Temno

Helenka, vypuzená paní Lerchovou, utekla se do své komůrky. Plakala, raněná výčitkami staré paní. Bolestně cítila nespravedlnost té z nich, že je svodnicí; pálila však také ta, že jí připomenula, že jen z lásky k Jiříkovi neprchla a zůstala, že pro něj zapřela svou víru, opustila bratra i otce. A strach ji obcházel, že Jiří teď jistě trpí od svých a ona že musí od něho, že jí tu nenechají, že s Jiřím bude sotva moci promluvit, že ho snad už ani neuvidí. To pomyšlení bylo nejhroznější.

Ve svém rozrušení nepovšimla si, že se pootevřely dveře, že děvečka jimi zvědavě nahlédla; hned však ulekaně vstala, když děvečka pak přišla zas a přišeptala jí, že přišel pan starý Březina, že je u staré paní. Tedy už ví, jistě už mluvil s Jiřím a teď přišel, kvůli ní přišel; o ní se jedná, o ni se smlouvá se starou paní. Snad si ji, Helenku, dá zavolat a začne se nový výslech, uslyší nové výčitky, a jí, kdyby se hájila, neuvěří.

S tlukoucím srdcem čekala, a tajíc dech, naslouchala každému kroku a hlasu na síni, nejdou-li už pro ni, aby šla před pány. V komoře se stmívalo, setmělo, už byl večer. Pojednou se otevřely dveře, zardělá zář šlehla do komory. Děvečka s lucernou v ruce, vystrojená jako na cestu, vstoupila a vyzvala Helenku, aby si složila do šátku své věci, že musí odtud. Helence sklesly ruce, nemohla hned ani promluvit; až se jí vydrala otázka ustrašená, bez zvuku:

„Odtud?“

„Odtud. A teď hned.“

„Kam?“

„Však uvidíte. Jen pojďte, zavedu vás.“

Helenka zdrcená pomyšlením, že ji vyhánějí, že ji někam zavedou, nemohla se vzchopit. Děvečka musila ji znovu pobídnout a pak sama jí pomoci z truhly vybírat, rovnat, do uzlu svázat.

Když děvečka vzala lucernu do ruky a vyzvala, tak že půjdou, vypukla Helenka v pláč. Jak překročila práh a stanula na síni, otevřely se dveře velkého pokoje. V nich vysoká postava pana starého Březiny v tmavém kabátě, ve velké paruce; zamračeně, přísně hleděl. A za ním šedá hlava staré paní hněvivých pohledů.

Helenka zarazila krok; ale jak se obrátila, jak zavolala třesoucím se hlasem:

„Pane starý, slyšte, prosím vás –,“ chtěla se bránit; ostré však „Jen jdi, jdi“ přerazilo její volání. V tom bouchly dveře, zavřely se, obě postavy, Helence v ten okamžik hrozné, zmizely. Nevědouc jak, sestoupila se schodů. V průjezdě zahlédla světla, hlouček lidí, zaslechla i hlas stoličné na ni pokřikující, ale nerozeznala nikoho. Kráčela tmavou ulicí vedle své průvodkyně, nedbajíc zpočátku, kudy jdou.

Ale pak si povšimla, že přešly Celetnou ulicí, že zahýbají ke Koňskému trhu. Jako světélko zablesklo jí pomyšlení, že jdou k Březinům. Zahlédla výstavný ten dům, ale jen zahlédla, a ještě ne zplna. Hned u Císařských zahnula děvečka do ulice a dál kolem kostela sv. Jindřicha nad hřbitov a jeho obrubu do temna se pnoucího do neosvětlené, nevýstavné ulice.

Tam vešly do patrového nevzhledného domu, průjezdem na dvoreček, na němž spočívaly stíny dvou mladých lip v zardělé záři, linoucí ze tří oken malého domku v pozadí. Helenka v úzkostném napětí kráčela za děvečkou. Bylo jí, jako by ji vedli do vězení. Nadála se škaredé místnosti, a vstoupila do kuchyně pěkně uklizené, pak do vybílené světnice; v té bylo vše jako sklo, čisté a lesklé. Vládla tu Šantrůčková, žena podstaršího, která předloni vodila Helenku po různých pobožnostech a procesích a s kterou byla také na svatojanské slavnosti, když hráli a zpívali večer na šífách. Teď nezářila vlídností a horlivostí jako za těch pobožných vycházek; také však nevítala Helenku nevlídně. Nic se nedivila jejímu příchodu; mělať už zprávu od pana starého.

