Temno

Časně ráno je vzbudili. Do hustého šera vykročili za vozem plným zásob ze Skalky. Zámeček, myslivna, dvůr, všechno v temnu; lípy a topol, alej v zahradě černaly se mlhavým, sychravým vzduchem. Za branou naposledy se obrátili po myslivně, nad níž rozložitá koruna starého topole zašuměla jako ze spaní.

Helenka s Tomášem kráčeli za vozem; poklasný, průvodčí vozu a jejich strážce, s nimi. Sešli dolů, dostali se pod strmou opukovou skálu, na níž čněla Skalka, do vsi pod ní a dále v dolině. Ve všech staveních tma; vesnice spala, černá byla, jenom před roubeným příbytkem mladého žida Lazara Kiše hořela svítilna u vozu, do kterého Kiš zapřahal svého koníka. Jak Tomáš žida zhlédl, chvatně k němu zaběhl a chvatně ho žádal, aby, kdyby někdo z Mezřiče se u něho stavil, aby po něm strýci Klancovi vzkázal, že je odvezli do Prahy a že strejce a babičku pozdravují, on a Helenka, a že budou-li moci, že časem do Mezřiče vzkážou.

Lazar Kiš byl překvapen, ale hned slíbil, že to obstará, jistě.

„Vyřídím, opravdu, váš pantáta byl na mne hodný, zastal se mne, a vždyť taky pro víru zkouším; mlč, já to udělám. A co byste, poklasný –,“ prudčeji se ozval, když poklasný volal na Tomáše, co má s židem, ať táhne, a rychle přistoupil k Helence.

„Helenko, až přijedu do Prahy s přízí, stavím se u vás a povím vám o babičce, povím, já vím, dobře vím, kde pan baron Mladota ostává, je to blízko Ungeltu a tam musím vždycky s fůrou. No, no, poklasný, co se zlobíte, mějte svědomí, jsou to nešťastní lidé, a tak spánembohem, aby se vám v Praze dobře vedlo –“

To bylo poslední, a vlídné, slovo na Skalce. Potěšilo samo, když se tu všichni od nich odvrátili, potěšil i slib, že vyřídí vzkázání a přinese zprávy o babičce.

Když zahnuli na silnici, ohlíželi se vpravo přes ouval pod ní, přes vrchole černých stromů na březích jeho říčky, na strmou skálu za ouvalem, na zámeček na ní, na dvůr, ztemnělé v mrákotách podzimního jitra, na černý koš ohromného topole nad myslivnou. Ten viděli nejdéle a poslední.

Putovali studeným šerem za vozem, vedle pod bělavou plachtou, jehož vozka seděl na podsedním koni, za světla putovali pustnoucím krajem, vesnicemi, městy, polem, kolem vybledlých luk.

Chvílemi se vezli, když je poklasný vyzval, a pak opět kráčeli zaprášenou cestou. Nocovali bídně v rozlehlých starých hospodách s velkými nádvořími, plnými formanských vozů. A zase dále časným jitrem ještě za tmy a po celý den, mezi ouhory, kolem žlutavých strnišť, kolem revírů, před kterými trčely tabule s hrozícím nápisem, že každý, kdo by tu byl při pytláctví postižen, bude potrestán šibenicí.

Potkávali kramáře, jezdce, židy se žlutými koly na pláštích, potulné hudce, kočáry i nákladní vozy, zahlédli žebravého mnicha s nějakým mužským, jenž za ním na trakaři vezl vyžebrané zásoby. U Českého Brodu zachvěla se Helenka pohledem na cikána a na cikánku, nesoucí na zádech dítě do temna osmahlé, černých kudrnatých vlasů. Cikán i cikánka měli přes uši plátěný, krví prosáklý obvaz, zpod něhož vyrážely cikánovi spečené kučery. Poklasný hned, to že je jistě z Brodu vymrskali a každému pravé ucho uřízli, aby měli cejch, ta mrcha cikánská i ten chlap, že je měli raději pověsit, však že katu neujdou; až jim ještě i druhé ucho uříznou, pak už bude konec – S hrůzou i dojata ohlížela se Helenka za nešťastnými kočovníky, jež štvali jako škodnou zvěř.

Machovcovi šli s poklasným, kráčeli a chvílemi jeli nekonečnou silnicí kolem božích muk na rozcestí, kolem bílých kapliček pod starými lipami u cesty, kolem zánovních soch sv. Jana Nepomuckého, brali se roubenými vesnicemi a viděli jiné dál krajinou, nad nimiž tu tam trčela ze žloutnoucího stromoví stará ještě tvrz nebo novější zámeček barokový červené, cihlové střechy, až koncem třetího dne v zamžení prvního soumraku spatřili za pastvinami a vinicemi ve svazích Žižkova rozlehlé město v hradbách a za těmi siluety vysokých kostelů a věží.

