Temno

Tomáš s Helenkou byli tou chvílí zase v myslivně. Ale jak se tam vrátili! Po výslechu nepustili jich z kanceláře, aby volně odešli domů. Správce jim dal průvod, dráb je vedl. U ratejny, u stodoly, pod lipami u nádržky vody stála čeládka a dívala se v bezohledné, lačné zvědavosti na myslivcovy děti jako na chycené zločince. Ten onen, ta ona na ně i pokřikli, posměškem hodili. Helenku polilo horko, zamžívalo se jí před očima; viděla lidi, ale nerozeznala nikoho. Pod zámeckými okny sklopila oči. Dívá-li se slečna, připadlo jí, vidí-li ji takto, s drábem – Tomáš rozhořčen správcovým jednáním, pln odporu i vzdoru kráčel vztyčen, ani se neohlédnuv.

Pak všechno přestalo, pokřiky zmlkly, ticho kolem. Vešli do myslivny. Dráb zůstal na schůdkách u domových dveří, jež ihned zavřel, jak vkročili do síně, a odešel. Zvuk rachotícího klíče jim připomenul, co teď jsou. Helenka ulekaně vzhlédla k Tomášovi; ten skočil ke dveřím, chytil kliku, chtěje otevřít Zalomcoval jí, až zrudl, ale marně.

„Tak jsme zavřeni! Abysme jim neutekli!“ zvolal zlostně i s úsměškem. Ale ten zmizel, jak překročili práh, když se rozhlédli pustou, prázdnou jizbou. Postele a všechen nábytek odstrčeny ze svých míst, z truhly, z almary vše vyházeno. Pohled na zásuvku ze stolu, dosud povytaženou, a na osudnou skrejš zející dojal nejbolestněji. Helence se zakalily oči.

„Že nás nevzal s sebou!“ povzdechla smutně i s výčitkou.

„Ba, měl, ale nemoh. On sám se dostane za hranice, ale tři najednou bysme těžko utíkali. Chytli by nás cestou, na to pantáta jistě myslil.“

„Ale nepodaří-li se mu, chytnou-li ho –“

„Nechytnou, je daleko napřed, o celé půldne. To moh už na jisté místo doběhnout, třeba do Mezřiče, a tam se zatím schovat.“

„Kdyby se u babičky stavil! A myslíš, Tomáši, že pro nás přijde?“

„Přijde, vzpomeň si, co řekl, když odcházel, když –“

Hlasy a hluk v nádvoří. Tomáš přiskočil k oknu; sehnuv se vyhlížel a hlásil, že jezovité odjíždějí, správce že je vyprovází, pan regent že stojí na schodech a slečna že je u okna.

Pojednou přeběhl jizbu, naproti k zadnímu oknu, hledícímu ven do polí na cestu ze dvora a zámku.

„Až za bránu je vyprovází, správce, ten – Jak se klaní! A naše knihy!“

Helenka přistoupila chvatně k oknu.

„Vidíš,“ ukazoval Tomáš, „ten student má je v pytli u sedla.“

„Kdyby to pantáta viděl!“

„Hned bych do těch černých střelil! Budou je pálit, spálí je, bibli a všecky!“ –

Šafářka vešla s jídlem a s vodou. Bylo jim divno, že ona to přináší. Tomáš se optal po Veruně, jejich staré děvečce, kterou prve, když je vyváděli z kanceláře, zahlédli všecku polekanou čekající u kancelářských dveří. Šafářka, jež se na ně zpytavě i nevlídně podívala, odbyla Tomáše zkrátka:

„Nesmí k vám. Pěkně jste jí nadrobili, staré osobě. Musila taky k výslechu, chudák, taky se dostala do ostudy jako vy. To si měl tatík rozmyslet. A tak vás tu nechat, v arestě. No, však oni vám ho přivedou, chytnou ho.“

„Honí ho?!“ zvolal Tomáš.