Děvečka odešla; Šantrůčková přinesla večeři. Když se jí Helenka nedotkla, již se neudržela. Spustila, to že je, bože, co si jen myslila, tak vysoko, bože, tak vysoko, že nechtěla ani věřit, když navečer přiběhla od Pražáků druhá děvečka a vyřídila, čeho pan starý žádá, aby nechala u sebe Helenku, a když děvečka vypověděla, proč to je, co se stalo. Bože, kam jen pomýšlela, co si myslila, že měla tak krásnou službu, paní stará že ji měla jako svou, že neměla zpyšnět, že měla pamatovat, kdo je, u koho je, a ne tak vysoko hledět, kampak by se dělo –

Helenka mlčela; uvolnilo se jí teprve pak, když ji Šantrůčková zavedla do šerého přístěnku, kdež stála postel bez nebes. Usedla na ni. Spánek nešel a nepřišel. Trud, mučivá nejistota, co s ní hodlají a jak pan starý s Jiřím jednal, nedaly spáti.

I nazejtří zůstala u Šantrůčkové, také druhého dne a dál; zpočátku jako vězeň. Šantrůčková první dva dny ji nikam nepustila. Helenka cítila, že ji proto tak hlídá, aby snad se někde nesešla s Jiřím. Jinak nejednala s ní zle; hovorná žena, jež skoro celý den byla sama, měla pojednou někoho, jemuž mohla ustavičně vykládat. Helenka tím zkoušela; musilať vyslýchati nejvšednější zprávy a klevety o domácnosti, o trhu, o sousedech, jakož i hovory o pobožnostech a modlení, o sv. Tafrieli, patronu zakopaných pokladů, a zas o sv. Janu a jeho zázracích, také o snech, viděních a divných pověrách.

Helenka zpočátku tupě poslouchala, jsouc myšlením u Jiřího; toužila zvědět o něm, nesouží-li ho kvůli ní, a kdyby s ním mohla jen slovíčko promluvit, uvidět jej. Zeptat se Šantrůčkové, po tom, jak jí vyčetla, že tak vysoko hleděla, si netroufala. Ale proud všedních hovorů Šantrůčkové přinesl také zprávu o Jiřím. Čtvrtého dne, co Helenka meškala v tom zajetí, přiběhla navečer Šantrůčková všecka vzrušena, co se děje u Březinů, u pana starého, že pan Jiří odebral se s paní starou, s macechou, na vinici, pan Jiří, kdopak ví, ale že to slyšela, muž jí to řekl v pivovaře, pan Jiří že nechtěl, že se bránil, opravdu, že taky zavolali pana doktora Globice, a tak že pan Jiří musel sednout do senfu a tak že jej odnesli a v druhém paní starou, ta že panu Jiřímu tuze domlouvala a prosila jej, aby poslechl, a prosila také a chlácholila pana starého, ten že se tuze popudil a zlobil.

Helenka z úzkosti vpadla jí do řeči, stůně-li pan Jiří, když zavolali doktora, stůně-li, ležel-li snad.

„Ne, to ne, chodí, ale člověk může také chodě stonat, obzvláště když se v srdci trápí –“

Helenka od té chvíle zabíhala v duchu na vinici k lusthausu, jenž se Jiřímu teď stal vězením. On jako zavřený, ona však nyní volnější. Šantrůčková ji už tak nehlídala; i na ulici ji nechala, samotnou do kostela poslala. Ale tíže teď doléhaly starosti, co dál, co s ní pan starý zamýšlí, tady že jí přece nenechá a nechat nemůže.

Druhého dne po té zprávě o Jiřím přichvátala Šantrůčková z města, jako pokaždé ve velkém bílém kokrheli, a přinesla novinu. Dlouho ji netajila. Začala o Floriánu Mariánkovi, zná-li ho Helenka, no a když zná, tak že jí poví, tak že toho Mariánka potkala, on že ji zastavil, že vždycky se s ní zastaví, čtverák že je a novin že má, ale taky že se hodně vyptává, a tak jak jí pěkně pozdravení dal, tu ona že: Kam, kam, pane Mariánku, kam – A on na to: To byste neřekla, k velkému pánu. A já, ke kterému. A on, k panu baronu. Já řku: Baronů je mnoho. Tak abyste věděla, k panu baronu Mladotovi.“

Helenka, jež netečně poslouchala, při tomto jméně upřela oči na žvátornou ženu, jež jedním proudem vypravovala dále:

„A co vy, Mariánku, u pana barona Mladoty. A on, Mariánek, že mu jde děvče nabídnout. Uplivnu se a povídám: Hříšníče starý, ale on se jen usmál, co si myslím, že jde o poddané děvče.“

„O mne,“ vpadla Helenka ulekaně.

