Temno

Téhož dne pozdě odpoledne stál „starý kníže“, strýc obou páterů Mateřovských, vysoký, hubený stařec, bez paruky, dlouhých bílých vlasů, prostřed klenuté, vybílené jizby, jež byla v přízemí nevysokého domu v uličce proti jezovitské koleji u sv. Klimenta, a volal přísně, velitelsky, hlavu vzhůru:

„Matěji! Matěji!“

Matěj se však neozval.

Teprve když stařec ostřeji to jméno vyrazil, ba již vykřikl a pěstí uhodil do stolu, otevřely se dveře a nechutě, krče se, vešel Matěj, drobný šedesátník, prostovlasý, v kazajce, v tmavých punčochách a v hrubých střevících.

„Starý kníže“, hned jak se ukázala šedivá hlava sluhova, ještě více se napřímil, ruce do boků, a okamžik se díval zpod víček hrdě a přísně na Matěje.

„Proč jsi hned nepřišel?“

„Neslyšel jsem, urozený pane.“

„Žádný urozený. Zas už se ti to plete? Pořád ještě nevíš, u koho jsi? Žádné urozený, ale Jasnosti. Nevíš-li, že to poroučí starý kníže, že ke mně přijel ambasador vysoce slavné Republiky benátské, šestima přijel, laufři před kočárem a vpravo vlevo hajduci v červených kašketech, frňousy pod nosem?“

„Co poroučíte, Jasnosti?“

„Klobouk, kabát, plášť.“

„Všecko je v truhle.“

„Otevři.“

„Co s kabátem a kloboukem?“

„Hlupáku, hulváte, půjdu ven, chci se podívat do města. Podej kabát, a hned, a kord, ten stříbrný.“

„Všecko je prosím zavřeno.“

„Máš klíč, otevři!“

„Nesmím otevřít.“

„Ty že nesmíš otevřít? Nechceš, nechce se ti, lenochu. Hned otevři.“

„Nesmím,“ opakoval Matěj už zastrašený, ne tuze rozhodně.

„Tedy si otevru sám. Dej mně klíč!“

„Taky nesmím.“

„Že nesmíš?“ vykřikl stařec a už byl prudkým krokem u něho a popadl jej u hrdla za kamizolu.

Sluha, jemuž obličej zrudl, chtěl se vyškubnout, „starý kníže“ však, všechen zsinalý, držel jej hubenýma, kostnatýma rukama, třásl jím a lál mu. Matěj se kroutil, vzpíral, aby se vymkl, ale stařec ho svíral jako v kleštích. Znenadání však pomoc. P. Mateřovský v černé sutaně a v černém širokém klobouku vstoupil. Byl z obou Mateřovských mladší, sem do Prahy dostal se před nedávným časem z Hradce nad Labem. Za tu krátkou dobu zjednal si nemalou vážnost „starého knížete“, svého strýce, jenž se ho, „hradeckého“, jak mu říkal, teď už více bál nežli synovce pražského.

„Pane strejče!“ přísně zvolal Mateřovský hned ve dveřích. Byl tím výjevem tak překvapen, že zapomněl smeknout. Starý strýc ihned pustil Matěje; ruce mu klesly bez vlády k hubeným stehnům. Jako prve poroučel s grandezzou a přísně, tak nyní udýchán, plaše jako přistižený školák pohlédl po synovci, zamžikal očima a mlčel. „Starý kníže“ byl pojednou vetchým, ustrašeným starcem.

P. Mateřovskému se kabonila krevnatá tvář, husté černé obočí jakoby dva široké oblouky uhlem namalované se stáhlo; zavřel hned za sebou dveře a přísně se optal Matěje, co se stalo.

„Urozený pán chtěl, abych mu dal kabát, klobouk –“

„A kord, ne-li,“ doplnil ostře jezovita. „A nač?“

„Urozený pán chtěl do města.“

„A snad do vinic,“ Mateřovský zase tím tónem, „Matěji, jdi; ale počkej. Kde máš klíč?“

Matěj vytáhl z kapsy zubatý klíč.

„Dobře jsi jej hlídal, ale po dnešku, kdož ví – Dej mi ten klíč. A počkej venku.“

Starý Matěj odevzdav klíč odešel.

