Temno

Jiřík po tomto večeru nevídal Helenku častěji nežli jindy, aniž mohl s ní déle pohovořiti. Ale krátké jejich rozmluvy, někdy chvatné, byly srdečnější, slovo, pohledy prohřáty kouzlem blažícího srozumění. Než tyto jako kradené okamžiky Jiříkovi už nestačily, zvláště když se mu zdálo, že Helenka je teď ouzkostlivější a opatrnější. Nejednou se o tom zamyslil, jak by bylo možná s ní sejít se; to býval jeho sen a toho snu místo vždycky pod košatým krytem starého dubu, jenž mu byl teď ještě milejší nežli předtím. A začal už i čas počítat, že nastal srpen, že již tu asi dlouho s panímámou nebudou, a pak až se vrátí do města, co Helenka, půjde-li zase k babičce –

Bodlo jej, když se pantáta poprvé zmínil o stěhování. To seděli venku před lusthauzem, P. Daniel s nimi. Helenka byla ve stavení. Také paní Březinová nerada slyšela o návratu a hned žádala, aby tu směli zůstat alespoň do konce měsíce. P. Daniel pochvaloval vinici, že jim dobře posloužila, na Prahu však že by neměli zapomínat, ne tak na město, ale na boží kostel, že již dávno nebyli na službách božích. A Březina hned navrhl: „Mohli byste si do Prahy zajet, jste již na to silni, a pak se zase vrátit. A vida!“ zvolal a luskl prsty, „pozejtří máme svátek, Nanebevstoupení Panny Marie, a naše kongregací má měsíční slavnost!“

Byl horlivým sodálem a toho času hodnostou, jedním ze dvanácti kurátorů „veleslavné české kongregací pod titulem Vítězslavného nanebevzetí Panny Marie“. P. Daniel, na čtyřicet let sodál tohoto bratrstva, živě pochválil ten návrh, tak, tak, to že by mohli a měli, poděkovat pánubohu za své uzdravení, a paní stará nejenom to, anobrž že by měla teď přistoupit k této veleslavné kongregací, bezmála sto let už trvající.

„A česká od prvopočátku, a slavná. Nejvzácnější jména jsou zapsána v mariánském jejím albumu, sám císař a král Ferdinand III. slavné paměti se do něho podepsal, a co biskupů, prelátů a kanovníků, a nejpřednější kavalíři, Lobkovicové, Kolovratové, Šternberkové bývali rektory bratrstva, tak jako je teď hrabě Vrbna. A jaké milosti poskytuje naše kongregací, jaká privilegia má a její oltář!“

„Tolik odpustků,“ přisvědčil kurátor Březina, „čtyřikrát do roka plnomocné odpustky sedmi let a tolika kvadragen; to málokterá kongregací, a –“

„A to druhé breve papežské,“ nadšeně vpadl P. Daniel, „když by u oltáře bratrstva byla sloužena mše svatá za duši kteréhokoliv zemřelého bratra neb sestry v den Dušiček, že duše ta mocí odpustků z očistcových muk bude vysvobozena. Takové breve, takovou milost má naše bratrstvo. A jak vždycky utvrzovalo svatou katolickou víru! A pomáhalo na její velké a slavné stavbě v Čechách, hned jak byly grunty k ní založeny po té slavné bitvě na Bílé hoře, jistě víc nežli jiná bratrstva, a jak rozšiřovala a rozšiřuje úctu k Panence Marii. Ta teď oroduje za Čechy, když se k ní navrátili, teď jí jsou milí nábožní Čechové, její přímluvou bude ta slavná stavba dokonána a Čechy budou, jako byly za císaře Karla IV. slavné paměti, pia terra, svatá země. A tak, milá paní,“ obracel se k paní Březinové, „přistoupíte, jistě, sám vás ohlásím jako postulantku, nu a, to se ví, beze všeho a brzo budete přijata za kandidátku a pak za sestru. Tak tedy –“

Paní Březinová ochotně přisvědčila, že již na to také myslila.

„Tak pozejtří půjdete na pobožnost bratrstva ještě jako host, a tady Jiříček také, to se ví. A, a, co mi napadá, to děvče, Helenu, to, prosím vás, mohli byste vzít s sebou.“

Jiřík, jenž tiše naslouchal, sebou hnul, Březina neutajil svého překvapení. „To děvče?“ zvolal.

