Temno

Slečna Polexina dověděla se zpráv o misii v Dobrušce později, nežli se nadála. Bouřka, jež se pozdě odpoledne strhla, zdržela tam všechny Skalecké. A slečna nemohla se dočkati. Dvakráte poslala Kačku podívat se, jsou-li myslivcovi už doma; stará kuchařka přišla pokaždé s ohlášením, že se ještě nevrátili, a nikdo. Pan Lhotský se v duchu divil, cože neť je těchto novin tak žádostivá, nicméně ji těšil, však že se zítra sama přesvědčí, že jí nazejtří bude jistě tak dobře, aby mohla jet do Dobrušky na misii. Když pak Kačka přišla potřetí a hlásila, že správce právě přijel, dala si ho slečna zavolat, ačkoliv pan Lhotský mínil, že by mohli ještě chvilku počkat, že myslivcovi už také brzo přijdou. Než slečna čekat nechtěla.

Správce přišel a nadšeně vypravoval, jak byla krásná svatá misie, co lidstva sešlo se ze všech stran, kdo přijel z Opočna ze zámku, kteří vyšší ouředníci, a kázání, och, takové že ještě co živ neslyšel, to že je kazatel, ten pan páter Koniáš, kterak do duše mluvil, a už hned jak vystoupil, že lidé zašli, když měl řetěz, těžký železný řetěz na krku, že jej tak kajícně nesl.

Pan Lhotský, jenž seděl stranou u okna a vyhlížel na nebe dosud zamračené, prudko se obrátil a zvolal:

„Řetěz? Řetěz že měl na sobě?“

„Měl prosím, urozený pane.“

Regent stáhl koutky rtů, mávl rukou, nic však neřekl.

Správce si toho povšiml, ale jako by nic nezahlédl, dál vypravoval slečně, jak pronikavé bylo to kázání, jak dojímalo, lidé že trnuli a plakali a jedna žena že i omdlela, když kázal o pekle, jaká muka stihnou hříšníky, obzvláště zatvrzelé kacíře a nevěřící. To řekl důrazněji.

„Myslivcových jste neviděl?“ vskočil mu do řeči pan Lhotský.

„Neviděl prosím.“

„Ale byli tam,“ znělo to s úsměškem. Správce jej cítil a rozuměl, co regent tím chce; dohřát, stržen popuzením, neudržel se a zkrátka odvětil:

„Alespoň tam šli.“

Vtom slečna se ptala na druhé dva misionáře, z nichž P. Mateřovského, šlechtice rodem, dobře znala.

„Ti v kostele zpovídali,“ odpovídal správce, „ráno i odpoledne. Všechno se hrnulo k jejich zpovědnicím, zvláště po kázání.“

„A zítra?“ ptala se slečna.

Pověděl, že bude zase kázání, ale zítra jenom jedno, odpoledne, a pak zase zpověď. Všecko zevrubně oznámil, jen jedno zamlčel: že byl také na děkanství a že tam mluvil s P. Firmem.

Když správce odešel, vstal pan Lhotský a zase tak jako prve a ještě nechutněji vyhrkl:

„Řetěz, na krku řetěz o kázání!“

„To je kajícnost.“

„Ať se kaje doma!“

„Ale dává tím příklad.“

„To může i bez řetězu.“

„Pane strejče, vám by se myslím nezachoval ať s řetězem, nebo bez řetězu.“

„Protože, ech –,“ mávl rukou, „protože je to –,“ chtěl říci komedie, ale nevyslovil toho jména, aby slečna se nepohoršila; neumkl však, nýbrž ostře pokračoval: „Tenhle s řetězem, onen zas jinak. Milá Polexino, mám rád pobožnost a příkladné kázání, ale co tihle – Věříš-li, já před lety slyšel v Rychnově jednoho kázat, že jezovité jsou andělé, že nejedí, nepijí, to že se jen zdá, že jedí a pijí, a haha, viděl jsem ho pak na zámku, jak chutě polykal koroptve a bažanty a zuňkal vínečko i pivečko. Ale to všechno se jen zdálo, jejich hlavní, skutečné jídlo, jejich šau-essen je moudrost a umělost, to také kázal, a to mu šlo asi nejvíce k duhu, po tom byl červený, buclatý.“

