Temno

Ráno jí Lyzla oznámila, že má před polednem o jedenácté přijíti na rathouz, že jí to pan starý nařizuje, a že ji tam žena podstaršího vyprovodí. Helenka si vydechla; lekalať se, že biřic pro ni přijde nebo snad i sám krevní písař a že všechen dům bude vzhůru. Odešla však nepozorována. Na dolejším konci Koňského trhu mezi kotci a boudami přitočil se k nim znenadání Florián Mariánek jakoby náhodou. Dal se do hovoru a hned se nabídl, že dovede Helenku až na rathouz do kanceláře, že by si tam nevěděla rady, že by ji tam posílali od Pontia k Pilátu.

Na rathouze vedl je všude tak jistě, jako by tu byl doma; brali se do schodů, chodbou, na jejíž stěně viselo několik zčernalých obrazů na plátně malovaných, a zase do několika schodů, pak kratší chodbou, z té několik stupňů níž, až vstoupili do vybílené předsíně. Jen práh překročili, ukázal Mariánek na vykládané dveře s velikým starým zámkem a pravil:

„Tak tadyhle.“

Helence již cestou vzrušené zabušilo srdce a ne bez bázně pohlédla na staršího muže v nevelké paruce, tmavě oděného, v černých punčochách, jenž seděl opodál těch dveří. Byl to purkmistrův služebník. Mariánek dal se s ním do hovoru jako s dobrým známým, ptal se, přijel-li už pan purkmistr na rathouz, a žádal, aby tuhle pannu, poddanou pana starého Březiny, ohlásil, že je sem obeslána.

Sluha odešel, hned se však vrátil, oznamuje, že panna musí počkat, páni že mají nějaké jednání. Dal se hned zase do hovoru s Mariánkem, oznamuje novinu, událost, že na trhu se včera strhla prudká hádka, z toho že bude soud. Žena podstaršího se toho chytila, ach, o tom že ona ví, že byla při tom, nějaký pan Popinger, Němec, pohádal se s prodavačkou Venclovou, když mu krájela štokfiš, že jí zle nadával, ona, žena podstaršího, že si jeho německá slova nemerkovala, že není německé řeči povědoma, ale že to nebylo nadlouze, jen maloutkou chvilku, ta Venclová že se do toho pana Popingera obořila tak, že musel utéct, to že byl poprask, jak na něj spustila, a co smíchu, když utíkal, všecko že bylo při ní a tomu Němci že zajde podruhé chuť nadávat počestné ženě.

Helenka slyšela hovor, ale nedbala, neposlouchala, bylo jí nevolno při něm. Jen na vykládané dveře hleděla v trapném napětí a očekávání, kdy se otevrou, kdy ji zavolají. Konečně se pohnuly; hubený starší muž s brkovým perem za uchem se z nich vychýlil a zavolal na ni. Škubla sebou, chvatně vykročila. Co Mariánek, co jeho společnost, jak ji pozorují, neviděla, nedbala; a také neviděla velkého pokoje, do kterého vstoupila. Hleděla jen před se; její rozšířený, rozčilený zrak viděl jen několik mužů černě oděných, v dlouhých kadeřavých vlásenkách, kteří seděli kolem velkého stolu plného papírů a knih; jednoho z nich sobě zvláště povšimla, suché, povadlé tváře, jenž měl největší paruku a seděl v čele stolu, zrovna jí tváří v tvář. Jen na tyto vzrušena hleděla a nevšimla si, že stranou u stěny sedí ještě dva, její pán, pan starý Březina, a kněz, P. Mateřovský.

Zraky všech na ní tkvěly. Její zjev pány překvapil; čekali obyčejnou poddanou služebnou, a před nimi stanula urostlá dívka sličné, ušlechtilé tváře. Zachvěla se, když ten v čele stolu vážně poznamenal, aby mluvila pouhou pravdu, aby duši svou nezavedla, a že by si jen ublížila, kdyby zapírala. Ptali se na její jméno, na rodiče a věk, odkud je a dále na vše to, nač už včera se jí pan starý dotazoval, na bratra, na jeho útěk, na Vostrého, jejž nazývali predikantem.

