Temno

Slečna Polexina pozbyla tou nenadálou návštěvou svého klidu i své rozhodnosti. Pobouřilo ji, že k nim na Skalku přišli za takovým účelem a že vůbec bylo možná s takovým podezřením na ně si troufat. Lekla se ho, vzpírala se mu, pocítila žár hanby při pomyšlení, že by snad přece bylo pravda. A na Machovce se rozhorlovala, co kvůli němu je a že by mohl on, jemuž tak důvěřovali a jemu a jeho rodině přáli, tak jednat, takové zahanbení jim způsobit! Mluvila o tom s panem Lhotským, znovu se rozčilovala a hned se zase konejšila, že to přece není možná.

„Není, a není pravda,“ jistil regent, ačkoliv si připomenul, že Machovec tenkráte, když mu pověděl, že přijde jezovitská misie, se tak tuze zarazil, ano až lekl –

Slečna přistoupila k oknu podívat se, nejdou-li už; hned se však prudce obrátila.

„Podívejte se,“ ukazovala ven na dvůr.

Pan Lhotský uviděl pacholky, děvečky i několik robotníků, kteří všichni se vyrojili do nádvoří. Stáli pod lipami a hleděli k myslivně, u jejíž schodů čekalo několik žen a houfec dvorských dětí.

„Tak to vidíte,“ hněvala se slečna, „to už teď. A co pak, kdyby něco našli, až by se rozneslo, že na Skalce –“

„Poděkujme se přehorlivému panu správci.“

„Vy byste myslil –“

„Jistě, kdo jiný.“

„Myslivec nejde, a je už skoro poledne. Děti tam samy, Helenka –“

„Samy, pravda,“ opakoval pan Lhotský vážně. „Jistě na ně dorážejí, ten P. Firmus – Přece bych se měl tam podívat.“

„Jděte, jděte, pane strejče,“ pobízela slečna obměkčená pomyšlením na myslivcovy děti, zvláště na Helenku.

Prve se panu Lhotskému nechtělo jíti s jezovitskou komisí, nechtělo se mu „čenichat a špehovat“, jak si v duchu řekl. Ale teď, když mu slečna připomenula myslivcovy děti, když mu připadlo, že správce bude je tisknout tak jako ten P. Firmus a ten druhý, vydal se do myslivny. Na dvoře se rozkřikl nadobyčej prudce na čeládku, cože čumí, ať táhnou. Jako by na hejno vrabců bouchl; okamžikem se všecko rozuteklo.

Když vstoupil do myslivny, vraceli se jezovité se vším svým průvodem z půdy. Nepřinášeli nic, ačkoliv tam všechno bedlivě prohledali a prosmejčili, ačkoliv P. Koniáš znalecky zkoumal i trámy, nejsou-li v nich záseky a v těch skrejše pro jednotlivé knihy. Všecko bylo marné. Správce se mračil a v duchu zuřil i lekal se, že snad už nic nenajdou. A teď ještě regent, jenž je vítal s úsměškem, tak že se páni patres a všichni nadarmo namáhali, tak že nic –

„Dosud nic,“ odvětil nerudně P. Firmus.

„Cože tatík nejde,“ obrátil se regent na Tomáše, z jehož očí prosvítalo tajenou radostí. „Zběhni pro něj, a ty, Helenko –“

„To prosím, urozený pane,“ vpadl P. Koniáš velmi rozhodně, „račte někoho jiného poslat, ale titu musí zůstat tady.“

Správce hned se vší ochotou, že někoho pro myslivce pošle, a vyšel hned ven. Zavolal na šafáře, ať sežene posla do lesa za myslivcem, ať ihned přijde, a on, šafář, ať zběhne dolů na židovský hřbitov, ať tam na něm a kolem všecko prohledá, není-li tam někdo schován, ale dřív aby jemu, správci, poslal dláto a kladivo.

Když šafářka ty nástroje přinesla, byl správce opět ve světnici, kdež dal P. Koniáš odtáhnout postel a zkoumal podlahu pod ní. A zase nepořídil. Než nepolevil.

„Truhlu odtáhnout!“ poručil už prudce, rozčilen a popuzen marným hledáním. A jen rozkaz dozněl, oznamoval P. Firmus po latinsku: „Lekli se!“ To postihl, že Tomáš uslyšev Koniášův rozkaz, prudce zamžikal očima, že se mu změnila tvář a že Helenka po něm se kvapně obrátila.

Vtom zasadil správce dláto do stolu.

„Co děláte!“ zvolal pan Lhotský káravě.

