Temno

Altán v zahradě na Skalce zase prohlédl. Staré listí kolem něho odmetli, zelené žaluzie vytáhli, dveře, okénka otevřeli. Jarní, svěží vzduch provanul dřevěným domkem, proud zářivého světla vyjasnil několik rytin po jeho ztemnělých stěnách.

Slečna Polexina občas tu poseděla v zlatém proudu hřejivém a zase začala tu sušit léčivé byliny. Helenka myslivcova nosila jí po jejím návodu dary prvního jara, zlatý podběl, bělostné trnkové květy, fialky, zardělé trsy plicníku. Chodila na něj a na jiné kvítí pod jižní zámecký svah, pod zámkem i dál hustě zarostlý. Pod tím prudkým svahem ve stínu vysokých, košatých olší tiše ubíhal Zlatý potok čiré, přečisté vody. Pěkně se tu chodilo loukou pod zámeckou skalou opukovou a dál proti vodě údolíčkem po stezníku; vedl pod buky a habry v samém úpatí lesnatého svahu, pod olšemi u klidné říčky, pod krytem mladě zelených, jarně prozářených korun, v nehnutých stínech i zlatých prosvitech chvějících se na šedých kmenech i lesní půdou i po stezce.

Ale kam vedl ten tichý, opuštěný chodník ruchem a životem omlazujícího jara! U černých dřevěných vrat mezi dvěma zděnými pilíři končil. Pilíře byly neomítnuty; kryly je velké placaté kameny, po nichž se zelenal i zardíval tučný, hustě se rozrůstající netřesk. Za pilíři vlevo vpravo zeď a vzadu zeď; mezi nimi židovský hřbitov s márnicí za černými vraty.

Zeď nalevo a ta vzadu ve stínu lesa, zčásti ve svahu; ta vpravo táhla se pod olšemi nad samou říčkou, jež nedaleko, oklikou přitékajíc, zrovna proti hřbitovu, padala a šuměla přes splav ve stínu černého lesa tmícího se po obou stranách toho jezu. Jeho voda se leskla a bíle pěnila v těch stínech a šuměla, bez únavy šuměla do mrtvého ticha zapadlého hřbitova v osamělém zákoutí.

Helenka dříve, před léty, když byla dítětem, někdy sem zabloudila s bratrem a tu se odvážili nahlédnout vraty do zarostlého hřbitova židovského, jemuž se lidé i za dne vyhýbali. V husté jeho trávě trčelo několik kolmo postavených desek kamenných s nápisy hebrejskou literou. Myslivcovy děti dívaly se tam v úzkostné zvědavosti a pak náhle utíkaly jakoby naráz postrašené, jako by byly opravdu zhlédly starého Feiwla Áróna dlouhé šedé brady, o kterém nahoře ve dvoře slýchaly, že nemá v hrobě pokoje, že o půlnoci sedá na kameni s tím podivným židovským písmem a plačtivě zlaťáky počítá a běduje.

Teď toho jara 1725 měla tu Helenka myslivcova také divé vidění. Hledajíc jednou pozdě odpoledne slečně kvítí, došla bezděky, nepovšimnuvši sobě, skoro až k samému hřbitovu. Stromy stály tiše; nehnul se ani lístek, nehnula se tráva kolem pomníků na hřbitově, nezachvěla se ani lodyha mladé divizny vyrůstající nad černými vraty na jednom z pilířů. Splav šuměl do hlubokého ticha nehlučně, jako by sám se pro to ticho tlumil. A žádný jiný zvuk. Pojednou však, když se Helenka zase shýbala, zazněl. Mužský hlas promluvil:

„Ale, ale, děťátko, vítám vás!“

Znělo to měkce a srdečně.

Helenka se prudce vztyčila, jako když ohnutý, vláčný prut se vymrští. Zarazila se tím více, že nebylo vidět toho, jenž ji tak vítal. Ohlížela se ulekaně. Kousek před ní nalevo nad stezkou za starým rozložitým bukem u zeleného keře vychýlil se suchý mužík v zeleném kabátě, sedě na zemi, hladce vyholený, dlouhých černých vlasů za uši sčesaných, přibledlý, hustého černého obočí, se zardělou bradavicí jako puchýřkem na pravém víčku.

