Temno

Za kalného listopadového odpoledne pracoval Machovec, někdy myslivec, teď zahradník, ve velké zahradě na předměstí Žitavy města. Znenadání přišel k němu cizí muž, vysoký, hubený, kterého ochotně uvítal, když cizinec se ohlásil, že je z Prahy, Fiala soustružník, přítel nebožtíka deklamátora Svobody.

„Podle jména tě znám,“ pravil Machovec, „bratr Svoboda tě jmenoval, když jsem byl u něho v Praze, a taky dcery myslivce Svobody kopidlanského mně vypravovaly, žes jim zachránil Kralickou, kterou si bratr deklamátor u tebe schoval.“

„Kde jsou myslivcovy děti?“

„Utekli z Čech, všichni, tři synové, myslivci, a dvě jejich sestry, jsou dosud pohromadě, tady za Žitavou ve vsi. A ty –“

„Taky jsem se přistěhoval, včera; chci si s pomocí boží v městě zavést řemeslo. Bude mně doufám líp. Přestanou strachy; každou chvíli jsem čekal, že mne odvedou, že pro mne přijdou.“

„Chytili někoho v tom shromáždění?“

„Dva; hospodského, toho teď pustili, a bratra Sekeru. Ale žádný z nich nic nevyzradil, nikoho nejmenoval; ale člověk přec nebyl jistý. A ty přetvářky ustavičné –“

„Tak, bratře, ty a nepokojné svědomí; ale tady se utiší. Mně se také ulehčilo, mám pokoj mysli.“

„Co bratr Vostrý –“

„Ten je zase v Čechách, v Hradecku. Tam je mnoho bratří, tam se to dá držet, a on nepoleví, do smrti bude navštěvovat ukryté semeno a outěchu roznášet.“

„A tvůj syn?“

„Tomu se poštěstilo. Dostal se na sousední panství do myslivecké služby. Nejvíc mu pomohlo, že pěkně troubí na valdhornu.“

„A dcera?“

„Dcera?“ Machovec stáhl obočí. „Je se mnou tady. Ale pojď do stavení, chleba si ukrojit.“ Když docházeli k nevelkému dřevěnému domku v koutě zahrady pod košatou, vysokou hruškou, teď už skoro bez listí, stála Helenka venku a dívala se přes plot, jako by někoho vyhlížela.

„Tamhle je má dcera,“ ukázal Machovec. „Ani neslyší, že přicházíme. To se někdy tak zamyslí, zadívá v tuhle stranu,“ dodal zasmušile.

„Na polední,“ doplnil Fiala.

„Uhodls. Kde jsou Čechy.“

„Praha.“

Machovec hlavou přisvědčil a s povzdechem opakoval: „Praha. Ty tedy víš –“

„Ještě nezapomněla.“

„Sic ani nepovzdechne, je pravá ve víře, opravdu, ale na Prahu myslím nezapomněla. Helenko!“

Rychle se obrátila a šla k nim, vážná, a vážnou zůstala, i když uslyšela, že příchozí je krajan, bratr; ale když Machovec řekl, že Fiala přichází z Prahy, že je přítel nebožtíka bratra deklamátora, nějak jí překmitlo v očích.

„Důvěřoval mně,“ dodal Fiala ne bez úmyslu.

Vešli do stavení; Helenka uctila hosta.

Když za chvíli přišel pomocník s nějakým dotazem, Machovec vyšel ven, aby ukázal, co dělat. Jen vykročil, obrátila se Helenka k Fialovi, jako by mu chtěla něco říci. Ale neřekla. Než on uhodl. Přistoupil k ní.

„Nebožtík bratr deklamátor mně vypravoval, všecko mně pověděl, a dřív už mně uložil, abych tě nespouštěl z očí.“

„Tedy víte,“ řekla Helenka tiše a sklopila oči. „A víte-li také o něm, kde je, co –“

„Mladý Březina, vím. Je v seminarium, bude knězem.“

„Jezuitou?“

„To ne, světským knězem.“

Nic neřekla, ani nepovzdechla, pobledla však, obrátila se. A Fiala si pomyslil:

„Ba, nezapomněla.“

Vtom se vrátil Machovec.