Temno

U stolu blíženců jednali po kolik večerů o té krádeži u sv. Víta, o mladém zloději, o tom, že tvrdošíjně zapírá i na mučení, že už byl vhozen na žebřík i boky že mu pálili. Pro tuto vzrušující událost zapomněl starý Kubíček i na tatrmany a maňasy, na Pantalona ze Staré rychty i na taliánskou operu na Poříči. Pak vypravoval Florián Mariánek podivnou historii o dvou venkovských, o Helence a Tomášovi, proč je do Prahy poslali, jak je rozváděl na místa a jak ti tajní berani se mají rádi.

Za týden a víc po verbuňku překvapil stůl blíženců novinou, že Marka barvíře mladší tovaryš, co se dal pod dragouny, má již po vojně i po smrti, že když jej s ostatními vedli k regimentu, cestou, a nedaleko za Prahou, před Berounem, náhle zemřel. Sameček hned píchl, o tom že Mariánek asi nic nenapsal.

„I napsal, napsal –“

„Co byste, prosím vás, mohl napsat, jak vy píšete.“

„Jak já píšu, napsal jsem tohleto: Na marši nastoupil voják Bernard Mník od regimentu Safoyen marš na onen svět. Nedotkl se ještě kvartýru berounského, a již měl kvartýr na nebesích.“

„Ach, ach, to je fortelně napsáno. Ale, Mariánku, dnes jsem si na vás vzpomněl, to že by byl zápis či nápis, kdyby ten starý rybák umřel. Ukazovali mně ho na trhu, že tomu dědkovi je sto pět let. Tady za Oujezdskou branou ostává.“

„V Lahovicích, starý Danihel.“

„Vy ho znáte?“

„A dobře. Ten byl už rybářem, když Švejdové oblehali Staré Město, to už tenkrát lovil v Moldavě ryby a prodával je Švejdům, a pěkně za hotové, protože měl salvaguardu. O tom, milý pane Samečku, nebudu psát nic, ten mne ještě přečká.“

„Tak o staré paní Turkové, ta prý také pamatuje Švejdy.“

„Ta s nimi tancovala,“ pošklíbl se Fileček, nevěře té zprávě.

„Tancovala netancovala, ale jistě je pamatuje, bylo jí osm let, když před Prahou leželi.“

„Tak to jí teď je –,“ počítal starý Kroupa.

„Pětaosmdesát.“

„Pane Mariánku, to bude funus. A dědictví!“

„Funus bude slavný, to se ví, a na to dědictví zeptejte se pánů páterů z koleje u sv. Klimenta.“ A Mariánek se šibalsky usmál. –

Jak podzimek postupoval, jednávali u stolu také o vínu, jak se urodilo a jak zraje, o nastávajícím vinobraní. Také k navyklým svým hovorům se vraceli. Starý Kubíček vykládal občas nějakou kapitolu z české kroniky, jak ji právě četl, nebo srdečně a něžně vypravoval o Ančičce, staré své sestře, a když Mikuláš Kroupa začal s nadšením a obdivem o vzácném domu Brandlinských ze Štěkře, začal on s nadšením a obdivem o vzácném domu Hubrykovském.

Pak zase Florián Mariánek škádlil oba blížence nebo popichoval, aby se počertili. Začátkem listopadu jednou večer, když začal padat sníh, vzrušil všechen stůl i všecku hospodu novinou o tom, co se stalo v křivoklátských lesích, že tam večer před sv. Šimonem a Judou za tmy a hrozného větru přepadli osamělý dvorec, asi dvanáct chlapů, všichni že měli obrácené kamizoly a tváře začerněné, jeden z nich že byl červeně přepásán, tomu že ostatní říkali „pane“, ti chlapi že vyloupili dvůr, peníze pobrali a všecko, co se dalo, lidi že svázali, ale nikoho nezamordovali, jen jednoho pacholka, když se chtěl bránit, že hrozně ztloukli, až byl bez sebe –

Pak, to již v druhé polovici listopadu, přišel milovník kroniky a malovaných obrázků starý Kubíček s novinou, že ten nejznamenitější ze všech Rainerů, výborný kumštýř, Václav, bude mít brzo svatbu, a jakou, to že je v domě nevěstině u Herzogů na Perštejně chystání, to že bude veselá svatba, co maškar se chystá, bodejť kumštýři, to že je rozpustilá chasa, kopulací že bude ve středu jedenadvacátého tohoto měsíce v kostele u křižovníků, jakpak ne, když si ho Václav tak krásně vymaloval, celou tu báň, bože, to že je krása, to že nikdo tak nedovede na stropě a na stěnách malovat.

