Temno

Hubátius řekl jednou koncem zimy Jiříkovi, že Jiřík snad už přestane k němu chodit a že se pomalu přestěhuje k panu deklamátorovi. Řekl to žertem a směje se dodal, že Jiřík ještě bude také chodit do Židů a že bude domů nosit staré špargály. Jiřík se jen usmál a odvětil, že má deklamátor nejen mnoho knih, ale že si s ním také pěkně pohovoří.

A pak si už od něho knihy vypůjčoval. Deklamátor Svoboda sám se mu nabídl, a Jiřík s radostí přijal. První kniha, kterou mu ze stojanu knihami nabitého vytáhl, byla maličká, do hrsti, ale krásně tištěná v cizozemsku, v Lejdě, v knihtiskárně Elzevirské, s pěknou rytinou českého lva a znaků zemí Koruny české na titulním listě; byla to Pavla Stránského Respublica Bohemiae.

„Tu si přečtěte, panáčku, vzácná kniha, ta je má outěcha, tu jsem už kolikrát přečetl. Kdo ji napsal, nebyl sice katolík, z toho si nic nedělejte, ale byl pravý, dobrý, starý Čech. Z té knížky se mnoho dovíte, jak u nás bývalo, jinak než za našich časů; to, milý panáčku, když se páni stavové dali vynajiti nahoře na Hradě v zemské světnici, to nebylo jen, aby poslušně vyslechli císařské postuláty, jak je z Vídně vzkazují jako dnes, to ne, a taky německá řeč tam nepanovala, ani u nás v zemských deskách.“ Suchý, jako uvadlý mužík pošoupl černou vlněnou čepičku, upíraje na Jiříka modré své oči. Vtom se k němu nahnul, a jako by mu tajemství svěřoval, tlumeně dokládal:

„Kdybyste se podíval k nám, do zemských desk, na staré zápisy, to je všechno česky; ale teď, to byste se podivil, jak se německá řeč rozlízá. Německých zápisů i kšaftů pořád přibývá, milý panáčku, och, přibývá, já to vidím.“

Jiříka, jenž se o zápisy do zemských desk nikdá nestaral, překvapil ten povzdech.

„Ano, ano, divíte se, panáčku. A když ono se nic neví a zapomíná se, a jak, a to je to nejhorší, a páni stavové nedbají. No když ve Vídni u dvora všecko po německu, tak panstvo taky tak. A už nejen veřejně, ale i mezi sebou začínají všecko po německu, ti mladší nejvíc. A pak, milý panáčku,“ a zase přitlumil hlas, jako by něco tajemného svěřoval, „je naše řeč ve Vídni Rebellensprach, rozumíte-li, Rebellensprach, to pořád nemůžou zapomenout, jak se české panstvo před sto lety vzbouřilo. Rebellensprach – A tak páni a kdo se chce zachovat, no, rozumíte. A co jsou Němci a cizozemci, ti pak naši řeč teprve odstrkují.“ Chtěl se obrátit ke stojanu s knihami, náhle však se zastavil a zase přistoupil k Jiříkovi.

„A tohle exempli gratia, připadlo mně, jak se zapomíná, to vám povím, to mám taky od nás z desk. To mně dal, není tomu dávno, asi čtrnáct dní, dal mně pan registrátor Ramhofský přečíst psaní, z Brna bylo, poslal mu je nějaký Schellenberger; skrze tohoto Schellenbergra žádal urozený pan Salava z Lípy, ten, co měl před pěti lety náramnou starost o ten pragmatický zákon, aby ho moravští páni stavové uznali, myslím, že tam také všichni pro něj nehořeli tak jako u nás, příkladně pan hrabě Špork, povídá se, a jiní,“ to zase zašeptal, „no, abych nezamluvil, tak ten pan Salava, Anton Franc, dvorský sudí, psal skrze toho Schellenbergra, psal k nám do desk panu registrátorovi Ramhofskému, aby se vyhledalo, co jest v našich deskách o jeho rodu. Víte, panáčku, ten rod salavovský býval původně v Čechách, a slavný. Tak ten pan Salava z Lípy žádal, aby se hledalo v zápisech jmenovitě circa annum 1572, co by v deskách bylo pro honoře jeho domu, a že už roku 1427 Salavové na vojně sloužili, ‚haben selbste Kriegsdienste versehen‘, tak to napsal –“ Deklamátor se usmál. „Tak pan registrátor dal to vyhledat a stran těch Kriegsdienste se obrátil na mne. ‘ Řku, pane registrátor, vím; v ten čas L. P. 1427 byli Salavové husité tak jako Kunášové a Malovcové a jiné panstvo u nás, a jeden z těch Salavů, Matěj Salava z Lípy, byl husitským hejtmanem a bojoval s Žižkou, v jeho vojsku. To jste měl, milý panáčku, vidět!“