„O vás, pravda; no, jste v poddanosti našeho pana starého, no a pan starý vás teď nechce mít v poddanosti, rozumíte proč, to pochopíte, a tak poslal Mariánka k panu baronovi, když jste byla předtím jeho poddanou, aby se zeptal a vyjednával, nechtěl-li by pan baron vás do svého poddanství přivést. No,“ Šantrůčková přistoupila k Helence, na níž postřehla, jak ji svou novinou ustrašila, „vy to nerada slyšíte, ale co platno. Pravda, z Prahy pryč, to se vám nechce.“

Helenka jako ohromená mlčela. Skalka se jí kmitla, hrozný správce Čermák, ratejna, surová čeládka, jež se jí a Tomášovi posmívala. Tam zase být a zůstat navždy! Šantrůčková stojíc nad ní, vykládala dál a těšila, že by to bylo pro Helenku líp, když se dostane odtud, na venkově že spíš zapomene. Náhle však umlkla, když vtom, jak prohodila o tom zapomenutí, dala se Helenka do pláče.

Bolestná tíha zůstala Helence z té noviny. Celé odpoledne a večer i v noci, kdykoliv se vytrhla ze spánku, ji cítila. Uvažovala o ní, obracela ji různo, také to, což kdyby jí baron Mladota nechtěl, co pak. A hned si řekla, tu že by ji pan starý prodal někomu jinému, aby ji vzdálil, pryč dostal. A přijme-li ji zas baron Mladota – Raději uprchnout, aby jí nepřevezli na Skalku, uprchnout, ale hned, ze Skalky že by toho pak nepořídila. Odtud, říkal Tomáš, že se snáze uprchne. Ale kam – Za ním, k otci – k otci. A Jiří – Zachvěla se. Všecko marné, už je navždycky rozvedli, nesejde se s ním, kdyby i zůstala. Ale prchne-li k otci, Jiří zanevře na ni, že se vrací k své víře. Ach, jak jinak – A jak prchnout, kudy, sama se vydat na tak dlouhou cestu. A chytnou-li ji, zavlíknou ji do vězení, budou ji mrskat –

Vzpomněla na bratra myslivce Svobody, toho kdysi jim tajemného měšťana, který jistě věděl o útěku Tomášově a pomáhal Vostrému, ten že by jí poradil, teď že by se od ní neodvrátil. Kdyby k němu šla – Bydlí zrovna vedle pana Hubátia. Ten jistě půjde za Jiřím na vinici, bude s ním mluvit. Kdyby po něm mohla Jiřímu alespoň pozdravení vzkázat, nebo kdyby mu napsala a pan Hubátius psaníčko vzal a na vinici Jiřímu odevzdal – Ach, marné myšlení. Jak by mu řekla, a kdyby i řekla, odvrátil by se od ní, teď jistě. Ale ten deklamátor by ji přijal, ten jistě, a poradil by –

Ale odejít navždycky od Jiřího. A zůstane-li, přijdou pro ni a odvedou na Skalku, a také navždy. Obojí hrůza, ať prchnout, ať se dát odvést –

Nazejtří před polednem vrátila se Šantrůčková z města. Jen vstoupila, již hlásila, že mluvila v pivovaře s Mariánkem.

„Co říkal,“ zeptala se Helenka v ulekané dychtivosti.

„Že už dlouho u mne nebudete, že vejhost už je napsaný, pan baron že vás přijal ve své poddanství, smlouva že už je napsaná. Taky povídal, že pan starý moc nežádal, že by vás byl dal třeba zadarmo, no víte proč, to se nedivte, a já řku, tak kdy. A Mariánek, že brzo, že tu je forman z té strany, co má pan baron panství, tak až ten forman naloží, za dva dny, a snad už zejtra, že byste s ním jela.“

Helenka nevykřikla, nezaplakala, mlčky vyslechla strašnou jí zprávu; zbledla však a chvěla se, chmurně hledíc do země. Odpor se v ní ozval, že se nedá tak prodávat, že se nedá jako němá tvář odvést na Skalku, to že raději uprchne. Nemyslila však, že k otci; chtěla jen pryč, pryč, aby nemusila na Skalku.