Pak se nad nimi zašeřilo pod klenutím Poříčské brány. Vcházeli do Prahy, o níž Helenka doma vždy s dychtivostí naslouchala, když ve dvoře o ní vypravovali, jak je tam krásně, co divných paláců a panstva, a pak onoho večera před dvěma léty, když regent vrátiv se po korunovaci z Prahy, vykládal slečně Polexině o slavnostech a slávě, o průvodech a jak víno teklo z kašny, jak lidem rozhazovali peníze, o hraběnkách a kněžnách, o Kamenném mostě a nových státuích na něm, jak sta muzikantů a zpěváků hrálo a zpívalo, a kdy slečna Polexina vzpomínala na nějaký krásný kostel.

Teď vcházela Helenka do toho města tenkrát jí čarovného, ale jak, jak – Smutná byla ta cesta, ale samá v ní novota, jež zajímala mysl; už sám pohled na Prahu, pak vstup hlučnou branou plnou vojáků a dál ulice plné hluku a šumu. Nikde však se neomeškali; poklasný, jak soumrak houstl, víc a více pospíchal a zastavil se teprve na Staroměstském náměstí před domem, před kterým jejich vůz zarazil. Byl blízko Týnského kostela, jehož věže a vysoký štít mezi nimi chmurně ztemnělé trčely do šera nad domy před ním stojícími.

Dům hraběte Goltze byl vyšší než Skalka zámeček; tři patra měl, vysokou cihlovou střechu, arkýř v průčelí, arkýřovou věž v nároží. V širokém, dunivém jeho průjezdu zmizeli. Poklasný je zavedl do nějaké klenuté jizbice vzadu, kdež je opustil. Odešel hlásit vůz s „forotem“ a je, mladé poddané. Usedli unaveni dlouhou chůzí, zmoženi spoustou nejrůznějších dojmů. Tady zas ozvala se lekavě nejistota, napjaté očekávání, co teď bude, co se s nimi stane, i obava, že si je baron dá zavolat.

Čekali dlouho, poklasný však se již nevrátil. Nějaká žena v bílém čepečku, se šátkem přes ňadra křížem uvázaným k nim pak přišla; dala jim chléb, sýr a džbán vody a vyzvala je, aby si to vzali s sebou a šli s ní. Vedla je po dřevěných schodech výš a výše. Bylo těch schodů o hodně víc než u nich na újezdské zvonici. Až někde pod střechou v komoře nevysokého dřevěného stropu byl konec jejich pouti. Že jsou tak vysoko, seznali také, když vyhlédli jediným oknem té světničky, v níž byly dvě staré postele, chatrný stolek a dvě židle.

Viděli jenom na část náměstí, na domy před Týnem, na jejich podsíně, z jejichž černa mrkala dvě tři světélka dřevěných krámců při pilířích, viděli na domy při ústí Celetné ulice; ale užaslé jejich zraky obracely se po temném sloupu mariánském, štíhle se nesoucím nad zčernalými sochami na balustrádě, a k radnici za ním. Všecko ztemnělo, domy, prostranství; jen v krámcích pod radní věží červenala se světýlka. Svítila tam v nároží jenom mdle a nedaleko zaháněla večerní šero. Lidí už pořídku; jako černé stíny kvapili prostranstvím, ten onen s hořící lucernou.

Hluk až k nim nahoru do komory nedorážel. Ticho. A do toho ticha zakvílel znedaleka, z výše Týnského černého chrámu hlas malého zvonku, toho, který prý dala ulít šlechtična zardousivší v náhlém vzteku svou služku, když děvče ji strojíc ustalo na chvilku za klekání, aby se pomodlilo. Lkavý hlas zvonku zaléhal do komory Goltzova domu; s těmi zvuky přivanula nevýslovná tesknota. Helenka přestala vyhlížet. Soumrak na Skalce se jí zjevil, kdy z vížky zámečku rozcinkal se zvonec; vzpomněla na domov, na otce, na babičku a zastesklo se jí až k pláči.

Nechali okna; Tomáš rozžehl lojovou svíčku a začal hned Helence i sobě pro potěchu, že Kiš žid to tady dobře zná, že je najde, a kdy asi přijede do Prahy, na to že se ho zapomněl optat, ale že asi jistě ještě teď do zimy, a že přinese zprávy z Mezřiče a snad už také o pantátovi, a co babička, chudák, ta že ještě o nich neví.

Po dlouhé a namáhavé cestě záhy usnuli. Vstali osvěženi a s nocí přešla tesknota. Bílý den, jeho ruch, život dole v náměstí dal jim toliko nového, že pozapomněli na svou tíseň. Jasně, v plném slunci uzřeli vše, co se jim včera v šeru podzimního večera černě jevilo, domy před Týnem, socha mariánská, radnice. A hlučněji všude. Tomáš přes tu chvíli volal, na něco neobyčejného upozorňoval, zvláště na dva muže nesoucí zelený „senf“, nosítka, v nichž seděla nějaká paní.

