Temno

Obloha za noci jasná po ránu se zaklopila hustými šedými mraky. Pozdě odpoledne začalo mžít a mžilo i zvečera. V té nepohodě přijela silnicí od Opočna svatá misie. Napřed jeli dva jezovité v širokých černých kloboucích a v tmavých pláštích, P. Mateřovský a P. Firmus, každý na hnědém koni; za nimi jejich fámulus, student, také na tmavém klusáku s dvěma vaky vpředu zavěšenými. Za tím kráčela bílá kobyla, která nesla dva jezdce. Napřed seděl jezovita, P. Antonín Koniáš, rovněž pláštěm zahalený, a za ním jeho služebník, pachole, studentek. Vpředu u sedla přivázán pytel silně nacpaný a nevelký tlumok. Kněžím nebylo dobře vidět do tváře pro široké klobouky i pro vysoké límce velikých plášťů. A smrákalo se.

Zvony se rozhlaholily.

Lidé přistupovali k oknům, vybíhali přede dveře, v náměstí na podsíně i před ně, podívat se na ty, o kterých už tolik dní všude rokovali a které s napětím očekávali. Dívali se na ty dva přední, nejvíce však a nejdéle na toho na bílé kobyle a na jeho mladičkého spolujezdce. Ukazovali si na tu dvojici, tam s ouštěpkem a smíchem, tu s nevolí, až i zlostně, jaká to jízda, že ten studentík se pěkně má, ubožák, ten že si posedí a co zkusí! Nejostřeji mluvil Lukáš Truněček pernikář a žena jeho nahlas nadávala, to že je týrání toho hocha i koně, ať se podívají na ten pytel vpředu, to že není obrok, ale knihy, ať se podívají, jak je hranatý, pobrané knihy že v něm jsou, jistě, a ten páter, tomu že se to sedí, ale toho že by měli strčit, stáhnout dolů, ať kluše blátem.

Radní Doubrava stál opodál, nehlesl, jen po Truněčkovi mrkl, usmál se plaše, ale hned se ztratil, když zahlédl, že purkmistr, konšel Kilinger a syndikus vyrazili z podsíně jezovitům naproti. Smekli a stáli před nimi v tom mrholení s obnaženou hlavou; vítali je a pak je provázeli z náměstí ulicí k děkanství. Bylo u kostela, stavení staré, dřevěné s šindelovou lomenou střechou. Košatá lípa před ním, ale blíže černých vrat vedoucích na hřbitov u kostela.

Děkan Junk s kaplanem kvapně vykročili uvítat misionáře, kteří pod lipou slezli s koní. Vešli do děkanství, bez měšťanského však průvodu. Purkmistr s konšelem a syndikem vrátili se do města. Farský čeledín odvedl koně do hospody v rynku; s ním kráčeli také oba studenti, aby opatřili vaky do připravených bytů.

Jezovité měli stravu zamluvenu u staré Sádlové; na tuto však první večeři musili zůstat na děkanství. Na prostřeném stole hořely dvě voskovice. Zasedli v prostorné vybílené jizbě s mohutnými tmavozelenými kamny, s několika tvrdě malovanými obrazy svatých a s velikým krucifixem křiklavě polychromovaným. P. Mateřovský i P. Firmus jedli chutě, P. Koniáš však jen málo. Piva a pak vína se ani nedotkl. Pil jenom vodu.

Bylo mu čtyřiatřicet let; zdál se však starší a proti oběma vysokým a kostnatým druhům i proti zavalitému, kulatému děkanovi vypadal, ač nebyl malý, postavou subtilný. Sutána jeho umlená, otřelá, tmavé vlasy jeho nečesané, pocuchané, brada a bledé, vyholené tváře dost vysoko zamodralé. Vedle krevnatého obličeje P. Mateřovského byly ještě bledší, až asketicky přepadlé. V tmavých však očích jeho žádný svit blouznění a vytržení, nýbrž oheň bojovné síly a rozhodnosti.

