Temno

Misie, misie, všude jen o misii. Z dobrušské radnice, z vrchnostenských kancelářů rozběhly se zprávy o ní, z kazatelen ji hlásili, všude o ní mluvili, všude na opočenském panství, na skaleckém a pak, po obilním trhu dobrušském, i dále po vsích v Orlických horách. Očekávali ji jako událost a leckde také s obavami, s tajným strachem. Věděliť, že nebude jen okázalou pobožností plnou ohnivého horlení, ale i bojem, že misionáři nepřijdou jen nadšeně kázat, ale i prohledávat a stíhat.

Tak se strachovali nejvíce po vesnicích; než i v Dobrušce o tom tiše a tajeně mluvili, a budou-li misionáři knihy veřejně pálit. Jednali o tom doma v samotě koutků i za večerů na podsíních kolem náměstí, vroubeného tenkráte vesměs příbytky dřevěnými. Také to se rozneslo, že misionáři nebudou bydlet na děkanství, nýbrž že městské právo vyhledalo jim po jejich přání dvě světnice, jednu u staré Sádlové, která jim bude také vařit, tu že budou bydlit dva z těch jezovitů, a třetí u vdovy Paškálové, matky městského aktuára.

Tři dny před příjezdem hradeckých jezovitů začala městská správa stavět kazatelnu, ne na hřbitově u farního kostela, předloni nově dostavěného, kdež nebylo vhodné prostory, nýbrž prostřed náměstí, tenkráte ještě bez státue, poblíže zděné radnice, s kamenným schodištěm vně přistavěným a s vysokou věží. Od rána do večera tu robotil tesařský mistr se svými tovaryši, od rána do večera tu bouchaly sekery, kladiva a ozývaly se pokřiky tesařů, slušně zapíjejících dílo plné potu v úpalu červnových dní.

Houfec zvědavých stál ustavičně kolem nich, přihlížeje, jak roste stativo z trámů, trámců a krokví, jak je odívají prkny, jak chystají schody se zábradlím na tu vysokou, neobyčejnou kazatelnu. Stáli tu zvědavci mladí, staří; zastavovali se tu kolemjdoucí, postáli a podívali se. Hlásný nahoře na radničné věži vydržel co den dlouhé chvíle na ochozu i v slunečním žáru, zapomínaje vyhlížet do kraje. Nachýlen dolů do náměstí pozoroval, jak roste dílo, pozoroval tesaře, zdrobnělé hloučky se zkrácenými stíny. Vídal sousedy, děvčata, kluky, vídal vozku zastavujícího povoz, vídal i pány své, právo městské; nejčastěji purkmistra Floriána Šuvarta a syndika městského Varadajna. Všichni z konšelů a starších se tu zastavili, jenom ne radní Mikuláš Doubrava.

A také ne žádný z židovské „čtvrti“, jež se krčila při plácku za náměstím, šest dřevěných nevzhledných domků, pět obydlených, šestý synagóga. Nepřišel nikdo z těch židovských rodin se podívat, ani zpozdálí se nezastavil, poněvadž se bál, že budou na něj pokřikovat, spílati mu a hroziti, aby jen počkal, až přijdou misionárusové, to že uslyší, ti že povědí, co ta rota židovská; toho se báli nebo že jim za zády nebo do očí výsměšně zazpívají: „Hej šaulem lechem, židi, víte, co novýho –“

Děkan Junk, zavalitý, kulatý, byl se tu podívat hned prvního dne, když dílo začínali. Nazejtří v pátek, odpoledne vypravil se tam zas, ač bylo parno. Po nedlážděné, zaprášené ulici placho, prázdno. Obílené stěny roubených příbytků až oslňovaly svou bělostí na sálavém slunci. Do ospalého ticha pojednou hlahol svěžích hlasů. Z malých dvou oken nízké dřevěné školy rozlil se ten zpěv, jejž housle provázely.

Pro něj se děkan opodál zastavil. Ale vtom si všiml, že přes cestu proti škole vyhlédl z otevřeného okna přízemního domku bělovlasý Jiří Lemfeld, jeden z nejstarších sousedů dobrušských. Byloť mu osmdesát let. Stříbro jeho vlasů vysvítilo na slunci, jak naslouchaje hlavu vystrčil. Ze školy se rozléhal sbor tenkých dívčích i chlapeckých hlasů:

Starý Lemfeld náhle ustoupil a prudce zavřel okno. Děkan se podivil; pomyslil si, že starocha mrzí ten hlučný zpěv, že chce mít ticho. Nepřipadlo mu, že jej snad popíchla tato písnička sama i to, že kantor cvičí mládež v ní, aby ji mohla zazpívat u ohně, kdyby misionáři tu v Dobrušce pálili pobrané knihy.

