Temno

Všecko svatá pravda, všecko tak, jak to Mariánek přinesl. Toho večera bylo to ještě tajemstvím, ale nazejtří věděl o tom všechen Koňský trh od velké Scheidlerovské zahrady nahoře u Koňské brány až dolů k příkopům, všechen Koňský trh po obou stranách. Stůl „u blíženců“ jednal o té zprávě po kolik večerů. Vzrušovala jej, poněvadž se týkala jejich pana starého a jeho rodiny, jejíž osudy sledovali s vřelým účastenstvím, jako jmenovitě před sedmi lety, když měl pan starý Březina těžkou alteraci pro nejstaršího syna svého Vojtěcha, teď, tohoto času, kaplana v Plzni, když veselý student i outrata tenkráte nechtěl přistoupiti k důstojnosti kněžské. A s druhým, Ondřejem, teď cisterciákem, nebylo o nic lépe.

Doma měl pan starý ještě dva syny, Jindřicha, jenž byl při živnosti, a Jiříka, nejmladšího. Ten chodil tohoto roku 1725 do rétoriky k jezovitům v koleji u sv. Klimenta.

Děti tedy dospěly, a přece se Březina odhodlal, že promění svůj stav vdovecký. Nejprve to oznámil matce nebožky své ženy, a stará paní u Pražáků, která sama byla potřetí vdovou, nebránila mu, nevymlouvala, přesvědčujíc, že takto není možná vésti živnost, jak náleží. Také uznala, že dobře volil, že si vybral nevěstu z rodu sladovnického; bylť její otec, Karel Vyšín z Klarenburku, starší nákladníků a jeden z desetipánů, majetníkem pivovaru U Štiků a bohatý muž; jeho bratr, syndikus Starého Města, také zámožný a ostatní příbuzenstvo rovněž znamenité.

Jen to se staré paní nezdálo, že je nevěsta o dvacet let mladší, a také o to se starala, bude-li dost k domácnosti, když její pantáta v útlém jejím věku choval ji nejenom tancmistra, ale i preceptora a na instrumentu hráti ji učiti dal; a snadže i špráchmajstra měla. To bylo na pováženou dle mínění staré paní, která uměla číst, ale dost těžko podpisovala své „Rozyna Terezye Lerchová, rozená Trauštynova z Heydelbergku“, znamenitě však počítala. Zeti se o té „učenosti“ nezmínila a jen srdečně mu přála, aby mu dal pánbůh štěstí a obzvláště aby nevěsta byla hodná na děti, na její vnuky.

Oddavky měly být koncem měsíce května. Pro ně se dostalo Floriánu Mariánkovi veselejší služby, nežli když chystal nebožtíkům poslední výpravu. Pomáhal v přípravách k svatbě. Stal se pravou rukou pana Vencla, měl dobré nápady a rady a sháněl za dva. Večer přinášel ke stolu k blížencům zprávy o tom, co všecko už vykonali, obzvláště ve velkém pokoji, kdež bylo nutno upravit „portiry“, záclony a sukna při oknech, postavit dlouhý stůl ze tří kusů, sumou opatřit všechno pro velikou hostinu.

S obdivem přitom líčil, jaké je bohatství u Březinů, v nábytku, náčiní, ve všem, co cínu, majoliky a měděného nádobí a co od stříbra, nejen lžíce, lžičky, cukrtác, ale i konvice půlpinetní a koflíky, co skla, sklenic, lahví, a mezi těmi jedna obzvláště krásná, rejsovaná, se sv. Václavem. To že je bohatství, jen co vidět, a co toho ještě v almarách obyčejných a do zdí vsazených, a v malém pokoji u postele s hedvábnými nebesy umývadlo stříbrné, celé stříbrné, a špalíry po stěnách menších dvou pokojů jakého čistého malování, ty že dal pan starý nově potáhnout.

Ale do toho líčení Fileček s velkou vážností: „Všeho dost, pravda. Ale jedno schází.“

„Co – ?“ vyhrkl Mariánek.

„Fon.“

„Co fon –“

„Aby byl pan starý fon. Nevěsta je fon.“

„Co není, může být.“

„A Mariánku,“ ozval se starý Kubíček, „co Jiříček, když bude mít macechu.“ Ptal se měkce, s účastenstvím na nejmladšího Březinova syna, studenta.

„To, pane, nevím, ani jsem ho nezahlíd. Sedí pořád v pokojíčku, v knihách leží nebo hraje na housličky.“

„Ten si eklesiastické duchovenství jistě oblíbí, u toho nebude jako u pana pátera Vojtěcha.“ –

Poslední dílo vykonal Mariánek časně ráno o svatebním dnu. Za jeho dozoru ozdobila čeládka čerstvým chvojím, břízkami a kytkami vchod do průjezdu z Koňského trhu a vchod z průjezdu na dřevěné schody vedoucí k pokojům. Toho časného rána přišel v obyčejném svém obleku. Ale pak, když výzdoba skončena, zaskočil do svého bytu a vrátil se všechen zušlechtěn, učesán, bílý šátek na krku, v slušných střevících; i tacle s lacinými krajkami probělávaly se z rukávů jeho kabátu jak se patří vycíděného.

