Temno

Lustr v jídelně nerozsvícen; čtyři svíčky ve dvou svícnech hořely na velkém stole bělostně pokrytém, na němž mdle pobleskovaly cínové mísy a talíře. Pan Lhotský a slečna Polexina seděli v starých křeslech kolmých lenochů, modrým suknem potažených. Na velké dubové kredenci, plné cínového a majolikového nádobí, u níž stála Helenka myslivcova, hořely dvě svíčky. Tu jasno; v pozadí kolem velkých zelených kamen s krancly příšeří. Rovněž na obrazy nad dubovým táflováním nepadalo plné světlo, na několik krajin na plátně se zčernalým, hustým stromovím a na jeden „landšaft marinářský“, z něhož nejjasněji vyrážely zežloutlé, někdy bělostné plachty korábu v bouři. Na stěně proti dveřím visel samojediný obraz, na plátně malovaný kontrfekt nebožtíka císaře Leopolda I. v alonžové paruce.

V celé komnatě, v jejím nábytku, v obrazech, ve všem ještě sedmnácté století; a ti dva, starý zeman a stará slečna Mladotovna, také ještě z něho. Hodili se do té komnaty nezcela svým oblekem, zcela však většinou svých let, svým vychováním a smýšlením.

Panu Lhotskému po cestě chutnalo, ale také chutě vypravoval o své cestě, o Praze. Rozumí se, že především o korunovaci a přitom o hloupém titulárním kalendáři, jak on, Lhotský ze Ptení, byl o holdování stavů a jak políbil Jeho Majestátnosti ruku. A dál vypravoval, jak si to cestou urovnal na první hovor; nedodržel však ve všem, neboť připlítaly se mu novinky, o kterých nemohl pomlčet. Tak omlouvaje, že se nedostal ani do štiftu šlechtičen, ani do kláštera voršilek, vytasil se hned, že zato navštívil bratrance slečnina, že on, bratranec, Ferdinand Antonín (byl pán na Ostředku a Souticích), kupuje v Praze dům, veliký dům, že ho jistě koupí, nemá-li ho již, veliký dům se zahradou na Dobytčím trhu, ale jaký dům, dost prokřičený.

„Ano, prokřičený,“ opakoval, když slečna s úžasem k němu vzhlédla. „Mnoho se o něm povídá, čertův dům, straší tam, jistě prý straší. Před dávnými časy tam ostával veliký čarodějník, doktor Faust, ten se čertu zapsal; však ho pak čert také odnesl a zrovna z toho domu na Dobytčím trhu, stropem s ním vyrazil. Díra v tom stropu ostala, jistě ostala, a slyšel jsem, že tam je dosud.“

„A straší tam?“ ptala se slečna tišeji.

„Jak by nestrašilo, straší. Proto tam žádný nemohl dlouho vydržet.“

„A že by Ferdinand –“

„Všechen zapálený. Půjde tam, nadmíru se mu líbí, a pak, odpusť pánbůh, on prý také tak trochu alchymikus a těm čertovinám se jen směje. A ještě si mne zve, abych jej tam navštívil, že mně dá zřídit krásný pokoj. Pěkně děkuji, snad ten toho čarodějníka. “–

Z Faustova domu zase na Hrad, k sv. Vítu, ke korunovaci. Slečna poslouchala všecka zaujata, napjatě. Větru a stromů, jež pod okny ve svahu ze tmy chvílemi hlučněji zašuměly, jako by neslyšela, a na Helenku zapomněla. Ta čekala u kredence na rozkazy a na to, až bude třeba talíře vyměnit, do sklenic nalít. Stála tiše jako myška a poslouchala jako zapomenutá, o Praze, o které teď poslední čas i ve dvoře často hovořili, o které už předtím leccos zvěděla, jak je tam krásně, co divných věcí a paláců a panstva. Teď starý urozený pán ještě o císaři, o císařovně a jejich dvou malých princeznách, ty že vzali z Vídně s sebou, o slavných průvodech, jak víno teklo z kašny a jak peníze lidem rozhazovali, o dámách, jež slečně jménem jmenoval, o hraběnkách, kněžnách, o lucernách a světlech po ulicích, o Kamenném mostě, o divadle schválně vystavěném, tam že hrálo sta muzikantů, ale to bylo dřív, nežli on přijel, sta muzikantů hrálo, sta zpěváků zpívalo, z Prahy i z ciziny, z Vídně, až i z Itálie, a že při té opeře se i střílelo, jak Porsenna král obléhal Řím, z pušek i z kanónů se střílelo, až si lidé prý uši zacpávali. On že to neslyšel, ale u sv. Víta, to že byla také muzika a zpěv, a v pražských kostelích vůbec.