„Tak, tak, to děvče, a povím, proč to žádám. Vzpomeňte si, jakého je původu. A pobožnost bratrstva v Betlémské kapli! O té kapli jistě slýchala od tatíka husity, o kapli, o Husovi, tak ať ji teď vidí očištěnou, ať je oučastna pravé křesťanské pobožnosti. Taková pobožnost oučinkuje, srdce dojímá a taky utvrzuje ve víře. A povznese se jí mysl k vítězné Panně Marii.“

„O Helence už nepochybuju,“ tvrdila paní Březinová.

„Také bych řekl,“ přisvědčil Březina, „ale když velebný pán míní, ať jde taky, ať se podívá.“

Jiřík rád slyšel to rozhodnutí.

Nazejtří odpoledne měl opět návštěvu. Hubátius přišel. Když mu oznámil, že zejtra přijedou do Prahy, zažertoval jurista, nenavštíví-li také pana deklamátora, a hned vzpomněl, deklamátor že měl hosta, to že bylo, bratra myslivce někde z Kopidlna, to že byla podoba, i v tom, že přišel s balíkem pod paždí, jako by knihy nesl.

„Já se o tom deklamátorovi špásem zmínil, ale nepřijal to, ne, a zamračil se a rukou třepal, jako by o tom nechtěl ani slyšet. Tak kdopak ví, co –“

Nazejtří ráno byl svátek Nanebevzetí Panny Marie; v lusthauze neobyčejný ruch. Chystali se do Prahy. Jiřík, vycházeje ven, zahlédl Helenku kmitnout se podloubím a dál kolem jeho stavení. Zastal ji za rohem hledící nehnutě na starý dub opodál, výše, vyzářený sluncem krásného srpnového rána. Ani stéblo trávy u vyvstálých, křivolakých jeho kořenů se nezachvělo, list v koruně se nehnul, po obrovitém, rozbrázděném kmeni, na němž pruh žluté plísně vysvítil jasněji, nepřelétl stín.

Jiřík, tlumě krok travou již ztlumený, stanul nepozorovaně vedle Helenky, a hledě s ní k dubu, řekl s úsměvem: „To je starý přítel.“

Usmála se rozpačitě, a že se šla podívat, není-li tu Tomáš. A vtom oba najednou užasli. Rozložitá, tichá koruna starého dubu se pojednou pohnula, ač ani vánek nezavanul, ve kmeni dole strašně zapraskalo, vršek se zatřásl a náhle, rázem se klonil napravo a klonila se koruna všecka, jak se také kmen rázem nahnul. A vtom už ohromný koš rychleji se klonil, padal, letěl k zemi; v povětří zašumělo, země zaduněla, žuchlo to ohromnou ranou obrovského tělesa, snětě a snítky praskaly, lámaly se, prudce sebou zmítaly a třásly se, listí pršelo i lítalo, z kmene se zaprášilo.

Jak dub klesal, jak ohromná jeho koruna do té chvíle vysoko, ve velebném klidu rozložená se mihla v hlomozném zašumění a praskotu, Helenka vykřikla a uskočila. S ní uskočil Jiřík. Ale jak dub dopadl, stanuli, úžasem oba jako němí. Vtom přichvátala stará kuchařka s čeledínem, za nimi pospíchala paní Březinová. Zaslechliť, jak tuto stranu zaduněla temná rána. A zas už ticho. Obr ležel bez hnutí, ne podťat, ne vichrem vyvrácen, ale věkem přemožen, poražen. Rozbouřená jeho koruna se ztišila, mohutné, svalnaté jeho největší větve zaryly se do země nebo tiše trčely; ve spoustě jejich snětí a snítek nepohnul se již ani list.

Užaslí, ulekaní stáli nad padlým a litovali ho. Jiřík mlčky přistoupil k svému miláčkovi, pod nímž rozdrcena ležela jeho lavička, a prohlížel kmen všechen trouchnivý. Co chvílí pod ním strávil, a ten večer při měsíčku, když se tu setkal s Helenkou! Zaslechl, že stará kuchařka povzdechla: „Tak zčistajasna, jako když se člověk skácí. A bože, kdyby tak byl někdo pod ním seděl!“ Ohlédl se; odcházeli, Helenka poslední za nimi. Rychle jí došel a zastavil ji. Byla vážná, zasmušilá.

„Toho stromu je mi líto!“ povzdychl.

„A je to zlé znamení!“

„Komu?“

„Tak mne to obešlo.“