Podivný obličej poloskrytého mužíka v zeleném kabátě, nenadálý ten zjev tady v lesním příšeří u vody, u šumějícího splavu postrašil Helenku. Hastrman byl její první pomyšlení. Leknutím se nemohla ani hnout, ani promluvit. Nenadálý hastrmánek to zpozoroval a hned chlácholil zase měkkým hlasem, usmívavě: „Ale, ale, děťátko, nebojte se, nic se nebojte. Jsem pocestný, hodinář pocestný jsem, děťátko. Bloudil jsem, dlouho jsem bloudil. A teď si tu hovím, odpočívám. A vy, děťátko,“ usmíval se a mluvil přívětivě, „odkudpak jste, ze vsi? Ale to ne, děťátko, jak vidím; snad ze zámku tady, viďte.“

Helence nepřipadlo v tom zaleknutí, že „bloudící“ ví o zámku, kterého nebylo odtud vidět, a hned přisvědčila, že je ze zámku. Z ochoty i z bázně tak učinila; nebyloť jí volno v opuštěném zákoutí židovského hřbitova s cizím mužem tak podivným.

„Ale, ale, to jsem si hned pomyslil, podle šatů. A víte-li pak, je-li pan správec doma?“

„Je, byl v kanceláři.“

„A pan myslivec –“

Helenka překvapeně pohlédla na cizince.

„Je, pantáta je.“

„Ale, ale, děťátko – Tak vy jste myslivcova!“ zvolal cizinec potěšen a rychle vstal. Všimla si mžikem, že není velký, že má světlé koženky po kolena, šedé punčochy a že na zemi u klobouku a hole leží kožený vak srstnatý z černého telete.

„Myslivcova,“ opakoval; pojednou však zeptal se zkoumavě:

„Tak to v Mezřiči máte přátele.“

„Mám, strejčka.“

„Kterého, děťátko.“

„Klance.“

„Ale, ale, toho znám, dobře znám. Ten chodí před tváří Hospodinovou.“

Strach padal z Helenky. Cizinec, jenž za posledních slov svých zkoumavě na ni oči upíral, přiblížil se na krok a tišeji, důvěrně oznamoval: „Byl jsem taky u něho, předloni na podzim, ba už na zimu, to jsem šel tady přes Skalku. To jsem taky mluvil s pantátou, ale vás jsem neviděl, děťátko, dlouho jsem tu nepobyl.“

Helenka se zarazila, jak se jí mihlo, že ten čas tenkrát stavil se u nich krajkář. Ale cizinec rychle mluvil dál:

„Dnes bych už nemoh mluvit s pantátou. Je pozdě nahoru.“

„Řekla bych mu.“

„Prosím vás, že jsem tady, že bych se třeba zítra stavil. Ale jinému to neříkejte, rozumíte mně. Neříkejte žádnému, jen pantátovi.“

„Ne, já vím. Spánembohem.“

Rychle odcházela, ne po vodě dolů stezkou pod olšemi, nýbrž svahem přímo nahoru pod buky a smrkovými stromy, vzrušená pomyšlením, že to jistě „Žitavec“, tajný bratr a snad ten krajkář.

Mžikem byla nahoře na travnatém sadu za dvorem. Pod jeho jabloněmi a třešněmi běžela k zadním vrátkům do dvora, nádvořím kolem nádržky pod lipami k myslivně. Tajný bratr – jistě – tajný bratr. Vzrušující událost i nebezpečenství – Bez dechu vrazila do myslivny. Dveře do světnice ze síně, kdež se černalo ohniště, byly otevřeny. Otec cídil pušku. Chvatně zavřela za sebou dveře. Machovec si toho všiml.

„Co je!“

Začala tlumeně vypravovat o tom setkání. Myslivec nechal pušky a pokynul Helence, aby postoupila dál až do kouta. Začal se vyptávat hlasem rovněž tlumeným, jak ten cizí člověk vypadá, má-li červenou bradavici na oku.

„Má!“ Helenka úžasem přisvědčila nahlas.

