Temno

Rytíř Mladota ze Solopysk poslal začátkem června list, kterým svou tetu a pana Lhotského nemálo překvapil. Nepsal z Prahy, nýbrž z Karlových Var, oznamuje, že se tu na nějaký týden usadili, jak lékař jeho paní poradil, odtud že se vrátí do Prahy a pak že snad pojedou na Mašťov (mínil zámek a panství svého tchána), na Skalku že by se podívali až na podzim.

Pan Lhotský se nad tou novinou nezarmoutil; nevyslovil to však a jen prohodil, když dočetl a vracel list slečně Polexině, to že už asi vůbec letos nepřijedou, a co asi paní Kateřině je, co že Karlovy Vary – Slečna hned naurčito rozpoznala, jako by stála u lože svého nemocného:

„To vám, pane strejce, povím, co jí je. Skalka ji tlačí.“

Pan Lhotský vesele přisvědčil:

„To je, pravda, těžká nemoc.“

„Je to Skalka, jistě, starý zámek. A lík by věděla nemocná sama. Rozbořit Skalku a stavět zámek à la mode. Slyšel jste loni, ‚bourat‘ jen ‚bourat‘. Rozbořte starou Skalku a paní hrabinka bude jako rybička. Nu, zatím ať stůně. Je jí přitom také dobře. V Karlových Varech!“

„S veselou společností.“

„A na Skalce jen stará teta –“

Tak jednali oba staří v sobotu při obědě. Odpoledne přišla za slečnou na zahradu Helenka myslivcova a požádala ji, aby ji slečna na zítřejší neděli propustila, že by ráda do Mezřiče k babičce, že je stonavá, že jí babička vzkázala, aby k ní přišla.

„Co je babičce?“ hned se ptala slečna z lékařské zvědavosti.

„To nevzkázala. Ale, na nohy už dlouho nemůže, už ani ven nevychází.“

„Jdi si. A přeptej se, nač babička naříká, poslala bych jí líky. Kdy se vrátíš?“

„Zítra večer. Strejček mne vyveze.“

„Půjdeš sama?“

„Tomáš by taky rád, poprosí pana regenta.“

„Nu, řeknu sama panu regentovi.“

Slečnu Polexinu až překvapilo, jak se Helenka rychle sklonila, ruku jí políbila, jak to zamlklé, málo sdílné děvče živě poděkovalo. To že z velké radosti, pomyslila slečna, ti lidé mají se tak rádi, děti mezi sebou a tatíka a jistě i bábu –

Helenka přišla ještě nazejtří, v neděli ráno, slečně posloužit. Po deváté se vydala s Tomášem na cestu. Správce Čermák viděl je vycházet. Když od šafáře uslyšel, kam jdou, ihned se optal, co myslivec, půjde-li také.

„Ne, je doma, chystá se do kostela.“

Správce jen pokývl hlavou a neřekl nic.

Myslivcovy děti vykročily bystře z dvorské brány na polní cestu v aleji ovocných stromů. Tomáš nedočkavě, patrně se těše, Helenka vážnější. „Všimla sis správce?“ zeptal se Tomáš, když byli kus za Skalkou. „Kdyby věděl!“ Tomáš se ušklíbl.

„Jen aby nezvěděl!“ A pojednou vzpomněla, má-li Tomáš kancionálek.

„Jak bych neměl!“

Z polní cesty pak zahnuli na bílou, zaprášenou silnici, vedoucí rovnou čarou do Dobrušky. Den byl krásný, luka kvetla, obilí po lánech vpravo vlevo tiše se vlnilo v lehkém vání. V Dobrušce se nestavili. Za městem zahnuli do polí. Tomáš znal tudy dobře cestu do Meziříčí. Dříve, dokud jejich matka žila, bývali tam kolikrát do roka. Obyčejně jezdili povozem, který jim ochotně půjčoval nebožtík správce. Když správce Čermák se dostal na Skalku, přestaly ty jízdy. Myslivcová byla již nebožkou, a myslivec sám s dětmi často nemohl a říkat správcovi o povoz pro ně nechtěl. A Helenka se pak dostala do služby k urozené slečně.

Teď po delším čase putovala zase k babičce. Těšila se, že ji zas uvidí; mělať na ni mnoho pěkných vzpomínek, na jízdy k ní, na vážnou stařenu samu, o které od nebožky matky tolik slýchala a pak od otce, co babička pro víru zkusila, již jako děvče, když byla doma u rodičů; tenkrát před padesáti a více lety přicházeli misionáři s vojáky a ti sedláky trápili. Také ji, babičku, malé ještě děvče, mučili, aby pověděla, kde mají rodiče knihy schované; bičovali ji tak, že když ji pustili, zanechávala za sebou krvavou stopu. A přece ani slova z ní nevyrazili; nepověděla.

