Temno

Nazejtří dopoledne zašel Jiří k babičce přát jí šťastného nového roku. Ve velkém pokoji vyhřátém a v plném světle jasného, mrazivého dne zastal jen Helenku. Stará paní byla sice doma, ale vrátivši se právě z kostela, odstrojovala se v malém sklípku. Jiří potěšen, že alespoň okamžik může sám s Helenkou promluvit, stiskl jí ruku, přál všeho dobrého a srdečně dodal:

„A taky aby se splnilo, co panímáma chce, to přeju sám sobě k Novému roku. Včera už řekla pantátovi.“

„O mne!“

„Včera odpoledne, když chystali tabuli. Zaslechl jsem to. Pantáta neodřekl, jen myslí, že by bylo dobře ještě počkat. Jen aby to dlouho netrvalo, Helenko.“

Paní Lerchová vstoupila. Sotvaže Jiří vyslovil své blahopřání, byl tu nový gratulant, bratranec staré paní, P. Daniel. Usedli ke stolu, Helenka přinesla kalíšky, víno, pečivo. P. Daniel měl slovo. Vypravoval také novinu, že včera v noci skonal starý pan Mateřovský z Mateřova, strýc velebných pánů páterů Mateřovských, ve vysokém věku více než osmdesáti let.

„Byl snad trochu pošetilý, jak jsem slyšela,“ podotkla paní Lerchová.

„Byl, poslední léta byl, ale v hodince smrti jako by prohlédl, povídal mně páter Mateřovský, ten, co se k nám dostal z Hradce, a jak pan strejc příkladně umíral, jak zkroušeně se připravil na cestu do věčnosti. Zkroušeně, příkladně, a – a, to je milost boží, ta se starému pánu také zjevila, na něm obzvláště. Abyste věděli: otec jeho byl jeden z rebelů a on sám byl v evangelické víře zrozen a vychován. Ale obrátil se z milosti boží a byl příkladný katolík, také sodál české kongregací Vítězslavného nanebevzetí Panny Marie. Pohřeb bude zítra, a slavný, u sv. Salvátora.“

„Byl ženatý?“ zeptala se paní Lerchová.

„Ne, panic, starý mládenec, ne dle nčjakého slibu, to ne, nu, neoženil se, nebylo to žádnou obětí.“ Bělovlasý páter se odmlčel, zamžoural očima, podíval se z paní Lerchové na Jiříka, ale hned zas začal, a živěji, jakoby potěšen z myšlenky, která mu přišla: „Že povídám o oběti, vzpomněl jsem si, Jiříčku, tobě, a tobě, Rózičko, jsem nepovídal o Martinu Ertnerovi,“ a nečekaje odpovědi pokračoval: „Je to příkladné, zvláště pro tebe, Jiříčku.“

Paní Lerchová pokynula Helence sedící opodál u okna, aby dolila. P. Daniel ani si nepovšiml, že tak učinila, a že jak tiše přistoupila, zase tak usedla na své místo, a horlivě pokračoval:

„Já toho Ertnera neznal, ale slyšel jsem o něm, nebožtík P. Bernard Frank, náš profesor v syntaxi, nám o něm vyprávoval a nejednou za příklad ho dával –“

„Kdo byl ten – ten –,“ ptala se stará paní, která by byla ráda, aby bratranec už opravdu začal.

„Ertner, Martin Ertner? Byl mládenec náramně pobožný, veliký ctitel Panenky Marie, pocházel ze staré, bohaté rodiny. Přijel do Prahy na studie. Když se tam vydával na cestu a s matkou se loučil, požehnala mu a dala mu krásný zlatý prsten, v rodině jej chovali už kolik set let, byl na něm vyryt obraz rodičky boží s Ježíškem. Každý prvorozený syn z té famílie dědil ten prsten a jím pečetil svou svatební smlouvu. Ten jistý Martin Ertner, o němž povídám, byl také prvorozený. A tu mu, když odjížděl na studie, matka jeho dala ten prsten. ‚Vezmi si ten prsten,‘ povídá, ‚také tvůj nebožtík otec zpečetil jím svatební smlouvu, když jsme spolu vstupovali v manželství. Ty jsi náš prvorozený, tvůj je prsten, vezmi si jej, neboť jsem stará a nevím, dočkám-li se tvé svatební smlouvy. ‘ Syn přijal prsten a odjel z domova.“ Páter Daniel mechanicky připiv si z kalíška, jen srkl a pokračoval:

„Milý mládenec studýroval excellenter, semper primus, pořád první. Ale co se nestalo! Poslední čas těch studií oblíbil si dceru jednoho pražského měšťana, hodnou pannu; tu miloval a ona jeho. No, mohl si ji vzít, nebylo by žádné překážky, ale poslyšte. Když ten mladý Ertner byl poslední rok ve studiích, měl být přijat do mariánské kongregace. To jsem už povídal, jak horlivě a s vroucnou pobožností uctíval rodičku boží. Těšil se náramně, že bude přijat do mariánského bratrstva, nemohl se té chvíle ani dočkat Radostí se chvěl, když jako ostatní kandidáti klečel před oltářem.