Deklamátorova tvář se náhle změnila; modré jeho, vlídně usmívavé oči zasvítily úštěpkem. „To jste měl vidět, jak pan registrátor spráskl ruce a zkoprněl, jak vykřikl, tohle že by měl oznámit panu dvorskému sudímu do Brna, panu Salavovi z Lípy, co si myslím, to že by bylo pěkné pro honoře jeho domu. ‘ A tak se mlčelo. Hm, pro honoře –“ V deklamátorových očích pohasl náhle úsměšek, uvadlá tvář mu zvážněla a mlčky, zasmušile pokyvoval hlavou.

Jiřík vraceje se domů přemýšlel celou cestu o tom, co u deklamátora slyšel. Dosud nikdy neuvažoval o těchto věcech, ani mu na mysl nepřipadlo. A že by česká řeč byla Rebellensprach – Řeč sv. Václava a sv. Vojtěcha, jak ji P. Daniel jmenoval. Ještě více však se zarážel nad tím, jak deklamátor Svoboda mluvil, jakým tónem, obzvláště o panu Salavovi, tomu jako by se posmíval; a jeho předky, husity, takřka chválil, slavným rodem je nazval.

A z toho ta malá knížka, kterou si nesl, začala jej nějak tížit. Bylať od nekatolíka sepsána; ale deklamátor ji tolik chválil.

Jiřík neodolal. Jen vkročil do svého pokojíčku, začal si ji zevrubně prohlížet, pak i číst. Sedl a četl, dlouho četl. A četl zase večer i nazejtří. Dovídal se tolik nového, kniha se mu líbila a nic v ní, co by tupilo katolickou církev. Vzpomněl si, že tato knížka jistě nebyla ta, kterou deklamátor tenkrát před ním sklapl a rychle uschoval. Svědomí se mu hnulo; snad by měl říci P. Danielovi, jakou knihu teď čte. Ale nač – Deklamátor sám mu řekl, že ta knížka není katolická. A Balbína má i Hájka i novou kroniku Beckovského, katolické knihy.

Jiřík tedy neřekl nic P. Danielovi; zato Hubátiovi tak napolo vyznal své pochybnosti. Hubátius se zasmál, cože si myslí, deklamátor že sic o víře nedišputýruje, ale katolík že je, to se ví, třebaže to nedával tak znát, ale že růženec má, to že Jiřík sám viděl, a na mše že také chodí, to zas že ví on, Hubátius. To Jiříka upokojilo.

K babičce chodil v zimě i zjara, jak obyčejně předtím. Sedával s ní, někdy také s P. Danielem, někdy meškal sám v malém sklípku. Nic se nezměnilo, jenom to, že teď, když vstupoval do babiččina domu, čekával, uvidí-li Helenku. Neuvědomil sobě, že si toho přeje. Býval pak už nespokojen, když se nemihla síní, když nevstoupila do pokoje; to pak vždycky otálel s odchodem, kdyby snad se ukázala, a když se přece nedočkal a musil odejít, pomaleji sestupoval se schodů, kdyby snad – A ještě dole v průjezdě se ohlížel.

Do této doby, do dubna, byl Tomáš v domě U Pražáků od své první návštěvy pětkrát. Už věděl od Helenky, co přinesl Lazar Kiš, už mohl určitěji mluvit o svém otci a dohadovat se s Helenkou o tom myslivci na Jičínsku, to že jistě ten, o němž bratr Vostrý, „ale, ale, děťátko, vítám vás“, pověděl jejich pantátovi tenkrát, když s ním v noci seděl u židovského hřbitova.