Toho se chytla slečna, aby si také mohla na Prahu nahlas vzpomenout, na jeden z jejích kostelů. Hned přisvědčila, ano, tak že je, to že také pamatuje, když meškala zamlada nějaký čas v Praze. A Loreta! Ach Loreta! Rozhovořila se o ní, jako by se z ní právě vrátila, jak tam je krásně, a tenkrát na jaře to teprve, když stromy kvetly kolem po zahradách. Jarního času bylo, pozdě odpoledne, když s nebožkou paní tetou Vostrovcovou tam vešly. To však nevyslovila, co se jí v ten okamžik živě zjevilo, že s nimi tam vkročil mladý kavalír, pan Vilím Kunáš z Machovic, který předtím s náležitou uctivostí ji poprosil, aby jej za služebníka přijala, a který jí celý ten čas, co v Praze prodlévala, náležitě rytířsky sloužil a při paní tetě Vostrovcové a při jich milostech pánech přátelích ve vší náležitosti vyhledával, aby se mu k stavu manželskému dostala.

Vzpomínkou stržena vypravovala Lhotskému, jak se tenkráte v ambitech v Loretě už přitmívalo, když vycházeli. Tu nedořekla, že pan Vilím šel s nimi, že se podívali na místo, kdež se kněžna Drahomíra propadla do země, že je doprovázel a že se s ním dívali na Prahu z Hradu, jak to vše bylo krásné, zahrady dole, město, ostrovy, řeka, kostely a věže. Přeletělo jí to myslí jako vidění v podvečerním světle májovém, v květech a vůni. Jen přání vyslovila, Loretu že by ráda ještě jednou uviděla. „A teď tam mají zvonky,“ dodala, „ty hrají písničku k Panně Marii.“

„A proti Loretě Černínský palác. To je!“ Jak přitom pan Lhotský zašermoval rukou, shodil nůž se stolu. Helenka se vytrhla, přiskočila, zvedla nůž a odnesla jej na kredenc. Teď teprve si slečna všimla děvčete a vzpomněla na hodiny, ať si jde Helenka domů, že už jí nebude třeba, Kačka že sklidí. Helenka políbila jí ruku, políbila ruku i starému pánovi a zmizela.

Na síni u kuchyně sáhla vespod otevřené police, kam si uložila obrázek z Prahy. Ani se na něj nepodívala, pentličky však z kapsy vytáhla; kradí je obrátila proti světlu a chvatně je zase zastrčila. Nahnula se do kuchyně, zavolala „dobrou noc“ a již byla ve dveřích. Jako srna se mihla pod tmavým přístřeškem, po schodech dolů, kmitla se temným nádvořím kolem hučících lip a vtom už vyběhla do schodů ke dveřím myslivny, na něž zatloukla.

V panské jídelně pak už dlouho neseděli. Lhotský byl by ještě vypravoval, slečna však pamatovala, že po dva dny byl v sedle.

„O to unavení není,“ bránil se, „ale kdybych i do rána vypravoval, nebyl by ještě konec. Tak až zejtra dál a pozejtří a tak dál. Milá Polexino,“ dodal žertovně, „těch novin mám na celý podzimek, věru na celý podzimek a ještě něco zbude na zimu.“

Když slečna vešla do svého pokoje, vzala v zamyšlení láhev s arnikou, pozdvihla ji proti světlu, prohlížela projasněnou tekutinu jantarové barvy, ale zamyšleně ji dala zase na okno, postála u něho, pohleděla do noci, na černé stromy dole ve svahu; pořád ještě byla v Loretě, v přítmí jejích ambitů, a zase nad Prahou ozářenou posledním světlem májového dne.

Tenkráte po tom večeru psal jí mladý Vilím Kunáš z Machovic. To psaní, jež pak tak často si četla, zachovala sobě i v paměti, doslova, zvláště místo: „To mne hrubě souží, že Vám, nejmilejší panno, panno slečno Polexino, nemohu každé hodiny jako své pěkné bohyni s poníženou reverencí sloužiti. Ale tomu se těším, že až ta šťastná chvíle přijde, Vaše bílé ruce políbím a Vám, nejmilejší panno, panno slečno Polexino, sloužiti moci budu. Vinšuju Vám kontent srdce –“

Nepolíbil. Baron Schirnding se v rozjařené společnosti kavalírů pošklíbl jeho znaku, jeho klenotu erbovému, že tam má „ein hussitisches Männlein“, husitského mužíčka, a připíchl ještě něco o husitském rodu, jako by pochyboval o jeho, páně Vilímově, a všech Kunášů katolické pravověrnosti. A to bylo smrtelnou urážkou potomku starožitné rodiny někdy horlivě husitské, jehož předkové, Smil a Kunáš, byli hejtmany táborskými a přáteli Žižkovými a z jehož pozdějších předků tři po bělohorské bitvě pro odboj přísně pokutováni. Pro tu urážku souboj.

Pan Vilím v něm padl. Slečně Polexině bílých rukou již nepolíbil. A kontent srdce – Tenkrát byla zoufalá bolest. Teď už kontent, němý kontent vyhaslého srdce, bezradostný klid, jejž dala léta i zbožnost –

Slečna odstoupila od okna, prohlédla si ještě jednou, dosud v zamyšlení, brokát na šatičky Panně Marii, pak rozsvítila dolejší dvě svíčky s bělostnými stuhami, klekla před oltářík a modlila se jako každý večer za rodiče, za paní mateř obzvláště, za sourozence, za příbuzné, za duše v očistci a za něj, za pana Vilíma. Dnes přidala tři otčenáše.