Temno

Nazejtří dopoledne vstoupil tlustý lokaj v červené livreji do komory k Machovcovým dětem a oznámil jim usmívaje se, tak že se budou loučit, tady že neostanou. Tomáš prudce vstal a ptal se, pošlou-li je zpátky na Skalku.

„Ne, to ne, na Skalku nepojedete, do toho hnízda se už nikdá nevrátíte.“

Machovcovi nemohli hned promluvit.

„Pan baron vás nechce, ale v Praze ostanete. Ten pan starý Březina si vás vyjednal z poddanství našeho pána barona; už od včerejška jste v jeho, toho sládka, poddanosti.“

Prodáni! V tom uleknutí Helenka první se ozvala. Stísněným hlasem se optala, zdali oba.

„Oba, to se rozumí, oba dva. A buďte rádi. Ostanete v Praze a nemusíte na tu pitomou Skalku, do toho hnízda. Tam je živobytí! A myslím, že se vám nebude u Březinů stýskat.“

Vstoupil Florián Mariánek. Zširoka se usmívaje pozdravil lokaje, podíval se zkoumavě po Machovcových a hlásil, tak že si jde, pan starý Březina že ho posílá, aby tady tuhlety mladé přivedl, tak aby se přichystali, že už je všecko vyřízeno, vejhosty, všechno jak se patří.

„A nejprve ty, synku,“ obrátil se k Tomášovi, „tebe zavedu nejdřív, a pak tuhle holčici.“

Helenka jako by náhle stanula na pokraji propasti, prudce se chytla Tomáše, vyjeveně hledíc na Mariánka, jenž jí připadal hrozným.

„Co tuhle sestra?“ ptal se prudce Tomáš.

„Pro tu přijdu pak, až tebe zavedu.“

„Proč ne se mnou, proč ne oba najednou, vždyť jsme oba v jednom poddanství.“

„Jste, jste a taky v něm ostanete, ale pan Březina nemá pro oba místa, a tak musí tuhleta děvečka –“

„Kam?“

„Taky do dobrého místa.“

„Tady v Praze?“ vpadla Helenka s úzkostnou dychtivostí.

„Kdepak jinde,“ zasmál se Mariánek. „U paní Lerchové, chceš-li vědět. Ale v poddanosti pana Březiny ostaneš, abys věděla. A nebudete kraj světa od sebe; ty,“ mluvil k Tomášovi, „na Koňském trhu a ty, panenko, u sv. Haštala. Nebudete mít k sobě daleko. Jen žádné nářky. Pro tebe přijdu odpoledne, a ty, mládenče Tomáši, Tomáš ti říkají, viď, ty pojď.“

Nebylo ani odvolání, ani pomoci. Tomáš poslechl; bral svůj uzlík, hůl.

„A co trumpetu, tu bys tu nechal? Pro tu tě pan Březina obzvláště potřebuje.“

Tomáš zasmušilý dával Helence sbohem. Tiše plakala. Její oporu a poslední útěchu jí odváděli. Vyšla za nimi ven až nad schody, po nichž sestupoval tlustý lokaj, za ním Florián Mariánek a pak Tomáš. Mariánek ji ještě ze schodů těšil, ať se netrápí, že nebudou daleko od sebe. Nedbala jeho slov a jen za Tomášem hleděla. Nachylovala se přes zábradlí, až zmizel v zatáčce a v temnu. Vrazila do komory a plačíc sklesla na židli u stolu.