Pak když se vdala, uhodilo soužení znovu; na examen ji a jejího muže honili, misionáři dvakrát prohledávali u nich ve statku, na kanceláři v Opočně hrozili a všelijak je týrali a sužovali, až nebožtík dědeček, tím vším zmořen, už chtěl knihy odvést a přiznání učinit; ale tenkrát se mu babička tvrdě opřela a tak mu promluvila do duše, že se zastyděl a vytrval a trpěl dál.

Proto děti Machovcovy hleděly na stařenu nejen jako na hodnou babičku, ale také jako na hrdinku. Ale proto také pomýšlela na ni Helenka na této cestě ne bez obavy. Tísnilo ji pomyšlení, že babička jistě nechválí její službu u slečny, že se bude přísně vyptávat. A ještě jiný neklid ji vzrušoval: nešlať jen k babičce, nýbrž měla se také s bratřími sejít, vstoupit do jejich tajného shromáždění. To rozechvívalo její mysl. Byla žádostivá je spatřit, těšila se na shromáždění tak tajné a tajemné; než také strach ťukal na srdce pomyšlením na Skalku, na jemnostslečnu a kdyby správce Čermák zvěděl –

Bylo již poledne, když se před nimi z přívrší přicházejícími otevřela rozlehlá rovina, spousta luk, rozkládajících se široširými lány od jihu na půlnoc, tratících se tam v houštinách porostlin, stromů i háje při Zlatém potoku, jenž se jimi vinul velikým obloukem až ke chlumům u Rohenic. Před touto vsí nebylo dnešních Roheniček vísky; všude jen luka a dál pole.

Za touto nedohlednou spoustou kvetoucích luk na jižním konci mokrých i bahnitých, kdež po hladině hluboké tůně v obrubě rákosí a sítin vyšlehovaly pablesky poledního slunce, tyčily se koruny ovocných sadů jako hradba a v nich doškové střechy vesnice Meziříčí, tenkráte ne tak rozsáhlé jako dnes. Nad ní, nad stromy a statky bíle se vypínal gotický kostel a jeho zvonice.

K němu zamířil Tomáš s Helenkou. Přešli dřevěný most; za ním starý kostel prostřed hřbitova ohraženého obrubou ze starých, ztemnělých klad pod šindelovou vetchou stříškou. U mlýna v roubeném stavení s nevelkou zahradou fara, nedaleko škola pod došky, chatrná a nevzhledná. Tu se měli, jak otec přikázal, stavit nejprve u kantora Tauce.

Bohoslužba již dávno skončena; před kostelem i kolem mezi statky a chalupami placho a prázdno. Helenka s Tomášem zašli rovnou do školy. Na síni s hliněnou podlahou kmitl se jim cizí muž v černém městském kabátě, v černých punčochách, v střevících bez přezek. Vyběhl z klasy vlevo a zmizel napravo v komoře. Za ním vykročil z klasy kantor Tauc, vyholený, asi čtyřicíti let, nedlouhých tmavých vlasů, širokých, přísně sevřených úst. Byl v tmavozeleném kabátě, v černých nohavicích po kolena a v černých punčochách. Zastavil se na prahu klasy, hleděl zkoumavě na příchozí, pak rychle k nim pokročil.

„To jseš ty, Tomáši! A tohle snad –“

„To je sestra, Helenka.“

„Vidíš, děvče, už jsem tě nepoznal. Však jsem tě už dávno neviděl; a vyrostlas. Přišli jste k slovu božímu?“

„Přišli.“

„Co pantáta?“

„Vzkazuje vás pozdravovat, a že přijde, jestli mu to někdo nezkazí.“

„Aha, rozumím; bratr Vostrý taky povídal.“

„Mám říct,“ Tomáš se ohlédl, „že bratra Vostrého honí. Přišlo na kancelář –“

„Já vím, na Opočen taky. Ale bratr Vostrý už je dávno ten tam a myslím, že už je zase převlečený. Černé tele nechal tu. Povídal o Skalce, všecko, a taky, Helenko, o tobě.“

Helence překmitl čelem ruměnec.

„Tak pojďte dál,“ zval kantor zkrátka.