U stolu dlouho neposeděl. Záhy vstal a prosil za odpuštění, že by rád do svého pokojíčku. Děkan v hostitelské horlivosti nechtěl ho pustit; přestal však jej pobízet, vida, jak páter rozhodně a již nějak podrážděně opakoval, že musí jít. A děkan také postřehl významný pohled P. Mateřovského, aby ho nechal.

P. Koniáš odešel. Děkan, který ho dosud osobně neznal, mnoho však už předtím zaslechl o jeho veliké horlivosti a kazatelském umění, podotkl s účastenstvím, že není asi dosti zdráv.

„To není,“ přisvědčil P. Mateřovský, kdežto P. Firmus dubově mlčel jako do té chvíle. „Má herniam.“ P. Mateřovský vymrštil černé obloučky hustého obočí. „A přeukrutné bolení hlavy mívá. A již léta. Teď je líp, ale předloni, povídal, že byl literní práce dokonce neschopen, ani půl hodiny nevydržel číst.“

„Až Panna Maria pomohla,“ ozval se pojednou P. Firmus, ale chmurných očí neotočil, hledě před sebe. „Pomohla,“ přisvědčil horlivě Mateřovský, „Panna Maria Jičínská, nejdobrotivější uzdravitelkyně. Prosil ji nejenom skrze sobotní, nýbrž i každodenní pobožnost a tu býval pak bolestí zproštěn několik hodin po sobě. Ale když se také nešetří. Málo spí, dlouho ponocuje, třeba do svítání prohlíží kacířské knihy a ráno káže a přes den zas a třeba třikrát, pětkrát. Už i slabostí omdlel –“

„Ó, ó! –“ žasl děkan.

„A teď si začal novou práci. ‚Béřeme lidu kacířské knihy,‘ říká, ‚a tak musíme mu dát za ně jiné, pravé a lepší. Béřeme mu husitský kancionál, a lid tak rád zpívá. ‘“

„A tak chce pan páter –“

„Tak, chce, a již chystá nový kancionál katolický. Sbírá staré písně a také skládá nové. Snad už to dá brzo do tisku.“

„To je, pane, to je, panečku, práce! Už to sbírání, shledávat to a ještě sám skládat při takové práci misionářské. A to vylepšování kacířských knih!“ divil se děkan.

„Při všem ještě tělu všecko odepře. Viděl jste, co jedl. A nic nepije, ovoce se netkne.“

„A proč?“ žasl děkan.

„Aby tělo trestal. To zrovna nenávidí, a všelijak je krotí, když se mu vzpouzí,“ vykládal Mateřovský.

Vtom silná brada P. Firma se pohnula, široká jeho ústa zas úsečně prohodila:

„O chcíplém psu povězte –,“ a P. Firmus na pobídku otočil zelenavé oči po svém druhovi.

„Jsme sic už po večeři,“ na to P. Mateřovský s úsměvem, „ale přece snad –“

„Tak to povím sám,“ vpadl P. Firmus nerudně. „Byl jsem s P. Koniášem, kázali jsme za Hradcem –“ To již hleděl na děkana. „A tu v jedné vsi, jak šel P. Koniáš za humny, někde tam v stodole pátral po knihách, ucítil ukrutný puch až hrůza – no, sumou – zdechlý pes tam ležel už plný červů.“ Děkan se otřásl.

„Máte toho dost?“ zeptal se ho P. Firmus zkrátka, káravě.

Děkan byl by rád přisvědčil, než bál se, že by hosta urazil, a tak žádal, aby dopověděl.

„Vy byste se byl obrátil a utekl,“ v chmurných očích P. Firma svitlo jako úsměškem, „a já taky. Ale víte, co udělal páter Antoni? Aby potrestal tělo, nos, že se bránily tomu puchu, že měly odpor, šel, lehl si opodál zdechliny na zem, a ležel a dýchal otevřeným nosem tak dlouho ten smrad, až přemohl v sobě ten odpor.“

Děkan se tiše uplivl a P. Mateřovský hned vpadl, zamlouvaje:

„Až jej uslyšíte kázat –“

„Alter Bridelius,“ P. Firmus opět úsečně a mračně.

„Bridelius?“ opakoval děkan.