Žena, která je sem večer zavedla, přinesla jim polévku a chléb. Zůstali pak opět dlouho sami, většinou u okna na vyhlídce. S úžasem pak se zadívali k Celetné ulici, ze které vyběhli dva mladí mužové v červených aksamitových kamizolkách premovaných a v suknicích šarlatové barvy se stříbrnými třásněmi, červené čepičky na hlavě. Hůlku v ruce kvapili klusem směrem k radnici; za nimi vyhrčel z Celetné ulice veliký kočár tažený šesti hnědáky. Kočí v paruce, péro na třírohém klobouku, více stál na vysokém kozlíku, červeným aksamitem pokrytém, než seděl; po stranách vozu dva obrovští muži v čepičkách s červeným a bílým peřím. Vzadu na kočáře na prkně stáli dva lokajové v šarlatové livreji, na hlavách klobouky s peřím. Kočár volně hrčel za běhouny a zmizel za radnicí v Jezovitské ulici.

„To se divíte, venkovští volkové, co –,“ ozvalo se za Machovcovými, kteří vyhlíželi za skvělým pro ně divadlem.

Hladce vyholený lokaj v červeném premovaném kabátě, sám červený, vypasený, je tak oslovil. Poznali ho. Býval s vrchností na Skalce. I on se na ně pamatoval. Začal se vyptávat, a hodně zvysoka, co vyvedli, co tatík, a co si myslila jemnostslečna a regent co si myslí, že je, Machovcovy, sem poslali, co s nimi tady, že nikoho nepotřebují, a k čemu by byli, pan baron že se tuze zlobí, že je chce poslat zase zpátky, a teď aby šli dolů, aby pomohli uklízet.

Zmateni a zaraženi tou nenadálou zprávou, sestoupili. Z průjezdu spatřili kočár venku čekající, čtyři koně v něm, u dvířek lokaje, na stupátku za kočárem dva. Jak se Machovcovi bezděky zadívali, strhl se za nimi šum. Urozená paní Mladotka, „paní hrabinka“, sestupovala se schodů; dvě komorné za ní. Jako bohyně se nesla v nádherných šatech na ohromném rajfroku, ve vysokém účesu s pštrosím pérem, plná krajek a stuh a šperků. Takto jí na Skalce nikdá neviděli, ani když jela do kostela. Tomášovi se kmitl černý starý kočár na Skalce a v něm dvě staré vranky, které vozí slečnu a regenta do kostela. Co je to proti této nádheře –

Hleděl napjatě a ne bez obavy vstříc paní baronce tak jako Helenka, oba v dojmu slov lokajových, že se baron zlobí, že je chce poslat zpátky. Co teď paní baronka – Viděla je, všimla si jich, znalať je dobře, zvláště Helenku; ale jen si je zvysoka prohlédla a pyšně šustěla dál ke kočáru. Zmizela v něm, kočár odjel, zmizeli lokajové, komorné se vrátily, a Tomáše s Helenkou pobídl vrátný, ať jdou, ať se chopí díla. Ohlíželi se, není-li tu někde poklasný. Tomáš se na něj i zeptal, odejel-li. Že ne, uslyšel, až zítra že se vydá na cestu.

K obědu šli v té domněnce, že také oni nastoupí nazejtří zase tu dlouhou cestu. Skaleckého dvora a jeho roboty se báli; jen to jediné výhodné by měli, že by byli babičce blíž, že by spíše zvěděli, kde je otec, a spíše by je tam našel, až se vrátí.

Po obědě šli zase dolů do nádvoří do práce. Z té je pak vytrhl známý jejich tlustý lokaj, jenž je vyzval, aby šli s ním. Domnívali se, že je vede k baronovi. Nestoupali vysoko. V prvním patře vešli za svým vůdcem do pěkného pokoje, v němž nebyl nikdo. Lokaj odešel, vrátil se však za chvilku s nějakým pánem v paruce, v pěkném hnědém kabátě a v takové kamizole. Podíval se na ně, prohlédl si je, zeptal se, jak se jmenují, kolik jim let. Tomáše také, umí-li troubit. Pak řekl lokajovi něco po německu a odešel do druhého pokoje, ze kterého byl vkročil.

„A teď můžete zas na komoru,“ pobídl je lokaj.

„Kdo je to, prosím vás?“ zeptal se Tomáš.

„Tuze bohatý pán, má moc peněz, pan starý Březina, však o něm možná ještě uslyšíte.“ Divně se usmál a dodal, ať si jdou zase nahoru na komoru. Vrátili se tam znepokojeni novou obavou. Baron jich tu nechce, ohlásili jim, že je pošle zpátky na Skalku; a teď pojednou je zavedli před toho sládka, který si je prohlížel a vyptával se. Mluvili o tom v zlém tušení.