„Ten tu byl předloni, to ten krajkář, bratr Vostrý.“

„Povídal, že je hodinář.“

„Teď; ale tenkrát –“

Myslivec vyptav se na všecko, ukládal dceři vážně a důtklivě:

„Rozumíš, co dělat. Ani slova nikomu, ani slova!“

„Ale kdyby ho tam někdo stihl –“

„Je hodinář, má jistě cechovní atestaci. A teď tam nikdo nepůjde. Tam je v dobré skrejši, tam se už jednou schoval, předloni, když ho správce honil.“

„Na židovském hřbitově?“ ptala se Helenka, žasnouc, že otec o tom před ní i před Tomášem mlčel.

„Tam.“

„Přijde k nám?“

„Jak by mohl!“

„Chce s vámi mluvit“

„To bude. Půjdu k němu.“

„Ale kdyby někdo – správce –,“ vyrazila úzkostně.

„Neboj se. A jdi k slečně, ať se po tobě neshání. Ale pamatuj se! Byli bysme všichni nešťastni.“

Šla, ne však uklidněna, nýbrž ještě víc znepokojena posledními slovy otcovými, jež řekl tak vážně a s tváří zasmušilou. A lekla se, když přicházejíc ku přístřešku hlavních dveří, zahlédla správce vystupujícího z vedlejších. Jako by už věděl, jako by šel jí naproti, aby ji zastavil a na ni uhodil, co je. Maně sklopila hlavu a vyběhla do schodů jako vítr, až se správce Čermák zastavil a po ní ohlédl. –

Den pohasl i večer přešel. V temnotách ztratil se židovský hřbitůvek. Buky a vysoké olše u jeho zdi jako by výše vyrostly hustým, nekonečným temnem. Říčka pod nimi zmizela a v černu lesa i splav. Jen hlas jeho zůstal; ze tmy se nesl sílený velikým tichem.

Lesnatým svahem dolů stoupal stezkou nestezkou Machovec, pušku na rameni. Opatrně se bral ke hřbitovu. Nad ním se zastavil, chvilku čekal, dolů vyhlížel, pak vychýliv se promluvil před se do tmy nahlas:

„Bratr.“

Okamžik ticho, pak opět myslivcovo:

„Vostrý.“

Nato u hřbitovní obruby, kdež se černala houština, náhlé chrastění a pak tlumený hlas měkce přívětivý:

„Ale, ale, vítám vás.“ A ze země se vztyčil bratr Vostrý, „hodinář“. „Tak vaše ďoučátko dobře vyřídilo, pozdrav ji pánbůh.“

Machovec mu nahlédl do tváře a stiskl mu ruku. „Taky vás vítám.“ Mluvil rovněž přitlumeně. „Ale sedněme si a pojezte, máte jistě hlad.“ Vytáhl z torby chléb, kus masa a sýr.

Bratr Vostrý nedal se zvát. Jedl chutě, rychle a přitom také horlivě vykládal na otázku myslivcovu, odkud jde, že přichází velkou oklikou, doma že se stavil, v Hlavňově, ví-li, tady za Policí, pod skalami, na panství těch černých klášterníků polických, že už léta nebyl doma, no a z Hlavňova že se bral po bratřích, podívat se na „ukrytý semeno“ (mínil tajné bratry souvěrce), nejdříve že se stavil u bratra Urbana ve Žďárkách, v sousedství, na panství náchodském, ten Urban, že je pevný sloup, i jeho famílie, obzvláště jeho nejstarší syn, Jiřík, to že je velký písmák, že pro pravdu boží jen hoří, a ze Žďárek že šel do městyse Hronova, hned v sousedství, tam že nocoval u bratra Jiráska, ten že minulý podzimek byl dodán ku právu náchodskému, na zámek, pro kacířství, že také proto upadl v podezření, protože o misii říkal jezovitovi „vy“, a ne „oni“, a že ten bratr měl na zámku ostré examen a pak arest až do jara a těžkou práci, že ukovaný na řetěze s kolečkem jezdil na panské dílo.

Odtud, z Hronova, vykládal Vostrý tiše a rychle, že šel k Novému Hrádku a tam v těch kopcích po vesnicích a v mlýnech samotách že míval s bratřími schůzky, že se cvičili v pobožnosti a potěšovali se pobožnými písněmi, a že také pomoc sbíral pro impresi žitavskou, aby mohli dál vydávat posilu a potěšení, knížky slova božího, pravé evangelické.