Děkan jda kolem školy, zahlédl kantora Vondřejce, hrajícího před škamny na housle, a vedle něho jeho „mládence“, jenž rákoskou dával takt a zpíval s dětmi. Děkan na znamení své spokojenosti pokýval do oken; a hned vjel oheň do učitelů. Kantor přitlačil šmytec a hrál, až se v bocích rozkýval; hubený mládenec začal rázněji šermovat rákoskou a mladé, svěží hlasy spustily naplno, jako když se náhlý déšť rozšumí:

Děkan šel dál a za ním se neslo plným sborem:

Děkan těchto slov už jasně nerozeznával; ale nápěv zaléhal za ním ještě, když už do náměstí vstupoval. U tesařské stavby zastal purkmistra s konšelem Kilingrem, kteří přihlíželi, jak vztyčovali u kazatelny dubový kříž na patnáct loket vysoký.

V tu chvíli vyšel z radnice Mikuláš Doubrava, radní; rychle sestupoval se schodů a chtěl rovnou dál, pryč. Než musil se zastavit, když jej purkmistr i děkan volali. Dlouho však se s nimi nedíval; vymluviv se neodkladným dílem, zamířil domů. Ale pak, pozdě večer, bez pobídky se tu zastavil, když vyprovázel starého Lemfelda, jemuž do té chvíle ve svém domě při zavřených dveřích v přítomnosti své ženy četl z Kralické bible.

Starý Lemfeld, tajný bratr, jenž sám už nemohl čísti, chodíval k němu, věrnému bratru, na slovo boží. Lemfeld byl bezdětný vdovec a neměl doma nikoho, kdož by s ním stejně smýšlel a komu by mohl důvěřovat. A tak mu sloužil Doubrava, jenž měl v své jizbě obrazy svatých a růžence na zdi, jenž sedal každé neděle v kostele o hrubé v radní stolici a chodil k zpovědi a k příjímání.

Když toho červnového večera doprovázel starého Lemfelda, musil náměstím. U kazatelny skoro již hotové se oba maně zastavili. Mlčky stáli u vysokého lešení, k němuž vedly dřevěné schody a nad nímž se vypínal mohutný kříž. Černal se a lešení všecko pod nočním nebem ve mdlém svitu hvězd a bledého srpečku, jejž chvátající oblak přes tu chvíli zaclonil.

„Tak to je – tak to je – zas –“ zavzdychal bělovlasý Lemfeld nahrbený, opřen o rámě Doubravovo. „To už je třetí. Už třetí misii pamatuju, bože, věčný bože. V Ejptě jsme, v ejpském zajetí. Izrael v Ejptě křičel a Hospodin ho slyšel a vyslyšel. A my nesmíme ani hlesnout, ani hlesnout“

„Ani ne nahlas vzdychat, strejčku,“ napomínal zasmušile radní Doubrava.

„Ale zpívat, zpívat, to musíme. Slyšels, co jsem ti povídal, co škola odpoledne. Z hlavy mně to nejde. Škola, škola! A tam vedou děti, aby zpívaly: Hořiž, Jene Huse!“

„Nás to pálí,“ Doubrava mluvil temně, „ale děti už ne, ty zvykají, a přivedou je, aby měly v ošklivosti a nenávisti všecko, co není římské. To je smutné a hrozné.“

„Tak, tak – my jsme už ti poslední – o zem námi udeřili, je zle, a ještě zpívat a chodit sem poslouchat ty černé –“ Staroch zdvihl třesoucí se ruku k tmavé kazatelně a ke kříži nad ní.

„Pojďte, strejčku, radši půjdeme, kdyby tak někdo – A copak vy,“ dodal, když vykročil, „vy můžete ostat doma, nikam nemusíte, že jste starý.“

„To ne, ne, to nepůjdu,“ vpadl hněvivě stařec, „a ne že jsem starý, nešel bych ani mladý, to ne. Truněček je proti mně mladík a taky povídal, že nepůjde, těch černých že nebude poslouchat.“

„Ale já musím, já radní –“ Doubrava vzdychl. „Ale vítat jich nepůjdu, to nepůjdu. Sem,“ ohlédl se po kazatelně, „sem budu musit, tady stát a zkroušeně poslouchat“

„Nebudeš sám. Co jich seženou sem z vesnic. A co on myslivec na Skalce,“ vzpomněl pojednou staroch.

„Tiše, někdo jde.“

Starý Lemfeld poslechl; capal šouravými, stařeckými kroky, opíraje se o Doubravu, a zticha povzdychoval:

„Bože, svatý bože! Kdypak se smiluješ!“