Temno

Helenka zamlčela paní Lerchové, že setkala se s jejím vnukem v Jezovitské zahradě; ale také Tomášovi se o tom nezmínila, když potom druhé neděle odpoledne ji navštívil. Zato on jí pověděl, že mladý pán byl tento týden dvakrát na vinici a pokaždé že se u něho, u Tomáše, zastavil a s ním pohovořil.

„I na naši babičku se optal, považ, Helenko, že od tebe o ní slyšel.“

Helence se pozardělo čelo překvapením.

„A co ještě řek, to jsem se podivil.“

Helenka se zalekla, ale hned jí svitlo v očích, když Tomáš pokračoval: „Říkal pantátovi, jako panu starému Březinovi, aby mne nechal učit na valdhornu, abych uměl hrát z not, ale pan starý na to, teď že to nemůže být. To mně mladý také řekl.“

Helenka se v duchu zaradovala. Cítilať, že mladý pán přitom také na ni pomyslil. Ale stín padl do toho vyjasnění, když Tomáš pojednou vzpomněl, že je mladý pán hodný, ale co by říkal, kdyby věděl, že on, Tomáš, chystá se na tajnou pobožnost. Zaleknutě se optala, ví-li už něco jistého kdy.

„Čekám, že půjdu za týden za čtrnáct dní. A ty, co ten jezovit.“

„Mám teď pokoj. Celý římský katechismus mně vyložil, všechno, a pak jsem musila udělat vyznání.“

„Kde! V kostele snad –,“ vyhrkl Tomáš a prudce vstal.

„Ne, tady doma, před paní starou. Od té chvíle mám pokoj, už mne tak nehlídají. Do kostela sic musím každé neděle, ale chodím sama, Šantrůčková mne už tak nehlídá.“

„To je dobře, to se nám uleví!“

Helenka si všimla, že mladý pán od toho setkání v Jezovitské zahradě přichází k babičce častěji nežli předtím; a sama teď na jeho návštěvy čekala. Nikdy teď se nepřihodilo, aby s ním ostala sama v pokoji. Ani tam vždycky nebyla, když vstoupil, a často se jen na okamžik tam mohla zdržet; než potěšila se, jen když jej uviděla.

Sedal s babičkou a někdy s P. Danielem. Teď však tak bedlivě a pozorně neposlouchal, když bělovlasý jezovita vypravoval nebo vykládal. Jiřík býval roztržitý a často tajně po dveřích se ohlédl, neotevrou-li se, nevstoupí-li Helenka. To dělal i při zajímavých novinách, kdy babička poslouchala jako v kostele nebo nahlas žasla jako posledně, když starý bratranec vypravoval, jaké psaní dostali do koleje, z jaké dálky, až z Asie, a ne z kraje, ale až z konce Asie, z čínské země, to že je tisíce mil, odtamtud že psal, z hlavního čínského města, páter Slavíček, Carolus Slavíček, misionář, od nich z pražské koleje, že zase jednou po dlouhém čase došlo jeho psaní, na desátý rok že už je v Číně a s pomocí boží že se mu tam dobře daří hlavně tím, že došel přízně a milosti u samého císaře, a sice jak, nejvýmluvnější řečí, to jest muzikou. P. Slavíček že je výborný muzikant, na housle že krásně hraje a na flétnu a ještě na kolik instrumentů, a tak že si získal přízeň dvořanů, kterým mandaríni říkají, a pak i samého císaře. Stará paní Lerchová žasla a měla kopu otázek, co a jak ta čínská země a ti Číňané a císař, to že jsou pohané, a jsou-li tam také lidojedi.

Jiřík se neptal; mlčky, zamyšleně naslouchal. Myslil na Helenku, které ani nezahlédl, když sem šel, a které dnes už asi nespatří – O příštím však setkání s P. Danielem vytrhl se ze své zamyšlenosti, když uslyšel jeho novinu, v tom že je ďábel, jenž chrání a brání to bejlí kacířské, že sic už je v Čechách skoro nadobro vypleto, ale přece, přece tu a tam –

„Myslili byste, že jen mezi sedláky je ten koukol, a pane, to ne, on taky mezi měšťany. Člověk trne a děsí se, když slyší, v jakých temnotách a hrozných bludech lidé jsou, jako ten kutnohorský měšťan. Přišla zpráva z kutnohorské koleje.