Helenka odpovídala tak jako včera svému pánu, že se s tím predikantem potkala, náhodou, kdy a jak, že s ním jen chvilku mluvila a jenom o otci, ostatek že asi s bratrem se scházel, ale že neví kde a jak často, bratr že v noci pro ni přišel, ona však že neposlechla a zůstala, více však že o bratrovi neví ani o jeho společníku, kudy a jak utekli z vinic a z Prahy a kam, také že nic neví, kde se Vostrý tu skrýval, leda to, že byl na vinici u jejího bratra tu noc, když se dali na outěk, více však že neví.

Písař, jenž zapisoval otázky i Helenčiny odpovědi, poustal, když pojednou ke stolu přistoupil pan starý Březina a na otázku rychtářovu dosvědčil, že mu totéž včera všecko také tak vypověděla. Pocítila povděk nad nenadálým svědectvím, sklopila však zraky, když pan starý také s uznáním o ní se vyslovil, že si vedla teď pořád jako dobrá katolička, což, jak myslí, také dokázala tím, že tu před pány stojí.

Kvapně pozvedla oči, když pan starý přestal a vedle něho ozval se jiný hlas; její pohled setkal se s pohledem pronikavých, smolně černých očí. Kolena se jí zachvěla, jak jí připadalo, že tento kněz vysoké postavy, krevnaté tváře je ten jezovita Mateřovský. Slyšela, že promluvil k pánům a pak hned k ní se obrátil; nerozuměla, v uších jí zašumělo. Opakoval svou otázku, pak ji pochválil, že odolala pokušení, a tak že doufá, že pro spásu své duše nic nezatajila, ale aby ještě jemu na některé otázky upřímně odpověděla. I dotazoval se na predikanta, jak vypadal. Pověděla, a Mateřovský, poznav proskribovaného, ouředně popsaného emigranta, zeptal se najisto:

„Vostrý se jmenuje?“

Mlčky přisvědčila.

Pak otázka za otázkou. Mateřovský je zrovna sypal, bez přestávky, rychle, lapavě a skoro pořád jen o Vostrém, kde s ním mluvila, kdy, kde se s ním seznámila, jak u nich doma býval, v jakém přestrojení, co přinášel, kde se skrýval tam u nich doma a tady, jaké tu měl známé, kdy Tomáš jí o něm poprvé řekl, kde se s ním scházel, a měl-li Tomáš tu schůzky ještě s jinými, byl-li tu ten Vostrý letos poprvé nebo již dříve, psal-li jim otec ze Žitavy nebo po jiném poslu vzkázal, zná-li vinaře Novotného, slyšela-li o tajných schůzích u něho, byla-li tam nebo Tomáš.

Helenka nejprve zaleknutá, pocítila náhle odpor proti jezovitovi, jenž byl jeden z těch tří dobrušské misie. Z tohoto odporu přišla jí odvaha i síla; a běželo o Tomáše. I na Vostrého pamatovala, aby mu neublížila. Na většinu otázek pátera Mateřovského mohla směle odpovědět, že o tom nic neví. Na ty, na které mohla dát vysvětlení, odpovídala vyhýbavě nebo že je tak, jak prve řekla, a že již všecko pověděla tu i panu starému.