„A odtud,“ vypravoval tlumeně Vostrý, „dál, dolů tady při Zlatém potoku, nejvíc po mlýnech, a všude jsem nechal to nejlepší občerstvení duše, knížky.“

„Klejchovy.“

„Ty i starší. A to abyste věděl, že míní sem, v tuhle stranu, kazatel z Lubáně Moc.“

„Och, a kdy!“

„Snad ještě do žní. Však o tom vám pošlou bratři vzkaz.“

„Kam se chystáte –“

„Odtud? No, do Mezřiče, Rohenic, do Slavětína, pak do Černilova. Tam prý loni, slyšel jsem, spálili jezoviti na návsi kolik pytlů pobraných knih.“

„Spálili, večír před Janem Křtitelem; ten Mateřovský,“ myslivec vyrazil to jméno prudčeji, v hněvivém pohnutí, „a páter Firmus.“

„Ach, ten s okovanými střevíci.“

„A ještě přitom zpívat potupnou písničku! Sami sobě!“ Myslivec mávl rukou.

„Zapalte kacířské bludy,“ maně zacitoval Vostrý, „zkazte pekelné obludy – Tak to musí zpívat i naši –“ Umlkl a zahleděl se jako u vidění před se, směrem ke splavu, nad nímž začínalo prosvitovat od vycházejícího měsíce. A pak si opakoval: „Pálí, pálí – Ale neupálí –“ Obrátil se k myslivci. „A s boží pomocí ukrytýho semena nevyhubí. Knihy berou a kazí, ale nevezmou, co je v srdci.“ A živěji dodal:

„To tedy musím do Černilova, a odtud na Smiřice, Hořice, k Jičínu, na kopidlanské panství. Taky tam jsou bratři, Svoboda myslivec, na panství hraběte Šlika, na Veliši, věrná duše. Tři syny má, všichni jsou myslivci a všichni věrní jako pantatík. Ale tam je obzvlášť zle, protože vrchnost je na bratry ukrutná a fedruje jezovity, on, hrabě Šlik, a ještě víc hraběnka, rodu kolovratskýho, u ní je jezovita pánbůh, peníze jim dává a on hrabě taky, na jezovitské knížky, aby je tiskli.“

„To hrabě Špork je něco jinšího,“ vzpomněl Machovec.

„Je, ten jezovitům zatápí –“

„A i knížky tiskne, jim na zlost, slyšel jsem.“

„Ale, ale, copak je to platno; nejsou pravé evangelické a všecky jsou v německé řeči. Tak co, kdyby i pravé byly. A drží na toho Jana Nepomuckýho, vím to, byl jsem v Kuksu na noc, loni. Ctí toho Nepomuka jako svatýho, i štátuli mu dal postavit. Tak co –“

„Hrabě Špork Nepomukovi štátuli a já na něj peníze.“ Myslivec se hořce usmál.

„Aha, sbírají na něj, aby zaplatili jeho svatost. Ale, ale – no, víme, že Řím si dá všechno zaplatit, i nebe.“

„Že prý bude brzo kanonizírován, jak říkají; na to je potřeba přes padesát tisíc renských, kázal farář. V Oujezdě v kostele sbírali, já musil taky dát“ Myslivec potřásl zamračeně hlavou. „Náš správce slídil, mnoho-li, a opakoval před regentem, že jsem se asi nepředal, a mně vyčetl do očí, že mé děti nedaly nic.“

„Ale, ale –“

„Pořád stopuje, špehuje mne i lidi po vsích. Rychtáři musí přehlížet, jsou-li poddaní všichni večer doma, nemají-li tajné schůzky. Má strach ze stěhování, že by chtěli za hranice utíkat.“

„Není to nic platno. Už se stěhují, už to začalo. Tady z Veselého u Hradce bratr Kopecký a před ním bratr Zlatník.“

„Ach bylo by líp –“ Myslivec povzdechl. V měsíčném rozjasňujícím svitu, který se už i do jejich úkrytu zapřádal, viděl Vostrý, jak Machovcova tvář zesmutněla.