Tam v Kutné Hoře nějaký měšťan a kupec, Fellmann se jmenuje, měl takové ohavné řeči, že každý člověk mohl by za svatého být vyhlášen, jen kdyby papeži a kněžím hodně peněz odkázal; přitom pojmenoval svaté, slyšíte-li, svaté boží šelmami!“

Paní Lerchová trnouc pokřižovala se, Jiřík se obrátil po P. Danielovi, jenž pokračoval: „Žasnete nad tím, ale copak tohle, co ještě ten kutnohorský měšťan nevěrec veřejně vykládal, že svatí boží byli lidmi bezbožnými, že pro svou prostopášnost od císařů a králů byli chytáni, do pytlů strkáni a do vody házeni –“

P. Daniel, upíraje mžouravé oči na paní Lerchovou a Jiříka, se odmlčel; a byl by se musil odmlčet, kdyby i byl nechtěl, neboť stará paní prudce na něj, co to mluví, to že je na svatého Jana Nepomuckého. A Jiřík, jemuž v ten okamžik se přimihl deklamátor Svoboda, jak mluvil o svatém Janu Husovi, divže nevyskočil ze židle. P. Daniel smutně pokyvuje bílou hlavou, přisvědčil:

„Je, je, Rózičko, je to na svatého našeho divotvorce. Vždyť on ten rouhač nejen tak zastřeně, ale i naplno, neobaleně a neomáleně prohlásil, že sv. Jan Nepomucký na rozkaz krále Václava proto z Kamenného mostu do vody byl hozen, protože tento svatý v cizoložství s královnou nalezen byl –“

Paní Lerchová začala se dusit a marně hmátla po holi u její lenošky opřené.

„To nebyl člověk, co tohle mluvil,“ vyrazila, „to byl sám ďábel –“

A Jiřík uděšen vyhrkl, to že není možná, to že –

Nedomluvil. Zahlédlť Helenku na konci velkého pokoje u dveří vedoucích do kuchyně. Ani P. Daniel, ani stará paní se jí v svém vzrušení nevšimli.

„Člověk, Rózičko, to řekl, člověk,“ opakoval P. Daniel, „Fellmann, kutnohorský měšťan a kupec, ale to máš pravdu, Rózičko, že jeho ústy ďábel mluvil, ten vždycky se ozve skrze ty slepejše evangelické, husitské –“ Zardělý až po bělostné vlasy zatřepal nad hlavou pravicí.

Helenka stála u dveří nehnutě, ohromena. Jen Jiří zahlédl, jak vstoupivši zaslechla o rouhání kutnohorského kupce a jak po výbuchu nevole babiččiny a P. Daniela náhle ustoupila, zmizela. Již jen na půl ucha pochytil babiččinu otázku, co se stalo s tím kutnohorským rouhačem, že ho nechají pro pohoršení tak mluvit.

„Už domluvil, už je ve vězení, sedí a má soud na krku. A bude přísný, och, přísný.“

„To musí být –“ Paní Lerchová prudce ťukla holí do podlahy.

„Bude, bude, Rózičko. Zaslouží to a pak exempli gratia, aby zašla smělost takovým rouhačům, zvláště teď, když se jedná o svatořečení.“

Jiřík už na deklamátora Svobodu nevzpomněl; Helenka mu nešla z mysli, jak tam dole ulekaně stála. Schválně pak čekal, až P. Daniel odejde. Byl by rád Helenku ještě uviděl; nadál se, že přijde. A vstoupila, právě když byl na odchodu. Plaše po něm pohlédla, nejistě se blížila k paní Lerchové, oznamujíc tišším hlasem, že tu již jednou byla, ale když velebný pán mluvil, že nechtěla vyrušovat.

„Tak jsi slyšela, co povídal o tom rouhači?“ zeptala se zkrátka, dost zostra stará paní.

„Slyšela –“

„To byl kacíř, evandělík; v pekle uhoří!“ Paní Lerchová dosud popuzená schválně tak tvrdě dorážela, v úmyslu, aby Helenka měla odstrašující příklad, a zostra dodala:

„Vidíš, v čem jsi byla.“

Helenka sklopila oči.

Jiřík vzal klobouk a dal rychle sbohem. Babiččina nešetrnost k Helence jej pobodla; bylo mu jí líto, nemohl však a nesměl se ozvat, nemohl babičce říci, proč Helence vytýká otcovo kacířství, když sama z něho se vytrhla a došla pravého poznání. Vědělť o jejích hodinách katechismu a že ji P. Daniel babičce chválil, i že učinila vyznání víry.

Helenkou otřáslo to, co zaslechla a viděla ve velkém pokoji, když P. Daniel tu vykládal o kutnohorském měšťanu; a pak těžce ji uhodila slova paní Lerchové. Pořád jí zněla, pořád viděla rozhorlení staré paní a P. Daniela i jak mladý pán se vzrušil jeho zprávou.