Než P. Mateřovský nepolevil. Znovu napomenul, a již ostřeji, a pak už i zahrozil, dál se dotazuje. Helenka stála zpříma, hledíc mu do očí; už se nechvěla, jakási bojovnost ji vzrušovala. Zardělá, s očima se lesknoucíma uhýbala se jezovitovým otázkám nebo odpovídala tak, že mu z toho nic nezůstalo ani proti ní, ani proti Tomášovi. Pojednou to vše přestalo a zmizelo. Mateřovský umlkl, poodstoupil, jí řekli, aby šla. Chvatně vstoupila do předsíně, planouc ve tvářích, v dojmu náhlého ulehčení, že ten jezuit v ničem jí nechytil, nic na ní nevynutil. V tom rozrušení ani dobře nerozuměla nedočkavým, dychtivým otázkám Mariánkovým a ženy podstaršího; chvatně a roztržitě na ně odpovídala, pospíchajíc ven, aby už byla odtud, u Březinů. Ale tam zklamání. Nadála se, že se vrátí na vinici. Lyzla však jí oznámila, že tu má počkat. Odpoledne zaslechla, že pan starý se před chvílí vydal na vinici. Tušila, že kvůli ní. Budou o ní, o Tomášovi jednat, a Jiří bude u toho. Čekala rozčileně jakoby na rozsudek.

Bylo tak, jak se domnívala. Pan starý Březina vykládal na vinici o jejím výslechu, o prvním, včerejším, u nich doma, i o dnešním na radnici. Jiří poslouchal mlčky, přemáhaje své napětí a pohnutí. Paní Březinová s povděkem, ráda slyšela, že Helenku pustili, že nic neshledali. Chválila ji a přiznala, že by jí hrubě scházela.

„A přec, prosím vás,“ žádal pan starý, „bylo by dobře, kdybyste ji pustila.“

Jiří sebou hnul, paní Březinová obrátila se po muži.

„Co myslíte, pane. Zvykla jsem na ni, je tuze hodná. Proč bych ji měla pustit –“

„Nemyslím navždycky, jen pro první čas. Bylo by to dobré i pro děvče samo. To víte, bratr, kacíř, utekl, čeládka zví a ví už o všem. Helenka by to odnášela, jistě, pokoje by neměla. A my také, pro ty řeči, roznese se to –“

„A kam byste ji dal –“

Jiří upřel v napětí zraky na svého otce.

„Kam bych ji dal – Nejlíp by bylo k panímámě.“

Myslil starou paní Lerchovou. Jiří si tajně oddechl.

„A co my tu na vinici bez ní,“ ptala se paní Březinová.

„Čas se vám dosýpá, konec měsíce je tu, pro těch několik dní –“

„To raději odtud odjedu hned.“ Zarazila se, na Jiřího se podívala. „Já – Ale tady Jiříčkovi se nebude chtít. Ty bys tu raději pobyl ještě déle, viď.“ Podivila se, jak ihned, bez rozmýšlení se k ní přidal, že by také jel do Prahy; hned však, a ne bez jistých rozpaků, odůvodňoval tuto svou ochotu tím, že den se již patrně krátí a večery že jsou studené.

Pan starý slyšel rád to rozhodnutí. Přálť si je mít už doma. Spokojen odcházel, dohodnuv se, že hned nazejtří je dá odstěhovat. Jiří jej vyprovodil až dolů ke vratům. Vracel se odtud zvolna stezkou mezi révím obtíženým zrajícími hrozny. Teď teprve mohl volně uvažovat o Helenčině odchodu a jejím dvojím výslechu. Když ji včera odvedli do města, vplížila se mu za dojmu z Tomášova útěku obava i o ni, nenajdou-li vinu také na ní. Tížilo jej to, skličovalo. Teď od otce uslyšel, že sám P. Mateřovský uznal její věrnost.

Než zplna se mu nevyjasnilo. Zůstal ve svém svědomí znepokojen, a také pomyšlením, kdyby tak otec a všecka rodina věděli – Ale když došel nahoru na terasu a rozhlédl se k poraženému dubu, k tichému lusthauzu již jako opuštěnému, připadlo mu vše tak tesklivé, že Helenka odtud odešla, tak smutné bez ní –

Pan starý Březina vrátiv se před večerem do svého domu na Koňském trhu, dal si hned zavolati Helenku a oznámil jí, aby se přichystala, že se bude stěhovat opět k sv. Haštalu, a sice hned nazejtří. Mírněji dodal, že bude líp, když se teď vrátí na své první místo, on že nemá nic proti ní a paní že ji pouští neráda, nicméně že bude líp, ostatně že by se mohla přes čas navrátit, to že se uvidí.

