Audioklasikaaudioknihy zdarma, česká klasika k poslechu i čtení
← Temno: o knize a obsah

Temno

Alois Jirásek · Kapitola XXXIX

Památce V. Sládka a z. Wintra · Kapitola XXXIX

Toho dne pozdě večer zemřela paní Dorota Kateřina Turková z Rosenthalu, rodem Payerová z Payersberku. Zhasla ještě dříve, nežli se stará paní Lerchová nadála. Pozejtří večer byl slavný pohřeb za světla dvacíti pochodní kolem rakve, za světla voskovic, jež neslo dvanáct párů mnichů, za průvodu bratrstev v pohřebních pláštích, za hlaholu zvonů, za zpěvu a za hlasů pozounů, tak jak si to nebožka již před lety ustanovila.

Březinova rodina i paní stará od Pražáků šli ji také vyprovodit. Helenka Machovcova zůstala sama ve velkém pokoji. Ale jen stará paní odešla, přiběhla děvečka oznámit, že dole čeká bratr. Helenka vyskočila od šití. Tomáš ještě nikdá nepřišel sem všedního dne a tak pozdě. Něco se stalo, něco nese; blesklo jí, že Lazar Kiš přijel a tentokrát že se stavil u něho. Jen bratrovi ruku podala a již se ptala najisto, přijel-li Kiš.

„Ne, nepřijel, ale pojď,“ vyzýval Tomáš chvatně a tlumeně, „do komory, můžeš-li. Musím ti něco říct a pospíchám.“ Byl patrně vzrušen.

Když vstoupili do komory, pokračoval rovněž tak rychle, že musí hned zase zpátky, v neděli že přijde na dýl.

„Co se stalo?“

„Dnes dopoledne jdu vinicí dolů,“ tiše vypravoval Tomáš, „a jak jsem přišel do otevřených vrat, stojí tam nějaký mužský, nějaký měšťan, vinař to nebyl. On na mne: ‚Pozdrav bůh,‘ a tak se usmíval a pak, znám-li nějakého mládence Tomáše, myslivcova syna, z Hradecka, že tu je na vinici. ‚To jsem já,‘ povídám. Ten soused hned ke mně a hned, mám-li také sestru a kde. Tak jsem mu řek, jmenoval jsem tě a kde jsi. Tu on sáh do kapsy, vytáhne malou knížku, okáže v ní obrázek a v něm otevřenou knihu, nad knihou srdce s třemi růžemi a meč v srdci zaražený, víš –“

„S takovým obrázkem jsme taky měli!“ zvolala Helenka, žasnouc čím dále tím více.

„A tak ten měšťan na mne, znám-li tu knížku, a já, že znám, že jsme podobnou měli. A on, chci-li ji. Já po ní hned sáh, divže jsem mu ji nevytrh z ruky. On se jen usmál a povídá, abych byl opatrný, že vím, co to je, abych byl tuze opatrný. ‚Pánbůh s námi,‘ povídá a odešel. Znenadání byl pryč. Než jsem se vzpamatoval, zašel za houštiny. Běžím za ním, ale už byl kus dole na cestě k městu. Nemohl jsem za ním, a taky mě napadlo, že to nechce. Kdyby to byl vinař býval, ani bych se tak nedivil. Po vinicích kolem Prahy je mnoho tajných našich, to jsem přeslechl. Ale ještě jsem se s žádným nesešel. Ve vinicích našeho pána není myslím žádný. Nebo se tak tuze tají, jsou přeplašeni, to jsem zaslech, jak je trestali, kde našli knížky nebo když je stihli v tajném shromáždění.