Odpoledne zaslechla Šantrůčková, že Helenka v přístěnku tiše pláče. Vstoupila k ní.

„Takhle to nepřemůžete,“ řekla jí. „Jděte do kostela, jděte, pomodlete se, aby vám dal pánbůh jiné myšlení.“

Helenka musila poslechnout; na kostel však nemyslila. Když vyšla z domu, zahlédla u hřbitova, rozkládajícího se kolem blízkého kostela sv. Jindřicha, dva muže, jednoho malého v paruce, druhého velkého v třírohém klobouku, bez paruky. Dlouhé vlasy měl za uši sčesány. Vypadal jako venkovan; ten menší jako by mu cestu ukazoval, sem, do jejich ulice. Ten malý – Stanula překvapením. Toť jako ten deklamátor. A je, jistě. Mluví k většímu, ruku mu podal, obrátil se zpátky ke Koňskému trhu.

Helenka rychle vykročila, aby dohonila deklamátora; tady cestou mohla by se zeptat. Ten veliký šel dále proti ní; ale skoro před ní samotnou se zastavil.

Byl přepadlý, jako ustaraný, vlasy měl prokvetlé. Pohlédla naň a leknutím se zastavila. A cizinec také v náhlém, prudkém pohnutí jako přimražený. Rty se mu zachvěly, všechen se zachvěl.

„Helenko!“ Dále však nemohl. A jí s leknutím hluboká lítost sevřela nitro. Bylo jí otce líto, jak zestaral, zešedivěl. Jeho smutný pohled tiché výčitky, jeho chvějící se hlas jí otřásl, jakož i vědomí viny, jak před ním stojí. Než i dávná láska k němu, do té chvíle potlumená, se náhle a vroucně ozvala v té směsi citů, i bázeň. Ani slova nemohla vyrazit; ale oči se jí zalily slzami.

„Helenko, takhle se shledáváme. To jsem si nemyslil, když jsem Vostrého pro tebe a pro Tomáše posílal, že se vrátí bez tebe. Nechtěl jsem ani uvěřit. Ó to mně bylo –“ Zamlčel se, ohlédl.

„Pojď, tady nemůžeme stát, pojď tadyhle na krchov.“

Šel, a Helenka poslušně vedle něho v temném strachu, oči do země.

„To mně bylo,“ pokračoval Machovec přerývaně, „to jsem taky na nebožku matku vzpomínal a na babičku mezřičskou, kdyby se byly dočkaly, cos jim vyvedla, a proč – proč! Slyšel jsem, ten pan úředník, myslivce Svobody bratr, ten to teď zvěděl, pověděl mně. Takové zmámení, bože!“

Stanuli na hřbitově stranou, dál od vrat, u zdi mezi hroby.

Helenka, když loni neposlechla Vostrého a Tomáše, děsívala se otcova hněvu, že na ni zanevře, že ji zavrhne. Teď slyšela jeho řeč, a ne prudkou a hněvivou, ale chvějící se pohnutím.

„Tak se mně stejskalo na světě, Helenko, když po všem, co jsem obětoval a zkusil, tohles mně udělala. Byl bych se hned sem rozběhl, ale bratr Vostrý mne zdržel a nepustil, co si myslím, že bych v tu chvíli nic nepořídil, že v Praze po tom jejich outěku jsou pobouřeni a poplašeni, jak tě jistě hlídají. A pak v tom podzimním nečase, kde bych se skrejval, jak v lesích, v polích. Ach, to byl dlouhý podzimek a zima ještě delší, to byla doba, jara jsem se nemoh dočkat. Jít jsem musil, nedalo mně. Cesta byla zlá a dlouho trvala, když člověk nemůže rovnou a musí se schovávat. Ale ještě víc jsem zkusil myšlínkami, strachem, pochodím-li, nejdu-li nadarmo, nejseš-li nadobro ztracená. Modlil jsem se, Hospodina jsem vzýval –“

Povzdechl, okamžik hleděl na dceru.

„Helenko, když na mne jsi mohla zapomenout a tohle udělat, vzpomeň si na nebožku matku, v čem tě vychovala, a na babičku, co ta pro víru vytrpěla. Helenko, jdu pro tebe; půjdeš se mnou?“

Bledá, hledíc do země poslouchala. Srdce se jí třáslo. Nevěděla, že mlčí, že neodpovídá. Až znovu se ozvala otcova otázka, teď už v bolestném překvapení:

„Tak ty nechceš? Nepůjdeš?“

Vzhlédla k němu. Viděl jí v očích, ve tváři boj. A vtom řekla temně, v bolestném odhodlání:

„Půjdu.“

V ustarané tváři myslivcově náhle rozjasnění. Vzal Helenku za ruku.