Helenka, slyšíc ten rozsudek, sklopila hlavu, mlčky jej přijala, mlčky odcházela. Uznávala, že s ní šetrně nakládají, a přece se jí zdálo, že je jako potrestaná, vypuzená. Smutně vyšla nazejtří z průjezdu výstavného domu, smutně brala se k sv. Haštalu.

Do starého nákladnického domu U Pražáků vracela se s pohnutou myslí, jako k němu docházela poprvé, když ji Mariánek sem vedl. Bála se staré paní, že zostra promluví, bála se starého jezovity, P. Daniela, že bude zase brát na cvičení. Zvolna stoupala do dřevěných schodů, ale jako bez dechu stanula u dveří velkého pokoje, tu kde poprvé čekala, zatímco Mariánek jednal se starou paní, a kde poprvé uviděla Jiřího a kde poprvé na ni promluvil.

Paní Lerchová v bílém čepci na šedých vlasech, šátek křížem přes prsa, v modré zástěře, s koženým kapsářem pod ní jako vždy, rovnou prostou hůl v ruce kráčela právě k mohutné dubové polici, když Helenka vstoupila. Stará paní nepoděkovala na pozdravení; zkoumavě upřela na příchozí své hnědé oči přímé a bystré. Nebyla překvapena, neboť vše již věděla od Mariánka, jenž přišel včera z rozkazu pana starého vše jí vypovědět a vyjednat, aby Helenku přijala, třeba jen na čas.

„Tak jsi zas přišla,“ vítala úsečně stará paní. „Tak vidíš, v čem jsi byla. Nešťastný hoch, ten tvůj bratr! Kdo by si pomyslil, že je tak zatvrzelý kacíř. No, a ty – ty poděkuj pánubohu a Panence Marii, že tě ochránila. Anděl strážce byl při tobě. Jseš hodná, žes jich neposlechla, že jsi se nedala. To ti bůh dal takové vnuknutí. Tak si buď zas tady, ostane všecko při starém.“ Tón řeči zpočátku dost ostrý se mírnil. „Komůrku máš, jak byla, ostala pořád prázdna. Aspoň budeš mít teď pokoj, nikdo nebude za tebou chodit jako ten tvůj bratr. Tak ve jméno Páně, děvče. No, těšilo mne to, když jsem o tobě slyšela, že jsi tak pevná. Ostaň tak pořád.“

Tady ve velkém pokoji chvála staré paní, a v komůrce pak samá výčitka. Sem k ní přicházel Tomáš první čas, když jej odvedli do služby na vinici, tady v stýskání a touze hovořívali o domovu, o pantátovi a babičce, o židu Kišovi, přijede-li už, tady se s ní Tomáš tajně modlil z Klejchovy knížky, tady jednali o společném útěku. Teď utíká Tomáš sám – A třeba každé chvíle aby čekala, jak vykřiknou, že už ho mají, a že by mohla uvidět, jak jej vedou svázaného do arestu v zástupu lidu, že se mu posmívají a lají mu.

Vyběhla z komůrky. Ve velkém pokoji bylo volněji, světleji; jasnější vzpomínky tam vyvstaly, na Jiříka, tam i ve sklípku, kam ji stará paní poslala pro vruby a kalendář, v němž měla své hospodářské a obchodní zápisy. Helenka všude myslila na Jiříka a kdy se asi vrátí z vinice. Nevěděla, že dnes; pan starý Březina se jí o tom nezmínil, když ji sem posílal.

Jiří přijel s macechou do pražského bytu toho dne odpoledne. V průjezdě namátl se mu Florián Mariánek a ten hned mu pomáhal se stěhovat; housle a knihy mu odnesl do jeho pokojíčku. Tam také udal všecky své noviny; tak se Jiří také dověděl, že Tomáše dosud nepřivedli, ani toho predikanta, že je honí a stíhají, ale že to těžká věc, když se neví, kudy se pustili anebo nejsou-li třeba dosud v Praze, to že by mohlo býti, nebo blízko u Prahy, všude že jsou přechovávači, tajní evangelíci, ale že není nejmenší stopy, a ten vinař, kterého odvedli z vinice Kantůrky do arestu, ten že mele pořád jednu, že o ničem neví, ač na něj zostra dokročili.

