Temno

Antonín Josef Mladota ze Solopysk, pán na Skalce, měl na slavný vjezd Karla VI. do Prahy v červnu roku 1723 trvalou památku: znamenitý dluh, kterýž udělal v Praze pro ten slavný vjezd a pro korunovaci Karla VI. po tom vjezdu. Kromě toho dluhu zůstal mu na památku drahý postroj na jízdeckého koně, kantár, prsosiny se střapci a řemení vysekávané, stříbrem hojně kované, i nové sedlo nádherné a pod ně čabraka malinové barvy s mladotovským znakem bohatě vyšívaným. Na ten králův vjezd pořídil si pan Mladota také, a to za kolik set tolarů, novou paruku francouzskou grand in-folio, jejíž husté kadeře hrnuly se mu na ramena a přes týl až na záda, a zlatem premovaný klobouk s krásným bílým peřím i kabát aksamitový, skvostně vyšívaný.

Než drahou paruku a vzácné peří na klobouku zcuchal mu hrozný lijavec, který se náhle spustil, právě když slavný vjezd císařův z pole před Žitnou branou do Prahy se začínal.

Škoda z toho na všem veliká. Ale rytíř Mladota se ukázal, jakož se ukázali Mladotové všichni, všechen rod. , hejtman kraje Kouřimského. Vlastně nebylo v tom průvodě Mladotů devět, nýbrž ještě více, třináct.

Desátý Mladota, Karel, v černém kyrysu a v bílé uniformě jel s kyrysary pluku Caraffova, v němž jako kornet sloužil; s těmito jezdci jel pod vlajícími praporci za hlaholu trub a pestře ozdobených kotlů, bílým koňům přes šíje zavěšených, v čele toho nekonečného, oslňujícího průvodu královského. Jedenáctý, mladičký Jan, byl jako edlknob či pachole v komonstvu knížete Filipa z Lobkovic, vévody zaháňského, dvanáctý pak, Josef, societatis Jesu studiosus, a třináctý, František, už kněz téhož tovaryšstva Ježíšova, stál mezi jezovity vítajícími krále na Vlašském placu u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně.

Ten nádherný postroj na jízdeckého koně měl po korunovaci dopraviti na Skalku, zámeček v kraji Hradeckém, za Dobruškou pod horami Orlickými, Karel Henrych Lhotský ze Ptení. V Praze o tom slavném vjezdu nebyl; teprve až na korunovaci přijel. Koňmo dorazil do Prahy posledního srpna několik hodin po tom, co dojel vůz plný vajec, másla i sádla, plný hus a kapounů, koroptví a zajíců a srnčího, kterýž vůz on jako regent panství skaleckého vrchnosti do Prahy vypravil.

Pan Lhotský byl šlechtic starého rodu, ale chudý, zchudlý. Nemíval mnoho, jenom dvůr v Mastech nedaleko Skalky, ale ten před šestnácti lety prodal hraběti Norbertu z Kolovrat Libštejnskému na Rychnově. Musil prodat; měltě dluhů jako kvítí. A dluhy mají nohy a vodí do Chudobic. Hlavně karban mu je nadělal; bývalyť ty čertovy obrázky biblí pana Lhotského.

Když tenkráte sjednání o ten dvůr podepsal, podal mu vrchní rychnovského hraběte smluvenou sumu na cejnové míse, samé tvrdé peníze na hromádky vysázené, stříbrné i zlaté; ale z těch nemnohých tisíc, ani ne plných pěti, zůstalo panu Lhotskému čistých nemnoho set. Byl sám, starý mládenec, tenkráte v čas prodeje roku 1707 ve věku víc než padesáti let. Nějakou dobu přiživoval se po šlechtických zámcích a dvorech, mezi přáteli a známými, až naposledy na Skalce uvázl. Byltě vlastní bratranec nebožky paní Anny Kateřiny Mladotky, rodem Ostrovské ze Skalky, s kterouž děd nynějšího pána na Skalce vyženil panství skalecké a s kterouž měl šestnáct dětí.

