Temno

Správce Čermák vstal ráno po této neděli velmi záhy tak jako vždy. Umyv se, pomodlil se kleče na podlaze obrácen k obrazům v koutě nad stolem a vyšel pak ven. Dvůr byl už dávno vzhůru. Všude v něm ruch časného díla, hlavně u chlévů a konírny. Správce nevydal se k nim na přehlídku jako jindy; po myslivně se rozhlížel, pak k šafáři zašel, na krmení se ptal a jako za řeči také na to, jsou-li myslivcovi doma.

„Myslivec je, ten už přišel, ale děti ještě ne.“

„Byl také pryč?“

„Ani jsem to nevěděl, ale ráno jsem ho potkal, když se vracel, a pozdě, už svítalo.“

„Tak pozdě? A kde byl?“

„Povídal, že jde z lesa, že stopuje rysa; rys prý sem přepadá, odněkud ze sedloňovských lesů, hrozné škody prý dělá.“

„Rys – hm – tak ne pytlák –“

„Ne, rys povídal.“

„Ale nemá ho!“ Správce to řekl vážně, a přece s úsměškem.

„Nemá, povídal, že musí nalíčit železa.“

Správce odešel k stájům. O tom rysu nechtělo se mu věřit. Byl-li také rys tam u židovského hřbitova, pomyslil jízlivě. Ty noční toulky – Teď pojednou rys a železa. Jen aby myslivec sám se v nich nechytil.

Když ve dvoře snídali, přihrčel k bráně vůz sedláka Klance z Meziříčí. Nevjel do nádvoří, nýbrž hned otočil, když Tomáš a Helenka z něho slezli, a zajel dolů pod zámek do vsi. Nikdo nebyl té chvíle v nádvoří. Správce však, stoje v kanceláři u okna, zahlédl vracející se myslivcovy děti.

Včerejší cesta, probděná noc i dnešní jízda nezmohly Tomáše. Byl čilý jako mník. Helenka však vypadala unaveně. Celou noc oka nezamhouřila. A těch dojmů v babiččině sedničce, v doubravě za pobožnosti a po ní, když se všichni zase tiše a ponenáhlu rozcházeli! Ztráceli se v temných lukách, tak jak přišli. Helenka kráčela s Tomášem opět se strýcem a s jeho dvěma hosty. S otcem promluvili jenom několik slov. U babičky se nemohl s nimi stavit; musil z doubravy rovnou na Skalku, aby dorazil domů dřív než oni, aby zachoval zdání, že se vrací z lesa.

A pak rozloučení s babičkou, jež sedíc na posteli, čekala na ně celou noc dychtivá jejich zprávy. Když jim dávala sbohem, žehnala je a připomínala jim, tak aby pamatovali – Ještě v šerém srubu se stavili, kdež strýc schoval oba horáky; a pak na vůz. Byl už bílý den, když vyjeli z Meziříčí. Vůz hrčel suchou cestou mezi orosenými lukami a lány obilí. Vše kolem vyzářeno krásným červnovým jitrem. Ale Helenčina mysl pořád ještě v taji a šeru minulé noci. Zamyšleně hleděla před se; nedbala čilého hovoru Tomášova se strýcovým čeledínem. Promluvila, jen když se Tomáš optal. Lány obilí, luka, stromoví vpravo vlevo ubíhalo vzad, pak i stavení se tak kmitala, lidé u nich i na cestě. Než Helenka se neohlédla. Teprve pak, když jeli polní cestou, alejí ovocných stromů, když se Skalka před nimi zabělala, trhla sebou. Zalekla se. Teď tam zas – a hned k slečně. Bála se té cesty, slečny, hovoru s ní, jejích otázek. Bylo jí stydno lhát slečně k ní vždycky laskavé. A nikdá se jí nepříčilo přetvařovat se a zapírat víru tak jako teď. Pocítila to, když vstoupila do slečnina pokoje, v němž té chvíle nikdo nebyl, a když zhlédla odstavenou zástěnu a oltářík, u kterého slečna právě ranní pobožnost vykonala. Ty sošky na něm, Panna Marie v brokátových světských šatečkách a ten nový svatý – Ozvalo se jí, co kazatel v doubravě pověděl o těch figurách a obrazích, o novém svatém. Nezpozorovala, že ve dveřích ložnice stanula slečna Polexina.