Tomáš se těšil s Helenkou, že by Kiš mohl zas už přijet a že snad už přinese určitou zprávu o pantátovi.

Za každé návštěvy vyptával se Helenky, a horlivě se vyptával, na toho jezovitu, na P. Daniela. Uslyšel, že každý týden ji poučuje v katechismu, jak ji nabádá a že jí pokaždé přinese obrázek Panny Marie nebo nějakého svatého, tuhle posledně že jí přinesl beránka z vosku, pěkně bílého, s červenou korouhvičkou, a uložil jí, toho aby si postavila ve své komůrce vedle obrázků Panny Marie, ať se před nimi horlivě modlí, aby jí dal Ježíš, beránek boží, světlo pravé víry, aby se smiloval nad ní, nad bratrem i jejich otcem. Tomáš se zamračil a zeptal se, co s tím udělala. Helenka klopíc oči odvětila, co může dělat, že musila poslechnout, to jest že těch obrázků a toho beránka v komoře nemohla uklidit jako na Skalce obrázek toho Jana Nepomuckého. A na to ostatní proč se ptá, to že ví.

Za poslední návštěvy mohla mu oznámit, že se jí posledních čtrnáct dní ulevilo, že ani jednou nemusila na katechismus, že ten starý jezovita sem teď nechodí, teď že každý den navečer je u nějaké urozené paní Turkové, tuze staré, ta že se tak duchů bojí, a že jak stoličná jí, Helence, pověděla, odkázala všecko své jmění, a prý hrubě veliké jmění, těm jezovitům.

Také paní Lerchová odešla jednou odpoledne koncem dubna navštívit paní Turkovou z Rosenthalu, o které se doslechla, že tuze schází a že již dlouho nebude. Toho odpoledne zůstala Helenka ve velkém pokoji a šila, jak jí stará paní uložila. Uvolnilo se jí, byla sama v klidu a tichu, mohla volně vzpomínat. Nikdo nepřišel, nikdo nevyrušoval; až pozdě odpoledne se otevřely dveře. Vzhlédla od šití. Ne stará paní, ale mladý pan Březina. Lekla se a nevěděla proč. A Jiřík byl v rozpacích. Pokročil, začervenal se. Zeptal se na babičku.

Helenka pověděla, kde je, že přijde o šesté, a pohlédla na dřevěné hodiny na zdi. Jiřík bezděky také. Šestá docházela. Obrátit se, odejít, když babička mohla každým okamžikem vstoupit, to nemožná. A zůstat s tím děvčetem, toho se bál. A přece nechtěl jen tak beze slova otočit. Než co povědět. Její bratr mu připadl. Zeptal se, byl-li tu.

„Málokdy tu bývá.“ Tichý stesk se ozval v těch slovech.

„Je teď mnoho práce na vinici,“ bezděky omlouval. „Už jsem tam dlouho nebyl. A pěkně troubí,“ pojednou si připomenul.

„Vypravoval mně na podzim, jak musil pod dubem troubit.“

„Kdyby se naučil z not –“

Nedomluvil. Paní Lerchová vstoupila.

„Ach, ty odcházíš, Jiříku!“

„Ne, teď jsem přišel.“

„Tak pojď dál.“

„Byla jste u paní Turkové, babičko?“ Usedl u stolu proti ní.

„Byla.“ Stará paní povzdechla. „A myslím, že naposledy, že ji živou víc neuvidím. Už je jako plamínek, když dohořívá; na zhasnutí. Mluví, mluví, ale už to není to. Jindy vždycky začala o smrti, o funusu, co a jak má ustanoveno, a jeromyška mně povídala, že ji, jeromyšku, přes tu chvíli upomínala, ať na to na ono nezapomene, ale dnes už nic. Mně pokaždé, když jsem k ní přišla, opakovala, a zrovna jako by se chlubila, že bude pochována v kostele sv. Salvátora, u pánů páterů jezovitů, a tak že bude oučastna všech zásluh tovaryšstva a služeb božích a modlení, jak je vykonávají za své dobrodince, to že už má s pány pátery jezovity vyjednáno. Inu, když jim všecko poslední vůlí odkázala. A také na dvě stě mší, o funuse, to mně jeromyška taky povídala.“

Stará paní se rozhovořila a zapomněla na Helenku, která stranou u okna šila.