Pan Lhotský, nevysoký, kulaté ruměnné tváře, pořád čilý a rychlého kroku, ještě teď, roku 1723, ač sedmdesátník, dobře si pamatoval jména všech těch šestnácti dětí, z nichž bylo synů sedm a dcer devět. Znal ta jména zpaměti; ale měl je také zapsána i s daty, kdy kdo z tohoto hojného potomstva se rozloučil se světem, počínaje Janem Jiřím, otcem nynějšího pána na Skalce, a konče Rudolfem a Filipem, u kterých obšírněji poznamenal:

„Ti dva byli dvíčata, poslední, a po nich jejich paní mater umřela na Skalce a v Oujezdě odpočívá v kostele Proměnění Krista Pána. Její manžel taky na Skalce svůj věk dokonal a též v Oujezdě při nich odpočívá.“

Z těchto šestnácti dětí žilo toho roku 1723 už jenom jediné, jedenáctá z nich, panna slečna Polexina Lidmila Mladotovna. Přečkala také svého nejstaršího bratra, pána na Skalce, a zůstala tu u jeho syna, stará slečna, dobrých šedesáti let. Pan Lhotský, chystaje se po korunovaci z Prahy domů na Skalku, těšil se na tuto svou letitou neteř a vlastně na to, jak jí bude vypravovat, co novin jí vysype. Den před svým odjezdem vypravil vůz, ten, který sem přivezl ze skaleckého dvora to rozmanité a hojné živobytí. Vypravil jej opět napřed, aby povoz mohl stejně s ním dorazit na Skalku. Vůz ten vyjel z Prahy hodně lehčí, ačkoliv ne prázdný.

Vezl truhlu se slavnostními šaty pana Lhotského a tři bedny. Dvě z nich chovaly to skvostné řemení a sedlo, třetí pak různé nákupy, jak je slečna Polexina svému panu strejci uložila, pěkné fábory, brokátu kus a stříbrné krajky na šatečky její Panně Marii, kromě toho limouny, různé koření a také vzácné zrní ze zámoří, nevelký pytlík kávy. To všecko pan Lhotský opatřil nebo dal si opatřit. Sám do té bedny přidal nemnohé dárky a také balík tabáku.

Pěknou „kalantérii“, kterou koupil slečně Polexině, a kolečko pestrých, kvítkovaných pentliček Helence myslivcově vložil do tlumoku za sedlem svého koně. Do toho tlumoku přistrčil také hru nových trapulí a hru německých karet, ne aby je měl na „passadieci“ nebo na „pod hromádky“, na ty hazardy divoké, jako před léty hrával o veliké peníze. Toho již dávno nechal. Ty karty byly vlastně také pro slečnu Polexinu; hrával s ní za zimních večerů, na skalecké samotě zvláště dlouhých, ne však o zlato, ale také ne o zdrávasy a otčenáše jako páni patres jezovité, nýbrž jen o krejcary a nejvýše o groš.

Tak tedy dal ten tlumok za sedlo upevnit a před sedlo do holster zastrčil dvě ostře nabité bambitky, ne proto, že titulární kalendář, na který z osobních příčin hleděl s opovržením, ve svém „diskursu astrologickém“ na tento rok náramně důvtipně, jako vždycky, kladl, že „silnice a stezky od takové neřesti loupežníků a lotrů prázdné nebudou“, ale proto, že opatrnost tak kázala.

Bambitky u sedla, dobrý kord po boku, tak vyzbrojen vydal se na cestu v černém prostém klobouku na tři facky a v plášti, jenž mu šel hodně do týla, dost vysoko na kadeřavou paruku španělskou. Z Prahy vyjel dne 9. září, čtvrtý den po královské korunovaci. Hned za Poříčskou branou dostal se do širé krajiny. Že však byla hustá mlha, mnoho kolem sebe neviděl. V ní ztratila se Vltava nalevo a lada při ní; Žižkov vpravo tyčil se jako ohromný chmurný stín. Vinice v jeho svahu a pod ním a bělavé domky viničné sotva rozeznal. I stádo ovcí nedaleko za branou, i pasák u něho opodál silnice rozplývali se bez kontur v bělavé zátopě.