„Líp, líp,“ opakoval myslivec. „Málo mít se spokojeným svědomím než se trápit takovou zlou sběří zevnitř a od červa vnitřně. Být pořád takový dvojitý a hrdlouhat a zapírat lidem sebe a pravou víru, přetvařovat se, jednat proti svědomí. To je červ a ten hlodá. A tak pořád, bez konce, a žít ustavičně v nejistotě, nebýt jist ani hodinu –“

„Pravda, pravda, misionárusové přepadají znenadání.“

„A hůř je teď, co ten papeženec, ten správce je na Skalce. Kdyby se mu zvedlo a usvědčil mě, a já měl odpřisáhnout – Aby člověka vedli z arestu s černou svíčkou v ruce do kostela a tam odpřisáhnout a potupit víru našich předků, jak by mně to páter předříkával, a přitom aby odkopl kalich ode mne, jak to dělají. A strach o děti –“

„O děti?!“

„Abych je zachoval v staré víře. A nejvíc o dceru mám strach.“

„Ale, ale, to je milý děťátko, a dobře jste ji vychoval.“

„Dosud jsem všecko zmáhal. Chránil jsem děti od spolků s římany, jak jen bylo možná. Sám jsem je učil a nebožka žena mně ve všem horlivě pomáhala. Do kostela jdou, jen když je nezbytně nutno. O Tomáše, o syna, bych se tak nebál. Ale dcera je teď skoro pořád s vrchností, u slečny.“

„Musila k ní?“

„Musila, slečna si ji vyžádala, nebylo obrany. Doposud nepozoruju nic. Děvče je při mně, pevně při naší víře, má mě rádo. Ale posila žádná, nepřijde mezi své, mezi bratry a sestry. A v té službě mohla by si zvyknout. To víte, svědomí se pomalu uspí, přichází pokušení, mysl se zmámí, začne upadat v tesknost, kolísat, tátova víra bude obtížnou –“

„Co dělat, bratře. Vyjít ze země ejpské do země zaslíbené.“

Myslivec prudko se obrátil po Vostrém a hleděl mu do tváře, bledší teď v měsíčném přísvitu.

„Do země zaslíbené,“ opakoval Vostrý zanícenějším hlasem, „kterou nám Hospodin pán ukazuje svými proroky. Od zlýho ducha jste ofouknutý, bratře. Jako jelen vody živé žádá, tak žádáme slova božího a svobody jeho, a ta je za hranicemi.“

„V cizí zemi.“

„Ale je tam svoboda, a doma otroctví.“

„A všeho tu nechat, všechno opustit, jít s holýma rukama – A děti – děti –“

„Kdyby nebylo jinak možná – Hospodin nás přikryje pláštěm svého milosrdenství.“

Níže na chodníku jako by suché větve někomu pod nohami zapraskaly. Vostrý naráz umlkl a rychle vstal, ale myslivec zůstav sedět, prudko jej strhl; oba chvíli mlčeli, čekali i pátravě vyhlíželi. Ale nepostřehli nic. Nikdo tam nebyl. Přece však řekl myslivec, a ještě tlumeněji, že bude líp, hnou-li se, a že ho vyvede.

„Ale, ale, to jsem si právě pomyslil. Rád bych do svítání dorazil do Mezřiče ke kantoru Taucovi.“

Sebral vak, hodil jej na záda, vzal hůl a stoupal za myslivcem, jenž se obrátil opět svahem vzhůru, ale víc vpravo, dál ode dvora.

U židovského hřbitova ticho. Zjasněné stromy a keře se nehnuly. Měsíc plně vysvítil a splav byl plný jeho světla. Zářivé pruhy letem, bleskotavě sjížděly stavem dolů. Pod ním jako var tekutého stříbra, prošlehy, pablesky, jiskření, jež lítalo, kmitalo po vlnách a haslo s nimi v černu schýlených olší a houštin. Naproti prosvitla hřbitovní zeď mezi obrovitými stíny stromů, prosvitly opukové pilíře u černých vrat i kolmé desky pamětné hustých hebrejských řádků. Tráva kolem nich se nehnula; ani na hrobě starého Feiwla Áróna –

Před tímto večerem zahlédl správce Čermák z kanceláře Helenku myslivcovu chvátat nádvořím domů. Všiml si jejího nápadného spěchu a pomyslil, že se jí snad něco přihodilo. Poté, když vycházel z kanceláře, spatřil ji zas, když šla k slečně. Už tak nepospíchala; než jak jej zhlédla, patrně se lekla, jako by za ní vystřelil, a naráz vyběhla do schodů. Že je myslivec té chvíle doma, správce věděl, i to, že se před chvílí vrátil z lesa.