„Ale na bratrstva také pamatovala,“ pokračovala paní Lerchová. „Českému bratrstvu Blahoslavené Panny Marie v Betlémě odkázala tři sta zlatých na nové korouhvičky, bratrstvu Všech věrných dušiček u sv. Ducha deset liber svíček a české kongregací u pánů páterů jezovitů na Starém Městě padesát zlatých.“

„Na chudé nezapomněla?“ zeptal se Jiřík.

„A ne; pět strychů dobré žitné mouky jim odkázala, z toho aby napekli chleba, a každému podarovanému aby dali s bochníčkem lžíci soli. A to ještě, bodejť, to mně jeromyška dnes pověděla, každý den že jí teď připomínala: Víš-li, jeromyško, ten povědomý kornout, nezapomeň, to ti povídám.“

„Jaký kornout?“

„Kornout plný šestáků, ten už má dávno uchystaný pro žebráky o funuse, aby se za ni modlili. A funus chce mít večer, dvacet fagulí, kondukt s pozouny, a bratrstva, rozumí se. A to ještě, Jiříku, na to bych byla zapomněla. Odkázala taky na fundaci u sv. Salvátora za své předky a za ty dušičky, na které si nikdo nevzpomene a v očistci trpí. Na to dvě stě zlatých.“

„Povídali, že se jí zjevují.“

„To mívala takové ouzkosti obzvláště navečer a po kolik nocí slyšela pokojem kroky, jako když kopyta dupou. A nikoho neviděla a jeromyška taky ne, a svítily. No, v tomhle má teď pokoj, to pan páter,“ mínila P. Daniela, „zažehnal; vykropil pokoj, modlil se. Pan páter je tam teď každé odpoledne, i navečer, a modlí se a těší paní Turkovou.“

Helenka přestala šít a ohlédla se po staré paní a po Jiříkovi; ale hned zas chopila se jehly.

„A co vám říkala, babičko, paní Turková?“ zeptal se Jiřík.

„Ba, milý zlatý, ani mne hned nepoznala. Je už jako na jiném světě. To jindy začala o funuse, jak jsem povídala, nebo o mladých letech, když Švejdové obléhali Prahu, to si dobře pamatovala, to jí bylo osm let, a vždycky, jaká hrozná střelba byla, a taky o dlouhém páteru, to byl pan páter Plachý.“

„Ten vedl studenty.“

„Ten; toho dobře znala a pamatovala si, jak u nich, ona je rodem Payerová z Payersberku, jak u nich byl, jak k nim přišel pro jejího bratra, že měl na hlavě helmu ten pan páter a na rukou železné rukavice. A to vždycky s takovou radostí o tom povídala, teď že tu helmu a rukavice nosí na tyči při slavném procesí k Panence Marii na rynku, a to že ona viděla na živé hlavě a na rukou ‚dlouhého pátera‘.“

Jiřík poslouchal dychtivě. Znalť P. Jiřího Plachého z vypravování, hlavně z nadšeného líčení P. Daniela, znal helmu, pancíř a rukavice P. Plachého z mariánských procesí.

„O tom vždycky paní Turková vypravovala nebo zas jak putovala do Mariazell, ona a paní Zatočilová z Löwenburka a její muž a nebožtík pan Vyšín z Klarenburku s ženou a mladá paní Halánková a ještě jiní, a jak když uviděla mariacelskou zázračnou Pannu Marii, jak před ní klekla a dala se do pláče a jak tam vykonala generální zpověď. A teď, chuděrka, ani mne hned nepoznala. ‘ To myslila svého nebožtíka muže a oba syny, všichni jí umřeli o tom velkém moru, o tom prvním. Už po nich nemám nic, povídá mně, už nerovnám stříbrné knoflíky, všecko jsem obětovala pánubohu, všecko. Pan páter Daniel to všecko přijal, a písemně, všecko.“