Pak na to vše pozapomněli, když Tomáš vyhlédnuv oknem, zavolal, ať jde se Helenka podívat, že se něco děje, tolik lidstva že je dole. Vyhlíželi na sběh zástupů, jež se shlukly kolem radnice; stály tam jako zeď a noví zvědavci pořád ještě k nim přibíhali ze sousedních ulic jednotlivě i v hloučkách.

To byl sběh pro toho zloděje, kterého od sv. Víta přivlekli do radnice. Pro ten shon a pro tu událost omeškal se také pan starý Březina; domů se vrátil později, nežli se nadál, již v soumrak. Mladá jeho žena ještě nic nevěděla. S ustrnutím vyslechla jeho novinu o tom zlodějství. Vykládal o něm obšírně, o sběhu lidu. Vtom vešel Jiřík.

„Slyšels, co se stalo?“ ptala se ho macecha, jak jen práh překročil. Že slyšel, přisvědčil, a i že viděl ten shluk u radnice.

„Proto jsem se tak zdržel,“ pokračoval Březina, „od barona Mladoty jsem tu mohl být už hodnou chvíli.“

„Jak jste pochodil, co chtěl?“ ptala se Březinová.

„Jak jsem povídal. Nezaplatil, a ještě o peníze mně říkal, abych mu ještě půjčil. A přitom tak mrzutě vykládal, že mu z panství tentokrát poslali málo na penězích a nadto ještě takový navdavek. Řku, jaký navdavek, urozený pane? Ach, povídá on, poslali vůz, jak na podzim bývá, se zvěřinou a s forotem z hospodářství a přitom dva mladé poddané, že mají tam na panství o ně strach, to jest že by mohli utéci. A také o jejich spasení že se bojí.“

„O jejich spasení?“ žasla Březinová. Jiřík, jejž ta peněžní záležitost nezajímala a jenž se probíral v notách na stole ležících, obrátil se kvapně po otci, jenž dále vykládal, že ti dva mladí poddaní, bratr a sestra, jsou z kacířské rodiny, že jejich tatík, myslivec, tajný husita nebo co, pro víru zběhl ze služby a pryč za hranice, jak to tam v Hradecku ti nevěrci dělají.

„Proč nevzal děti s sebou?“ zeptal se Jiřík.

„Nemohl, utekl náhle před misií. Děti pak na čas zavřeli, aby nemohly uprchnout, a pak je dali mezi čeládku.“

„Což byl ten myslivec poddaný?“ ptala se Březinová.

„Byl. A teď prý tam na panství měli o ty jeho děti strach, obzvláště teta baronova, stará slečna, že si tatík pro ně tajně přijde. A pak, jak jsem řekl, měla slečna starost o jejich spasení. Myslila, že budou v Praze ve všem líp opatřeny. Psala o tom dlouhé psaní, povídal baron.“

„A baron se zlobí?“

„Zlobí, že se ho ani nezeptali. A pak prý co s těmi mladými berany, lokajů a služebných že má tu dost, že jich nemá kam dát. A tu se zničehonic obrátil na mne, že bych je mohl přivést do své poddanosti. Nu, a tak jsem je vyjednal z baronova poddanství. Chtěl sto kop za oba vejhosty, ale deset slevil.“

„A viděl jste ty dva?“

„Ovšem, lokaj mně je přivedl. Hochovi je osmnáct a tomu děvčeti sedmnáct. Hoch zdravý, statný a tak trochu muzikant, prý pěkně troubí na valdhornu.“

„Je cvičený?“ zeptal se kvapně Jiřík.

„Myslím, že tuze ne. A to děvče, pěkné, opravdu pěkné, urostlé a jako by ani z venkova nebylo. Hned jsem si vzpomněl, že by se vám, Toničko, dobře hodila.“

„Ta evangelička?“

„Prohlášená není.“

„Ne, děkuju, já jí nepotřebuju. To bych musila Lyzlu pustit, to bych nerada, jsem s ní spokojena a dvou nepotřebuju.“

„Tak jsem nepochodil.“ Březina se usmál. „Nu, musím ji tedy jinak opatřit.“

„A co s tím hochem?“

„Toho si nechám, do vinic by se mi hodil, je silný, a taky teď nikoho nemám, kdo by troubil na dělníky.“

„Jak rozumíte, pane. A co pan Hubátius?“ Březinová se obrátila s úsměvem k Jiříkovi. Ten hned začal chutě vypravovat o bytu u Božího oka, jak to tam Hubátius má, a také o jeho auditoriu, o panu deklamátorovi zemských desk Johanu Svobodovi.