„Velební páni chtějí se podívat do stolu.“

„Tam toho najdete! Což by ve stole nechával knihy, kdyby jaké měl?“ Pan Lhotský rozmrzen, nechtěje na to déle dívati, otočil se a vyšel na síň. Byl by správce nejraději odehnal a dláto mu zahodil. Ale když páni patres poroučejí, řekl si v duchu zlostně, co dělat, ouředlní pomoc musí se jim dát, v tomhle jsou pány a neohlíželi by se na nic, na nikoho, hned by hodili třeba i po něm šeredným podezřením. A ten správce! Vystrčit ho nejenom odtamtud, ale i ze dvora – Jaké pobouření svedl, jakou ostudu, jistě ostudu; dobře má Polexina, ta ostuda a ohavná pomluva zůstane, byť i s nepořízenou odtáhli.

Slyšel ze světnice bouchání, to jak páčili stůl, a v to ještě jiné, nové rány. Co to – obrátil se, naslouchal. Pokřik! Chvatně vkročil do světnice. Zahlédl správce, jak nechav vypáčené zásuvky, přiskočil k místu, kdež prve truhla stála, kdež právě panský dráb vylomil, vytrhl krátké prkno, nastávku dlouhého podlahového prkna, a kdež P. Koniáš padl na kolena a sahal do nějaké díry pod tím vylomeným prknem. Skrejš! Už ji mají!

Pan Lhotský zaleknuv se stál na prahu a div že nezaklel, když P. Koniáš se náhle vymrštil drže v pravici za desku starou knihu; rozchlíplou ji vyzdvihl do výše a volal vítězně jako lovec ukazující dlouho stíhaný, ulovený krásný kus: „Tu je! Ecce! Tu je!“ Jen chvatně se na ni podíval a zas už klečel nad skrejší a lovil volaje radostně: „Hnízdo, celé hnízdo!“ Vytáhl opět knihu, menší, drobnější, za ní třetí, čtvrtou; správce záře vítězstvím, odbíral mu je s radostnou ochotou.

Pan Lhotský stál ohromen, zmaten, jakoby sám poražen. Hněvivá závist jím zalomcovala nad vítězstvím správcovým a „těch černých“, ale také náhlá zlost na Machovce. Maně se obrátil po jeho dětech a obořil se na ně v tváři brunátně zrudlý.

„Takhle vy – a tatík – kacířské knihy – tak nám lhát, tak se přetvařovat, taková faleš, a léta, léta. Tak lhát mně, slečně, ty, Tomáši, a ty –,“ blýskající se oči upřel zlostně na Helenku. Do té chvíle oba ustrnulí hleděli na P. Koniáše vybírajícího jejich knihy. Teď před regentem sklopili hlavu.

Venku z vížky na zámecké střeše rozklinkal se zvonek oznamující poledne. V myslivcově jizbě žádný ho nedbal. Regent ve svém hněvivém vzplanutí nedbal jezovitů u knih, nevšiml si, že správce teď teprve prohlížel vypáčenou zásuvku a že z ní vytáhl list papíru a že do něho dychtivě nahlédl. Až když zaslechl za sebou správcovo pokorné s tajenou škodolibostí: „Urozený pane, tadyhle to psaní –“ utrhl se na něj, co chce. A vtom vzal P. Firmus správcovi list z ruky, nahlédl do něho a hned jej četl nahlas:

„Urozený pane regente, urozená jemnostpanno slečno, Vaše Milosti!“

Regent se prudce obrátil, Tomáš, Helenka pozvedli ulekaně hlavu. Regent ve svém překvapení, stržen úžasem, nesáhl po listu. A P. Firmus četl:

„V ouzkostech a v trápení se k Vašim Milostem utíkám a pro boha za odpuštění prosím mou vrchnost milostivou a za všecko děkuju, co mně dobrého ráčili přát a mým dětem.“

Helenka, bledá, začala se třást; než nikdo si jí nevšiml, všichni byli obráceni k P. Firmovi, jenž dále četl:

„Srdečně rád bych Vašim Milostem a Jeho Milosti urozenému pánu, vrchnosti mé, byl ve všem poslušný jako dosud, a co patří své vrchnosti a co má povinnost je, rád bych vybejval, kdybych mohl přitom mít svobodnou vůli podle zákona božího pánubohu sloužiti. Toho ale zde nemůžu dojít a mé svědomí –,“ P. Firmus zvyšoval hlas a zlý úsměšek mu přitom zasvítil očima i tvrdou tváří, „a mé svědomí od kněží velkou mocí potlačeno jest, a já mému svědomí víru jejich vnutit nemůžu. S bolestí poznávám, že hřeším, když jsem pravou víru svou zapíral, ale už dál tak živ být nemůžu a nesnesu, a proto odcházím –“ P. Firmus přestal; musil. Helenka vykřikla a vypukla v pláč, Tomáš, jemuž teď vysvitlo, co ráno jej obešlo zlým tušením, stál až do tohoto místa nehnutě, s rozšířenýma očima, poněkud vychýlen. Ale jak Helenka se rozplakala, chytl ji a konejšil. Dál už P. Firmus nečetl. Pan Lhotský vzal si list a chvatně si potichu dočetl ostatek:

„Pro všecko prosím, aby mně milostivá vrchnost odpustila a dětí mých za mne nekárala a netrestala. Děti nic nevědí, co chci udělat a co taky musím udělat, o ničem nevědí, ve všem jsou nevinny a pro boha prosím, aby jim nebylo ublíženo. Jejich Milosti ponížený služebník Václav Machovec.“

Regent se obrátil po jezovitech a řekl po německu: „Utekl, ale děti nevědí, jak je vidět, o ničem, co tu psáno.“

Podal jim list. Oba si konec jeho dychtivě četli. Pan Lhotský přistoupil k myslivcovým a ostře, ač už ne tak prudce a zlostně jako prve, se jich optal, kam se otec chystal, kam utíká.

„My nic nevíme,“ odtušil Tomáš, „ani o tomhle psaní, ani že chce pryč. Ráno šel jako jindy do lesa, řekl nám, že jde do lesa, a nic jiného.“

„Zapíráš!“ odbyl ho pan Lhotský, ač odpověď Tomášova zdála se mu pravdivou celým svým tónem.

„Ne, Milosti, je to tak, je to pravda,“ ujišťoval Tomáš pohnutě.

„A ty, co ty víš?“ spouštěl regent na Helenku.

Pozvedla k němu oči plné slzí.

„Milosti, jen to vím, co jsem teď slyšela, že pantáta odešel, že nás –“ Nedomluvila, znovu se dala do pláče.

Pan Lhotský mávl rukou; zlobil se, ale už také soucitné hnutí zachvělo se v jeho pobouření. –

Slečna Polexina nemohla se dočkat strýcova návratu. Již odzvonili poledne, již Kačka oznámila, že v jídelně prostřela, má-li dát oběd. „Musíme počkat, až přijdou.“

Slečna znovu se postavila k oknu a vyhlížela. Že dlouho se nevracejí, uvažovala, to že ještě hledají, a nemohou asi nic nalézt. Pak zahlédla strýce vycházejícího z myslivny. A nikdo za ním, přicházel sám. Odstoupila od okna a rovnou, dychtivě ke dveřím. Vstoupil všechen změněný.

„Nenašli,“ zvolala slečna, toužíc, aby tak bylo.

„Bohužel, našli, v skrejši pod truhlou, kolik knih. A všecky jsou nekatolické, husitské, jak ten P. Koniáš hned uznal.“

Slečna jako by zkameněla.

„Je to pravda,“ dotvrzoval pan Lhotský, „podváděli nás, myslivec, šelma, po léta nás šidil a klamal.“

„A děti, Helenka –“

„Ty s ním.“

„Bože!“

„V lese není a nevrátí se, to jest nechytnou-li ho. Tuhle!“ Vyňal z kapsy list a četl ho. Slečna jako zmámená usedla do křesla.

„O tomhle děti zdá se nevědí,“ pan Lhotský poklepal vrchem prstů na Machovcovo psaní, „ani Tomáš, ani to děvče. Dala se do pláče a hrozně se lekla, když to slyšela. Ale ten bláznivý tatík jejich – A jak to nastrojil! Tolik času vyzejskal na útěk. Ale ještě není za hranicemi. Chytnou-li ho –“

„Budou jej honit –“

„Správce právě za ním posílá. Slyšíš?“

Ze dvora ozval se dusot koní. Slečna i pan Lhotský přistoupili k oknu. Viděli, že tři pacholci na koních jedou k bráně.

„Ti jsou první,“ vykládal regent, „a dopíše se k ouřadům, pošle se jeho popis, bude se za ním psát. Správce hned na to připadl, ten si pospíší s takovouhle ouředlní povinností.“ Pan Lhotský se ušklíbl.

