Temno

Pan Lhotský zašel po prvním uvítání do svého pokoje, upravit se, tlumok rozdělat a také aby dal otevřít bednu s objednaným zbožím a dary. Nemohl se již dočkat, až před svou neteří vše vyloží. Ta mínila zatím počkat ve svém pokoji. Nebyl prostranný, a přece zplna na něj nestačilo světlo dvou svíček na stole. Pološero v koutech i výše po stěnách, zvláště v pozadí nad dvěma okny, mezi nimiž visel krucifix. Jasněji vynikala španělská stěna kvítkovaná před koutem napravo ode dveří vedoucích do ložnice. Nad tou španělskou stěnou visely nahoře tři nevelké obrazy svatých na plátně malované; pod prostředním z nich, pod bolestnou Matkou boží, tiše hořel plamínek v rudé skleněné lampičce.

Neurčitá, smíchaná vůně silně vanula pokojem. Nebyla z voňavek, nýbrž z léčivých bylin, jež báby kořenářky nosily slečně dle jejího objednání z nedalekých hor, z hlubokých lesů na Vrchmezí, Deštné i na Marušině kameni. Vzácnější z těch bylin chovala v pokoji v balíčkách uložených na římse vedle poličky s knihami poblíže širokých kamen. Velká sklenice s arnikou v páleném naloženou stála pořád na okně tak jako na síni na okně skleněná nádoba s pijavicemi.

Bylo, jak oujezdský farář řekl, že pokoj panny slečny Mladotovny je jako apatyka, že hlava panny slečny je živý herbář a paměť její jako protokol receptů, že radí lidem ke zdraví a pomáhá gratis. Radila a pomáhala nejvíc ve dvoře čeládce a jejím dětem; než pomáhala také robotníkům ze vsí, když o radu požádali. K radě přidala obyčejně hned i lék své výroby. Nic se neštítila zajít do ratejny ve dvoře, nevalně čisté, k lůžkům ubohého ustlání, přehlídnout nemocného, donésti mu lék, nebo bylo-li potřeba, obvázat, převázat ránu, když se někdo při díle potloukl. A všecko, rozumí se, jak oujezdský farář řekl, a někdy i za postranní nevděčné bublání a hubování, když nemocný nechtěl poslechnout nebo nechutě vykonával, co urozená panna slečna přísně přikázala a z čehož nic neslevila. Bylať dle potřeby energická i na nemocné, tak jako byla stále energická na šafářku i ve všem hospodářství.

Na strýce chtěla čekat ve svém pokoji; ale jen se tu otočila, šla do kuchyně nahlédnout, pak přes síň do velkého pokoje, do jídelny, kdež chystala na stůl Helenka myslivcova. Slečna Polexina byla upřímně ráda, že se pan strýc vrátil; plných čtrnácte dní ho neviděla a už jí hrubě scházel. Hned jak se vrátil, ještě na síni, se ho zeptala na synovce a jeho paní, kdy přijedou. Uslyšela, že teď ne, snad teprve až na jaře. Pan Lhotský si dobře všiml, že se jí zjasnily oči, když to uslyšela. Tak to čekal. Měla radost, že se strýc vrátil, ale tato jeho novina přidala ještě k tichému jejímu veselí.

Synovce byla by ráda viděla; choval se k ní šetrně, s úctou. I s jeho ženou celkem vycházela. Srdečnosti však se nedostávalo mezi oběma dámami. Paní Mladotka, o hodně mladší než slečna Mladotovna, byla z rodu hrabat Goltzů, Němkyně. Francouzsky mluvila plynně, nevalně česky. A slečna Mladotovna, jejíž matka německy neuměla, tak jako slečnina zesnulá švagrová, matka panujícího teď Mladoty, rodem Kordulová ze Sloupna, jen chatrně hovořila německy, a proto nerada. A francouzsky neuměla.

Ta neznalost řeči vadila; nebylo však jen o to. Stará slečna, jež v tom zákoutí nevalně si hleděla velkého světa a módy, zato víc hospodářství, která širokého rajfroku zvonového na sebe nevzala, ani když se nejslavnostněji vystrojila, cítila, že „paní hrabinka“, dáma á la mode, hledí na ni jako na bytost ze starého vydání, jakoby z jiného světa, tak trochu skoro jako na selku, že se dívá nějak povýšeně, jako se střemene na ni a na všecku Skalku; dobře viděla, že synovcova žena tu nerada bydlí, že odtud pokaždé pospíchá, že jí nevolno na starém zámečku.

Slečna s trpkostí slyšela, když synovcova žena teď čím dál tím častěji nadhodila, takhle že to nemůže ostat, že by bylo nejlíp to staré stavení strhnout a postavit nový zámek, pěkný zámek á la mode. Tato nevážnost k starému sídlu hnětla slečnu a také to, že „paní hrabinka“ neměla žádných dětí. Ona, slečna, byla ze šestnácti, její bratr, otec panujícího Mladoty, měl tři syny a tři dcery, ale syn jeho bez dědiců. Vinna tedy jenom jeho žena. Pro koho by stavěli, pro koho by se měl zbořit starý zámek? Leda aby to pak zdědil někdo z těch Němců, z těch Goltzů. Slečna Polexina, která se na Skalce narodila a tu strávila skoro všechen svůj věk, přilnula k starému zámečku, v němž staletí přebývali Ostrovští, její předkové po přeslici, a Mladotové už v třetím koleně.

Pro toto vše bylo staré slečně volněji bez „paní hrabinky“, a proto také ráda uslyšela, že tak hned sem nepřijede.