„Pánbůh tě posilní. Tedy půjdeme.“

„Kdy! Hned?“ zeptala se ulekaně, jak bodlo pomyšlení, že by Jiřího už ani neuviděla.

„Musíme ještě dnes, jen co bratru Svobodovi to oznámím. Vidělas ho, znáš ho, to je ten, co vám dal knížky. K němu mne Vostrý poslal, ujal se mne, poradil, všecko o tobě věděl, i kde teď jseš, všecko, Helenko. Takhle jsem to s ním smluvil, kdybys poslechla.“ A pověděl jak.

Jiří nechtěl na vinici, poněvadž viděl, že jej proto pantáta tam posílá, aby jej úplně odloučil od Helenky, aby jí nemohl už ani zhlédnout. Bránil se a rozčilil se tak, divže do mdlob neupadl. Zavolali doktora Globice a ten nařídil, vyhovuje přání pana starého, že Jiříkovi jsou nezbytny klid a samota, že musí na vinici. Usláblého ho usadili do nosítek a donesli do lusthauzu, kamž se zároveň odstěhovala paní Březinová. Ticho, hluboký klid samoty utěšené v jarní zeleni jej přijaly; než neoblažily ho tak jako loni těmito časy, kdy jej po těžké nemoci sem přivezli.

Vinice, malinové houští za domem, keře bezu při staré zdi, všecko zase tak omladlé; zahrádka krásně prokvétala, výhled na Prahu a do jarního kraje kolem za jasných májových dní byl půvabný. Nic však nezajalo Jiříkovy mysli, nic jí nepotěšilo. Sedal s macechou, jež se šetrně a něžně k němu měla, ale sotva slovíčko promluvil. O samotě, ve svém pokoji po čtení ani nesáhl. Knihy ležely na stole, na okně netknuty a Mariánek, který řídil stěhování, také housle zbytečně sem dopravil. Jiří často sedal na kmeni poraženého dubu, vyhlížel ku Praze, k lusthauzu, k malinovému houští, jako by někoho očekával. Šťastné chvíle minulého jara a léta živě se mu vracely ve vzpomínkách, ale více teď bolely než utěšovaly.

Když loni po Tomášově útěku musila Helenka do města a on tu zůstal, ač jen nakrátko, sám s macechou, zdálo se mu tu vše tak opuštěné a teskné. Teď smutek tím hlubší, poněvadž neměl naděje, že se Helenka sem vrátí, ba ani že ji uvidí. Druhého dne, co tu meškali, zeptal se na ni macechy. Viděl, že je v rozpacích, jak nesnadno odpovídá, a že jistě zamlouvá a plné pravdy nepovídá, když řekla, že nic jistého neví, jenom to, že pantáta nechce, aby u nich zůstala, ale jinak že se ještě nerozhodl.

Neřekla mu vše, poněvadž nemohla, poněvadž ho litovala a bála se, že by se znovu pobouřil a na zdraví sobě ublížil. Jiří, v tváři bledý, jenž mlčky poslouchal, smutně pokýval hlavou a řekl tiše, bez výčitky:

„Nechcete mně, panímámo, povědět. Ale to mně, prosím vás, řekněte, zdali Helence neublížili.“

„Ne, to ne,“ vpadla horlivě paní Březinová, „jistě ne, pantáta nic jí neublížil, také bych nedopustila.“

Hned druhého dne, co meškali na vinici, měli návštěvu. Hubátius přišel. Paní Březinová jej ráda viděla kvůli Jiřímu. Ale ten poslouchal bez valného účastenství hovoru bývalého svého informátora. Obrátil však živěji po něm oči, když povídal o návratu svého souseda, deklamátora, jakož i přísném trestu, který stihne jeho bratra. S jakým rozhořčením o tom rozsudku deklamátor se vyjádřil, o tom Hubátius pomlčel.

Když odcházel, Jiří jej vyprovázel, ale mlčky. Až ve svahu vinice na stezce mezi révím se pojednou zastavil a zasmušile řekl, že Hubátius jistě ví, proč on, Jiří, tu je, a ví-li něco o Helence.

„Jen to, že není ani u vás, ani u paní babičky.“

„Kde je?“

„To nevím, neptal jsem se, ale zeptám se.“

Jiří hned s prosbou, aby se tedy zeptal a brzo zas přišel.