„Co páni páteři –“

„Budou se správcem vyslýchat Tomáše a to děvče.“

„V myslivně?“

„Ne, na kanceláři. Správce to chce. Nu, darebnost je to, co Machovec vyvedl, ale správce, měla bys ho vidět, jeho radostnou horlivost, jak mu oči svítí; ten on se v duchu směje, a mně obzvláště. Co dělat, mlčet, když je to ouředlní jednání.“

„K obědu páni páteři nepřijdou?“

„Nejedí, nepijí,“ pan Lhotský se zlostně usmál „a teď mají šau-essen. Toho si dají, obzvláště ten P. Firmus. A ten druhý také. Nepřijdou, dokud nebude po výslechu. Nebudeme na ně čekat.“

Zasedli k obědu, žádnému však nechutnalo. Slečna sotvaže se jídla dotekla, už položila vidličku a řekla před se, v zamyšlení:

„Tak je vyslýchají.“

„Vyslýchají,“ opakoval zamračeně pan Lhotský. „Nu, okovaných střevíců nemá, ten P. Firmus, na bosé nohy šlapat jim nebude. Ale umějí vyslýchat ti patres i bez mučení. A správce, ten kdyby mohl, ten by je dal natáhnout na skřipec.“

„Nevědí-li opravdu o tom útěku, budou-li na ně naléhat,“ slečna se obrátila po regentovi, jenž nechav jídla, vstal. „Pane strejče, měl byste se podívat –“

„Takovéhle vyslejchání a s těmi pro mne není. Ale, je pravda, měl bych tam skoro – Nu, podívám se tam.“ Vrátil se až za dlouhou chvíli. Pověděl, co viděl a slyšel, že písař všecko píše, otázky, odpovědi.

„Jak myslivcovi –?“

„Tomáš, to se nedivím, ten byl vždycky jako jiskra a smělý. Taky směle a jistě odpovídá. Ale to děvče – Vždycky taková tichá, zamlklá –“

„A teď hovoří?!“

„Také řečí nenadělá, ale jak si vede! Nic spletená, nic ustrašená. Stojí rovně, hlavu vzhůru a tak jistě odpovídá.“

„Směle –“

„Ne protivně směle, spíš tiše a smutně, ale tak pevně, a – a – milá Polexino, správce, ten by ji rád popletl, zamotal. Všecko smíchá, a co toho ví! Že se prý myslivcovi nepostili, že v pátek jedli maso, a – slyšíš-li – ten obrázek sv. Jana Nepomuckého, co jsem jí z Prahy přivezl po korunovaci –“

„Ten svěcený obrázek, co –“

„– že si ho ani nepověsili. Ale Helenka tak jistotně, že ano, že pověsili. Na to správce jízlivě, tak kde je, že ho na stěně neviděl a velební páni také ne. Vidíš tedy, odkud vítr, odkud to všecko.“

„Co Helenka –“

„Že jim obrázek nedávno spadl, sklo že se rozbilo, že ho chtěli dát do města na správku.“

Slečna zakroutila nedůvěřivě hlavou.

„A já do toho řku: Páni pátres,“ pokračoval pan Lhotský rozohňuje se, „viděl jsem tenkrát, jakou měla radost, když jsem jí ten obrázek přivezl.“

„Vy jste jí ještě pomáhal!“

„I, pomáhal, když správce mne tak dohříval, když jsem viděl, jak sočí. A pořád na něco připadal; také to, že myslivec se scházel s těmi emisary ze Saska, přestrojenými za krajkáře a hodináře.“

„A děti –“

„Že o tom nic nevědí, otce s žádným takovým neviděly, že k nim žádný takový nepřišel. A misionáři, ti také sypou otázky, jaké jsou víry a mluvil-li otec proti víře katolické, proti svátostem, říkal-li co rouhavého proti rodičce boží.“

„A oni –“

„Že jsou víry katolické a tatík že nikdá nic takového nemluvil. A hned zas, zdali přijímali doma podobojí, a oni že ne. A tu se správce rozkřikl, pravím rozkřikl, a tváře nafoukl, to se ví, a tak najisto řekl, to že ví, že byli na kacířské večeři, a sice v Mezřiči. A tu ti Tomáš se mu ozval, jak to správce může říci, má-li svědka, v Mezřiči že, pravda, byli, ale u babičky, ta že je stonavá, na nohy že nemůže.“

„To mně to děvče tenkrát řeklo. A což ty knihy –“

„To nezapřela, a hoch také ne; věděli o nich, a tatík že jen někdy vzal z nich jednu, bibli, a z té že jim někdy četl.“

„A z těch ostatních ne? Podíval jste se, jaké to knihy jsou?“

„Podíval. Nu, jak pravím, bible, postila nějaká, kancionál a tak, a jedna také –,“ tu mu svitlo úsměvem v tváři, „z té měli páni misionáři asi největší potěšení. Jezuitův zrcadlo se ta kniha jmenuje, je to čtení o jezovitské chytrosti, obmyslnosti a praktikách, jak je na titulu psáno.“

„To že Machovec měl, takové čtení?“

„To jsem měl vědět!“ Pan Lhotský se obojetně usmál. „A správce pořád polínka přikládal!“

„Ale vy jste, pane strejče, jejich advokátem!“ žasla slečna.