Byl by se rozpovídal o tom malování, ale divoký Kocourek vrazil a hned se tázal celé hospody, udýchaný, oči vykuleny, vědí-li, tak že ten zloděj, co sv. Jana okradl, je odsouzen, vědí-li, jaký ortel, že tady u Březinů mají všichni pravdu, i ti, kdo se hádali, že bude oběšen, i ti, tak jako on, že ten lotr bude upálen, a on ten zloděj že bude i oběšen, i upálen, na čekanu oběšen a pak spolu s tím čekanem na hranici upálen –

V ten čas byl Jiřík Březinův už filozofem; chodil do logiky, do prvního ročníku filozofie. Dost často navštívil Hubátia, aby s ním hrál na housle. Obyčejně býval jejich auditoriem deklamátor zemských desk Svoboda. Po těchto produkcích se vždy hned nerozcházeli: někdy chvíli hovořili nebo měl deklamátor výklad o novém přírůstku své bibliotéky.

Za těchto návštěv a hovorů si Jiříka oblíbil, poněvadž mladý filozof horlivě poslouchal, když jemu a Hubátiovi vypravoval o svých starých knihách. Ba koncem října pozval Jiříka, aby se přišel na ně podívat. Když Jiřík poprvé vkročil do jeho pokoje, ihned si všiml, že na stěnách není žádného svatého obrazu, nic; jen u dveří visel pod cínovou kropeničkou tmavý růženec. Zato hojně knih ve dvou stojanech u zdi a kupa jich, velkých, malých, také na stole kolem stojánku, na němž naražena trčela deklamátorova paruka. Jiřík zhlédl tam knihy, o kterých slýchal, ale kterých neznal, jako Balbínovy spisy, než dost také takových, které mu byly vůbec neznámy, většinou samé historické, české a latinské.

Deklamátor, jenž tak chutě o svém pokladu mluvil, byl rád, že našel někoho, kdo s chutí si prohlížel jeho miláčky, kdo nezamlouval, nevytáčel se, když mu začal o jednotlivých knihách vykládati, co je to, jaká znamenitost, kde ji poprvé zhlédl, kde ji našel a koupil a jak, u kterého vetešníka, jak tu onu knihu, kterou teď obzvláště uctivě choval, ji hladil a jí se pochluboval, našel zastrčenu, povalující se v prachu mezi starými papíry v špinavém kotci u sv. Havla nebo v tmavém židovském krámku. Spokojeně se přitom usmíval a černou vlněnou čepičku pošupoval, libuje si, kdyby ten žid byl věděl, co má, ten že by mu ji byl vycenil, a jak se kolikrát on, deklamátor, musil přemáhat, když zhlédl knihu dlouho a toužebně hledanou, na niž se mu srdce smálo a po níž se mu ruce třásly, aby se neprozradil, kterak mu na ní záleží.

Jiřík přicházel zpočátku do Svobodova bytu po těch houslových produkcích u Hubátia; ale pak už také v jinou chvíli, když jej deklamátor pozval, aby se přišel podívat také jindy odpoledne nebo navečer, to že je vždycky doma. Také byl, jen večer chodíval do tiché hospůdky blíže Týnského kostela, jak tam U Vorlíčků říkali. Jiřík jej pokaždé zastal doma. Buď četl, nebo něco opisoval, nebo spravoval staré knihy. Tu míval zástěru, kdysi zelenou, a na stole hrníčky s klihem nebo mazem; opravoval vazby, přelepoval natržené listy, vlepoval listy čistého papíru, dopisoval neúplná slova, vlastně dokresloval je literami starého tisku.

Jednou za takové návštěvy všiml si Jiřík, když neslyšán vstoupil, že deklamátor, jeho příchodem překvapen, knížku, ze které četl, chvatně sklapl a chvatně mezi papíry a jiné knihy na stole strčil a že ji víc nevytáhl a slovíčkem se o ní nezmínil. A podruhé, bylo v listopadu, když Jiřík vkročil, zastal deklamátora v černé čepičce klečet u otevřené almary. Dole na jejím dnu zahlédl Jiřík divnou skříňku podlouhlou a tmavě okutou. Deklamátor ihned zavřel skříň a hned zavedl Jiříka ke stolu. Ta skříňka byla neobyčejná, zvláštní, a přece Jiřík o ní tak dlouho neuvažoval jako o tom, jaká asi byla ta knížka, kterou deklamátor onehdy tak spěšně, skoro ulekaně zastrčil a schoval a o ní pak mlčel.