Teprve když už měl Prahu daleko za sebou, roztrhal se a rozplynul hustý ten závoj; slunce však nevysvítilo. Bylo pod mrakem, zasmušilo kolem krajinou. Bledě plavá strniště, hnědé ouhory táhly se dlouhými pruhy ke kalnému obzoru. Louky posečeny, jen tu a tam ještě některá s kupami otavy. A prázdno, ticho všude. Pan Lhotský necítil, nevnímal toho smutku v podzimní krajině. Rozhlížel se jen okem hospodáře a myslivce. Ale ještě více meškal v duchu v Praze, ve které již léta nebyl a která jej za těch slavných dnů zrovna omámila. Divže se mu hlava nezatočila z toho lidstva domácího i cizinců, z panstva, vojska i různého lidu, z laufrů, hajduků a lokajů, ze sta a sta kočárů čtyřmi i šesti koňmi tažených, z muziky a střelby, z toho babylónu tolikerých řečí. Na venkovského šlechtice, jenž za tolik let samoty při dvorské čeládce a robotnících hodně zesedlačil, bylo toho všeho příliš.

Všecko se mu ještě míhalo jako po nějakém divůplném snu. Teď cestou se rozpomínal; a jen mu to ono divné připadlo, a již něco ještě divnějšího mu do toho skočilo. Začal si rovnat a rozkládat, jak všecko své neteři poví. O tom však nemusil uvažovat, co z toho nejdříve. Toť jisté bez přemýšlení, že především a nejprve to, a cítil jakoby triumf, už když na to myslil, no tak kalendář, hloupý titulární kalendář, ten že všecko má, všemu rozumí, na všechno že má radu, že na sv. Pavla poustevníka je dobře vlasy stříhat, aby rostly, a na sv. Arkádia že je dobře děti odstavovat a ptáky lapat, tak jako na sv. Eufrózínu nejlépe je krev pouštěti lidem cholerickým a dobře jest černou zvěř lovit; to a jiné že ví a všemu na ten rok prorokuje, i těhotným matrónám, a že má poznamenání všeho duchovního i světského stavu, že má všechny hraběcí rodiny, svobodné pány, rytíře, mezi těmi všechny známé, Mateřovské, Deymy, Straky, Vraždy, Údrcké, Kordule, Vančury, Dobřenské, Kunáše, Brandlinské, Mladoty, Hoberky, Materny, Malovce etc. a i jakéhosi Bošinského z Božejova v městě Světlé v Čáslavském kraji, jistě už nějakého řemeslníčka nebo domkáře nebo snad i dokonce, s odpuštěním, ševce, ale jeho, Lhotského ze Ptení, rodu starodávného, že ten hloupý titulární kalendář neuvedl ještě ani jednou –

Ten pan Anton Bošinský v titulárním kalendáři je, ten tam je – Ale o korunovaci u sv. Víta ne, tam nebyl, a na sněmě o holdování stavů den před královskou korunovací, to také ne, žádný Anton Bošinský z Božejova, ale Karel Henrych Lhotský ze Ptení. Ten tam byl, ten císaři jako králi českému ruku políbil, když mu ji líbali o tom holdování arcibiskup, preláti, biskupové, a zaháňský vejvoda Filip Lobkovic, a nejvyšší purkrabí hrabě z Vrtby, a nejvyšší kanclíř hrabě Kinský, on, Franc Ferdinand, a prezident nad apelacemi hrabě Kokořovec a jiní páni, baronové, rytíři (na občanské reprezentanty královských měst ani nevzpomněl), a mezi těmi pány a rytíři také on, Lhotský ze Ptení. A jeho cís. a král. katolická Majestátnost mu hlavou pokynula tak jako pánům a baronům, všem stejně, jen když arcibiskup přistoupil, to že pošoupla kloboukem, ale jen jemu, arcibiskupovi.