Ale pak večer, když správce hodlal branou ven a z vnější strany postavit se pod myslivcova okna, zahlédl Machovce vycházet z domu a s puškou na rameni. Správce včas ustoupil za lípu. Jak Machovec zašel, sledoval jej opatrně, zpovzdálečí. Divil se, že vyšel brankou u stodol. Tudy také jeho děvče přiběhlo.

Na těch výzvědech dostal se správce až na sad; tu však musil zarazit a krýt se mohutným tělem staré jabloně. Dále nemohl. Šelť myslivec velmi ostražitě, každou chvilku se ohlížeje. Správce vystihl jenom to, že se dal vpravo lesnatým svahem dolů, směrem k židovskému hřbitovu. Tudy za hustého šera, za tmy pod stromy nemohl ho stopovat neslyšán a nezpozorován, byť sebeopatrněji se plížil. A také mu připadlo, že by to bylo snad zbytečno, že to jen noční myslivecká obchůzka. Ale že tak najednou, podruhé se rozběhl do lesa – a tudy – Kam tudy – O pytlácích teď ani slechu. Správce vrátil se znepokojen a nespokojen. Ráno pak zvěděl, že myslivec přišel do dvora hrubě pozdě, po půlnoci.

Za týden potom došel na kancelář přípis krajského úřadu, kterýž přípis správce Čermáka vzrušil. Obsahovalť seznam a popis pěti emisarů, kteří chodí obzvláště Hradeckým krajem, husitské knihy roznášejí, lid v nevěře utvrzují, tajné schůzky puntují v stodolách, na půdách, v mlejnech, ve kterých se i přijímá podobojí, a také svádějí lid, aby se stěhoval za hranice.

Jak to správce přečetl, nemohl se dočkat regenta; jen pan Lhotský vkročil, už mu horlivě, s tajenou škodolibostí oznamoval, co došlo. Regent, jejž takové přípisy hrubě netěšily, poněvadž byly pro starost, přečetl listinu a řekl mrzutě:

„U nás nic nebylo a není, my tu máme pokoj. Ale ohlásit se to musí.“

„Hned obešlu rychtáře.“

„Machovec to četl?“

„Ne, ten –“

„Ať si to také přečte. Chodí po lesích a v polích, ten by nejspíš mohl na takového ptáka uhodit.“

„Tak, tak,“ přisvědčoval správce, v duchu však se pošklíbl, ten že by ty ptáčky divně chytal.

Když Machovec přišel a vzal listinu do ruky, nespustil správce z něho očí. Myslivec však, mrknuv do papíru, pojednou se obrátil do okna, takže mu do tváře nebylo vidět. Četl, zvolna četl, pak položil listinu na stůl a řekl zamračen, ale klidně:

„Dobře; dám na ně pozor.“

A odešel. Správce za ním začernil, foukl z nadutých tváří a pomyslil si:

„Pěkný pozor, ty!“ –

Pozejtří přišli, jak nařízeno, rychtáři a nejstarší konšelé. Stáli v klenuté kanceláři před velkým krucifixem hrozně polychromovaným, visícím na zdi pod mladotovským znakem. Naslouchali, ti zkroušeně a v bázni, ti s tupou odevzdaností, správci Čermákovi, jenž stoje za černým stolem nejprve jim znovu četl s tváří zamračenou a přísnou, hlasem ostrým královský patent předloni vydaný „stran těch, jenž se opovažují v svých domích v městech, městečkách, ve vesnicích nebo taky v jiných na samotě ležících příbytkách kacířským učitelům zdržování a doupě dávati a je skrejvati, též kacířské soukromé a tajné conventicula neb shromáždění držeti neb také kacířské knihy vevláčeti a vydávati, též podobné respectu kacířských emissariorum neb vyslanců, podstranních a lesních kazatelův –“

To přečetl; sám pak tvrdě připomenul, že rychtáři jsou za to všecko obzvláště zodpovědní, že mají každého hned udat nebo jej zavřít, nejen ty cizí svůdce nebo toho, kdož by je fedroval, ale i takového poddaného, když by nebyl jistý, kdyby byl v podezření, že se snad chystá na outěk za hranice, to že musí rychtář zkazit bez prodlení, sic že trestán bude nejen žalářem a bitím, ale i na statku –

Pak opět vzal papír do ruky a četl popisy stíhaných emisarů.