„Když správce s takovou zlobou na ně; ta je zřejmá, už jí ani neskrejvá.“

„A kdybyste se, pane strejče, opravdu nemýlil, jedno zůstává: co myslivec napsal a že utekl.“

„Pravda, pravda, blázen! Takový znamenitý myslivec! Škoda, škoda ho, radost byla s ním chodit, a tohle vyvede! Pro bludařství, a nechat všeho, děti opustit! Co teď s nimi? To děvče –“

„Ani vidět ho nechci. A hoch také nemůže zůstat při myslivosti.“

„Také mně připadlo,“ přisvědčoval pan Lhotský ne dost ochotně a ne dost rozhodně.

Misionáři vešli. P. Firmus nemluvný, zasmušilý, ale přece ne tak tvrdého výrazu jako prve. Svit uspokojení povyjasnil jeho přísnou tvář. Na P. Koniášovi bylo zřejmo vnitřní potěšení; než ani slovem ho neprojevil. Omluvil se zdvořile, že způsobili takový nepokoj. Když slečna Polexina začínala o myslivci sobě na omluvu, jak se v něm klamali, kdož by se mohl nadít, hned ji utěšoval, že nejsou sami, kteří byli tak šizeni, takových a podobných tajných husitů že je dosud dost a dost, o sedlácích ani nemluvě, ale i mezi měšťany.

„Obzvláště tady v Hradeckém kraji,“ dokládal. „I po městech a městečkách je hojně falešných a pokrytských katolíků, žádný by neřekl. Do chrámu Páně chodí první, v odchodu bývají poslední, růžence v rukou, katolické knížky, k svátosti svaté zpovědi a přijímání přistupují i nad povinnost, na mše svaté dávají, svíček nakoupí i na poutě chodí, ale doma, v soukromí, při zavřených dveřích čte takový katolík kacířské knihy zlořečené, Husovu nebo Motěšického postilu, svaté obrazy nazývá maňasy a svaté obřady ďábelským kejklířstvím. Ó, známe takové praktiky! Ale bývá těžko dokročit na ty tajné ptáčky. Avšak nepolevíme, to bejlí se musí vytrhat, má-li být vítězství svaté římské církve úplné. Především brát jim a hubit ty knihy, pro které i život dávají.“

„I život!“

„Tak jest, jemnostslečno, i život, a hloupí sedláci, ne učení lidé, sedláci. Jakpak tomu dávno, co tady na Náchodsku jistý člověk, chalupník, raději do rybníka skočil a hanebně sobě zoufal, nežli by duchovnímu správci bludné knihy odvedl.“

„Hrozné, hrozné!“

„Proto my po těch knihách jdeme jako po kořeni všeho zla a proto také ráčíte nám odpustit, že jsme i sem tak znenadání přišli, bez opovědi. Jinak to nemůže být.“

Pan Lhotský mlčel. Cítil, že nemůže se ozvat, že je odzbrojen; slečna v nitru obdivujíc se té horlivosti misionářů a ceníc jejich účel, nahlas uznala, co P. Koniáš vyslovil, a znovu litovala, že se tak mýlila a tolik lidem důvěřovala, ona i pan strejc. Ten ani teď nepromluvil a jen hlavou přikývl. Slečna zvala, a již vřeleji, misionáře do jídelny, aby se posilnili. Přijali, ale P. Koniáš hned podotkl, že jim mnoho času nezbývá, že za chvilku odjedou, protože musí ještě dnes kázat, po čtvrté hodině že bude mít kázání.

Když skutečně za chvíli odjížděli, slečna se s nimi vřele rozloučila, zvláště s P. Koniášem, jenž si svou horlivostí a veškerým svým výmluvným jednáním získal její uznání. Zato pan Lhotský zůstal při jejich odjezdu jako za jejich příchodu, jenže teď se ještě víc přemáhal než předtím, aby nechuť jeho a nevůle nebyly na něm znát. Vyprovodil pátery až pod schody v nádvoří. Díval se za nimi, když vyjížděli branou. I jejich fámula pozoroval, pytel, který měl připevněný u sedla, pytel s Machovcovými knihami, a pomýšlel si, že jednu z nich by chtěl, to Jezuitské zrcadlo, čtení o jejich chytrosti, obmyslnostech a praktikách –