„Nu, Helenko, omeškalas se, ale nezmeškala jsi,“ promluvila s úsměvem.

„Tak co babička?“ ptala se svým způsobem, jadrně, až úsečně. Když o její nemoci uslyšela podrobně, hned se rozhodla, že jí pošle mazání, to že zmíry dobře hojí, a také koření, to ať dají babičce do mejtele, v té vodě že si bude babička nohy koupat a že bude dobře, jen jak to poslat.

„Strejčkův čeledín je dole ve vsi, krmí koně.“

Slečna hned zabalila koření, přinesla hrnéček masti a dala Helence, ať to zanese a poví čeledínu, jak s tím. Ta ochotně vyrazila z pokoje. Chvátala ne tak proto, aby čeledína stihla, nýbrž aby byla už ven, aby slečna se dál nevyptávala.

Odpoledne ten čtvrtek potom přinesl servus města Dobrušky na Skalku psaní. Odevzdal je na kanceláři. Správce nebyl doma; vyšel obhlédnout pole a hlavně luka, jež robotníci sekali. Písař podíval se na adresu a četl: „Urozenému a statečnému vladykovi Hendrychu Lhotskému ze Ptení, na panství skaleckém dobře zřízenému regentovi, vysoce, vzácně váženému, na Skalce.“ Ihned zanesl ten list regentovi. Zastal jej na zahradě v malé aleji lipové. Seděl na lavičce a kouřil z holandské bílé dýmky, až měl oblak dýmu nad hlavou.

Regent psaní hned rozpečetil. Četl patrně překvapen, četl a čím dále tím rychleji vybafoval kotouče dýmu. Tak kouřil, i když dočetl a ubíral se kvapným krokem k slečně Polexině. Teprve nahoře na klenuté síni přestal a položil dýmku na okno. Slečnu zastal u starého psaného herbáře.

„Něco nesu!“ volal už ve dveřích a pozdvihl otevřený list nad hlavu. Slečna postihla hned z výrazu jeho tváře, že to psaní ho hrubě netěší.

„Z Prahy? Z Karlových Varů?“ ptala se dychtivě.

„Ne tak z daleka. Z Hradce.“ Sedl proti ní a hned začal čísti z dvoulistu většinou tištěného. Jen několik prázdných míst v tištěném textu bylo rukou psáno, tak jakož i nadpis. S tím začal:

„Urozený a statečný vladyko, pane regente vysoce vážený, vzácně příznivý a náchylný!“

Pod těmito psanými řádky bylo tiskem:

„V čas ze všech stran napadajících potřeb nejlepší prostředek jest s vroucnou kajícností požehnání boží a hojné potěšení z nebe vylouditi.“ Regent se usmál, pohlédl na slečnu a opakoval: „Vylouditi. Na nebi, na pánubohu vylouditi. Slyšíš?“ A četl dále: „Pročež dle milostivého zřízení vysoce důstojné biskupské konzistoře kající pobožnost začíti míním –,“ tu regent zvýšil hlas čta další, rukou vepsané řádky: „v Jeho hraběcí Milosti městě Dobrušce šestou neděli po sv. Duchu 1. července ráno v osm hodin.“

„Misie!“ zvolala slečna překvapena, nikterak však nemile. „A kdo, prosím vás, pane strejče?“

„Ano, misie,“ vpadl starý regent mrzutě a četl dále teď zase tištěný text: „Spolu jménem Jich hraběcích Excelencí a Milostí královských pánů, pánů místodržících a dotčené biskupské konzistoře uctivě žádám, aby k té celé obci křesťanské potěšitedlné práci s všemožnou pomocí a dispozicí laskavě přispěti se líbilo.“ Regent mávl listem a zardělejší než prve prohodil zostra:

„To patří Opočenským, ale že tu Dobrušku máme před nosem, tak –“

„Ale, pane strejče,“ kárala slečna.