Nejprve o Jakubu Mikuleckém, jenž si také jméno Krejčí dává a je poddaný z panství litomyšlského, okolo čtyřicíti let, řemesla svého švec, prostřední osoby, prsa že vypíná i hlavu, jako by sobě mnoho smejšlel, nos že má malý, prohnutý, oči modré, vlasy nedlouhé, kaštanové, kabát nosí žemlové barvy a pobělavou kamizolu a na hlavě čepičku po uši staženou žitavskou a přes ni klobouk a tabák že s sebou má, že šňupá a kouří.

Tu přestal správce číst a vykřikl z ošklivosti k tabáku: „Prase!“ a uplivl se. Pak četl dále:

„Druhý: Martin Cihlář, poběhlý z Chvaletic, prostřední postavy, nosí uherské šaty, chodí s plátynky mlynářskými po Labi a všude po potocích a kde je voda. Chodí do Žitavy, odtud knihy přináší.

Třetí: Jiří Vostrý z Hlavňova, na panství polickém, osoby nevelké, suchý, má dlouhé černé vlasy a na pravém oku červenou bradavici, nosí zelený kabát s knoflíky a na zádech pytel z černého telete. Když se sejde s nějakým známým, říká: Ale, ale, děťátko, vítám vás.“

Tu správce naráz přestal a zamračiv se blýskl zlostně po rychtářích, proč sebou vrtí, co podbřežský huhlá sousedovi do ucha, a zahřměl:

„Co je!“

„Prosím poníženě,“ hlásil podbřežský rychtář, „tohohle, jak ráčili teď číst, jsem viděl.“

„Koho!“

„Toho v tom zeleným kabátě, s tou bradavicí na voku a černý tele na zádech.“

Správce vykročil rychle od stolu a žasna ptal se dychtivě, kdeže ho viděl.

„Tady v Dlouhého mlýně.“

Mínil mlýn samotu v dolině pod vesnicí Dobrým, asi malou hodinku od Podbřeží. Správce, listinu v ruce, zrovna skočil k sedlákovi a v náhlé radostné dychtivosti jal se ho vyslýchat, kdy to bylo, který den, kterou dobu denní a jak. Ale tu byl suk. Rychtář nemohl hned naurčito udat. Vypravoval, že byl v Dlouhého mlýně podívat se na mlynářovu kobylu, že ji chtěl vyhandlovat, jak docházel do mlýna, že odtud vykročil cizí člověk, nějaký vandrovní, zrovna takovýhle, jak tu napsáno, bradavici na oku, zelený kabát, černé tele na zádech, že si ho dobře všiml a že se i ptal, kdo to, a mlynář povídá, že ňáký hodinářský.

Rychtář musil vzpomínat, jak správce naléhal; i počítal, počítal, až najisto vypočítal, který den to bylo. Správce si to hned zapsal, a ne klidně; na Machovce myslil. Kmitl se mu hned, jak se rychtář ozval, že viděl toho tady vypsaného. Pak četl dál, a to již roztržitěji, popisy posledních dvou „svůdců“ a zeptal se, viděl-li někdo některého z nich. Nikdo se však nepřihlásil.

Když rychtáři odešli, uvažoval správce, co bylo toho dne, kdy rychtář zahlédl v Dlouhého mlýně toho „hodinářského“. Chodě sem tam kanceláří, rozpomínal se, počítal, až pojednou stanul, tváře vzedmul, odfoukl z nich, rukou mávl a bezděky nahlas zavolal: „Tak to je!“ To se dopočítal, že téhož dne přišel Machovec pozdě odpoledne z lesa a že pak večer, mimo obyčej, si vyšel a zamířil svahem dolů směrem k židovskému hřbitovu, tedy v tu stranu Dlouhého mlýna.

„Hade jedna!“ zasoptil v duchu správce a pohrozil zaťatou pěstí.