„Děkujeme, musíme k babičce.“

„To jděte, tam uslyšíte ostatek. A z babičky si vezmi, Helenko, příklad,“ napomínal vážně a přísně kantor, „kdyby přišlo pokušení; vzpomeň si, jak je babička věrná a stálá v pravdě boží a že v ní všechny své děti vychovala a utvrdila, taky tvou nebožku matku; ta byla jako ona.“

Dveře u komory se otevřely. Přes práh vykročil ten cizí muž; sehnul se, dveře mu nestačily. Byl starší než Tauc; v tmavých jeho očích, v celé tváři vážnost a mírnost.

„Slyšel jsem vás,“ pravil měkkým hlasem, „a není potřeba zavírat dveře. Pozdrav vás bůh, mladí přátelé.“

„To jsou děti myslivce na Skalce,“ ohlašoval kantor. „Vnuci sestry Klancové, rozumím. Řekněte babičce,“ ukládal cizinec Machovcovým, „že ji pozdravuju a že ji před shromážděním navštívím. A vy mějte se statečně.“ Položil Tomášovi a Helence ruku na hlavu na znamení přátelské přízně a ustoupil opět do komory.

Učitel vyprovodil Machovcovy až před stavení, a tam nahnuv se k nim, zašeptal:

„To je bratr Moc, kazatel z Lubáně. Uslyšíte ho. Co vám uložil, vyřiďte, ale jinde nic o něm; mlčet!“ Zdvihl prst a také pohledem zdůraznil své napomenutí.

Helenka nepromluvila ve škole ani slova. Ale ani když vyšli, nerozvázala, zaražená i vzrušená z toho, co viděla a slyšela. Kantorova slova jako napomenutí a varování; cítila temný nepokoj v duši, jako by se byla něčeho dopustila i tou službou u jemnostslečny, a zároveň ovanutí strachu, co by slečna říkala, kdyby věděla, že tu mluví s bratrským knězem –

Zato Tomáš jaře vyskočil a hovořil živě, ač tlumeným hlasem. Jej nejvíce zajímal ten kazatel, jenž přišel z daleka; z otcových vypravování znal Lubáň, věděl, že je v saské zemi.

Vykládal Helence, co tušil a hádal, že kazatel Moc dorazil asi v noci na dnešek tajně do školy, že té chvíle o něm nikdo nic neví. „Ani farář,“ dodal s úsměvem. „Ten by vyvalil oči, kdyby uslyšel, že tu je a zrovna v jeho sousedství!“ Tomáš měl kazatele plnou hlavu. Dosud neslyšel ještě žádného bratrského; a ve velkém shromáždění bude kázat!

Na vesnici samé nebylo znát, že to shromáždění se tu má odbývat Stavení vpravo vlevo jako opuštěná odpočívala na plném, sálavém slunci v poledním tichu, v polední dřímotě. Vysoká tráva na sadech se nehnula. V ní tiše stály stromy plné zeleného ovoce. V zahrádkách u stavení hořely pivoňky, zardíval se keř stolisté růže nad temně zelenými kopečky šalvěje, božího dřevce, tymiánu. Tu tam zakrývaly výhled na stavení spousty divokého chmele, jenž hustými proudy splýval z vysokých tyčí u plotů zaražených.

Taková zelená, neprůhledná hradba zacláněla také čelo dřevěného Klancova statku. Ticho v jeho nádvoří. Nad vyschlým hnojem míhaly se a hemžily nesčetné roje drobných mušek; na roubené stěně chléva a konírny pobleskovaly kovovým svitem mosazné kotouče dvou chomoutů. Horký, dusný vzduch prosycen pryskyřicovou vůní; ji dýchala hromada schnoucího roští u starého srubu s pavláčkou. Za ním stála zavřená dřevěná stodola, po jejíchž slehlých, ztemnělých doškách zelenaly se pruhy sametového mechu. Té chvíle na střeše prázdno; holub se tam nezabělal, tak jako ptáček neodpočíval na vysoké váze roubené studně u stavení.

Do dusného ticha opuštěného nádvoří uhodil hnědý Vořech, jenž probudiv se na záspi, zlobivě vítal Tomáše a Helenku.

V stavení pojednou ruch. Klancová, statná selka, srdečně vítala mladé příbuzné a hned hlásila, že strejc, její muž, přijde hned, že je u souseda.

„Co babička?“ ptala se Helenka.

„Pořád stejně; ze sedničky nemůže ani na krok.“

„Leží –“

„Leží, sedí. Ale dnes jsme ji musili přistrojit, že přijdou hosté. Pojďte k ní.“

Šli přes síň; selka otevřela nenatřené nevysoké dveře celkové, trhnuvši dřevěným uchem, neboť neměly ani kliky, ani závory.

„Tak tu vám je vedu,“ vesele hlásila, stojíc u prahu. Sama do světničky nevkročila, neboť spěchala přichystat příchozím oběd.