„To byl před padesáti léty náš nejlepší kazatel,“ vysvětloval P. Mateřovský. „A neohrožený misionář. Ten směle chodil mezi husity a kacíře, vlezl do jejich tajných shromáždění v lesích, pustinách, tisíce jich obrátil, s jejich predikanty se potýkal, a jak! To jednou, bylo na Čáslavsku, srazil se v lese s takovým tajným kazatelem a tam v lese měl s ním hádání. A víte, jak to skončilo? Ten pekelný predikant doznal veřejně, že byl poražen, písemně to dal, ne na papíře, ale na tom místě, kdež se hádali, vyryl do kmene, do buku: Zde jsem měl půtku s páterem Brideliusem; přemohl mne slovem božím.“

„Ach, ach, to jsem neslyšel!“ divil se i liboval si děkan. „A páter Koniáš pravíte –“

„Alter Bridelius!“ opakoval důrazně a chmurněji P. Firmus a vstal. Pokřižoval se a říkal tiše modlitbu po jídle. P. Mateřovský a děkan, oba červení jako raci, vstali a modlili se také –

P. Koniáš zatím už došel k vdově Paškálové, matce městského aktuára; snadno se na ni doptal. Zastal ji ve světnici s fámulem, studentem, kterého vyčastovala vydatnou večeří. Pána jeho uvítala s velikou, pokornou úctou. Ruku mu políbila a hned se omlouvala, aby ráčil odpustit, nebude-li v sedničce všecko jak náleží. Provázela jej tam, nesouc mu hořící svíci, a ještě cestou se omlouvala, a kdyby ráčil – Ale páter přerušil stařenin hovor. Vzal si svíčku, poděkoval a dal dobrou noc.

Vešed, postavil světlo na stůl a hned přistoupil k nevelkému oknu podívat se, kam hledí. Bylo do zahrady. Pod ním nějaká křovina. Její pruty prokmitovaly v tichém větru jako černé stíny před tabulkami slabě orosenými. Světnička s obrázky v koutě nad stolem byla pěkně vybílena, s čistou postelí bělostných peřin, všecka bílá i útulná. Na stole v skleničce zardívaly se z tmavé zeleni božího dřevce a levandule dvě rozvité stolistky s líbezným poupětem.

P. Koniáš vytrhl kytku ze skleničky, otevřel okno a vyhodil ji jako hříšnou lahodu světskou ven do tmavého křoví. A hned bořil dál. Bílé peřiny, svrchní a spodní, podhlavnice i prostěradlo prudce strhl a naházel vše na truhly u dveří. Na posteli zůstal jen slamník z režného, hrubého plátna. Změkčilé pohodlí z postele odklidil, zato však si ji ozdobil jinak. Z hluboké kapsy svého pláště vytáhl kus křídy a namaloval jí v hlavách postele, na její čelo: I. H. , a to I. H. S. napsal také na dveře.

Rozdělal tlumok na židli položený, vyňal z něho kostěný kalamář, lahvičku čínského inkoustu, brková péra i hrubý sešit popsaný a kladl vše na stůl. Tam také dal tři knihy, jež vytáhl z pytle dobře zavázaného, dvě menší, třetí hrubou bez titulu a rejstříku, kterou i tak mohl určit za sváteční postilu nějakou. Všecky tři byly staré a jako učouzené, v tmavých kožených vazbách odřených a velmi sešlých. Sebral je jako podezřelé cestou v Očelicích před Opočnem. Teď chtěl se o tom přesvědčit, jaké kacířstvo nebo bludy obsahují. Nejprve však hledal osvícení a posilu k té práci.

Poklekl na podlahu a sepjav ruce modlil se polonahlas, obrácen k obrázkům nad stolem, otčenáš, zdrávas i zvláštní modlitbu k Panně Marii a k sv. Antonínu Paduánskému, patronu všech hledajících a pátrajících; pak požehnav se třikráte křížem říkal, a vroucněji a hlasitěji, zbožná slova, v něž věřil jako v přemocná, že zvláštní silou pomáhají v tom pátrání:

Vstal, nahmátkou prudce otevřel podezřelou postilu a dychtivě zrakem přelétl nadpis zežloutlé strany švabachem tištěné. Bylo to čtení na svátek Navštívení Panny Marie. Nečetl ho, obrátil nedočkavě list, druhý, třetí. A tu zarazil. Za tím listem, hle, čtení na svátek mistra Jana Husa.