Jiří se na něj zeptal a hned měl za odpověď živé líčení, kterak komise ve vinici Kantůrce pochodila, kterak ten predikant, Vostrý se jmenuje, zmizel tajným východem, takovým divným poklopem v prkenné stěně, na ten že přišli až druhý den odpoledne, když ptáček už dávno vyletěl. Panu P. Mateřovskému že bylo divno, jak se ten nečistý kacíř mohl dostat z boudy, když byla obklopena, a tak si nelenoval a znenadání trhl nazejtří odpoledne zase do boudy ve vinici Kantůrce, pátral, pátral, až ten tajný poklop vypátral, na to že má on obzvláště bystrý zrak. Ale ten starý vinař se ani pak nepřiznal, to že pan páter Mateřovský nepochodil a včera při tom výslechu taky ne.

„Při jakém výslechu –“

„No, když bylo to děvče, sestra toho Tomáše myslivcova před pány na rathouze. No, tady bylo myslím jináč.“

„Jak?“ zeptal se Jiří kvapně.

„No, že to děvče nebylo nic zatvrzelé. Když sama ostala a neutekla, to je nejlepší důkaz, že už je pravá katolička. Ale tady v domě už není, už je u paní babičky. Smutně prý odtud odcházela, povídala mně Lyzla.“

Jiří jal se kvapně knihy na stole rovnat a otočil řeč. A přece pak, když Mariánek odešel, vrátil se v mysli k tomu, o čem od něho uslyšel, o Helenčině výslechu. Cestou z vinice uvažoval, má-li ještě dnes podívat se k babičce; nezdálo se mu, hodlal počkat, kvůli Helence, a že by babička zostra spustila třeba před ní o tom, co se stalo. Než teď, když zaslechl, jak Helenka odtud odcházela, chytlo jej to a pudilo, aby se tam přece podíval.

Rozběhl se do starého nákladnického domu blíže sv. Haštala. Ve velkém pokoji nikdo a ve sklípku rovněž. Tu chtěl počkat. V klenuté nevelké místnosti o jediném okně nebylo již jasno. Krucifix visící v koutě už v závoji šera; křištály zasazené do rány v boku pohasly, obraz na plátně malovaný a nábytek temněly.

Jiří přistoupil k oknu, na němž ležela Hájkova kronika a Šteyerovo Zrcadlo svaté a jež stínily haluze štíhlého javoru na zahrádce. Do ní se vychýlil podívat se, není-li tam babička. Byla. Opírajíc se o hůl, přehlížela něco na záhonku. Vtom přicházela z druhého konce Helenka s plochým košíkem v rukou. Venku ještě světlo; v něm dobře viděl vážný, zasmušilý výraz její tváře. Dojat ji pozoroval.

Jak došla k staré paní, maně pohlédla k oknu a spatřila Jiřího. Postřehl, jak se jí v obličeji zjasnilo a že ruměnec jím přelétl. Nerozmýšleje se odskočil od okna a chvátal ven; chtěl do zahrádky. Na schodech však zaslechl z dolejší síně babiččin hlas. Stanul, čekal. Paní Lerchová přišla, ale sama. Helenku nechala na zahrádce. Jiří byl zklamán. Musil se vrátit s babičkou, seděl s ní ve velkém pokoji, vypravoval jí o jejich návratu, odpovídal na její otázky o Tomášově útěku, vyslechl její ostrá, hněvivá slova o mladém kacíři a jeho svůdci predikantu a pořád dychtivě čekal, vstoupí-li Helenka. Také o ní uslyšel, její pochvalu, a že ona sama, paní Lerchová, je ráda, že ji sem poslali, že se může na ni ve všem spolehnout a jak je pozorná.