„Co tím myslila?“

„Jeromyška mně to při odchodu na síni vysvětlila. Všecky stříbrné knoflíky z kabátů a kamizol po muži a synech, a bylo těch knoflíků přes libru, a samé dobré stříbro, obětovala na extrafundaci u privilegírovaného oltáře českého bratrstva u páterů jezovitů, na extrafundaci za ty její nebožtíky a za sebe. P. Daniel to musil připsat k poslední vůli a ona to podepsala; ale než podepsala, jen si pomysli, jak ještě byla opatrná, povídá panu páteru Danielovi, a což kdyby té fundace, těch mší svatých ani ona, ani její rodina nepotřebovali, jako kdyby nebyli v očistci.“

„Tak co?“ ptal se Jiřík rychle.

„No, pan páter věděl si rady; napsal k poslední vůli, že paní Turková obětuje to stříbro a peníze s tou intencí a s tím úmyslem, pokudž by duše jejího muže a jejích synů a její vlastní těch mší svatých nepotřebovaly, aby bůh všemohoucí všem dušem, které nejblíže jsou k vysvobození, ty mši svaté přivlastniti ráčil. S tím byla paní Turková spokojena a podepsala.“

Za tohoto vypravování o duších a dušičkách navlékala Helenka jehlu. A dost dlouho, neboť víc s úžasem naslouchala o neslýchané a divné věci, že páter Daniel napsal do poslední vůle, co by pánbůh měl udělat. I viděla bělovlasého jezovitu, jak to píše a přimhuřuje oči. A Jiříka si všimla, jak upřeně hledí na babičku, jak pozorně poslouchá. Navlékla jehlu, chtěla zase šít, než vtom se podívala paní Lerchová na hodiny a hned ji poslala do kuchyně, aby přichystala večeři.

Jiřík se pak už nezdržel. Nešel však rovnou domů, nýbrž zamířil k Hubátiovi. Pod schody v průjezdu došel deklamátora Svobodu, jenž se vracel z města. Nahoře na síni setkali se s Hubátiem. Byl na odchodu, právě zavíral dveře svého bytu. Omluvil se Jiříkovi, že se nemůže s ním vrátit, protože musí do kláštera k cyriákům, regenschori P. Skopec že ho pozval na prúbu, že budou zkoušet nové Brixiho opus, Propompos gloriae divi Joannis Nepomuceni, jež budou hrát teď o sv. Janu na lodích. A hned nadšeně chválil, to že je něco, to že bude slavná musica navalis, to že se podiví, obzvlášť až uslyší veliké sólo na valdhorny.

„To by si měl poslechnout taky náš valdhornista,“ zažertoval Jiřík a pověděl o Tomášovi, o kterém před chvílí mluvil s jeho sestrou, jaký je trubač, třebaže se nikde neučil. Zmínil se, že je z venkova, z Hradecka, že se dostal do Prahy k baronu Mladotovi a od toho k nim, Březinům, a jak, že ho se sestrou poslali do Prahy, protože jejich tatík, myslivec, zběhl pro víru za hranice, nějaký lutriján nebo husita –

Deklamátor Svoboda upřel své modré oči na Jiříka.

Bylo patrno, že to vypravování jej překvapilo. Hned se živě ptal na myslivcovy děti, to že je osud, podivná věc, co dělají u nich, u Březinů.

„Jen ten synek je u nás, dělá na vinici. Jeho sestra je u babičky Lerchové.“

Hubátius, jenž poslouchal netrpělivě, protože pospíchal, vpadl jim do hovoru, že musí už jít, půjde-li Jiřík s ním, a že by mohl také hrát, také dobrovolně pomoct o té muzice na šífech. Nenadálý návrh ulákal Jiříka. Bez rozmýšlení svolil, a tak že půjde.

Dali sbohem deklamátorovi. Ten nevkročil do svého bytu; stál, hledě za nimi. Pojednou se rozběhl, jako by je chtěl dohonit nebo na ně zavolat. Než u samých schodů zarazil, náhle se rozhodnuv. Obrátil se a vklouzl do svého obydlí.