Temno

Večer posledního dne toho roku 1727 bylo u Březinů po všem prostorném domě velmi živo, zvláště dole v hospodské klenuté jizbě, kdež pod oblakem kouře z dýmek zvučely do šumu a hlučného hovoru struny Žufničkovy loutny a jeho nevalný tenor, ale také klení divokého ševce Kocourka. Florián Mariánek zkazil mu veselý večer nejnovější svou zprávou, s kterou přišel, že dnes odpoledne, před večerem pustili z vězení žida Frešla, toho rouhače, který potupil sochu sv. Jana Nepomuckého. Od jara seděl, přes tu chvíli ho vyslýchali, a jak ostře, několikrát jej mučili, ale nezmohli ho, aby se přiznal.

Zapíral v kanceláři, zapíral na mučení, a tak ho dnes pustili. Bylo to jisté, Mariánek to viděl, byl při tom, když Frešla z radnice vyhnali; a vypravoval a líčil celé hospodě, jak ten Frešl utíkal. Do toho líčení zlostné výkřiky a klení Jiřího Kocourka, jenž chtěl toho Frešla zaživa upálit.

Tak dole. Nahoře v patře shon a ruch slavné večeře, kterou pan starý po starém zvyku vystrojil. Tabule byla ve velkém pokoji, kdež se vznášel Jiříkův velký betlém.

Mezi hosty byl také Hubátius. Omeškal se, přišel, když se večeře již začínala. Musil ihned usednout, a to vedle paní obrstvachtmistrové Zuzany Richtrové. Pan starý to tak schválně zařídil, aby „výmluvná“ paní měla vedle sebe také „výmluvného“, jenž by záplavu její řeči, hlavně o jejím nebožtíku Kristiánovi, dovedl obratně zarážet a odvádět. Tím se stalo, že Hubátius nemohl s Jiříkem, jenž seděl opodál, hned když přišel, promluvit. A později také ne. Mělť se co bránit paní obrstvachtmistrové, útoku jejích otázek; z těch ihned zatáčela hovor a Hubátius tušil najisto, teď že přijde její nebožtík Kristián, „von Pik‘ auf“, vojna atd. Než vtom náhle zarazila a pohlédla ke dveřím tak jako všichni hosté. Zpěv mužských i chlapeckých hlasů se ozval za dveřmi:

To chasa sladovnická začala koledu; již se hrnula, zpívajíc, svátečně oděná, většinou v zelených kamizolách, v holínkových botách, do velkého pokoje, kdež se u dveří do půlkola postavila. V čele podstarší s ferulí v ruce, hvozda s pytlem, za ním dva vodáci, jeden s kropidlem, druhý s miskou, na níž na řeřavém uhlí vonně dýmalo kadidlo, mládek, jenž si rozpačitě přihlazoval vlasy; sladomel vedle něho s lopatkou v ruce zapomínal zpívat, jak si zvědavě prohlížel bohatě vypravený stůl, pány v parukách a paní vystrojené. Zato plněji tři chlapci, z nichž jeden držel koště v rukou, vyrazili jasnými svými hlasy do sboru hlubokých, vysmolených:

Pan starý spokojeně pokyvuje hlavou, naslouchal, jiní vstávali; Hubátius opustil svou sousedku docela, a postaviv se k chase, přidal se, nemoha se udržet, k ní svým hlubokým hlasem a zpíval s ní:

Jak se ozvalo „A ty, chlapečku, zametej“, což Hubátius s líčenou vážností vyrazil silněji, sáhl pan starý pod ubrousek a hodil směrem ke zpěvákům tři lesklé, tvrdé tolary. V ten okamžik roztáhl hvozda pytel, nastavil jej, tolarů však nezachytil; crnčíce dopadly na podlahu. Ale vtom už hoch s koštětem vyskočil ze skupiny zpěváků a přimetl peníze do pytle. Koleda dozněla, podstarší postoupil, poděkoval za dar, podal ruku panu starému i paní staré, přál jim a pak všem pánům hostům šťastného nového roku. Poklonil se a poklonili se všichni a odešli.

Oblak dýmu, ostrá vůně kadidlová rozvanuly, zato nálada všech se rozjařila. Hubátius se smál, že mu utekli s tolary; užil obecného uvolnění, které u tabule nastalo, a přistoupil k Jiřímu. Zeptal se ho, proč už celý týden u něho nebyl, a zval jej, aby přišel zítra na Nový rok, že si zahrají, to že pak budou celý rok hráti.