Jak on, tak i všichni u Březinů sváteční, i dvůr.

Byl umeten, vozejčky, na nichž se rozváželo pivo šenkýřům, zatáhli do kouta a povalující se sudy urovnali. Také „řemeslo“, vandrovní sladovnický, jenž včera u Březinů zarazil, oblekl lepší, zelenou kamizolu a ozdobil splavec zelenými pentlemi. Stál pak mezi chasou, jež čekala svatební průvod, vracející se z kostela od dominikánů. Venku před průjezdem velký zástup, jenž se shlukl „na čuměnou“. A uviděli.

Řada krytých vozů dojížděla k Březinovu prostornému domu, v čele dva kočáry ženichovy; v prvním z nich spřežení běloušů, vyzdobených fábory a kvítím. V poledním slunci krásného májového dne zářily, hořely barvy bohatých obleků, leskly se a třpytily šperky svatebních hostí, jak vystupovali a řadili se pár za párem.

V prvním ženich Jan Václav Březina, dobrý padesátník, ale statného a svěžího vzhledu, v kadeřavé paruce, dlouhé až na ramena, v drahocenném bělostném šátku s vyšívanými cípy, široce rozloženými na černém kabátě se zlatými knoflíky, v rukavičkách zlatem vyšívaných, stříbrný kord po boku. Vedl si nevěstu ztepilou, ale subtilní, křehkou, jemné tváře aristokratického vzezření, s perlovým pentlíkem a věnečkem rozmarýnovým na hlavě, v brokátové sukni zvonové, zdobené zlatou krajkou.

Za ní její družičky v panenských pentlíkách, v nákladných šatech životů dlouhých, utáhlých se špicí, růžových punčochách hedvábných, v špalíčkových střevíčkách. S nimi mládenci hladcí a mladí, v parukách, v černých kabátech, bělostné měkké tacle u rukou, v černých punčochách tak jako ženich, pestré favory a kytky na prsou. Za nimi hosté, vzácní měšťané a měšťanky z Nového i Starého Města, většinou nákladníci piv vaření i členové městských správ, radní s titulem „urozených a statečných vladyků“, členové „šestopanského“ úřadu nebo desetipánů, měšťané sousedských jmen, Karel Palma, sládek z Dobytčího trhu, a bratr jeho Bernard z Koňského, ze Zeleného domu podle Zlaté husy, oba v parukách, v černém obleku, starý, tlustý Jiří Halánek v staromódní, vlasaté paruce, v šarlatovém svátečním plášti, Karel Bepta, jen o málo slabší, z pivovaru od Kalivodů, a z Jindřišské ulice Daniel Raitknecht v bílém plášti, dlouhý a hubený, sládek a leutenant při městském rejtarstvu novoměstském.

Mezi nimi měšťané se šlechtickými přídomky, Michal z Bláhy, sládek a hejtman nad jednou kompanií staroměstskou, pan starý od Štiků Karel Vyšín z Klarenburka, nevěstin otec, v tmavém plášti, dva Zahořanští z Vorlíka, oba v rudých pláštích, Jan Leopold, novoměstský syndikus, v právích licenciát, bydlící v svém domě U Podušků na Dobytčím trhu, a hubený Václav, výrazného, vážného obličeje, od Sokolů nedaleko novoměstské vápenice. Před nimi v doktorském plášti královský zemský fyzikus Ph. a Med. Dr. Jan Globic z Budčína od Tří koulí, vysoký a mohutný, pak vážný Jan V. Vejvoda, čtyřicátník, „urozený a statečný vladyka“ staroměstský v paruce plné širokých kadeří od temene až po ramena, v černém obleku, s bělostým „obojkem“, kord po boku jako všichni, a vysoký Samuel Tatyrek z Heldenburka v červeném plášti a v bílém Václav Karlík, „pan otec“ na Helmových mlýnech.

Tak se řadili a s nimi jejich ženy, mladé i starší, mnohé s laloušky pod bradou, svěže zardělé, všechny po levici svých mužů, kterýmž vykaly a „pane“ říkaly, všechny „panímámy“, ať mladší, nebo starší, všechny v zlatých čepcích nebo v biretkách z dykyty a sametu různých barev s ozdobou krajek a drahých, kvítkovaných stuh, všechny v nákladných šatech hedvábných i brokátových, dlouhých životů se špicí, v sukních na obručích. Paní Tatyrková z Heldenburku, čilá a usměvavá, jež neuměla německy tak jako paní radního Allia z Löwenthala a jako mnohé jiné vzácné měšťanky, ale také nedovedla se podepsat, byla v černém damaškovém „štrikroku“, kdežto paní Beptová v rudém. Všechny si nesly modlitební knížky, všechny mušelínové nebo hedvábné krajkové šátečky, všechny byly plny třpytu ze zlatých řetězů na krku, ze šňůr perel nebo granátů, ze zlatých nebo korálových náramků, z drahého kamení v prstenech. –

U zelené, chvojové brány, u háje mladých břízek se pestrý průvod na okamžik zarazil, co starší, maje podstaršího po boku, v čele chasy přednesl krátké uvítání a přání, aby novomanželům dal pánbůh dlouhý věk a dlouhé na tom světě panování, končící srdečným „dej bůh štěstí!“ Z průjezdu zahřmělo „vivat“! bodré chasy, nad jejíž hlavami zamával řemeslo svým splavcem, až ozdoba jeho, zelené pentle, prudce zaplápolaly.