Hubátia se pak nemohl ani dočkat. Vyhlížel ho každý den ve chvílích, kdy asi mohl přijíti. Teprv až čtvrtého dne pozdě odpoledne zahlédl ho přicházet. Chvátal mu naproti dolů vinicí, a jen došel, tázal se dychtivě, zvěděl-li.

„Zvěděl. Je u Šantrůčkové, ženy podstaršího.“

Jiří se zalekl a zeptal se, co tam, a pojednou prudce zvolal:

„Snad neslouží!“

„To jistě ne, čeká tam, až co pan starý, až jak rozhodne. Neviděl jsem ho, a také bylo by těžko se ho zeptat.“

Jiří se dál už neptal. Kráčel s hlavou sklopenou, mlčky až nahoru k lusthausu. Nevzhlédl ani, když Hubátius vypravoval, že soused deklamátor má nějakého hosta, včera že k němu přišel nějaký cizí, už starší muž, z venkova, že byl u deklamátora na noc, že ten muž je asi z kopidlanského příbuzenstva.

Helenka vrátivši se ze hřbitova, začala v přístěnku tajně chystat uzel na cestu, jak otec jí řekl. Teď teprve plně pocítila bolest svého rozhodnutí. Rozrušena, třesoucíma se rukama sbalovala oblek, vinutí; jen modlitební knížku, kterou měla od P. Daniela, nechala na posteli.

Vzpomněla, jak loni se také tak chystala. Tentokráte uzlu již nerozváže; půjde, musí jít, už není vyhnutí.

Šantrůčková šukajíc vedle v sednici, zvolala pojednou, co Helenka v přístěnku dělá, že tam tak dlouho je, že musí teď být v sednici, ona, Šantrůčková, že musí na chvíli odejít, že chce navštívit jeromyšku, ví-li, jeromyšku, co byla u staré paní Turkové, u té, co měla ten slavný funus, to že byla krása, zlý že ji před smrtí strašil, že slýchala, a jeromyška že to také slyšela, jako by někdo v pokoji kopytem dupal, jistě ďábel, teď že se taky jeromyška rozstonala a že vlastně už dlouho stůně, ale ona, Šantrůčková, že teprve dnes o tom se dověděla, tak že půjde ji navštívit, tak aby Helenka pěkně ostala doma a hlídala.

Helence se tím uvolnilo; staralať se do té chvíle, jak vynese uzel ze světnice ven otcovi, aby to Šantrůčková nezpozorovala.

Machovec už čekal před domem. Přišel od deklamátora; ten jej teď vyprovodil, ne však až k domu, nýbrž jen k sv. Jindřichu, kdež se uchýlil na hřbitov.

Machovec dlouho, ale trpělivě čekal na svém stanovišti, na ulici před domem, v průjezdě. Všiml si také ženy ve velkém bílém čepci, která vyšla ze zadního stavení v nádvoří a která se po něm zvědavě ohlédla. Uhnul, kousek zašel, vrátil se zas, a když vstoupil do průjezdu, spatřil Helenku kmitnout se dvorečkem. Mlčky, chvějíc se odevzdala mu v šerém průjezdě uzel. Machovec bera jej, přišeptal jí:

„Tak navečer, Helenko, za branou, jak smluveno. Pomoz nám pánbůh!“

Vykročil, zašel kousek do ulice, za chvilku se však vrátil a rovnou na hřbitov k Sv. Jindřichu pro deklamátora. Ukázal se mu, nepromluvil, a deklamátor, jako by ho neznal, vyšel a bral se k Senovážnému náměstí, směrem na Poříč, ke Špitálské bráně. Machovec vykročil za ním, nepřidal se však k němu. Byli sobě jako cizí, neznající se, a to až za bránu, kus za bránu, ku plotu první zahrady, jenž se táhl podél silnice. „Tak tady, bratře, čekej,“ řekl deklamátor myslivci, „až dcera přijde. Minout tě nemůže a ty jí nepřehlídneš.“ Pojednou ukázal od silnice vpravo na vinice dole i ve svahu, na výstavný letní byt nejvýše se probělávající. „Tamhle, vidíš, to je lusthaus toho sládka Březiny. Tam tvá dcera loni byla a v té vedlejší vinici Tomáš, tamhle!“

Machovec se tam zadíval a povzdechl:

„Tak tam přišlo pokušení, tam upadla v osidla. Zaplať ti pánbůh, bratře.“

„Spánembohem, už musím, aby si nás nevšimli.“

„Budeme na tebe vzpomínat a na bratra, na toho mučedníka.“

„Modlete se,“ deklamátor chmurně pokýval hlavou, „modlete se. A teď spánembohem – –“

Helenka se vrátila do bytu Šantrůčkové. Rozhodnuto; odejde, navždy odejde. Jiřího už ani neuvidí. Ani vzkázat mu nemůže, nesmí. Bolest ji zmohla, a v ní vyžehla palčivá touha dáti mu sbohem, alespoň slova s ním promluvit, třeba jen lísteček mu napsat, povědět mu, kam ji chtěli poslat.