„I, je to pravda! Budou s tím starosti. Honit chlapy na kázání.“

„Čtěte, prosím vás – co dál –“

„Co dál, to je vlastně pro dobrušské sousedy, to nám nepatří.“

„Jen čtěte.“

A regent četl:

„Potřeby k té pobožnosti patřící pokorně oznamuji. Předně: Poslušně žádám, aby se dva sprostý pokojíčky v jediném neb v jiném a jiném domě pro kazatele pohodlně dle možnosti připravily. Žádný dokonce příbytek vápnem bíliti se nemá.“

„Dva tedy přijedou,“ vpadla slečna.

„To jistě, dva, ne-li tři.“ A hned četl dále:

„Za druhé: Příbytek, kde se strava držeti bude pro všecky, aby se připravil kupříkladu u ňáké pobožné matróny, která by na jisté vyplacení naše potřebnou stravu nám připravila. Za třetí: Dubové neb jiné silné dřevo na kříž boží dvacet loket dlouhé neb poněkud kratší časně se poraziti může. Za čtvrté: Trámů neb rokví asi čtrnáct, neb jsou-li dlouhé, poněkud míněji zapotřebí bude pro lešení, prken asi tři kopy.“ Regent spustil ruku s cirkulářem na koleno, upřel na slečnu oči a prohodil s úsměvem:

„A teď tohle.“ A četl:

„Za páté: Město se pivem a chlebem zaopatřiti má, nebo pokudž se ohlášky fedrovati budou, čím více se ta práce ohlásí, tím hojnější lid se sejde.“ A regent opakoval položiv list na stůl: „Čím hojnější lid se sejde, tím více, vězte, vy milí dobrušští sousedé, tím více se piva vypije. To je v tom. Nu, a Dobrušští to schopili. Rozesílají ohlášky, které jim misionáři poslali, a my je máme fedrovat! Hojnější lid, aby duše měla i tělo.“

„Ale, pane strejče, je to svatá misie.“

„Je, je, a pátres jezoviti – a sumou starost.“

„Ale kdo přijede, čekám, až povíte.“

„Z hradecké koleje patres. A ještě tohle.“

Četl i tyto přetržené řádky: „Já některé ohlašující psaní odesílám a zdvořile prosím, aby se ihned bezpečnou a jistou příležitostí na svá místa dodaly. Strany ostatních věcí snážeji oustně promluvím.“ Pak i konec nepřeškrtnutý: „Zatím jak sebe, tak tuto apoštolskou práci do příznivé náchylnosti poníženě poroučeje, zůstávám urozeného a statečného, vysoce vzácného pana regenta pokorný v Kristu Pánu služebník Fr. Mateřovský, S. J. missionarius.“

„Ach, to jsem si myslila! Ale kdo ještě s ním?“

„To nevím, tady nic není. Snad také ten páter Firmus, jenž okovanými střevíci šlape sedlákům po bosých nohách; ten i mně nadhodil –“ regent zapomněl, že to slečně tenkrát, když se vrátil z Prahy, zatajil, že i Skalce není co věřit, co se víry týče.

Slečna Polexina se úžasem vypjala.

„Co pravíte, pane strejče? Skalce? To že řekl? A kdy, kde? To není možná!“

Pan Lhotský podřeknuv se, musil teď vše vypovědět, jak tenkráte bylo. Stará slečna stáhla obočí. Podezření, jež P. Firmus vyslovil, ji hnětlo, urazilo.

„Jak to mohl říci! Ví něco? Ať se přesvědčí,“ dodala přísně a rázně, „ať to dokáže!“

„To se mu nepovede i při všech praktikách.“ –

Když pan Lhotský se vracel od slečny, potkal u kanceláře myslivce Machovce.

„Kdes byl?“ zeptal se ho, tykaje mu jako člověku poddanému.