To poví Polexině především a nejprve, aby věděla, co takový hloupý titulární kalendář. To jí poví a jaký pořádek byl v Praze, že smetí a hnůj se nesměly v ty dny na ulici vyhazovat, a kde měli dříví před domy narovnané, to že musili pěkně uklidit, a na mostě, kdyby věděla, na Kamenném mostě jaká krása, co nových státuí, že když on byl naposledy v Praze před šestnácti lety, že jich bylo jenom asi šest, a teď že těch státuí plný most vpravo vlevo, a večer co světel, to že teď je také novota, také pro ten císařův příjezd, věc nebývalá, lucerny, na dvě stě luceren, ty že teď každý večer hoří v ulicích od Prašné brány přes rynk a Jezovitskou ulicí a přes Kamenný most, Malou Stranou až nahoru na Hrad, celou Ostruhovou ulicí, jistě na dvě stě luceren, lojem a slaninou v nich svítí, ta řada světel na Kamenném mostě, to že je tuze pěkné.

Tak se mu to cestou všechno na mysl hrnulo, a míhalo se a míchalo a chvílemi opět zaráželo. Nejelť samotou, ale veřejnou silnicí, a tu přes tu chvíli nějaké vyrušení. Troubení jej nejprve vytrhlo; slezská pošta jela proti němu, těžký kočár čtyřmi tažený. Také se musil formanským vozům uhýbat. Potulných šumařů s cimbálem, niněrou, houslemi, krosnařů, bradatých židů ve vysoké čepici, se žlutým kolečkem na plášti, vandrovních si ani nevšiml. Jen když jel forajtr před panským kočárem, ohlédl se po něm, po kočáru, po panských koních.

Pak zarazil svou hnědku pod dubem u cesty, v němž chladný vítr harašil, nacpal si holandskou bílou dýmku, zakřesal a zapálil. A jak dále jeda chutě pokuřoval, liboval si, to že je tabáček, to že se bude myslivec, myslil jejich myslivce na Skalce, oblizovat, až mu z tohohle dá, to že bude chválit, a musí hodně chválit před tím Matějem, ať má ten svatý Matěj zlost. Ten „svatý“ Matěj byl Matěj Čermák, správce u nich na Skalce, který teprve rok tam úřadoval. Lhotskému se nepodobal, hned když jej synovec Mladota přijal do služby. A pak teprve měl na správce svrchu, když se dověděl, že o něm kdysi v Dobrušce v hospodě vypravoval směšnou historii z časů, kdy Lhotský ještě panoval na svém dvoře v Mastech. A pak ten správce nenáviděl tabák a kouření, za hřích je měl a sedlákům vyrážel dýmky z úst.

Že ten pražský tabák tak voněl, vzpomněl pan Lhotský i na Hirschla Lieberlesa, jenž u nich tabák prodával. Ten Hirschl Lieberles byl starý žid z osady židovské pod jejich zámečkem, pod Skalkou, ve vsi Podbřeží, kdež ta osada měla i svůj hřbitůvek stranou v lese. To že by Hirschl, připadlo Lhotskému, vyvaloval oči na tenhle tabák a co by šelma stará za něj chtěl, kdyby takový měl, a že měl jet také do Prahy, podívat se, jak tam úřady s židy zatáčejí a zatočily obzvláště, když chtěli v ukrutné drahotě těch dní kdekoho oškubat, jak musili své Židovské Město každý den hned zvečera zavírat, a nahoru na Hradčany že žádný z nich nesměl ani kročit, žádný, leda když měl písemné povolení.

Jak obláčky modravého dýmu uletovaly panu Lhotskému kolem hlavy vzad, vykouzlil se mu i les, jejich les, i to, jak si s myslivcem po honu usedne pod stromy a pokouří. Bude zase honit, bude chodit s puškou v ruce lesem, polem. Jako by mu prosvitlo, když se mu přimihlo lesní šero a hony teď za podzimních jiter. Těšil se na ně, to že bude něco jiného než v Praze na tvrdém dláždění a v těch smradech všelijakých, v tom křiku a shonu.

Tak se pan Lhotský zabýval Prahou i Skalkou skoro celý den. Navečer chytl jej před Chlumcem hustý déšť; proto zabočil do nejbližší formanské hospody u silnice a tu přenocoval.