Toho dne odpoledne nevalně jasného šel Jiřík Březinův navštívit svou babičku, jak to teď o vagacích skoro denně činíval. V průjezdě starého nákladnického domu U Pražáků ticho; kolem šenkýřčiny stolice prázdno. Byloť ještě záhy a chladný podzimní den nezaháněl nikoho před časem jako za parného léta, aby se u šenkýřky občerstvil. Zato z nádvoří, plného sudů a dvoukolových kar, zazníval zpěv. Mladý sladovnický mazal tam jednu z dvoukolek, na kterých se pivo rozváželo hospodským, a přitom si zpíval:

Toto sentimentální protahování a prolamování slova i nápěvu neslo se za Jiříkem až na dřevěné schody. Bezděky mu naslouchal stoupaje do patra, přestal však hned, jak dokročil na poslední schod nahoře. Na vybílené síni u dveří stálo mladé děvče s uzlem v rukou, nápadné svou urostlou postavou. Na hlavě měla čapku kožešinou obšitou s nevelkým černým střapcem v dýnku. Šedivý soukenný kabátek byl na ní jako ulitý; sukně tmavá, červené punčochy. Venkovské děvče, asi z malého města. Stálo nehnutě, hledíc úzkostně ke dveřím velké světnice; rychle se však ohlédla, když zaslechla kroky na schodech. Plachý a ulekaný byl její pohled.

Ale Jiřík sám se také zarazil, jak mu v ten okamžik připadlo, to že je snad to děvče kacířské, jak o něm pantáta včera večer mluvil a pro které si pak dal zavolati Mariánka, aby zítra je zavedl sem k babičce. Zalekl se a hned mu také napadlo, aby nešel rovnou do velkého pokoje, aby nemusil kolem děvčete, nýbrž aby zahnul hned vpravo do „malého sklípku“. Než vtom se ozval za dveřmi velkého pokoje hlasitý, rychlý hovor nějakého muže a hlučněji vyrazil, když se otevřely dveře. Florián Mariánek už na odchodu obrácen do pokoje tak hovořil a usmívavě pořád přisvědčoval „tak, tak, paní maminko“ a zas „ano, ano, to se ví, pravda, pravda, paní maminko, jakpak ne –“ Vtom se obrátil a volal Helenku:

„Tak, děvče, pojď, jen pojď. Ach, pan Jiříček!“

Paní Lerchová o hůl se opírajíc, stanula ve dveřích. Usmála se na vnuka, pokývala šedou hlavou a zvala ho, aby šel na chvíli do sklípku, ona že tu má řízení, že za chvilku přijde.

Mariánek, spokojen výsledkem svého poslání, chutě a hbitě sestupoval po schodech; dole však na konci průjezdu stanul a okamžik se díval na několik sladovnických, kteří nakládali sud piva na dvoukolovou káru. Dlouho však mlčky jich nepozoroval. Usmál se zeširoka a začal na poškádlenou sladovnických zpívat:

Do toho náhlý sbor sladkovských od „kočáru s dvěma koly“. Lijavec jadrných nadávek a hrozeb se na něj spustil, a když jeden se od káry odtrhl, jako by se chtěl hotovými odměnit, zpěvák narychlo uhnul a směje se pospíchal zrychlenými kroky směrem k Dlouhé třídě.

Jiřík, vcházeje do malého sklípku, ohlédl se na prahu a viděl a slyšel, že babička to děvče vyzvala, aby vstoupilo; ale nepobídla ho tak vesele jako Florián Mariánek, nýbrž vážně, až přísně. Chvilku na ně myslil, ne však na to, že je podobná, urostlá, ale na to, a to s jakousi temnou bázní i s bezděčným politováním, že je snad kacířka, když otec zběhl pro víru. Přitom si však všiml, že děvče, jak babička je vyzvala, ihned vstoupilo do pokoje, ale bez uzlíku, ten že slušně nechalo venku u dveří.

Snad a snad jistě tajná kacířka. S takovou jednat – Už od dětství slýchal o jinověrcích, jmenovitě o luteránech a husitech, mluvit vždy s opovržením a odporem; slýchal to doma, ve školách, v kostele na kázáních, psaly tak kronika i postily. Takového zaleknutí z nevěry už jednou zažil, a také tu, v babiččině starém nákladnickém domě, před léty, jako chlapec.

