Temno

Nazejtří večer u Březinů u stolu blíženců i po veškeré místnosti klid. Po bouři ticho a vyjasnění, svornost a jedna mysl i v tom, že březinovské hořké chutnalo všem, i Filečkovi, jenž, jaksi z pokání, je i nahlas pochválil. To Florián Mariánek nebyl ještě u stolu. Nepřicházel nadobyčej dlouho. Tak tedy svorně pili a svorně soudili o nočních výtržnících, o mladém Rainerovi a Losovi z Losenfeldu.

Když starý Kubíček, jenž včera před časem se vytratil od stolu, o těch dvou teď uslyšel, začal o nebožtíkovi Rainerovi, otci toho hejska, och chudák starý, takový hodný, dobrý člověk, svého kumštu malířského výborně znalý –

„Byl také sodalis naší české kongregací u Božího těla,“ připomenul Sameček.

„Tak, tak, i pobožný byl, ale tomu synáčkovi tuze důvěřoval. Svěřil vám tomu větroplachu třicet a několik kusů obrázků, přes patnáct set zlatých si je cenil, svěřil mu je ku prodeji, aby s nimi jel do Lipska, on, ten synáček, a mladší jeho bratr Rochus s ním. Tak jeli. No, dobře dojeli, oba však se nevrátili, jen mladší, Rochus, a pěkně, s prázdnou.“

„Neprodali –,“ hádal Kroupa.

„I prodali, dost prodali, to jest ten starší, Johan, ten některé kusy, a to ty nejpěknější, tam v Lipsku prodal, ale Rochovi nedal nic, peníze většinou prohejřil a s ostatními obrazy ujel do Vídně. Tak se ten mladší, Rochus, vrátil. Však jsem se k tomu právě hodil. Šel jsem si pro obrázek Krista potícího se v zahradě Jetsemanské, měl jsem ho zamluvený, však teď visí u mne nedaleko okna, je v modrém rámu zasazený.“

„Co starý Rainer –“

„Co chudák, zlobil se, naříkal nad nezvedeným synem. Psal mu, do Vídně mu psal, aby se vrátil, jak s těmi obrazy, prodal-li je, co stržil. Ale pan Johanes nic; a tak starý Rainer psal zas, a důtklivěji. Tu ten hejsek odpověděl, ale jak, ale co, samé kudrlinky; o obrazech, o penězích nic, ani slova, ale samé noviny, těma otce odbejval, co všecko ve Vídni viděl, Turky, a že tam Moškvanové přijeli v drahých kožichách a taliánská komedie že tam je, to že je podívaná, že mají krásnou kalupinku – nestyda – a jak se ta kalupinka umí převlíkat, nestyda nestydatá, – tohle psal pantátovi, takové tlachy a sprostoty, zrovna na posměch. Starého Rainera popadla ještě větší zlost a lítost. No trápil se, že upadl do těžké nemoci. Do té ho ten nezvedenec přivedl a do hrobu. Jistě on. A to se pak hned vrátil, ale ne aby litoval. Po nocích se toulá, viděli jste, hejří.“

„A z čeho je živ?“

„Snad trochu v kostelích podělkuje u bratrance Václava, malíře, když kostely maluje, víte-li, Václav, to je chlapík, ten je ze všech Rainerů nejlepší kumštýř, však se teď bude ženit, Herzogovu si bude brát, Herzogovu na Perštejně u Zderazské brány, – ten –“

Starý Kubíček náhle umlkl, ohlédl se, když se ostatní obrátili po vysokém muži starém, jenž právě vstoupil a u jejich stolu stanul jako zjevení, velký, hubený, bez paruky, bílých dlouhých vlasů, klobouk na hlavě, na levém rameni plášť, zpod něhož čouhal kord. Stál, ruce v bocích, velitelsky, hlavu poněkud k levému rameni, hledě zpod víček na celou společnost. Nesmekl, nepozdravil, a nedbaje překvapení všech, začal pomalu, dost tichým hlasem:

„Při vysoce slavné Jeho cís. a král. katolické Majestátnosti,“ tu nadzvedl klobouk, „kanceláři místodržické v Království českém ráčejí sedati Jejich Excelence pan hrabě z Vrtby, nejvyšší purkrabí, pan hrabě Šafgoč, víte-li, na Panské ulici nad Černým kocourem, vladař domu Jindřichova Hradce pan hrabě Černín proti Loretě a ostatní páni, jedenáct pánů místodržících, jedenáct, s panem kanclířem dvanáct, a všichni dohromady –“ naklonil se nad stůl, opatrně se ohlédl a pak zašeptal, jako by svěřoval hluboké tajemství, „všichni dohromady – nic, ani nejvyšší kanclíř, všichni nic. Všechno ve Vídni – ve Vídni. A žádný pardon.“ Náhle se vztyčil, a jako by zamlouval, spustil hlasitě, zase velkopansky chlubně:

„Mluvil jsem s panem legátem, jednali jsme, když tu byl o korunovaci.“

„S kterým legátem, urozený pane z Mateřova?“ ptal se s úsměvem Sameček. Stařec mu neodpověděl, ale rozkřikl se na něj:

„Vaše Jasnosti! Hlupáku! Vaše Jasnosti, nevidíš-li, kníže, starý kníže.“ Vypjal se a nadzvedl lokte rukou do boků opřených.