„Bodejť by ho nechali jen tak ulítnout.“ A jmenovala pacholky, kteří se jízdecky za ním pustili. Tomáš se chtěl ještě ptát, šafářka však se otočila a vyšla ven. Slyšeli, že zase zavírá na klíč domové dveře.

Zajatí teď jen na otce myslili, podaří-li se mu uniknout. Hovořili o tom, smutně se odmlčovali. Tomáš pak zatahoval odstavený nábytek na bývalá místa, Helenka uklízela rozházené šatstvo a prádlo. Přes tu chvíli ustávali, naslouchali nebo kradí se k oknu připlížili, tu Helenka, tu Tomáš, vyhlédnout do nádvoří, co se děje, nevedou-li jejich otce. To byla teď jejich trapná, mučivá starost.

Příšeří se rozcházelo z koutů světnice, houstlo pod stropem. Kovový svit lesního rohu na parozích mezi okny zhasl. V jizbě tíživé, trudné ticho. Z nádvoří zaléhal k nim ohlas posledního ruchu. A pojednou hlučné hlasy. Zahlédli jezdce. Jeden z pacholků se vrátil a všechen dvůr se sběhl.

„Vrátil se sám!“ vzkřikl Tomáš, „ó, už ho nedostanou!“ Ale vtom uskočil od okna, i Helenka. Titam od pacholka, jenž odváděl koně do stáje, hnali se k myslivně. „Jdou na nás!“ lekla se Helenka. „Tomáši!“ vykřikla a chytla bratra, jenž skočil k ručnicím. Venku začal někdo kopat do domových dveří a lál; pikartů jim dával a beranů a ostatní pod okny hned do toho surovým sborem.

„Pusť, Helenko!“ škubal sebou Tomáš. „Jestliže vypáčí dveře, střelím. Pusť!“

Ale vtom venku naráz ticho. Viděli, že se zlolajícný houfec rozchází.

„Někdo je rozehnal. Hele, Tomáši, pan regent –“ Poznali i v šeru jeho nevelkou, zavalitou postavu, stojící na stupni u zámeckých dveří. Něco volal; co, neslyšeli, jen viděli, že prudce mává pravou rukou.

Pak už nerušené ticho. Tomáš s Helenkou chvílemi vyhlíželi do nádvoří i na protější straně světnice na cestu v ovocném stromořadí. Všimli si, že mužský, kterého tam prve zahlédli dál pod stromem stojícího, je tam dosud. „To je správcova varta!“ prohodil Tomáš s úsměškem. Tak vyhlíželi a zase na lavici seděli a vzpomínali, kde otec asi je, jak bylo včera těmihle časy, jak četli, jak jim otec dával dobrou noc. – Pak se zahleděli přes dvůr na temný zámeček, na osvětlená okna panské jídelny. Jemnostslečna tam s panem regentem – Mluvili o nich, o tom, jak se jich pan regent přece ujal, ale že se zlobí. A slečna! A začali starostně uvažovat, jak se rozhodne a co pan regent –

Po jedenácté hodině uhodil do hlubokého ticha koňský dusot. Pacholek vjel na koni do nádvoří, a sám, sám; nikoho nevedl. Z kanceláře k němu vyběhl muž, patrně správce, jenž jistě do té chvíle nedočkavě čekal. Pacholek jen skočil s koně a již přijel druhý čeledín, poslední, a také nikdo s ním. Tomáš mávl bujně rukou.

„Pantáta jim ušel! A správce, vidíš ho, jak s nimi jedná! Haha – čekals, číhals, nemohls se dočkat. Ale zmehlo ti, kate!“ –

Když šafářka ráno přinesla snídaní, byla nerudnější nežli včera. O pacholcích se nezmínila ani slovem a jen se utrhla, když se jí Tomáš schválně na ně zeptal. Za chvíli poté, když odešla, zahlédla Helenka jemnostslečnu. Šla kolem jejich oken do zahrady. Když ji Helenka spatřila, lekla se. Rozčileně ji pozorovala a dychtivě i s bázní čekala, ohlédne-li se. Slečna však hlavou nepohnula, jako by tu myslivny ani nebylo. Sklíčenost, smutek i bázeň novou silou obešly Helenku.