„Pane páter –,“ vyrazil stařec třesoucím se hlasem. „Ten klíč –“

„Ten klíč si teď nechám, pane strejče, nevydám ho.“ Přistrčil staré kožené křeslo kolmého lenochu, a usadiv tam strýce, zůstal před ním a mluvil káravě:

„Čeho se vám zachtělo! Do města nesmíte, nikam; nedopustíme, abyste byl pro posmíšek, byla by z toho nevážnost i k nám. Takové toulky bůhvíkudy, i za branou! Pro ostudu. Nesmí to být.“ Smolné, lesklé jeho oči tkvěly přísně, pronikavě na starci, jenž pod tím pohledem neodvážil se promluvit. Jen mručivé, krátké zvuky popuzení i strachu vyrážely mu z hrdla; vysoká brada se mu házela a zapadlá ústa jako by něco překusovala. Třásl se a dlaněma hladil, nevěda, opěradla lenošky.

„Pane strejče,“ dále káral synovec kněz, „slyšel jsem, že i do vinic morem kacířství –“ Nedomluvil. Starý Matěj vstoupil, oznamuje, že přišel nějaký posel, že byl za velebným pánem v koleji a velebný pan bratr že toho posla poslal sem.

„Pusť ho,“ poručil Mateřovský.

Vešel osmahlý muž, asi padesátník, chudého obleku. Slaměný starý klobouk držel v levé; pozdraviv sáhl pod kazajku a vytáhl psaníčko oplatkou zalepené.

„Náš velebný pán posílá tuhle –“

Mateřovský poznav po obleku, že posel je vinař, zeptal se bera psaní, z kterých je vinic, za vodou-li.

„Ne, tady, z Cihelky.“

„Tak pan páter Karas to posílá.“

„Tak, náš velebný pán. Povídal mně, tuhle máš psaní a běž, a hned a co můžeš, do koleje sv. Klimenta, a nikde se nezastavuj a neohlížej, a jen abys tam už byl.“

Co hovorný posel tak vykládal, rozpečetil P. Mateřovský psaní a četl je. Čím dále tím dychtivěji. P. Karas, také jezovita, jenž měl duchovní správu ve vinicích na pravém břehu Vltavy, mu oznamoval, že mu, on (P. Mateřovský), dobře radil, že stopoval, jak řekl, a že už je jisto, že se po vinicích toulá predikant, a dnes že on, P. Karas, najisto zvěděl, kde se zdržuje, nad Libní, ve vinici Kantůrce, alespoň dnes že tam je, a tak že je nutno hned zakročit. Na konci listu dvakrát cito, cito a dvakráte podškrtnuto.

Těchto vyznačených slov nebylo třeba. P. Mateřovský jen list dočetl a schoval, a již jednal.

„Matěji, máte-li tu papír a péro, ale rychle –“

Matěj přinesl to z výklenku stěny, kdež stálo několik starých knih, a zatímco P. Mateřovský psal, rozsvítil svíčku a sehnal také kus červeného pečetního vosku.

Na vše to hleděl neklidně „starý kníže“, a nepřestav ústy žmouliti, třel rychle dlaněma opěradla své staré lenošky. Zapadlé, velké jeho oči sledovaly každé hnutí synovcovo, ale i vinaře pozoroval.

„Tak tu máš,“ P. Mateřovský odevzdal list poslovi, „a dones to panu perkmistrovi, panu Píseckému z Kranichsfeldu. Víš-li, kde ostává –“

„Jakpak bych nevěděl, na Malém rynečku, u Třech lašťoviček, vždyť jsem tam –“

„Tak už tam běž a tak, jako jsi běžel sem. Vykonáš dobrý skutek. Je to pro boží čest.“

„Spánembohem!“ A již byl posel ze dveří.

Také P. Mateřovský měl naspěch.

„Musím odejít, pane strejče, a na ty špacíry už nemyslete.“ Mluvil mírněji nežli prve. „Ani se pro vás nehodí; a mohlo by být podezření – Spánembohem.“

„Starý kníže“ se mu neozval ani slovem; ale když synovec vyšel ze dveří, vztyčil se v lenošce, pohrozil za ním zaťatou pěstí; jeho zlost dosud němá vyrazila ostrým:

„Ty zlý praktikante! Avšak uvidíš!“ –

Asi za půl hodiny poté zaklel Filip Sameček velmi nekřesťansky, když ho v bytě došel rozkaz pana perkmistra, aby on, Sameček, ihned obešel pány asesory královského ouřadu perkmistrovského hor viničných, že je nutno bez odkladu vyjít na vinici Kantůrku, prohledat ji, aby tedy alespoň dva z pánů asesorů dali se o slunce západu vynajít u Špitálské brány.

Sameček musil tam také; proto jej ten rozkaz tak pobouřil a proto, že mu jistě zmaří dnešní večerní zasedání u stolu blíženců. A ztemna klel a bručel ještě pak, když si bral z dřevěného hřebu plášť a když si pro všecko chystal také lucerničku.