Na okně kalamář, dvě brková péra a nevázaný kalendář „ke cti sv. Václava, knížete, mučedlníka a patrona Království českého“. Papíru však nedal. Co bylo v něm čistých stránek, všechny plny zápisů, šikmo letících řádků ježatých liter psaných těžkou rukou podstaršího. Nebylo možná nějaký lístek vytrhnout. Jiná však kniha pomohla. Helenka skočila do přístěnku pro modlitby. Jak je rozevřela, zabělala se jí čistá stránka nevelkého obrázku, mědirytiny, ručně kolorované, také dar P. Daniela. Na obrázku Panna Maria s korunou v krinolínové sukni a v plášti plném ozdob a drahého kamení a Ježíšek podobně oděný, oba na oblaku nad poutnickým kostelem. Helenka na obrázek ani nepohleděvši, namočila brk a psala na zadní, bílé straně:

„Chtěli mne poslat zas na Skalku, navždycky, odtud z Prahy navždycky, teď přišel otec, musím s ním, ach, vy mně neodpustíte, to je hrozné pomyšlení, ale co jsem řekla na zahrádce, je pravda, do smrti, do smrti –“

Nemohla dál, rozplakala se; pak se opět chopila pera a připsala: „Spánembohem, spánembohem. Nezapomeňte a odpusťte.“ Položila péro, uslzená, chvíli seděla, uvažujíc, jak by se ty řádky dostaly do Jiříkových rukou, jen jemu do rukou, jak se na vinici vypravit, uvidí-li ho, zahlédne-li ho, a kdyby se měla s ním potkat – Ne, ne, nesmí, už nesmí –

Vstala, schovala obrázek za ňadra, podívala se do nádvoří, a když nikoho nespatřila, vyšla ven na ulici. Okamžik se opatrně rozhlížela, pak zahnula na Senovážné náměstí. Bylo pozdě odpoledne, již před slunce západem. Lidí potkávala hojně, zvláště když se dostala na Poříč, když kráčela ke Špitálské bráně. Po slunce západu měla se za ní sejít s otcem. V tuto chvíli jí prošla, nedala se však dále silnicí, nýbrž obrátila se vpravo k vinicím, zelenajícím se dole i v žižkovských svazích. Zadívala se k nim, nahoru k Březinovu lusthauzu, jenž se nade všemi probělával.

Dole u vinic pak usedla u plotu do trávy a tupě se dívala na ruch silnice před ní, na vozy kolem jedoucí, na lidi přecházející. Den zhasínal, zeleň vinic i dřevěné boudy v nich temněly. Pojednou zahlaholila trouba ohlašujíc konec díla, a hned také z ostatních vinic, blíž i dál, zdola i shora ozývaly se krátké fanfáry májovým podvečerem. Vinaři se vyhrnuli z vinic, rozešli se.

V tu chvíli přiblížila se Helenka k Březinově vinici. Vrátka otevřena, nikdo v nich. Okamžik váhala, pak rychle vklouzla do milých, dobře známých míst. Pohleděla vzhůru cestou mezi révím, kterou loni tolikráte prošla; terasa nad ní prázdna, Jiří tam nestál. Zabočila vpravo podél plotu, pak bokem vinice vzhůru pěšinkou při samé staré zdi, až stanula udýchaná vzrušením nahoře u houštiny černého bezu, kdež Jiří, jak se jí vyznal, ji vyhlížel a na ni čekával.