„Jeden nejsou všichni.“

„A tak slyš! Hned druhý den kázal druhý,“ odrážel pan Lhotský, už zardělý, „na to se také pamatuju, takové věci se pamatují, ten kázal, že Panna Maria je panímáma, která nám od nejvyššího táty pápu a papati zjedná a vyprosí. A třetí, to bylo na Opočně, ten zas, že zatracence v pekle krmí ropuchami a hady. Tohle má člověk s pobožnou myslí poslouchat a nepohoršit se? Takhle nemají mluvit, i kdyby kázali jen chlapům poddaným a hloupému lidu.“

Vešla Helenka, vážnější než jindy, nějak zaražená. Slečna, kterouž rozhorlené, prudké výpady strýcovy netěšily, byla ráda, že děvče přišlo. Pobídla ji hned, aby šla a pověděla. Ale pan Lhotský už nevyčkal; nechtěl podruhé slyšet o kázání s řetězem. Odešel.

Machovec myslivec byl té chvíle v myslivně sám. Helenka meškala u slečny, Tomáš odešel dohlédnout do psince pana regenta. Myslivec přecházel jizbou s hlavou pochýlenou, zamyšlen. V nitru jeho zjitřený boj. Už dříve nejednou v něm vykřiklo, ať vše rázem skončí, ať se vystěhuje. Než nevzchopil se, neodhodlal. Neměl dost síly opustit slušné, jisté bydlo, odejít bez jmění s dětmi do ciziny hledat si chléb. Nevzchopil se a trudil se dál, sám sobě vyčítal a zas omluvy hledal. Od té chvíle však, co mu bratr Vostrý tenkrát v noci dole u židovského hřbitova svědomím otřásl a pak ještě mocněji kazatel v doubravě, teprve neměl klidu v duši; uznával se vinnějším, cítil, že tak nemůže zůstat, že se musí rozhodnout.

A teď do třetice ten jezovita – Věřil, že bůh tím misionářem jej upomenul. Vrátil se rozhodnut. O sebe již nedbal, o sebe neměl už žádných starostí. Ale děti! Vyvést je s holýma rukama za hranice, do nejistého – Než jiní také uprchli napřed sami a po čase vrátili se pro rodinu; Vostrý je jmenoval i kazatel Moc v doubravě. Děti tu samotny – Co by se jim mohlo stát, když by o ničem nevěděly. A nesměly by nic zvědět, aby jich nemohli vinit, trestat, aby jim usnadnil výslech, do kterého by se najisto dostaly. Chudáci – opustit je, nechat je tu samy –

Přestal přecházet šerou jizbou, stál v hlubokém zamyšlení, až se pak vytrhl a chvatně rozsvítil. Ze stolu vytáhl kus papíru, z okna vzal kalamář a brk a začal psát všechen rozrušený. Psal, ustával a znovu psal. Pak otevřel truhlu, klekl u ní se světlem, a vyňav tam ode dna měchuřinu pokrytou šaty, vysypal z ní na dlaň hromádku stříbrných. Jen je přepočítal, ozval se na síni Tomáš, volaje na Helenku, jež patrně docházela. Myslivec hodil váček do truhly, přirazil víko, skokem byl u stolu, do něhož strčil popsaný list papíru, zavřel zásuvku na klíč a uklidil pero, inkoust. Vtom vešly děti, Tomáš jaře jako vždy, Helenka klidnější, než když odcházela. Pochodilať dobře, nezapletla se v řeči u slečny, která se ani tolik nevyptávala, jak se Helenka nadála. Vědělať už skoro vše od správce.

Machovcovi sevřelo se v útrobách, když děti vkročily, když se mu mihlo, tak že dnes naposledy – Tomáš připomenul, že okenice nejsou zavřeny.

„Ba, pravda, zapomněl jsem. Zavři je.“ Jindá nikdy na ně nezapomněl a zavíral je pokaždé sám.