Nejvíc jezoviti je hlídají a pátrají po nich. Ve vinicích mají pořád dva misionárusy; jeden má vinice a vesnice tady na té straně řeky a druhý všecky vinice a vesnice za řekou, na druhé straně. Poslední čas sebrali mnoho knih a přeplašili bratry v noci, když konali pobožnost. To mně tyhle dny vypravoval jeden starý vinař. I kazatel sem přicházel, z Žitavy nebo Drážďan, to jsem taky vyrozuměl. Ale teď už prý tu dlouho nebyl, povídal ten starý, že naposledy tady v nějaké Tróji a v Radlicích. Tak ono je potřeba opatrnosti. Proto ten, co mně knížku přines –“

„Měšťan, povídáš, odkud –“

„Myslím odtud. Naši tu v Praze snad taky jsou. Zaslechl o nás.“

„A ta knížka –“

„Hned jsem ji schoval; ve vinici pak jsem si zalezl do kouta za stavením, v kolničce, a přehlížel jsem ji. Je to Klejchova knížka, špalíček, modlitby. Chvíli jsem četl. To si můžeš pomyslit, jak mně bylo. Tak dávno nemít naši knížku! A přitom se mně pletl ten neznámý, kdo asi je, jak o mně zvěděl a o tobě, a ty kdybys tu byla, kdybych ti moh říct; do neděle bylo mně tuze dlouho. Tu mne pojednou zavolali, ať jdu do města. A tak jsem od Březinů zaskočil sem.“

„Máš tu knížku?“

„Ne, tady jí nemám, je ve vinici v skrejši, bál jsem se ji vzíti s sebou.“ Tomáš mluvil už šeptem. „Ale v neděli ji přinesu. A co ten jezuita –“

„Ten teď nechodí.“ Vysvětlila mu proč, a že má strach, že teď po funuse té staré paní zase začne.

„V neděli mně o tom, Helenko, povíš. Teď už musím zase na Koňský trh. Sháněli by se po mně a podruhé by mne třeba už do města neposlali.“ Dal dobrou noc a kvapně zmizel. Helenka se vrátila do velkého pokoje jako u vidění. Zapomněla na práci. Marně se namáhala dostati se z šera té záhady, kdo ten muž, kdo o nich ví, o ně se stará. To je božím řízením, že dostali zase knížku, aby nebyli bez outěchy, zrovna božím řízením.

V klenuté šenkovně u Březinů bylo toho večera hostí husto; kolem stolu blíženců všecko jeho kolegium. Florián Mariánek měl slovo.

Vykládal o pohřbu paní Turkové, z něhož se právě vrátil; líčil ho jmenovitě oběma komorníkům blížencům, Filečkovi a Samečkovi, kteří na pohřbu nebyli. I těm, kteří se byli podívat, pověděl leccos nového, zvláště o smrti té bohaté stařeny, že P. Daniel z tovaryšstva Ježíšova byl poslední čas pořád u ní, až duši vydechla, a jakže by nebyl, dědic –

„On dědic?“ ptal se Fileček.

„On ne, ale pan páter rektor koleje u sv. Klimenta, to jest celé tovaryšstvo je dle její poslední vůle pravým a dokonalým dědicem. A tak ten pan páter Daniel, rozumíme, aby se nic nestalo – A modlil se, a když umírala, zvolal jí do ucha jméno Ježíš.“

„A slyšela?“ ptal se Fileček.

„Slyšela-li,“ podotkl vážně starý Kubíček, „a opakovala-li to svaté jméno, obdržela netoliko plnomocné odpustky, ale blaženě a šťastně s tím nejsvětějším jménem dokonala život.“

„Tak páni pátres všecko dědili,“ opakoval Sameček nějak zamyšleně. „Zdalipak také na chudé pamatovala?“

„No, pamatovala; nějaký bochníček chleba, lžíci soli, nějaký krejcar. A ostatním chudým,“ Mariánek se zazubil, „kapucínům a pavlánům po sedmi vědrech vína in natura, aby se za ni modlili.“

„A, a, Mariánku, co vy, jak vy s poslední vůlí?“ ptal se Fileček a přimhouřil levé oko usmívaje se.

„Tu už mám napsanou.“

„A pamatoval jste na nás tady u stolu?“ žertoval Fileček. „Na celý stůl ne, ale na vás, to –“

„Mlčte, mlčte, nechci nic vědět,“ Fileček mával před se dlaněmi, vzpomenuv si, jak se mu tenkrát vyplatila všetečná otázka stran posmrtného zápisu. Než ostatní, hlavně Sameček, nutili Mariánka, ať jen poví. I vyhověl a oznámil, co odkázal Filečkovi, jistě to nejkrásnější, že napsal ten odkaz, ačkoliv Fileček jemu a tadyhle Samečkovi za živobytí mnoho mrzutostí působil, a tudíž žádnou příčinu on, Florián Mariánek, že neměl, aby na něj pamatoval, nic však méně že dobrovolně, z vnuknutí božího, od žádného nejsouc k tomu přinucený, anobrž z pouhé lásky že kšaftuje, poslední vůlí vysvětluje, zřizuje a odkazuje Ignáci Filečkovi, komorníku desk zemských, cestu za sebou a ten byt, který sobě na věčnosti vinšuje.