Když se vrátila z obhlídky zase do svého pokoje, zastala tu strýce; právě vešel, ne už v jízdeckých botách, nýbrž v černých punčochách a ve střevících s přezkami. Skládal na stůl dary, zatímco Kačka kuchařka ve velkém bílém čepci stavěla u dveří na vykládanou truhlu pytlíky a krabičky.

„Jste jako svatý Mikuláš, pane strejče!“

„Jen aby se ten svatý Mikuláš jak náleží zachoval.“ Lhotský si zamnul ruce. „Tak tady,“ ukázal na truhlu, „tu jsou limouny, tu je koření, tady je kafé. No, můžeš jít,“ pokynul kuchařce. „Kafé, milá Polexino, a dobré kafé. Toho se teď v Praze vypije –“

„Věřím, v tento čas.“

„Nejen v domácnostech u panstva, ale již také veřejně, to nebývalo, už jako pivo nebo víno je prodávají, kafésídrové. Na Koňském trhu je také, to jsem viděl; a slyšel jsem,“ vymrštil obočí a zdvihl pravici, „že i v Židech, i v Židovském Městě! A tady –,“ sáhl na stůl a vybalil polychromovanou sošku blahoslaveného Jana Nepomuckého, slušně ze dřeva vyřezanou. „Tu jsem ti přivezl, ta je podle té státue na Kamenném mostě.“

Slečna sáhla po ní chvatně.

„Však jsem si ji, abych se přiznala, v duchu přála, uhodl jste.“

„A je svěcená.“

Slečna sošku hned políbila.

„A tuhle na ty šatičky.“ Vybalil brokátu kus, roztáhl jej proti světlu i pruh stříbrných krajek, jež se na světle zamihotaly kovovým leskem, tak jako živěji zahořely barvy brokátu a zlato jeho vzorců. Slečna prohlížela, živě chválila, jaká to krása, jaký pěkný mustr, pak pojednou odstrčila španihelskou stěnu. Za tou v koutě pod třemi obrazy, pod lampičkou rudého plamínku stál na stolku zastřeném bělostnou látkou s vyšívaným pruhem oltářik, dva stupínky ze dřeva na mramorovo omalované. Na nejvyšším soška Panny Marie, oděná v hedvábných, tuho odstávajících šatečkách jakoby v rajfroku, s perličkami a korálky na krku, korunku na hlavě, děťátko také korunované na ruce. Vpravo vlevo od sošky po cínovém svícnu s voskovicemi bohatě ozdobenými voskářským dílem; na nižším stupni zase po svícnu, ale s červenými svíčkami a po majolikové váze s dělanými květinami. O tento stupínek opřené stály už na samé menze dva obrázky v zlacených rámečkách, sv. Václav a sv. Ludmila, po jejichž stranách bělaly se dvě voskovice ozdobené mašličkami z bělostných pentlí hedvábných.

Slečna sňala z oltáře sošku Panny Marie a zkoušela na ní horlivě, všecka zaujata, brokát a stříbrné krajky. Pak zase postavila ji na oltář, pod ni na nižší stupeň sv. Jana, poodstoupila, přehlížela i chválila potěšená, že zrovna sem se dobře hodí. Lhotský přisvědčoval, přešlapoval, zamnul ruce, po stole se ohlédl.

„A teď ještě něco světského!“ Vzal se stolu balíček, vyňal z něho kožené pouzdro nevelké a s tajemným úsměvem, těše se na překvapení, přistoupil k neteři, jež divíc se i zvědavě sledovala jeho ruce, jak otvíraly pouzdro. Tlumeně vykřikla, když strýc vyňal a na oči jí obrátil pěkný šperk s modrým smaltem, na „duplovaném“ dukátě malovanou sv. Trojici.

„Tuhle kalantérii, milá Polexino, tobě; prosím, přijmi ji na památku na Prahu, na tu korunovaci.“

„To mně?“ ptala se přísně, káravě, ale s úsměvem.

„Tobě, zkus.“

Prohlížela šperk s netajeným zalíbením, odšoupla křížek nad ňadry a vtiskla tam kalantérii. Vtom stanula ve dveřích Helenka myslivcova, hlásíc, že jest večeře. Slečna ihned skládala šperk do pouzdra a nepostřehla, jak Helenčiny oči uvázly na rozloženém brokátu a stříbrných krajkách, jak zůstaly na nich uvábeny jejich leskem a barvou.

Zato starý pán si toho všiml.

„No, Helenko, líbí se ti to? Abys věděla, tobě jsem také něco přivezl.“

Náhlý svit radostného překvapení a očekávání zjasnil děvčeti krásné oči dlouhých řas.

Lhotský se obrátil k slečně:

„S dovolením.“ Vzav se stolu nevelký kolorovaný obrázek v zlaceném rámečku, podával jej Helence.

„Tak tu máš.“ A významně, aby ocenila, hlásil: „Je to sv. Jan Nepomucký, a svěcený.“

Helenka, jež rychle vykročila, náhle, na toto jméno stanula zaraženě, jako by se lekla. Slečna, majíc to za ostýchavost, domluvila jí, co se stydí. Helenka sáhla po obrázku a chtěla s ním odstoupit; slečna však ji káravě zastavila:

„Slyšelas, že je svěcený, polib ho!“

Helenka k ní plaše vzhlédla, okamžik váhala, pak rychle povznesla sv. Jana k ústům, a to tak spěšně, že slečna nepostihla, že děvče se obrázku rty nedotklo, nýbrž své ruky. Pan Lhotský byl právě obrácen ke stolu, odkudž bral druhý dárek, kolečko pestrých, pěkných pentliček.

„Ještě tohle, Helenko.“

Dlouhé řasy jejích očí zamžikaly, a hned, bez pobízení sáhla dychtivě po pentličkách a hned také políbila Lhotskému ruku.