Helenčin první pohled byl, upokojil-li se už otec, nebo je-li ještě tak, jak se vracel z Dobrušky. Zdálo se jí, že je klidnější, a také víc hovořil. Po večeři, když zavřeli dveře, vyňal Tomáš na jeho vyzvání ze skrýše pod truhlou nevelkou knihu, Komenského Praxis. Machovec jindá čítal sám a děti poslouchaly. Dnes také začal. Helence i Tomášovi se zdálo, že čte jiným hlasem než jindy, temnějším a ne tak pevným. A také záhy přestal. Přistrčil knihu a vybídl:

„Čti, Helenko, ty, mne pálí dnes oči.“

Nepálily ho, ale žádaly hledět na děti, když, jak byl přesvědčen, seděl s nimi naposledy. Seděl nehnutě a zdálo se, že pozorně naslouchá. Zbožná slova Komenského však ulétala mu mimo. Těžké myšlenky svíraly mu nitro. Zítra večer – kde bude, dorazí-li šťastně na hranice? A děti – kdy je zas uvidí a zví-li o nich?

Hleděl na osmahlého, statečného Tomáše, na něžnou tvář Helenčinu. V očích jeho hluboké pohnutí, lítost. Byl by je chytl, přitiskl –

Když ulehli, nemohl usnout. Také Helence spánek nepřicházel. Náměstí v Dobrušce, dav lidu, kazatelna, bledý jezovita pod zamračeným nebem vraceli se jí na mysl.

Na babičku vzpomněla, že takovýhle misionář k nim přišel a s vojáky, a ti ji bičovali – A zas otce viděla, jak přišel k starému Lemfeldovi, jak zaúpěl a prve jak jí dával dobrou noc – Pohladil ji, což nečiníval, a že opakoval „dobrou noc“, a tak, až se toho lekla. A nespí. Slyšela otevřenými dveřmi, jak se neklidně obrací, zaslechla i jeho hluboký, třesoucí se povzdech. Toho všeho příčinou ten hrozný misionář. Pocítila odpor k němu i hněv.

Ráno odešla jako obyčejně k slečně. Tomáš vydal se do lesa sám. Machovec jej poslal, on sám že teď ráno nepůjde, až odpoledne. Když osaměl, dal se ihned do díla, aby dokonal přípravy. Svou mysliveckou brašnu nacpal prádlem a nejnutnějšími věcmi, kancionálek do ní strčil i peníze z truhly tam dal, ne však všechny. Část jich nechal v měchuřině. Hůl si vybral, na pušky na zdi se zahleděl. Z nich jednu sňal, svou nejmilejší, a chvíli držel ji v rukou. Smutek jej chytl. Dobrá, milá ručnice. Už jí nebude nosit. Co se s ní nachodil po lesích ve dne, v noci, sám na čekání a s regentem! Ach, starý pán – Rozzlobí se, ale nad dětmi se snad nezatvrdí.

Vtom vběhl Tomáš všechen udýchaný, vyjevený.

„Jezuiti,“ vyrazil, „jedou sem, dva, a s nimi služebník!“

Myslivec zbledl. „Pro tebe,“ ozvalo se mu, a v to hned: „To je udání, to správec –“

„Kdes je viděl?“ vyhrkl.

„Z kopečka jsem je zahlíd.“

„A sem, k nám že jedou?“

„Sem, do dvora, nejsou daleko.“

„To musím pryč!“

„Kam?“ divil se Tomáš.

„Do lesa, na ten čas, co tu budou. Nesmím, nechci tu ostat.“ Popadl hůl, přehodil si brašnu. Tomáš mu podal pušku.

„Tomáši, ty tu ostaneš. Kde je Helenka?“

„U jemnostslečny, už by tu měla být.“

„Tomáši, peníze v truhle hned schovej. Ale Helenka, bože – Řekni jí –,“ mluvil chvatně a vzrušeně, na přeskáčku. „Nepřijdu-li hned, nelekejte se. Já přijdu, já jistě přijdu. A Helenka – už jí –“ Zavzdychal a chvátal ke dveřím. Vtom vstoupila. Chytl ji, přitiskl, políbil, pohladil; úžasem ani nehlesla. Pustil ji, podal Tomášovi ruku.

„Tak s Pánem, Tomáši,“ hlas se mu třásl, „a čekejte, buďte stálí. Nechoďte za mnou, ostaňte tu. Spánembohem!“

Vyrazil ven.

Na dvoře zmírnil krok. U zadních vrátek, vedoucích na sad a k lesu, na okamžik stanul a ohlédl se. Naposledy viděl myslivnu pod rozložitou korunou ohromného topola.