„Co pan deklamátor, přijde?“ ptal se Jiří. „Abysme měli také celý rok auditorium.“

„Snad. Ani jsem s ním dnes nemluvil. Ale teď večer viděl jsem ho s balíčkem. A ne u nás v domě, v Týnské ulici. Když jsem šel teď sem k vám, zahlédl jsem ho. Něco nesl v šátku.“

„Knihy.“

„Snad, ale spíš to vypadalo jako nějaká škatule nebo jen jedna kniha. Pozdravil jsem ho, ale jako by neslyšel; neohlédl se a pospíchal dál.“

„A nezastavil jste ho?“

„Ne, pospíchal jsem.“

„A jakoby škatuli –“

„Takového něco.“

„Kam šel –“

„Nevím, v tom spěchu jsem se ani neohlédl.“

„Herr Hubátius, pane Hubátius,“ hlásila se paní obrstvachtmistrová, nemohouc se dočkati svého souseda. Hubátius musil na své místo. Odcházeje připomenul Jiřímu, tak aby zítra přišel, a dodal:

„Uvidíme, přijde-li auditorium.“

Usedl vedle své sousedky a hned zase byl ve svých „humorech“. Jiřímu však nešel deklamátor Svoboda z mysli; zvláště to jej zajímalo, že nesl něco jako škatuli. Hned jak se Hubátius o tom zmínil, živě se Jiřímu namanulo v mysli, jak jednou předloni, když začal k němu chodit, zastal deklamátora v černé čepičce klečícího u rozevřené almary a dole na jejím dnu že bylo vidět podlouhlou skřínku tmavě okutou, že deklamátor ihned zavřel almaru a že jej hned zavedl ke stolu. Tenkráte mu ta skřínka nebyla ani tak divna jako to, že předtím jednou, když Jiří neslyšán vstoupil a zastal deklamátora s knížkou v ruce, že deklamátor tu knížku chvatně sklapl a chvatně ji strčil mezi papíry a jiné knihy na stole, že ji víc nevytáhl a slovem se o ní nezmínil ani tenkrát, ani pak, ač tak rád o svých knihách rozkládal. Takové tajení tenkrát a teď zas to přenášení, a večer –

Jiří zamyšlen hrubě nedbal, že se kolem všichni rozesmáli Hubátiovi, když uťal paní obrstvachtmistrové chlubnou řeč, jaké měli na vojně koně, Kristián že byl krásných koní milovník, že měl takového bělouše grošovatého, toho že mu záviděli a generál Heister že mu za něj dával plnou přehršli dukátů, a nebožtík Kristián že ne a ne –

A do toho Hubátius, že taky měl koně, že koupil koně arabáka a za toho že pak dostal. A vypravoval, že býval o vagacích u svého strýce v Želetavě, jaké měl hospodářství, a jednou že strýc potřeboval koně a chtěl do Telče na trh, ale ten den před cestou že si nějak obrazil nohu, že nemohl se vydat na cestu.

„A tak jsem jel já.“ S humorem líčil Hubátius svou cestu na trh, své jednání s koňskými handlíři, jak si plácli „dej pánbůh štěstí“ a litkup pili, jak nenyčky si sedl na šimla, šiml že to byl, ale ne grošovatý, nýbrž celý bílý, trochu umazaný a chundelaté rousy na nohách, nu arabák, a tak že přijel, bez sedla ovšem, na tom koníku před faru a vtom strýc farář že se vybelhal ven a spráskl ruce a „Jezusmarja, Franc, cos to koupil, vždyť to není kůň, to je koza, má nohy jako koza, a hlavu! A uši na nic, tohle do kočárku? Hned se mně otoč a jeď mi z očí!“ Tu se obrátil Hubátius k paní obrstvachtmistrové a s líčenou vážností, nedbaje smíchu kolem, dodal: „Tak jsem za šimla dostal. A byl to koníček, arabák, jak povídám, jel jsem na něm jako generál.“

Paní obrstvachtmistrová všecka zardělá mu pohrozila:

„Ne generál, ale generální šelma, pane Hubátius, generální šelma!“

Pozdě odpoledne toho posledního dne v roce navštívil P. Mateřovský „hradecký“ svého strýce „starého knížete“ v jeho bytě v uličce proti Klementinu. Stařec se poslední dobou změnil. P. Mateřovský pozoroval, že to je od počátku podzima, kdy mu zabránil vycházet na jeho oblíbené toulky. Nechtěl, aby strýc byl pro posměšek, a pak také proto, že hovoříval tak divné věci o mocných pánech, jako o místodržících a také o Vídni. A nelíbilo se mu, že strýc, jak jen mohl, zapadl do vinic.

