezřiče?“

„Jak bych neviděl, viděl, mluvil jsem s nimi. Byl jsem tam. Nu a babička, stará osoba, to víte,“ vykal Helence, ctě v ní pořád ještě myslivcovu dceru, „ta trochu marodí, jak už staří lidé.“

„Ví o nás?“

„Pravda že ví, ode mne to zvěděla. A to, co s vámi ten správce dělal, jak vás trápil, to už předtím věděla, a tu k vám poslala vnuka, strejcova syna, ale ten se k vám nedostal, správce ho nepustil.“

„O tom jsme ani nezvěděli.“

„To věřím, to ten zlý člověk taky nedopustil, ani zvědět jste o tom nesměli.“

„My jsme to hádali; a co náš pantáta –“

„Nu, chvála bohu,“ Kiš se ohlédl a mluvil tlumeně, „už je myslím za hranicemi.“

Helenka se zalekla, že to jistě neví. Kiš se znovu ohlédl a ustoupil dál ode dveří; Helenka za ním. Poletoval sníh, bylo mrazivo a ona jen v lehkém domácím obleku; nedbala však, necítila zimy. Oči jí tkvěly na Lazarovi Kiši, jenž rychle a skoro již šeptem oznamoval, že tenkráte, když pantáta prchal ze Skalky, skrýval se přes den v lesích, v noci pak že dorazil šťastně do Meziříčí, tam že jej u strýce Klance schovali, ale hned druhé noci že se vydal, už bez flinty.

„O té flintě to nezapomeňte, to Tomášovi řekněte, ta byla myslím pantátovi tuze milá; nezahodil ji, ale šťastně až do Mezřiče donesl, ale tam ji nechal, kdyby ji jednou potřeboval, a když ne, tak že tam ostane pro Tomáše, to povídal, to mně v Mezřiči výslovně řekli.“

„Ach, kdypak teď –,“ povzdechla Helenka. „A jak dál, co pantáta dál –“

„To už mnoho nevím. Povím, co jsem slyšel, co mně strejc Klanc pověděl. Nu, nevím, jestli mně všechno řekl; snad řekl, snad neřekl, a když ne, nedivil bych se, takové věci se každému nepovídají, a je dobře, když člověku všecko nesvěří, nemusí se bát oplétání. Ale mně mohli věřit, pánbůh ví, že mohli, vždyť já si pamatuju, jaký ten správec na nás je, žádný nás tak nenávidí tak jak on, a váš pantáta nebyl na nás nikdá zlý, nikdá nás neutiskoval a mne se ještě zastal. A tak abych pověděl, co vím. Povídali mně v Mezřiči u vašich přátel, že se pantáta chystal nejdřív k Jičínu, tam že je nějaký myslivec vaší víry, u toho se chtěl zastavit a nějaký čas se schovat, a pak s jeho pomocí za hranice. Tolik mně řekli.“

„Víc nic?“

„Nic; jen tolik ještě,“ kvapně těšil, vida Helenčino zklamání, „že se to pantátovi jistě zdařilo. Kdyby ne, kdyby ho byli chytili, byl by už dávno zpátky na Skalce, byli by ho tam v poutech poslali. A tak je dobře.“

„Nic nevzkázal –“

„Do té doby, co jsem byl v Mezřiči, ne, a tomu budou teď tři neděle. Psát nemůže, to se ví, posla myslím taky hned neměl, a je to kus světa, musíte povážit, a v tenhle čas! Mějte, Helenko, strpení a těšte se, že šťastně vyvázl a že dá pánbůh, přes čas uslyšíte víc. A tohle všecko povíte bratrovi, to se ví. Jakpak se má?“

Helenka mu chvatně pověděla, hned však se zas na babičku ptala, viděl-li ji –

„A pravda že viděl, jak jsem povídal, a mluvil jsem s ní. Když slyšela, že jsem vás viděl do Prahy odvádět, zavzdychala a tolik vás oba litovala, chudák stará, a jakou zkoušku na vás pánbůh dopustil. A když slyšela, že sem pojedu, že budu s vámi mluvit, zrovna oživla, usedla na posteli a povídá: Řekněte jim, že je pozdravuju, nastokrát pozdravuju, že na ně pořád myslím, ve dne v noci, a modlím se, vzývám Hospodina, aby nezapomněli, to jim řekněte, ať pamatujou, co jsem jim řekla, ať ostanou, v čem se narodili, aby nad vámi nemusili plakat. To řekla. Stará žena, ale –“

Vtom přišla shora děvečka, oznamujíc, že se paní stará shání, co tu Helenka dělá, že tak dlouho nejde.

„Už jdu.“ Poděkovala rychle Kišovi, chvatně se zeptala na regenta, na slečnu a poprosila Kiše, aby, až by někoho z Mezřiče viděl, všechny pozdravoval od ní a od Tomáše. Když vyběhla nahoru pobledlá mrazem, uvítala ji stará paní přísně, co s židy má a že tak dlouho ostala. Jiříka se babiččin hlas ostře dotkl; byl by nejraději vstal a odešel, aby nemusil další kárání poslouchat. Té chvíle však nebylo možná. A tak zaslechl Helenčinu tichou, mírnou odpověď, že ten žid jí vyřizoval a bratrovi pozdravení od strýce a od babičky.

„Babičku máš,“ vpadla stará paní, „tam, odkud jsi –“

„Ne, babička není na Skalce, ta je v Mezřiči u Opočna.“

„Ví o vás, o tobě a bratrovi, kde jste?“

„To ještě neví, ale to slyšela, že jsme musili do Prahy.“

„Což vy jste u ní nebyli, nežli vás odvezli?!“

„Nebyli, nesměli jsme, nepustili nás. Navečír nám to řekli a ráno jsme musili jít. Ani jsme nemohli dát babičce spánembohem.“ Hlas Helenčin se slabě zachvěl.

Jiřík pozvedl kvapně hlavu skloněnou nad úzkou, dlouhou knihou účetní; šedomodré oči jeho upřely se na Helenku. V tichém jindy jejich pohledu byl úžas nad tvrdým jednáním i měkký svit soucitu.