I toho dne zůstávali vězni. Po druhé hodině odpoledne zahlédli, že naproti před zámeček přijel panský kočár krytý a že pak do něho vstoupila urozená slečna ve svátečních šatech a pan Lhotský ve sváteční paruce až po ramena kučeravé a v pláštíku. Jeli do Dobrušky na misionářské kázání. Pan Lhotský nic se již nevytáčel, když slečna Polexina ráno jej vyzvala, že odpoledne pojedou do města. Přisvědčil a dodal: „Teď musíme.“ Cítil, že po tom, co se včera událo, není vyhnutí, aby snad i na nich neostal nějaký stín.

Tomáš s Helenkou zůstali i nazejtří, ve středu, zavřeni. Toho dne se přesvědčili, že stará jemnostslečna na ně zanevřela tvrději než regent. Šla kolikráte kolem myslivny, ale ani jednou se neohlédla po jejich oknech. Zato přistihli pana Lhotského, že pokuřuje si podíval se rychle a plaše po myslivně, ale že ihned se obrátil, když je zahlédl u okna jako vězně za mřeží.

Červencový parný den se jim jenjen plížil. Bylo jim smutno v rodné světnici, jež se jim stala žalářem. Vzpomínali na otce, tížila je nejistota, co s nimi bude; a Tomášovi se stýskalo po lese. Byl jako lapený pták v nízké kleci. Nemohl se rozběhnout, vyletět.

Nazejtří, ve čtvrtek odpoledne, přišel pro ně dráb a provázel je přes dvůr. Zarazili se, když seznali, že je vede do kanceláře. Helence se ozvalo srdce, že snad je tam otec, že ho zatím chytili. Nebyl, jenom správce a písaře tam zastali. Správce seděl za černým stolem mračný a přísný. Když před ním stanuli, chvíli upíral na ně oči, pak nadul tváře, odfoukl a jako soudce zločincům oznamoval:

„Váš tatík se těžko prohřešil proti samospasitelné víře římské katolické a proti milostivé své vrchnosti. Vy jste sic všecko zapřeli, ale nevěříme vám, v podezření jste zůstali a zůstáváte. Tatík váš se sám odsoudil tím, že hanebně zběhl a utekl ze své poddanské povinnosti. Na jeho místo přijde jiný a vy se z myslivny vystěhujete. Ty –,“ obrátil se k Tomášovi, „odevzdáš flinty a všechno a půjdeš jako poddaný člověk do jiné práce. Ať šafáře ve všem poslechneš, ať si nemyslíš, že jseš ještě myslivec!“ Tomáš škubl rameny. Nadál se té rány, a přece jako by znenadání a rázem uhodila. Z myslivny pryč a nesmět už do lesa –

„A ty,“ ještě ostřeji uhodil správce, hledě na Helenku, „ty bys obzvláště zasloužila. Tys urozenou naši jemnostslečnu tak šidila, nestydatá. Ani nevíš, jakou milost ti prokazovala. Tak teď budeš mít, sloužit budeš, mezi děvky půjdeš!“

Helenka zbledla, hlavu pochýlila. A vtom nad ní ještě zahřmělo:

„Kliďte se!“

Jak vyšla ven, nevěděla. V ten okamžik, když vystoupila do nádvoří, spatřila pana Lhotského, an vycházeje ze zámečku, chtěl sestoupit po stupních dolů. Ale jako by ho někdo za rameno chytl, stanul na nejhořejším a nehýbal se. Tomáš se po něm obrátil, chtěje na něj promluvit. Než dráb jej strčil, křiče, cože se ohlíží, ať táhne.