To mu babička jednou v zimě za soumraku vypravovala, že tento její dům je tuze starý, před sto léty že patřil bohatému měšťanu, David Kukla z Tagenberka že se jmenoval, bohatý nákladník že byl, čtyři domy měl a vinice, ale že byl lutriján a že se přidal k té rebelii proti císaři, a tak, když ta rebelie byla na Bílé hoře přemožena, že byl ten Kukla také přísně potrestán. Vzali mu vinice, vzali mu všechny domy a také tenhle, jak se tady od starodávna, od nepaměti říká U Pražáků. Odtud ten David Kukla odešel do vyhnanství. Ale že musil nakvap, zrovna prchat, nemohl ani všechno prodat, ani s sebou vzít, jmenovitě stříbrné nádobí, a toho že měl – A když to nemohl vzít s sebou, roztavil poslední noci před odchodem všechno stříbrné nádobí, talíře, mísy, konvice, a tekuté to stříbro nalil do velikého pekáče, jenž měl podobu ryby. Když to z pekáče vyklopil, měl velkou stříbrnou rybu a tu tady, v tom domě, tajně zazdil. Vzít ji s sebou nemohl, i že byla veliká, i že bylo hrubě nejisto, a také si myslil, že se zase vrátí, vždyť tenkrát ti evangelíci všichni věřili, že přijdou zas. David Kukla odešel z domu U Pražáků, ale víc se nevrátil. Umřel ve vyhnanství a žádný nezvěděl, kde tu velkou stříbrnou rybu zazdil. A tak ten poklad že je tu v domě dosud, ale kde, toho že se nikdo nedoví, leda až by dům rozbořili, a ještě i pak kdožpak ví –

Toto babiččino vypravování vzrušilo tenkrát Jiříka chlapce. Bezděky se užasle rozhlédl sklípkem; tady ten kacíř Kukla ostával, tady snad té poslední noci lil tu stříbrnou rybu a snad ji tady právě někde zazdil. A tak užasle rozhlížel se starým domem, když odcházel, a pak ještě dlouhý čas, kdykoliv navštívil babičku. Všechny šeré, zastrčené kouty staly se mu tajemnější; do nich kladl tajný poklad, stříbrnou rybu, do nich nebo jindy zase dolů do hlubokých sklepů. A všude v starém domě, na všem jako by ležel stín bohatého Davida Kukly. Zbožný hoch bál se i litoval tajemného mu kacíře, jenž byl tak zatvrzelý, ale i nešťastný, protože v té zatvrzelosti vytrval a v ní také zemřel a jistě do pekelných muk se dostal.

To bylo tenkrát, když Jiřík měl už tabulku s A, B, C, D i slabikář odbyty, když šel z katechismu do svatého evangelia, kdy o něm matka jeho s radostí a chloubou vypravovala babičce, jak je pobožný a svědomitý, že tuhle zapomněl se pomodlit za duše v očistci a že pak nemohl usnout, ne a ne, ale pak, když mu připadlo, co omeškal, a za dušičky se pomodlil, že ihned zavřel oči a pak líbezně spal. Jindy zase líčila Březinová babičce, jak ten jejich pacholík každý den ve svém pokojíčku obraz Panenky Marie růžemi a kvítím korunuje a ondy opět že věnečkem, který sám uvil, hlavu mariánskou okrášlil.

Jeho matka se tím radostně pochlubovala, nechápajíc, že v té vroucí zbožnosti, v tom korunování růžemi a kvítím je neuvědomělé poetické cítění, kteréž ho povznášelo v kostele za bohoslužebné nádhery, kdy modravé oblaky kadidlového dýmu, sluncem prozářené, stoupaly k vysoké klenbě plné živých maleb, bohatého, bělostného štuka i bleskotu zlacených ozdob, kdy z kůru jásaly zvučná hudba, umělé zpěvy; a jindy ho jímalo v hlubokém tichu kostelním, kdy zadíval se na oltáře, na jejich obrazy, zapomenuv na modlení, kdy mysl jeho dojímaly a okouzlovaly postavy světic a svatých, milostných i asketických, kadeřaví, zlatovlasí andělé, otevřená nebesa s oslňující září z nich proudící na skupiny živého koloritu nebo zase zašeřená pozadí divných architektur, měkkých skupin stromových a keřů, nebe za nimi zářivé nebo s hasnoucími červánky.