Nemohl ho mít v žádném domnění, ale nezapomínal, že strýc se narodil v evangelické víře, že s otcem husitou žil léta ve vyhnanství a že teprve pak, když se vrátili do Čech, přestoupili na katolickou víru. Proto se v nedůvěřivé mysli P. Mateřovského hnulo i v tom podezření a pátral, nemívá-li strýc, třebaže pošetilý, také nějaké hovory o víře. Ničeho však se nedoslechl. Než proto přece nedal mu vycházeti a proto starý Matěj nesměl mu vydati šaty na ulici a proto on sám vzal strýci klíč od truhly a skříně.

Od této chvíle se „starý kníže“ změnil. Rozhněval se na synovce; ale hněv ten zůstal potajemný, doutnal. P. Mateřovský však jej cítil. Strýc stále zasmušilý nemluvil a jen někdy, když byl sám, hodil nějaké ostré slovo, ale také si i zazpíval, jak Matěj oznámil. Podezíravý synovec zatoužil zvědět, co zpívá, jaké písně. Matěj nic z toho neznal a také si nezapamatoval, jak mu P. Mateřovský uložil. Neměl sluchu, neměl paměti na zpěv. P. Mateřovský pak slevil a žádal, aby si zachytil jenom začátek té písně, třeba jen začátek.

Matěj čekal, Číhal, až starý pán opět začne, poslouchal, napínal sluch, nezachytil však ani noty, ani slova. Pak se odvážil i na starého zpěváka. Myslil, že jde na něj zchytra, když mu lichotně nadhodil, že ta píseň, kterou tuhle zpíval, je tuze pěkná, on že jí nezná, nikdá že jí neslyšel, která to asi byla. Jen dořekl, už se starý pán vzpřímil, zvysoka se na něj podíval a zostra jej odbyl:

„Kníže nezpívá!“

A pak nezpíval, přestal. Matěj to oznámil P. Mateřovskému (o své chytrosti, a jak pochodil, pomlčel) a také to, že starý pán nejen nezpívá, ale že si také na vycházku ani nevzpomene, že nežádá ani pláště, ani klíče, nýbrž že většinou sedí v křesle a mlčí. Bylo tak; zasmušilé to mlčení jeho stalo se posupným, kdykoliv vstoupil některý z jeho synovců jezovitů, jmenovitě když přišel „hradecký“. Ten se po Matějově zprávě přestal doptávat, zpívá-li strýc o samotě, zvláště když také pozoroval, že poslední dobou očividně schází. Proto se teď častěji u něho zastavil.

Když toho pozdního odpoledne na Silvestra vstoupil do předního pokojíku strýcova bytu, zastavil jej starý Matěj, nějak ulekaný.

„Velebný pane, už jsem chtěl pro vás do koleje.“

„Co je –“

„Myslím, že ne dobře. Urozený pán – já nevím, já nevím, nic nejí, nic nechce, nic neodpovídá, když se zeptám –“

„Leží?“

„Neleží, sedí, tiše sedí, dopoledne podřimoval, teď ne, teď se dívá před sebe, tak – tak nějak, jako u vidění, a ničeho si nevšimne, nic nedbá, co kolem. Už se ho ani neptám, jen se chodím na něj dívat, prve jako by mluvil pro sebe –“

„Co,“ ptal se páter kvapně.

„Račte odpustit, takové spletené věci. Račte mu to přehovět, je to samá fantas –“ Matěj náhle sebou škubl a naslouchal. Ale také P. Mateřovský zaslechl strýcův hlas; nezůstal však jako Matěj, nýbrž ihned vstoupil do pokoje; tam se už stmívalo soumrakem. Křeslo, v němž starý Mateřovský seděl, bylo vysokým svých lenochem obráceno ke dveřím, takže od nich „starého knížete“ nebylo vidět. Ale P. Mateřovský u nich ostal. Nachýliv hlavu na stranu, naslouchal tichému zpěvu třesoucího se, stařeckého hlasu.