Nad tímto posledním pořízením veselost kolem stolu i v sousedství. Jen Ignác Fileček se chtěl durdit; ale nemohl, neboť Mariánek nepohladil ho tak ostře tak jako tenkrát, když mu pověděl, co by o něm, o mrtvém, napsal. Teď mu odkázal to nejkrásnější, kvartýr v nebeském království –

„Ale abyste se na tu cestu ještě hned nevydali,“ přál vesele Sameček; přiťukl Filečkovi a Mariánkovi a všechen stůl pozvedl džbánky.

Helenka se nemohla neděle dočkat. Tomáš přišel záhy odpoledne. Jen vkročili do komůrky, už se ptala po knížce. Ohlédl se opatrně a pak ji vytáhl zpod kamizoly. Helenka dychtivě po ní sáhla a dychtivě ji prohlížela. Dychtivě a pak s pohnutím. Zrovna podobnou měli, modlitby, při nich krátký katechismus, ten obrázek na konci rejstříku, věneček a v něm srdce s mečem a růžemi a podruhé ten obrázek po katechismu, a za katechismem četla „Zpěvové duchovní“. Zatrnulo v jejím nitru. Ovzduší rodné světnice v myslivně ji náhle obklopilo a jako zavonělo, před oči jí vyvstaly večery, kdy při zavřených dveřích a okenicích čítali na Skalce, otec, někdy ona, jak poslouchali vážný hlas otcův, jak i zazpívali. Dojata, mlčky hleděla do Klejchovy knížky.

„Ten muž se už neukázal,“ vyrušil ji Tomáš. „Myslil jsem, že třeba přijde. Ale snad nemohl, snad tam u vinice byl, ale nedostal se ke mně. A Kiš tu také nebyl. Viď –“

„Nebyl, Tomáši,“

„To se divím, a co ty, Helenko, co ten jezovit –“

„Byl tu včera a hned mně hlásil, že zase začneme katechismus.“

„Já bych mu dal katechismus!“ Pojednou blýsklo Tomášovi v očích úsměškem. „Kdyby tak věděl!“ A ukázal na Klejchovu knížku.

„Pojď, Tomáši, pomodlíme se.“ Vzala kabátek se hřebíku a šátek a hodila vše na stůl, aby, kdyby někdo náhle vešel, mohla „špalíček“ ihned nenápadně ukrýt, neboť nesměli zavřít dveře.

Když pak Tomáš byl na odchodu, vzpomněl, že tenhle čtvrtek je svátek.

„A slavný,“ dodal s úsměškem, „toho Jana Nepomuckého. Ještě jim ho římský papež neprohlásil za svatého, a už jináč neřeknou nežli svatý Jan.“

„A já ho musím taky světit,“ dodala zasmušile Helenka.

„Ty! Co –“

„Povídala stará paní, že půjdu ve středu před tím svátkem odpoledne na pobožnost u mostu, to že něco uvidím, to že bude sláva.“

„Půjdeš?“

„Musím.“

„Sama?“

„Paní povídala, že se Šantrůčkovou, to je taky poddaná naší paní. Ty přijdeš –“

„Až v neděli.“ Schovával knížku pod kamizolu. „Už mne tak nehlídají, dnes jsem tu sám; myslí si, že se mně tu líbí,“ usmál se, „že nepomýšlím na outěk.“

„A myslíš?“

„Jen co o pantátovi zvíme.“

Text podle vydání: Temno tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Československý spisovatel v Praze v roce 1985. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Text díla (Alois Jirásek: Temno). Předčítání používá hlas vašeho prohlížeče nebo telefonu.

TemnoKapitola XXXIX