„Ráčej prominout, Jasnosti,“ omlouval se Sameček, ale oči se mu smály. „S kterým legátem –“

„S benátským, vysoce slavné Republiky benátské, ke korunovaci vyslaným.“

„S tím ráčili mluvit, Jasnosti?“ divil se naoko Sameček.

„S kýmpak! Povídám to,“ utrhl se starý Mateřovský. „Navštívil mne a pana prefekta.“

„Jezovitů?“

„Mne povídám. Přijel ke mně šestima, dva laufři napřed, hajduk na kozlíku, peří na čepici a takovéhle frňousy,“ rukou ukázal, jaké měl hajduk kníry, „a lokajové vzadu. Jasnosti, povídá on, ambasador, ten lid zdejší je hlavatý a rád se bouřil, slyšel jsem to, byl nespokojený, a hrubě; jsou toho pamětníci. Jsou, jsou, a byl, byl nespokojený, povídám já. Ale teď už je zkrocen, povídá ambasador. Je a poslouchá, och! povídám. Ale bylo dobře, zas on, že Jeho Majestátnost se objevila v Čechách, třeba jen nakrátko, získala si tím posvátnou úctu. A na to já: Posvátnou úctu, neboť zapomněli.“ Umlkl, sklopil oči a jako by přemýšlel. Nevšiml si, že se u stolu usmívají, že také ostatní hosté se po něm obracejí, ano že pan Vencl, švec Kocourek a jiní zvědavě přistupují.

„Kdo, Jasnosti?“ ptal se Sameček, „kdo zapomněl?“

„Každý, kdo se ptá. Teď je snadný regiment. Dvanáct místodržících, a všecko nic. Ve Vídni všecko za ně udělají, ve Vídni, v Praze nic.“

Pan Vencl prskaje smíchem mžikal na ostatní a dával znamení, že něco vyvede; a najednou se rozkřikl za zády starému Mateřovskému:

„Velebný pan páter jich hledá, Jasnosti!“

Jasnost sebou nápadně škubla a ptala se chvatně:

„Kdo, kdo?“

„Velebný pan páter Mateřovský, pan synovec. Už jde!“

„Že jde, že jde –“ Stařec spustil ruce, nechal naráz hrdé vážnosti, s jakou mluvil, a stal se nepokojným, nervózním. „Že jde,“ opakoval ulekaně. „To mu půjdu naproti, to půjdu.“

Jako prve s hlavou vztyčenou, zvolna, s grandezzou vstupoval „starý kníže“, tak nyní plaše a chvatně vykročil ven ubohý stařec, bojící se jako ohně svého synovce, pátera z jezovitské koleje u sv. Klimenta. Prchl už na to zavolání, nedbaje pokřiků a smíchu ševce Kocourka a pana Vencla. Zmizel, ale v hovoru zůstal. Rozpovídali se o něm, jak ho páter Mateřovský přísně hlídá, ale že starý, jak může, mu uteče, že se pak toulá Prahou a kolikrát prý už za bránu zaběhl, do vinic, to že pak bylo po něm shonu. Kubíček „knížete“ litoval, že je stařec více než osmdesáti let, ubožák na rozumu pomatený, že mnoho zkusil a to že o něm slýchal, že se tady v Čechách nenarodil, nýbrž někde v říši, v Němcích, v exiliu, když se otec jeho pro víru vystěhoval, ale pak že se po letech vrátil, pokání učinil a přestoupil na katolickou víru, to že „kníže“ byl tenkrát pacholík.

„A tak, tak, to snad i on –,“ hádal Kroupa.

„Nu, povídá se, pravda, že byl zrozen v lutrijánské víře.“

„Není možná!“

„Bylo by možná, pročpak ne, vždyť –“

Florián Mariánek vstoupil; mnul si ruce, usmíval se zširoka, až mu bylo vidět i dolní zuby s mezerou prostřed, a přitom se tak tajemně a vítězoslavně rozhlížel. Viděli na něm, že něco nese. Hned nechali starého Mateřovského a Sameček přímo se optal Mariánka, co je, co nese. A ten vyhrkl:

„Svatby budou!“ Oči mu jen hrály.

„Svatby – čí –“

„Dnes odpoledne stala se přípověď, ženich a nevěsta si dali prsteny, všecko jak náleží.“

Doráželi, ať poví.

„Tady budou svatby, tady pravím, u Březinů. Náš pan starý, pan Johanes Březina, se bude ženit.“

Hluk úžasu. Pan starý, dobrý padesátník, třetí rok už vdovec. Pan Vencl spustil, to že není pravda, to že by musil také něco vědět, on jako jeden písař.

„Byl u toho písař,“ smál se Mariánek, „ale ne sladkovský, anobrž juris licenciát, ten pěkně smlouvu napsal.“

Mluvil s takovou jistotou, že přestávali pochybovat. Tím dychtivěji pak doráželi, koho si bude pan starý brát, kdo je nevěsta. A Mariánek slavnostně ohlašoval:

„Ctná a šlechetná panna, panna Antonie Monika rozená Vyšínová z Klarenburku.“