Tenkrát také nemohl se dočkat, když měl poprvé na Zelený čtvrtek jíti nahoru na Hrad k sv. Vítu, jak mu to doma slíbili. Když se tam vypravil v průvodu Maří děvečky, pospíchal, jen aby už byl v kostele; a pak se tam tlačil zástupem, aby uviděl to, po čem byl dychtiv, svaté ostatky, které toho dne ukazovali, obzvláště však dva jemu nejžádoucnější: kus stolu, na němž Kristus Pán večeřel, a kus ubrusu s toho stolu, jak o nich svatosvatě věřil tak jako všichni.

Taková pobožnost byla mu tenkráte vštípena; ji pak utvrzoval babiččin bratranec, P. Daniel Suk; ale také v něm rozněcoval nechuť, odpor k jinověrcům, velebě zásluhy tovaryšstva Ježíšova v boji proti nekatolíkům.

Jednou odpoledne šel Jiřík, to už studentek v principii, s P. Danielem přes Kamenný most. Tam se bělovlasý páter pojednou zastavil před zánovní sochou Ignáce z Loyoly a řekl:

„Heleď, Jiříku, podívej se na státui toho svatého. Kdo je to?“

„Svatý Ignatius.“

„To víš, a to snad taky, že Kalvín a Luther nebyli lidé, ale hadové. Ani Herkules nic nesvede proti dvěma, ale svatý Ignác zmohl více než Herkules. Ten ty dva hady přemohl. A teď přečti, co tu na desce napsáno. Čti!“

Jiřík slabikoval:

„Hic stat, quo opem ferente Christiana in fide orbis stat.“

A P. Daniel hned volně překládal: „Zde ten anděl stojí, jehož silnou pomocí ve víře křesťanské veškeren svět pevně stojí.“

Tenkráte Jiří v svatém obdivu, mlčky vzhlédl vzhůru na sochu zakladatele tovaryšstva Ježíšova. Slova, jež starý kněz tak fanaticky zaníceně promluvil, nepřevanula, ale zapadla do srdce útlého, přibledlého hocha.

A teď po letech v starém domě někdy Davida Kukly z Tangeberka, „lutrijána a rebela“, na kterého už nemyslil a nevzpomínal, když sem teď přicházel, setkal se s děvčetem také takového původu, snad tajně kacířským, lutrijánským. Hned mu nevyšla z mysli. Ve sklípku nesáhl jako jindy po Hájkově kronice, na níž leželo v zánovní vazbě Šteyerovo Zrcadlo svaté anebo Životové světic milých božích, aniž se zadíval dolů do zahrádky. Na to děvče myslil, je-li opravdu takové, a co řekne babička, nechá-li si je –

Dříve však uslyšel jinou zprávu. Krátkozraký P. Daniel ji přinesl. Vstoupil přimhuřuje vlídné tmavé své oči. Jak seznal, že tu je Jiřík, zvolal potěšen:

„Ach, ach, Jiříku, to jsem rád, žes tu, však jsem na tebe vzpomínal, kdybych ti mohl říci, co nesu. Víš-li, přišla novina z Říma, poslouchej jaká, že tenhle měsíc, počátkem, při držané kongregací rituum bylo ze dvanácti hlasů sedm jich pro kanonizaci blahoslaveného Aloisia Gonzaga. Tak teď už je svatým. Nový svatý a z našeho tovaryšstva, a přitom jej Svatý otec vyhlásil za patrona všech studentů! Nastávající pane filozofe, máš nového patrona, a jakého! Svatého mládence andělských mravů, před každou ženštinou oči klopil, a – a – tak trochu, no pravda, jen trochu Čech, ne rodem, ale s českým panstvem spřízněný. To snad ani nevíš, že jedna Pernštejnka, slavného rodu pernštejnského, měl bys číst, co o něm náš páter Balbín napsal, ta Pernštejnka se provdala za bratra blahoslaveného, teď svatého Aloisia, jistě, a – a – to ostatní příbuzenstvo – pojď, sedni si, o tom ti ještě povím –“

Jiřík usedl na vykládanou truhlu u okna a P. Daniel živě pokračoval:

„Když jsem byl v gramatice, no tomu je přes padesát let, páter Bernard Frank učil v gramatice, Bernardus Frank, a ten pamatoval, jaká byla tady v Praze slavnost nedlouho po tom, co byl Aloisius Gonzaga prohlášen za blahoslaveného. A co pamětihodného, milý Jiříku, že při té slavnosti bylo také příbuzenstvo samého blahoslavence, opravdu, vlastní příbuzní.“

P. Daniel usmívaje se přimhouřil oči a zahleděl se na Jiříka, jako by číhal na účinek svých slov. A Jiřík skutečně překvapen opakoval:

„Vlastní příbuzní? A tady v Praze? Kdy to bylo?“

„Na začátku třicetileté vojny. Jistě, pokrevní přátelé, a sice neť blahoslaveného, teď svatého Aloisia, ta byla provdána za Jiřího z Martinic, ta se dostala do českého rodu, a bratr její tu tenkrát také byl. Jeho hofmistr přijal tu kněžství a měl zrovna na den blahoslaveného Aloisia svou primici, u nás, u sv. Salvátora. O tom nám pan páter Bernard vypravoval, jak to bylo krásné, jaká sláva, kostel vyšpalírovaný, plný kvítí a věnců, a co světel, a oni, studenti, P. Bernard byl tenkrát v syntaxí, všichni ve svátečním obleku, to se ví, a každý měl v ruce lilii a na hlavě růžový věnec, všichni přistoupili k svatému přijímání. Ten novosvěcenec je podával.

Napřed přistoupil synovec blahoslaveného Aloisia, pak neť, provdaná Martinicová, a její pan manžel hrabě Martinic, a ještě čtyři Martinicové, po nich studenti, ti syntaxisté, každý lilii v ruce a růžový věnec na hlavě, a ten věnec pak každý z nich pěkně složil pod obraz blahoslaveného Aloisia. Když nám to P. Bernard vypravoval, zakalily se mu oči. A my poslouchali! Bože, bože, bodejť taková událost, taková –“

Stará paní Lerchová vstoupila volným, těžkým krokem, opírajíc se o hůl. Bratrance kněze jen uvítala, ihned mu hlásila, že se podiví, koho dostala do domu. P. Daniel, jenž přišel s novinou, musil nejprve její novinu vyslechnout, o nové pomocnici, kterou jí tady Jiříkův pantáta poslal. I vypravovala obšírně vše, jak od Mariánka zvěděla, o Helence a Tomášovi, o slečně Mladotovně, že je poslala do Prahy proto, aby byli jak náleží poučeni a v svaté katolické víře utvrzeni.

P. Daniel horlivě přisvědčoval a pochvaloval si, to že je pravá křesťanská láska a starost, a také oni, myslil sebe a paní Lerchovou, musí pomoci a starat se o zbloudilé.

„A děvče podobné,“ připomínala stará paní, „nehloupé; byla jako za komornou u té urozené slečny –“

„Tím líp, tím líp –,“ pochvaloval P. Daniel a přikyvoval bílou hlavou.

Když Jiřík odcházel, bezděky se ohlédl na síni na místo u dveří, kde prve Helenka stála. Nespatřil tam nikoho; i ten uzel zmizel.