Když na něj došlo, říkal náramně dojat modlitbu a přípověď, tak jak ji říkali všichni, že hodlá nebes královně vždycky sloužit a že prosí pro krev Ježíše Krista za nás prolitou, aby jej Panna Maria v počet svěřenců svých a za sluhu stálého přijmouti ráčila. Ale tu milý mládenec nepřestal jako ostatní, nóbrž jako u vytržení, bledý a třesa se pozvedl sepjaté ruce k oltáři, k obrazu Panny Marie, a slíbil svatosvatě slavný slib panické čistoty, a když jej slíbil, sdělal s prstu starý ten prsten a položil jej třesoucí se rukou na oltář. Mohl a taky asi chtěl jím zpečetit svou svatební smlouvu, vyvolenou už měl, ta měla být jeho nevěstou, ale v tom nábožném zapálení obětoval Panně Marii prsten a svou svobodu. To si můžete pomyslit, jaké pohnutí z toho bylo! Bratrstvo, do kterého vstoupil, usneslo se, aby ten prsten pověšen byl na pentličce na sochu Panny Marie na oltáři jako převzácná oběť.“

„To věřím, že bylo pohnutí,“ opakovala paní Lerchová vážně, „a nejvíc asi bylo pohnuto to děvče. Ta chudák – Jestliže jí předtím slíbil, že si ji vezme –“

„Svatý slib je silnější, mocnější, ten rozvazuje. A snad bylo to děvče tak pobožné, že uznalo rozhodnutí svého milého.“

Jiří, jenž nehnutě, zaražen poslouchal, podíval se po Helence. V ten okamžik setkal se s jejím pohledem. Byl hluboce vážný a jakoby zaleknutí v něm.

„A co ten Ertner –“ zeptala se paní Lerchová.

„Vstoupil do našeho řádu. Jemu jistě také nebylo lehko u srdce. Ale v tom byla ta oběť. To tadyhle Jiříček nebude mít takových bolestí, ten bez oběti přijme důstojnost kněžskou a vstoupí k nám –“

Stará paní, jejíž dávné přání a očekávání bratranec právě vyslovil, s úsměvem přisvědčila, to že jistě, a hned si vzpomněla, že tadyhle Jiří, to ještě byl takhle malinký chlapec (ukázala rukou), přišel jí vinšovat jako mnišek, pěkně v hábitu, se sestřičkou, ta že zas byla za jeptišku ustrojená. Nebožka Rézinka, mínila Jiříkovu matku, že ta děti přivedla, a když tadyhle Jiřík říkal vinš, že se jim oči radostí zakalily.

„A já vtom povídám: Rézinko, ten hábit Jiříka nemine, ten bude knězem. A ona, chudák, tak radostně přisvědčila, že dá pánbůh. Těším se na to, pantáta taky. Nu, a co ty, Jiříku?“ zeptala se přímo.

Jiří, v jehož přibledlé, jemné tváři náhle běleji prokvetlo, přepaden nenadálou otázkou odvětil, že o tom neuvažoval, že ještě dost času.

„Milý hochu, rok uteče, ani se nenaděješ.“

„Uteče, a jak uteče,“ přisvědčoval P. Daniel s úsměvem, „ale ode dneška za rok sejdeme se tu dá pánbůh zas, my staří, jak jsme, a tadyhle Jiříček bez paruky, v klerice, už jako klerikus. A to dej pánbůh!“ Zdvihl skleněný, broušený kalíšek, aby na to přání připil. Helenka upřela ke stolu ulekané oči. Jiří je zahlédl a pro ten pohled ani neviděl, že P. Daniel s babičkou vstali a povznesli sklenice jemu na připití.

„Nu, Jiříčku, ťukni, připij!“ pobízel starý páter.

„Až za rok, velebný pane,“ vyhrkl Jiří vzrušen, „teď ještě nevím –“

Oba staří, kalíšky v rukou, stáli okamžik tiše, beze slova, zklamáni, ustrnulí neočekávanou odpovědí; až P. Daniel, nejistě se usmívaje, se ptal:

„Tak ty se rozmýšlíš –“

A stará paní svým rozhodným způsobem přidala:

„Nebo nechceš!“

Jiří mlčel. V ten okamžik Helenka obrátila tvář do okna, ale vtom už vstala a vyšla kvapně ven.