P. Mateřovský sebou škubl, hned jak uslyšel začátek, a náhle zrudl. Znal tu starou husitskou píseň, teď zakázanou a pronásledovanou, kterou tajní evangelíci „husité“ zpívali ve svých shromážděních na poctu M. Jana Husa. Ustrnulý okamžik naslouchal, ale pak prudce vykročil ke křeslu.

„Co to zpíváte!“ obořil se.

„Starý kníže“ v polosvitu okna, proti němuž seděl, obrátil kalné oči po hlase, ale jinak se ani nehnul. Jeho pohled tkvěl na krevnaté, zarudlé tváři synovcově netečně, a ne bázlivě jako jindy. Otázky jako by neslyšel nebo nedbal; neodpověděl. Pak odvrátil oči, zahleděl se do prázdna a začal zase tichým, chvějícím se hlasem zpívat:

„Mlčte!“ rozkřikl se P. Mateřovský a chytil starce za rameno.

„Starý kníže“ umlkl, obrátil se po synovci. Teď teprve jako by jej poznal. Neschoulil se však ustrašeně, nýbrž škubl sebou, vytrhl se mu, levou opřel se o opěradlo chtěje vstát, zahrozil pravicí a ztěžka oddechuje zasípěl hněvivě: „Praktikante, praktikante jezovitský – jdi – jdi! –“ To bylo poslední starcovo vzplanutí. Jen to „jdi“ plné záští a odporu vyrazil, upadl do křesla; hrozící pravice sklesla a visela bez vlády přes opěradlo. Ležel zsinalý, s očima vyjevenýma, s ústy otevřenými.

Matěj všechen polekaný přiskočil, nevěda jak pomoci; a bál se také P. Mateřovského. Ten mu poručil, aby přinesl vodu a ocet. Natírali starci spánky, čelo a odnesli jej na lože. Zas už mlčel, ani nehlesl a synovce jako by neznal nebo neviděl. Ten poručil Matějovi, ať nemocného bedlivě opatruje, ať také vše přichystá, že sem přijde kněz s pánembohem, on, Mateřovský, že jde a sem jej pošle.

„Je zle, velebný pane,“ šeptal starý sluha vyprovázeje jezuitu.

„Zle, viděls, a fantas zlá.“

Matěj byl by se rád optal, jaká to píseň, to že je ta, kterou také on, Matěj, slýchal, jistě ta, že ji poznal, ale pamatovat že si jí nemohl; když se však velebný pán pro ni tak popudil, neopovážil se.

P. Mateřovský nedbaje ruchu a shonu na ulici, lidí hrnoucích se do osvětlených kostelů nebo z nich vycházejících, spěchal do nedaleké koleje a tam rovnou k bratrovi. Vzrušen pověděl mu, co viděl, co slyšel, že strýc zpíval kacířskou.

„To je pošetilost, pomatená mysl,“ konejšil bratr.

„Ne, to je hereze, utajené a tajené kacířství. Vzpomeň si, v čem se strýc narodil, že strávil mladá léta v kacířské víře, jaký tuhý husita byl nebožtík jeho otec; ten jistě ostal tím, čím byl, i když se na katolickou víru obrátil. Ten to bludařství dobře, hluboko vštípil svému synu. Je to pomatená mysl, pravda, ale teď zjevuje a prozrazuje smýšlení. To před smrtí bývá. Vzpomeň si, že papež Řehoř, když umíral, začal se modlit německy, v mateřské své řeči. A tady zas první víra se projevila; to, co strýc jistě tajil, teď to je vidět. A ty vycházky, vinice, kdožpak ví – Ale už nás nebude dlouho lekat a starosti nám nahánět. Dlouho nevydrží; jdu pro kněze.“

„Půjdu k němu.“

„Jdi.“

„A co Matěj, slyšel také tu písničku?“

„Slyšel, ale nezná jí, nic neví; řekl jsem, že to je fantas.“

P. Mateřovský, „pražský“, šel k strýci; vrátil se asi za hodinu, ne do svého bytu, ale k bratrovi. Oznámil mu, že strýc umřel.

„Byl tam s pánembohem?“

„Byl, ale přišel pozdě.“

„Tak nebyl zaopatřen!“

„Ne, právě skonal, když kněz vstoupil. Mne strýc už nepoznal. Ležel s přivřenýma očma. Jen oddechoval, a bez bolestí. Zhasínal. Skonal jako když usne.“

„Skonal nezaopatřen, nesmířen,“ P. Mateřovský „hradecký“ řekl to tvrdě, „skonal v herezi. Ta měla hluboké kořeny.“