Páteru Koniášovi zasvítilo v očích, že uhodil na pravou stopu, že našel, co tušil a hledal, husitské kacířstvo. Stoje, nahnut nad stolem, znovu četl nadpis i kousek dál, pak listy obracel a chvatně přehlížel, hledaje konec toho čtení. Pojednou chytl ten první list s nadpisem svátku Husova; zatímco jeho levice plnou dlaní a roztaženými prsty přidržovala postilu, škubl listem a škubal, trhal, až vyrván, celý mu zůstal v hrsti. Zmačkal jej, odhodil a dále škubal druhý, třetí. A jak je pak vyškubnuté na kusy trhal a mačkal v netvárný chumel, vydýchl uspokojením a potěšen.

Chvilku stál jakoby váhaje, pak namočil péro a napsal na první stránku postily „abolendum“, že to dílo má být zničeno, že je odsouzeno na oheň, a hodil je pod stůl. Vzal druhou knihu a sednuv začal v ní číst a hned ze začátku. Za chvíli však už namočil druhé péro do čínského inkoustu a zamazal tou hustou černí několik řádků. A zase četl a četl, „vylepšoval“ a zapomněl na vše kolem i na čas. –

Vlahou, vlhkou nocí červnovou ozval se táhlý zpěv hlásného z ochozu radnické věže nad černým lešením kazatelny a nad misionářským křížem a zaléhal do zčernalých dřevěných podsíní kolem náměstí, oznamuje dvanáctou hodinu a vyzývaje, aby opatrovali světlo, oheň. Ale plameny v nístějích a na ohništích už dávno pohasly i světla v jizbách, i na děkanství, i v bytě obou jezovitů u staré Sádlové. Jen z okna sedničky Koniášovy táhl se pruh zardělé záře přes ibišek u okna na kus trávníku a část kmene staré hrušky opodál.

Bylo již drahně po půlnoci, když Koniáš pozvedl hlavu od hustých řádek staré knihy. Připadloť mu, aby se ještě podíval na kázání. Sáhl po rukopisném svazku, z něhož čouhala popsaná škartka. Vzal ji, chtěje ji vložit do knihy jako znamení, kam až dočetl. Maně utkvěl mu zrak na řádcích toho listu a bezděky jal si je, svůj plod, čisti, kus rýmování, které si v Hradci začal. To měl na mysli Manniho hrozný Pekelný žalář, jemuž zdrojem byla vznešená Božská komedie. Tam z velkolepé, gigantické básně Dantovy příšerné, surové líčení a z tohoto pak tu ta Píseň o mukách pekelných, mající lidu oživovat a připomínat trápení zatracenců, kteráž fanatický misionář na svých kázáních tak palčivě a strašidelně maloval. I četl si tiše:

Chtěl se jen na začátek podívat, než autorská láska mu nedala; četl dál, zapomenuv na kázání. Říkal si, už ne šeptem, ale polonahlas:

Tu se jeho dílo končilo. Umlkl, hleděl před se rozšířenýma očima, jako by nazíral do města věčné strasti za pekelnou bránu s hrozným nápisem: Nech naděje, kdo sem vstoupíš! Náhle, jakoby stržen, vzal péro a psal:

Péro mu vypadlo, oběma dlaněma chytl se za spánky; tupá bolest, která mu ryla za očima, začala zuřivě píchat a bodat ve spáncích, v zadní části lebky. Chvilku tak seděl všechen bledý, strnulý; pak vstal a v těch mukách přešel prudkými kroky jizbu. Pojednou padl na kolena, chvatně rozpínal na prsou kleriku a vytáhl odtud malý obrázek Panny Marie Jičínské. Políbil jej, pozvedl v prstech oběma rukama jako hostii před svou tvář, zavzdychal a začal se úpěnlivě modlit.