Pan Lhotský maně zdvihl ruku, hodlaje zavolat, aby ho nechal. Než ruka mu ihned klesla a nevyrazil ani slova. Mlčel, ale také na chvíli zapomněl, kam chce jít. Stál a díval se za myslivcovými, až Helenku zavedli do ratejny a Tomáše do stodoly; vázali tu povřísla, jichž bylo potřeba na blízké žně. Díval se za ním a měl před očima jeho pohled, jeho pronikavou prosbu i výčitku. Myslil na něj, i když sestupoval, na něj, na všechen ten výjev, na myslivcovo děvče urostlé, jež musilo kráčet před drábem jako zlodějka. Vždycky tak způsobná a milá, však jim ty dny scházela, a teď tak zahanbená, pokořená. Ale tak nějak hrdinsky kráčela, neplakala – A ten hoch, Tomáš, ten mu bude teprve scházet, bystrý kluk, rozený myslivec. Tak nikdo nezatroubí na lesní roh jako on. Tak se to vždycky lesem mile rozlíhalo. Jaká teď bude bez něho a bez tatíka myslivost, jaké hony –

Pak to i vyslovil v zahradě před slečnou Polexinou, sedící v otevřeném lusthauzu ve stínu odkvetlé již kaliny a střemchy. Slečnina svěže zardělá tvář energického výrazu, v lehkém čepečku à la Fontange, se za jeho řeči tvrdě zasmušila. Stará slečna upírala na něj okamžik oči a pak řekla:

„Kdo tím vinen, pane strejče? My? Tatík kacíř a oni kacířstvím nakažení –“

„Nu pravda, pravda,“ přisvědčoval staroch, „já jen tak, nu, člověk polituje, ani neví, nu –“

„Co by řekla svatá misie?“

„Hm, hm,“ pan Lhotský bubnoval neklidně prsty do stolu.

„A té hanby! Není-li to pro Skalku ostuda?“

„Nu je, pravda, pravda.“

„Mně to není také jedno,“ tón slečniných slov nezněl už tak příkře. „To děvče –“

„Vidíš, vidíš,“ chytal se pan Lhotský čile, „bude nám scházet. A Tomáš! Milá Polexino, toho je škoda.“

„Není pomoci. Mít kacířské lidi u sebe –,“ znělo to zase přísně, ano příkře. „Zasloužili si to.“

Pan Lhotský, jenž začal si cpáti svou bílou holandskou dýmku, netroufal si to popírat; ale také „nu, pravda, pravda“ neřekl. Jen hlavou pokyvoval mlčky, se zasmušilou rezignací. –

Tomáš té noci poprvé ulehl na lože v rozlehlé, málo čisté ratejně mezi mužskou čeládkou. Na druhém konci v koutě vedle postele staré děvečky měla Helenka svou postel. Do samého večera prala prádlo za všelijakých úštěpků a posměšků. Přemáhala se, snesla je mlčky, ale tady v té nevlídné místnosti, kde spaly celé rodiny i svobodní, plné neklidu, hrubých řečí a dětského křiku, zmohla ji sklíčenost. Takhle teď bude pořád. A jak s ní jednají, jak jí otce, víru vyčítali. Kdyby to babička slyšela! Zatanula jí sedící v komůrce u bible a ozvalo se jí, co tenkrát babičce četla: „Budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, spasen bude.“

Ta slova i vzpomínka teď jí zavanuly jako chladivý větříček v těžkém dusnu; bylo jí, jako by ji babička pohladila, jako tenkrát, když se s nimi loučila, když ji napomínala, aby pamatovala, a když přijde pokušení a protivenství, aby si vzpomněla na nebožku mámu – Slze jí vyřinuly a tekly po tvářích. Ale nepálily.

Tomáš té chvíle zatínal zuby, přemáhaje se, aby se neozval zostra. Pacholek, soused jeho, jej pokoušel; posměšně mluvil o myslivcově útěku, a uteče-li také on, Tomáš, do Lutriján, nebo půjde-li zítra podívat se do Dobrušky, že tam budou pálit knihy, také ty jejich, a vezme-li sestřičku s sebou, to že bude podívaná na ohníček, až budou přikládat to nečisté kacířstvo.