Čekal, protahoval svou návštěvu; ale když pak za řeči zaslechl, že Helenka odešla do města, že ji babička poslala na koupi, odešel, ne však domů, nýbrž k Hubátiovi. Sic se už šeřilo, ale kvůli deklamátorovi Svobodovi nechtěl odkládat. Na toho si vzpomněl hned na vinici, když uslyšel, že Tomáš prchl s nějakým predikantem, to že jistě s tím mužíkem, jejž zahlédl mluvit s Helenkou večer po slavnosti bratrstva a na nějž pak vrazil na síni u dveří deklamátorových. Jistě že to byl ten posel ze Žitavy.

Jiřímu vyklíčilo náhlé podezření, zvláště když si vzpomněl na podivné řeči deklamátorovy, jmenovitě o Husovi tenkráte před oslavou sv. Jana Nepomuckého, o uťaté ruce u sv. Jakuba, a že má knížky od nekatolických spisovatelů. Nevěděl nic určitého a také to ne najisto, byl-li ten mužík u deklamátora návštěvou. Měl sice jen neurčité tušení, ale přece jej pudilo s deklamátorem promluvit a pozorovat jej.

Hubátius uvítal Jiřího vesele jako vždy, a že je rád, že Jiří už ostane v Praze, že budou zase hrát.

„S housličkami musíte, Jiříčku, přijít hodně brzo, už kvůli panu sousedovi. Ten se ty dni, dnes, včera, něco po vás nasháněl, jste-li v Praze a kdy přijedete.“

„Dnes, včera?“ divil se Jiří.

Někdo zaklepal na dveře. Auditorium jimi vklouzlo. Svoboda deklamátor hned k Jiříkovi; vítal ho potěšen, a že je dobře, a jak se těší, že budou zase koncerty.

„Přijeli jsme dřív, nežli jsme hodlali,“ odpovídal Jiří, „stala se nám na vinici taková příhoda.“

Svoboda rychle, skoro dychtivě se ptal jaká. Jiří hned o Tomášovi, snad že se pamatují na mladého vinaře, že jim o něm vypravoval, takový trubač, valdhornista, že byli on a jeho sestra poddanými barona Mladoty, nežli se dostali k pantátovi, ten synek že ostal kacířem a teď že pro víru utekl. Jiří sobě povšiml, že pohled vlídně usmívavých očí pana Svobody zvážněl; ale jinak nebylo v uvadlé jeho tváři nic znát. Na okamžik se zamyslil, pak přisvědčil, že se pamatuje, že byli dva, bratr a sestra.

„Ta neutekla, ta nechala nevěrectví, je teď už pravá katolička.“

Deklamátor zamrkal očima a jen řekl:

„Tak, tak; a zůstane ta holčina u vás?“

„Ne, už ne, teď je zas u babičky. Ale nejdivnější je, že se tu potloukal nějaký predikant ze Žitavy, a s tím ten mladý vinař utekl. A víte-li, že snad byl tu –“

Deklamátor, který se začal neurčitě usmívat, když Jiří mluvil o predikantovi, škubl sebou a maně uklouzlo mu dosti zprudka:

„Kde?“

„Tady u vás, v domě.“

„Není možná!“ vybuchl Hubátius.

„Myslím, že najisto.“

„Jak to víte?“ zeptal se deklamátor už klidněji.

„Já ho tu viděl.“ Jiří pověděl, jak toho mužíka zhlédl poprvé na Koňském trhu a jak poté tady na síni. Hubátius se zasmál svým basovým, srdečným smíchem.

„To byl ten predikant u mne,“ žertoval.

„Nebo u mne,“ přidával se Svoboda divně se usmívaje.