„V kanceláři, urozený pane, stran lesní roboty.“

„Nu, neřekli ti, že došlo pěkné psaníčko z Dobrušky?“

„Správce se dosud nevrátil a písař nic neříkal.“

„Tak abys věděl, do Dobrušky přijde misie, páter Mateřovský a ještě jeden nebo dva s ním.“ Maně přestal, hlavou hnul a oči rozšířil údivem nad tím, že se myslivec tak zarazil, zrovna lekl, a že nějak popleten se optal, přijdou-li také sem.

„Kam? Na Skalku?“ žasl pan Lhotský.

„Ne, já myslil, zdali do Oujezda.“

„To ještě! V Dobrušce se ohlásili a my musíme tam za nimi, shánět jim tam ovečky.“

„A kdy prosím?“

Regent mu pověděl a dodal s úsměvem:

„Myslím, že máš ty černé anděly hrubě rád; ale jistě ne tak jako správce.“

Zašel do kanceláře. Za chvíli poté vstoupil tam správce. Jak regent na něj pohlédl, ihned vystihl, že něco nese, že je nějak vzrušen. Než schválně se nezmínil a jen se optal, jde-li z luk.

„Jdu.“ A hned udal, co nese, že když se vracel, potkal na silnici oujezdského faráře, ten že byl v Dobrušce na děkanství.

„Aha, misie,“ vpadl pan Lhotský ne bez škodolibosti, že zkazí správcovi překvapení novinou.

„Ráčíte už vědět –“

„Přišlo ouřední psaní z Dobrušky. Jen kolik jich bude, není udáno. Páter Mateřovský, to vím.“

„A pan páter Firmus.“

„Ten s těmi pěknými střevíci; to jsem si myslil. Ještě třetí?“

„Pan páter Koniáš. Ten se nedávno dostal z Prahy do Hradce; mladý ještě. Toho prý dobrušský jemnostpán pan děkan náramně chválil, jaký to kazatel a jak horlivý proti kacířům, a nic že se nebojí, všude vejde, když pátrá po husitských knihách, až prý tuhle na Čáslavsku ho sedláci ztloukli a do chlívka zavřeli. Hlady ho chtěli umořit.“

„V chlívku, hlele, pěkná rezidence,“ prohodil regent s úsměškem. „Tak ten taky k nám.“

„Však už je, urozený pane, svaté misie potřeba. Kacířstvo se tu krajem zle hýbe a takřka už vejřevně. Tady v Mezřiči, povídal pan farář –“

„Co?“

„– měli nějakého Žitavce, predikanta, a konali pobožnost v noci v lukách.“

„Jděte! To farář slyšel nějakou klevetu.“

„V dobrušském děkanství mu to pověděli. Je to jistotná pravda, minulou neděli se ti berani slezli, jak byly –,“ a to sázel volněji, hledě na regenta, „myslivcovy děti v Mezřiči.“

„A snad na té pobožnosti,“ utrhl se s úsměškem pan Lhotský.

„Já nic neříkám, urozený pane, jenom to, že tu neděli právě –

„Ještě řekněte, že tam byl také myslivec!“

Správce pokrčil rameny, a přemáhaje své hněvivé pohnutí, řekl zastřenějším hlasem:

„Já prosím povídám, co pan farář vypravoval. Ti husiti a lutrijáni se v noci slezli, to je jisto, a vejřevně, pod širým nebem. Kdo tam byl –,“ znovu pokrčil rameny. „A co se myslivce týče, ten povídal, že tu noc prý byl v lese, na rysa.“

„A také že byl a děti jeho u své báby.“ Pan Lhotský vyslovil to tak ostře, že správce musil o tom přestat.

„Jste hrubě důmněnlivý, a beze vší příčiny,“ vytkl mu regent ostře. „Tadyhle si přečtěte to psaní z Dobrušky a dejte to ohlásit.“ Nerudně to přikázal a odešel z kanceláře.

Správce hleděl za ním. Už se nepřemáhal. Nadul tváře a zlostně foukl za regentem. Blýskavice tlumeného hněvu vyšlehla. Přeletěla mu tváří, zasvítila v očích.

„Bodejť bys na myslivce dopustil!“ pomyslil. „U tebe nepořídím. Ale –“