Do vivatů jásavý tuš hudebníků dál u schodů, u těch pak nový vinš, jejž přednesl Florián Mariánek za všechny hosty hospodské vůbec a za stůl „u blíženců“ zvlášť. Po tomto vinši nové, hlučnější vivat, nový tuš a pak veselá hudba. Ta provázela svatební průvod, stoupající do schodů, a hrála ještě, i když zmizel v pokojích.

Ruch po všem domě, nahoře v pokojích, v průjezdě, dole na rozlehlém dvoře i nad ním na pavlačích, spočívajících na mohutném podezdění obloukovém. Venku zahrčely každé chvíle kočáry, jak družba, mladý Šmíd od Černého orla na Dobytčím trhu, jak mládenci svatební sváželi hosty k tabuli pozvané. Zvědavých před domem pořád ještě dost; vytrvali, neboť chtěli všecko vidět i dočekat se hostí v maškarách, kteří měli přijet až po hostině k tanci.

Dole v nádvoří se ozvaly housle a harfa s nimi, pak zpěv rozveselené chasy, když hudba zahrála píseň „Pojďme my sládci do hvozdu –“

Tak ubíhalo odpoledne v šumu a veselí. Než se kdo nadál, nachýlilo se. Nebe ještě zářilo, na pavlačích však už hasl poslední zlatý pruh světla; a v nádvoří dole všude už stín. V něm nová kratochvíle. Jeden ze sladovnických chytl mladou děvečku a začal se s ní vrtět, zanotovav:

A housle, harfa hned vpadly a kamarádi tleskajíce zpívali dál:

V tu chvíli stanul nahoře na pavlači nejmladší Březinův syn, Jiřík, rétor sedmnácti let, mládenec štíhlý, ale drobný, v černých punčochách, v černém obleku s širokými cípy bělostného šátku krajkového na prsou. Byl bez klobouku, v studentské nevelké paruce tmavé, v níž podlouhlá, jemná jeho tvář zdála se ještě outlejší a bledší.

Prchal od svatební hostiny. Neměl vůbec rád hlučné společnosti, a do té chvíle byl v ní jako zaklíněn. Bylo mu nevolno mezi paními a pannami, a tím více, že musil sedět nedaleko své macechy, že se musil dívat na otcovo a všech veselí, kterým se nemohl rozehřát, že musil poslouchat všeliké žerty, které ho nemohly rozesmát. Nebylo mu do smíchu. Necítil žádné hořkosti ani hněvu, ale svírala jej divná, teskná tíseň. A ta jej pudila ven. Jak se jen poněkud uvolnilo, když podávali medenice s vonnou vodou a ubrusy na očištění prstů, když začali mluvit o tanci, nevydržel. Nastávající tanec mu dodal; míval tanečního mistra, uměl, ač ne dokonale, sarabandu, kurantu, menuet i trakanár, ale nebylo mu do tance.

Prchal z toho veselí, na pavlači však se maně zastavil a nahlédl dolů v šeré nádvoří do veselého víru, z něhož se rozléhaly a k němu nesly zpěv, hudba, smích, hlučný hlahol bujné radosti. A do toho od průjezdu náhlý pokřik:

„Maškary! Maškary!“

Najednou všechen ten var ze dna nádvoří, jako když proud z kotle pustí, hrnul se a letěl do průjezdu. A z náměstí druhý, proud zvědavých, kteří chtěli zblízka vidět maškary přijevší, jak při slavných svatbách bylo obyčejem, aby účastnily se tance a rozmnožily veselost. Černá, červená domina, bílý poličinel zapadli do tlačenice. Cestu jim klestil, hlavně lokty, Florián Mariánek, z průjezdu napravo do schodů, kdež s nimi zmizel.

Zvědaví v průjezdu hádali, kdo v tom mumraji; pan Vencl, stoje na schodech, volal do toho šumu, aby ustoupili, aby počkali venku, pak že se dovědí, on že nic neví, že musí také čekat až do třetího. Mínil třetí tanec, po němž, dle zvyku, musily maškary o svatbách sdělat larvy s tváře.

V tom hukotu a v tlačenici žádný sobě nepovšiml, že se houfem v průjezdu protáhl nejmladší Březinův syn, student, v klobouku a v pláštíku, a že vyrazil ven na Koňský trh.