Stále na to myslila i pak večer, i v noci; ani usnouti nemohla. I minulý čas, vše, co se stalo na Skalce a co v její mysli tiše pozapadlo a jako pousnulo, vzbudilo se a bolavě se ozvalo. Co již tam bylo pro toho Jana Nepomuckého! Mladý pán by ustrnul, odvrátil by se –

Teď myslí a věří, že je pravá a věrná římanka, když jistě slyšel o jejím vyznání. Těžko bylo na Skalce stavěti se věrnou; ale teď teprve pocítila tíhu rozporu a svého postavení. A mlčky musila vše snášet. Ani Tomášovi si nemohla postěžovat. Zamlčela mu, co se přihodilo ve velkém pokoji, jak jí stará paní vyčetla její bývalou, jak se domnívala, víru. Co by řekl, a co babička, otec – Tu poprvé ji stísnila vzpomínka na ně, a poprvé nutila mysl od ní a do jiného myšlení.

Tomáš neukázal se po tři neděle. Byl sice čas vinobraní, ale v neděli odpoledne byl by snad přece mohl z vinice. Snad se zdržel tou tajnou pobožností, hádala Helenka; a dobře hádala. Když poslední neděle v říjnu přišel, hned o ní začal. Usednuv do koutka, tiše vypravoval, že tamtu sobotu navečer ozvalo se znamení za zdí jejich vinice, poblíže vinařského domku.

„Jaké znamení –“

„Píseň z Klejchova zpěvníku jsme měli smluvenou, píseň lidí pocestných, víš. Za zdí se ozvalo: ‚Ve jménu Páně na cestu se dávám –‘ A já hned ke zdi a zazpíval jsem: ‚Můj bože, vzhlédni okem své milosti –‘“

„A mohls zazpívat, nikdo tam nebyl?“

„Byl, náš starý vinař, ale ten je hluchý, a pak neví, jaká to je písnička.“

„Kdy to bylo?“

„Navečír. Když se setmělo, vytratil jsem se tam za zeď. Ten vinař, co u mne byl, tam čekal. Povídal, že nepůjdeme daleko. Cestou vypravoval a smál se, že byl dnes na katechismu, že ten jezovita tady ve vinicích chodí v sobotu před výplatou mezi vinaře, že má s nimi katechismus a vykládá římskou víru, a jak je neodbytný, jako štěnice, že mu vinaři jednou po takovém katechismu, když šel večer domů, natloukli, ale že přišel zas.“

„A jak to bylo, kam tě zavedl ten vinař.“

„Do jedné vinice nad Libní, do viničného domku. Čekali nás. U vrat dal znamení a hned nás pustili a zavedli do toho domku. Tam už na nás čekali, sám vinař z toho stavení, starý člověk, jeho žena a syn; druhý syn, ten, co na nás čekal, ostal venku na vartě, ten hlídal. V tom domku byli ještě tři vinaři a starý ovčák a nějaký švec z Libně, no a my dva.“

„Ten měšťan, ten, víš, co ti dal Klejchovu knížku, tam nebyl?“

„Ne, nebyl. ‘ Zavřeli dveře, to se ví, a pak byla pobožnost. To jsem na vás vzpomínal, na tebe, na pantátu a na babičku. Ten starý vinař četl z bible i vejklad měl, pak jsme zazpívali, pěkně jsme se pocvičili v pobožnosti. Ti staří také rozjímali, jak bývalo, jak je zle, pořád hůř, jak ti jezoviti dorážejí a stíhají a zas slibují a mámí, že lákají do kostela parádou a slávou, že vinařům staví krásné betlémy o vánocích a tady v Michli, to je taky ves u Prahy, zařídili školu, to že je římské semeniště. Dokud sem chodil ze Žitavy kazatel, že bylo líp, povídal starý vinař, to že byl znamenitý kazatel, Stránský, Daniel Stránský se jmenoval. Přes tu chvíli přišel a míval pobožnosti tady kolem Prahy, ve vinicích, ale taky ve městě.“

„Umřel?“

„Ne, do Uher se vrátil, byl z Uher rodilý, je tam teď farářem. Po něm sice také přišel kazatel, ale ne už tak často. Teď nějakého zas čekají, snad je to ten, co byl v Mezřiči, v lukách, víš? No, však ho uvidíš.“

Helenka tiše, napjatě poslouchajíc, prudce sebou trhla.

„Já?“ ptala se zaleknutě.

Tomáš pohlédl na ni překvapen.

„Ten vinař mně to povídal, že přijde a že také ty budeš moci přijít.“

„Večer, v noci, tak daleko, do vinic, to není možná, Tomáši.“

„Taky jsem mu to řek. ‘ Jak, to nepověděl. Ale můžeme mu věřit, Helenko, je to pobožný člověk, pravý bratr. Neboj se, potěšíš se, uvidíš.“