Paní Lerchová rozmrzele usedla; P. Daniel ji konejšil, že Jiříček dosud neuvážil, však že si to rozmyslí, že jí nezkazí radost ani pantátovi, však že dobře ví, co je v božím přikázání: „Cti otce svého –“ Dlouho však už nevykládal a záhy odešel. Za chvilku měl se také Jiří k odchodu. Stará paní se mu již ani slovem nezmínila; neloučila se však s ním tak, jako jej přivítala. Helenky se v pokoji nedočkal a venku na síni se nadarmo po ní ohlížel.

Vrátil se domů zamyšlen, neveselý; starost si přinesl, těžké upomenutí na budoucnost. Dříve, za prvních let jeho studia, kdykoliv byla řeč nebo zmínka o budoucím povolání, jemu vždy připadl stav kněžský. Jeho zbožné mysli, kterou kostely, jejich ovzduší, oltáře se zlacenými sochami, se zlacenými skřínkami s ostatky svatých ve vyšívaném hedvábí, v zlatém dracounu a filigránových ozdobách za lesklými skleněnými tabulemi i šero a ticho postranních kaplí, ambitů se zpovědnicemi tajemně temnými a zamřežovanými, klekátka, plamínky v stříbrných lampách a obrazy mučedníků i asketů vábily a dojímaly, zdál se kněz u oltáře nebo na kazatelně býti velebným a stav jeho nad jiné povznešený a žádoucí.

Teď se ho lekl. Přípitek P. Daniela jej donutil, aby vážně se rozpomenul a uvážil, že záhy nastane čas rozhodnutí. V tichém jeho štěstí na vinici nepřicházela ta myšlenka. Teď dolehla jako těžký stín, tak jako i připomínka na otce. Ten a babička tedy již o něm rozhodli a domnívají se, že rád půjde na kněžství. Až zvědí, proč nechce, až uslyší o Helence – Zalekl se jejich odporu.

Za oběda byl zamlklý, po jídle zašel hned do svého pokojíku. Ani k Hubátiovi se mu hrubě nechtělo; než šel tam přece. Na deklamátora ani nevzpomněl a na to, co o něm včera slyšel. Hubátius sám začal. Pověděl, že byl dnes u souseda s gratulací a že mu řekl, jak jej včera potkal v Týnské ulici.

„A že něco nesl, škatuli nebo co, o tom jste se mu nezmínil?“

„I zmínil; a on, že nesl knihu, kroniku, nějakému svému známému, jmenoval ho, to že je velký čtenář, že s ním sedává u Vorlíčků.“

„Přijde dnes?“

„Přijde jistě.“

Přišel. Jak vstoupil, hned pohlédl pátravě na Jiřího a hned k němu s novoročním přáním. Jiří nehrál tentokráte s takovou chutí a s nadšením jako jindy; byl roztržitý, zamyšlen a také dlouho nevydržel. Odešel dřív, hnalo jej to odtud; divná tíseň jej chytla, zatoužil uvidět Helenku, promluvit s ní. Pospíchal soumrakem k sv. Haštalu; u babiččina domu se zastavil. Jíti nahoru, jak by mohl. Babička by se lekla, a co by jí řekl, proč přichází ve chvíli tak neobyčejnou.

Hleděl do osvětlených oken, číhal, nemihne-li se tam Helenčin stín; a zase přecházel temnou stranou ulice a vyzíral k osvětlenému průjezdu, kdyby snad náhodou Helenka sestoupila. Než nedočkal se jí; ani jejího stínu nepostihl. Smuten vrátil se domů –

Na první návštěvu po té novoroční ubíral se s tajnou obavou, že přísná babička zase začne o kněžství. Ale neřekla ani slova; Jiří však cítil, že stín z toho novoročního hovoru zůstal. A v Helenčině pohledu uviděl tajenou tíseň. Než ani na okamžik nezůstali sami, nemohl s ní důvěrně promluvit. Tušil příčinu té zasmušilé vážnosti, nikoliv však úplně.

Helenka se lekla toho, že by Jiří měl být knězem, ale úzkost ji obcházela, pomyslila-li, že by snad vstoupil do toho řádu, mezi ty, kteří zničili její rodinu, že by ho ztratila navždycky a tak, že by se nesměla k němu ani slovem přihlásit. Této její úzkosti a strachu před jezovity Jiří netušil, a také ne, že v té úzkosti i výčitka ji přibodává, že ona je všeho příčinou, že ruší shodu a mír v rodině, kvůli ní že Jiří kazí otcovo a babiččino vroucné přání.