Dech se jí zatajil, srdce zabuchalo, když uviděla lusthaus, verandu, kmen starého dubu v trávě ležící. Všude, všude, na každé místo bylo nač vzpomenout. Nevzpomínala však, jen vyhlížela ve hlubokém pohnutí a strachu, kde by se snad Jiří zjevil. Než nikde, nikde; všude prázdno, ticho kolem. Snad je v pokoji, snad sedí s panímámou. Odvážila se několik kroků dále; zahlédla, že jest okno jeho pokoje otevřeno. Vtom vystoupil z lusthausu Hubátius, za ním Jiří, bledý, zasmušilý. Chvěla se, sepjaté ruce k ňadrům přitiskla; hleděla, hleděla, jen Jiřího viděla, očí z něho nespouštěla. Kráčel mlčky vedle Hubátia, jenž čile o něčem rozkládal. Ale jen Jiřího viděla, zrakem sledovala. Šel s Hubátiem na terasu; tady snad se rozloučí, vrátí se. Ne, jde dál, sestupuje s Hubátiem, vyprovází jej. Ohlédla se po lusthauze, k otevřenému oknu, náhle se rozhodla. Doběhla tam; běžíc sáhla za ňadra pro obrázek. Na okně knihy; do jedné z nich strčila obrázek, rozhlédla se po pokoji, dlouhým pohledem se rozhlédla. Od verandy se ozval hlas staré kuchařky.

Helenka uskočila a zpět k bezovému houští teď už ztemnělému, ke staré zdi; běžela podél ní, jako by spáchala nějaký zločin, a nezastavila se až dole u kouta mezi zdí a plotem v čele vinice, v němž byla brána. K ní kráčela mezi keři révovými volněji a opatrně. Snad Hubátius s Jiřím ještě nedošel nebo snad u brány postojí. Ale Hubátius právě vykročil, mihl se kolem plotu; Jiří se od brány už obrátil. Plížila se révím, aby ho mohla ještě jednou zblízka uvidět, blíže mu být. Šel zvolna, s pochýlenou hlavou. Náhle stanul; opodál vpravo, v réví pláč, bolestné zavzlyknutí. Zarazil se, naslouchal; ale zas už ticho, ani hlas, a v tmavém réví ani hnutí. Snad to mámení sluchu; vykročil, znovu se však zastavil, naslouchal i rozhlížel se. Tichý májový soumrak; nikde ani hnutí, ani hlasu. Obrátil se a bral se stezkou vzhůru.

Machovec čekal u plotu první zahrady za Špitálskou branou. Hrozná nejistota minula, těžké břímě z něho spadlo. Helenka přijde, půjde s ním, odvede si ji k Tomášovi. Uvolnění cítil, upokojení. Ale pak, když ruch na silnici slábl, když slunce dávno zapadlo a soumrak nastával, obracel se vpravo, směrem ku bráně, vyhlížel po silnici. Dle ujednání měla Helenka tu již být. Snad ji něco zdrželo, konejšil se, nějaká překážka, snad žena, u které teď bydlila. Když se připozdívalo, začal se obávat, že by se v tom šeru mohli minout, že Helenku snad přehlédne. Nebo snad – Nechtěl domyslit, že by nepřišla, že by se rozmyslila.

Již začal trnout. Připadlo mu, aby šel kousek naproti; zůstal však pro jistotu, aby Helenku neminul. Ze silnice očí neodvrátil. V Praze začali už svítit, světla tam proskakovala.

Pojednou stála před ním jako zjevení. Nepřišla z té strany, kam hleděl; překmitla se přes silnici naproti od vinic. I v šeru rozeznal, že je vzrušena, uplakána.

„Helenko, tys byla – tam –,“ ukázal k vinicím.

„Byla,“ přisvědčila temně. „Pojďte.“

Machovec ihned poslechl a nic se neptal, nic nedomlouval. Byl rád, že Helenka přišla. Kráčel, hledě vpřed, na cestu; Helenka se ohlédla po vinicích, teď už zčernalých, po Březinově lusthauzu nad nimi. Svítili tam. To poslední ozářené okno vpravo – Tam prve byla. Teď je Jiří tam; nesedí s matkou, sám je. Našel-li už obrázek, najde-li ho. Najde. A co bude – Odvrátí-li se –

Kráčeli zaprášenou, opuštěnou silnicí. Machovec začal hovořit, záhy však ustal. Helence nebylo do řeči, cítil to a viděl, že se obrací, často obrací, jistě po těch světlech vysoko nad vinicemi. Ohlížela se po Jiříkově oknu, vzpomínala, jak jej naposledy zahlédla. Pojednou silnice se zahnula, osvětlená okna zmizela; Helenka už jich neuviděla. A před ní temno. Chytl ji pláč; přemáhala jej, tajila. Vedle kráčel otec a tiše bohu děkoval, že ji vytrhl z římských osidel, že ji vyvádí z temné země ejpské.