„Pan deklamátor nebyl doma,“ odvětil mu vážně Jiří, „klepal jsem na dveře, a nejednou, ale nadarmo. Ale když jsem tak u dveří stál, najednou za nimi něco bouchlo, jako by kniha spadla.“ Díval se na deklamátora. Ten vychýlil se z lenošky, ve které seděl, a vyhrkl:

„U mne v pokoji?“

„Tak, alespoň se mně zdálo.“

„Že bych byl na kolikeré zaklepání neotevřel“ Oči deklamátorovy těkaly z Jiřího na Hubátia. „To jsem jistě nebyl doma, a to bouchnutí, to se vám zdálo, v tom je nějaká mýlka.“

„Ale jděte, Jiříčku,“ vpadl Hubátius, „to se vám opravdu zdálo. A ten člověk, kdož ví, kdo to byl.“

„Jistě ten, kterého jsem viděl po slavnosti bratrstva večer na Koňském trhu,“ určitě tvrdil Jiří.

„To je možná, ale venkovan –“

„Ne, to byl ten predikant,“ vpadl Jiří ostřeji.

„I to je možná, snad se nemýlíte,“ přisvědčoval Svoboda klidně.

„Ale co by dělal tady v domě,“ zeptal se Jiří.

„To já nevím,“ Svoboda se usmál, „snad sem jen uskočil, snad mu byli v patách, kdožpak ví. A teď mu nejsou na stopě,“ zeptal se pojednou, „nic není o něm slyšet?“

Jiří rozmrzen, že nepochodil, odvětil už podrážděně, zkrátka, že dosud ne, že nic neslyšel.

„A což to děvče, sestra toho mladého vinaře,“ ptal se Svoboda zase tak klidně, „ta neví nic, neprořekla se?“

„Nic neví, bez ní všechno smluvili, pro ni jen přišli, v noci, aby s nimi uprchla; ale neposlechla.“

„Ale vyslýchali ji –“

„Vyslýchali a propustili ji, protože je dobrá katolička.“

„Tak, tak. Nu, když alespoň ona. To je dobře. Ale vy, pane Jiří, už jsem chtěl prve říci, kdypak se u mne stavíte. Shledal jsem zas několik pěkných knih, staré a také novější, líbily by se vám.“

Jiří poděkoval, že až podruhé, že již je pozdě.

„Pozdě, pravda, ale počkejte.“ Otočil se, vyběhl ven, vrátil se však za chvilku, nesa v ruce nevelkou knihu, kterou již ve dveřích ukazoval. „Tuhletu už dávno pro vás chystám. ‚Obroviště mariánského Atlanta‘,“ a rozevřev četl další titul: „To jest knížka o obzvláštních mariánských obrazích po celým mariánským světě divotvorně rozsazených.“ A sám dále vykládal:

„Tu máte o zázračném obrazu Panny Marie Loretánské ve Vlaších, Panny Marie Sněžné v Římě, na hoře Pilované ve Španihelích a jiné, a taky o Panně Marii v krajině araukánské v Království cylénském. To si čtěte, ale obzvláště předmluvu toho překladatele, Frozín se jmenuje, tuze příkladné čtení, jak celé Čechy procestoval, pěšky všechny kraje prochodil –“

„A proč – co –,“ vpadl Hubátius, aby hovorný výklad ukrátil.

„Inu, ten Frozín chtěl se přesvědčit, zdali Čechové hynou, jsou-li opravdu už pod koněm a zdali víceji ničím už nebudou.“

„A –“

„A přesvědčil se, že ne, že Čechové nehynou, ba ani se nemenší, že se český jazyk rozmnožuje a že ho už vyhladit nemůžou, a vykládá, jak slovanský jazyk, z kterého pochází, daleko panuje, až skrze Arabáky a Tatary, až k Chynám – No, přečtěte si to, pane Jiří, o těch svatých obrazích, ale tu předmluvu zvlášť, a hodně bedlivě, pobožně.“ A vtiskl mu knížku do ruky.

Jiří se nebránil, nemohl. Byl zmaten. Toho dojmu se nezbavil ani venku, když se vracel domů. Sem, k Hubátiovi, na deklamátora vypravil se s jistým podezřením, že je deklamátor v nějakém spojení s tím Žitavákem, a teď si měl přiznat, že se mýlil, a nadto že je deklamátor Svoboda horlivý ctitel mariánský.