Někdy za hovoru o knihách zavadil deklamátor Svoboda též o jiné věci, hlavně z historie, o minulých časích. Jiříkovi, jenž přitom často pocítil své nedostatečné vědomosti, nejednou za těchto hovorů jako by před očima kříslo; světlo mu z nich vyšlehlo a ozářilo ledacos, čeho si nevšiml nebo o čem neměl ani tušení. Než také o denních novinách se deklamátor někdy zmínil i rozhovořil, u Hubátia, i když byl doma s Jiříkem sám.

Ten den před sv. Mikulášem stala se poprava mladého zloděje, jenž obloupil hrob blahoslaveného Jana Nepomuckého. Hubátius, jenž tak jako Jiřík nebyl se podívat, mínil odpoledne, když se chystali na houslovou produkci, že snad jim něco o té popravě poví pan deklamátor; nepověděl však nic, ani nepřišel. Ale doma byl, zaslechli ho, zatloukal tam něco do stěny.

Za týden o nejbližší produkci auditorium přišlo. , který u sv. Víta tu krádež spáchal, a také o jeho popravě; nedbaje rozložených not i naladěných houslí, začal čísti o tom mládenci, že minulou středu před polednem ze staroměstské šatlavy na popravní místo byl vyveden.

„Podle vynešeného ortele na čekanu oběšen a spolu s tím čekanem na hranici upálen býti měl. Když pak popravní mistr jej již zavěsil a jemu krk zlomiti chtěl, provaz se přetrhl a ten zločinec ještě živý na hranici spadl. Nato do jedné blízké u silnice stojící kapličky donešen byl a tam v nějaké chvilce umřel. Tělo jeho tam až do včerejšího dne při silné stráži ležeti zůstalo až k vyplnění vynešeného ortele včera dopoledne na hranici vyhozeno a upáleno bylo.“

Tato novina nebyla jim už novinou, ale zajímalo je, že noviny o ní píšou, a Jiříka také to, jak to deklamátor četl, s jakou vážnou, zasmušilou tváří, a jak, když dočetl, řekl:

„Tady u sv. Jakuba to bylo jinak.“ A ukázal palcem přes rameno ven směrem k blízkému klášteru a kostelu sv. Jakuba. „Tady si Panna Marie sama chytila zloděje.“

Mínil pověst, dle které socha Panny Marie na jednom z oltářů u sv. Jakuba chytila za ruku člověka, jenž ji chtěl oloupit o perle a zlaté peníze, a nepustila ho, až když mu ruku uťali. Jiřík se až zarazil a žasl ještě více, když deklamátor dodal:

„Kdyby ho taky sv. Jan nebyl pustil –,“ zamlčel se, pak tlumeně vyrazil: „byl by to nový jeho zázrak.“ Obrátil modré oči vzhůru, ale vtom už, přihnut, spěchal ke kamnům a tam usednuv žádal usmívavě, aby domini musici spustili, že už nebude meškat, že už poslouchá; přichoulil se a zamnul si ruce, jako by se těšil a nemohl se již dočkat. –

Jiřík teď k babičce tak často nedocházel jako o prázdninách. Za první návštěvy, týden po té, o které zahlédl Helenku Machovcovu nahoře na síni před velkým pokojem, stoupal k té síni v jistém napětí, nezahlédne-li snad opět to děvče. Nezahlédl je, ale uslyšel o něm. Paní Lerchová sama začala, že s tou holkou myslím nechybila, že je způsobná, ochotná a ke všemu šikovná.

„Je vidět,“ dodala stará paní, „že byla v mistrné, panské škole a taky že měla asi dobré vychování. No, pravda, myslivcova dcera. A psát umí, a jak pěkně. V tom se mně uleví.“

„A jak je s vírou?“ zeptal se Jiřík vážně, s připomínkou tlumeně varovnou.

„Takhle by se zdálo, že nic, že je katolička; nic není pozorovat, kříž dělá, růženec se umí modlit, všecko. Ale těm lidem není co věřit. Pan páter,“ myslila bratrance, pátera Daniela, „povídal, že je mladá a nic zarytá, takže se dá všechno ještě spravit, kořínky bludu vytrhat, to že si vezme na starost –“