Temno

Pozdě odpoledne o tom svátku bylo před Betlémskou kaplí rušno a živo. Měšťané v kadeřavých parukách, ve svátečních pláštích, bohaté měšťanky v zlatých čepcích, v širokých rajfrokách, voskovice v rukou, i vystrojení mládenci a panny a kněží, namnoze jezovité, samí členové „veleslavné české kongregací pod titulem Vítězslavného nanebevzetí Panny Marie“ brali se do Betlémské kaple, teď majetku jezovitů, kdež kongregace konala svá shromáždění, kdež chovala také svou pokladnici a své album. Dva preláti přijeli v kočáru, za ním volně přihrčel druhý, nádhernější. Dva běhouni, strakatě odění, přiběhli před ním; vysoko na kozlíku seděl kočí, na prkně za kočárem premovaní lokajové v kloboucích s peřím; po stranách kráčeli dva hajduci v červených kabátcích, s opeřenými kaškety na hlavě. Z kočáru vystoupil Josef František hrabě z Vrbna a z Freudenthalu, rektor kongregace, jejž přeuctivě, s hlubokými poklonami vítali vicerektor, dva asistenti, dva kurátoři a sekretář bratrstva.

Proto musili ostatní docházející stanout a nemohli hned dále do kostela. Také Helenka Machovcova; přišla sem na přání paní Březinové, která tou chvíli byla s mužem a Jiříkem už v kapli. Helenka, tísníc se v houfu, hleděla na panstvo, upírala zrak na vchod nevelkého kostela, o kterém už doma slýchala, že v něm kázal mistr Hus. Otec jim o tom vypravoval i čítal. Vzpomněla na něj, když se sem vydávala, a teď opět. Bylo jí teskno, svědomí se jí ozvalo, kde až se ocitla, na jakou pobožnost jde a do kterého kostela. A Tomáš kdyby věděl –

Hraběcí kočár odjel, uvolnilo se, houf se hnul. S ním se dostala až ke vchodu. Otevřenými dveřmi přes hlavy před ní vstupujících zazářilo jí vstříc množství planoucích voskovic na oltáři i na velkém skleněném lustru. U samého vchodu dotkl se někdo její paže a vtom ji také oslovil:

„Ale, ale, děťátko, vítám vás –“

Škubla sebou, mžikem se obrátila, jako by ji někdo odtud byl bodl. U gotického venýře stál přitisknutý mužík v zeleném kabátě, hladce vyholený, dlouhých černých vlasů za uši sčesaných, přibledlý, hustého černého obočí, se zardělou bradavicí jako puchýřkem na pravém víčku. Poznala jej hned. Před třemi léty se jí zjevil doma u židovského hřbitova, Žitavec, Vostrý, bratr Vostrý, jenž k pantátovi tajně docházel. Krev v ní ustydla. Vtom jí zmizel, jak musila pokročit, jak proud za ní vcházejících ji vzal s sebou. A již byla v Betlémské kapli a proud ji dále nesl. Vyjeveně se ohlížela za sebe, nejde-li za ní ten Žitavec. Nezhlédla ho a nespatřila ho ani pak. Všecko jako vidění. Řady pilířů nesoucích klenbu nad čtyřmi loďmi, na stěnách zašlé, staré nápisy a malby z Husových dob. Lavice skoro již plny. Ze skleněného lustru zářil proud světla, v němž bleskotaly zlaté prýmy na rudých nových korouhvicích, pořízených z odkazu paní Turkové z Rosenthalu. A v záři světel privilegovaný oltář s kroucenými sloupy, pod baldachýnem, s obrazem v rámu bohatě řezaném a zlaceném, plný pozlacených soch v pohnutých postojích. Řady voskovic na něm. Ve světle jejich tichých, rovných plamenů lesklo se zlacení rámu, ostře se blyštěly hojné záhyby rouch vyzlacených andělů a svatých. Vedle oltáře na stěně veliká černá tabule; na ní v kolika sloupcích napsaná jména rektorovo, asistentů, kurátorů, sekretářovo, celého magistrátu bratrstva i všech sodálů i kandidátů –

Helenka to vše přehlédla, jak ji tlačenice nesla; až pak nemohla dál. Zarazila u pažení kulaté studně kvádry vyložené. I odtud viděla k ozářenému privilegovanému oltáři, na panstvo a magistrát kongregace před ním, na všechno vystrojené členstvo, na hodnosty a sodály ve velkých kadeřavých parukách, v šarlatových nebo černých pláštích, na hubené, tlusté, rumné kněze v sutanách, na bohaté měšťany, držící hořící svíce, v jejichž světle leskla se jejich čela a pobleskovaly zlaté čepce i zlaté krajky na otáhlých životech do špice a blýskaly se zlaté řetězy a šňůry granátů na hrdle i pestře smaltované kalantérie na ňadrech.

Všechno to skvělé shromáždění pojednou ztichlo, všichni padli před oltářem na kolena a zazpívali. Pod klenbou Betlémské kaple, kdež kdysi dojímala a rozněcovala shromážděné ohňová slova husineckého kazatele, hlaholilo plným sborem: Ó Maria, nebes císařovno –

Jak se nadšený zpěv za průvodu varhan rozšuměl, ohlédla se Helenka plaše a ustrašeně po dveřích. Žitavec tam nebyl, a nikde. Ale ozvalo se jí jeho „Ale, ale, děťátko, vítám vás“, jak ji prve oslovil a tenkráte doma u židovského hřbitova. A jak tam také řekl: „Tak vy jste myslivcova.“ A najednou jako by se kolem ní zešeřilo jako před bouřkou, jako tenkráte v Dobrušce v sednici starého Lemfelda. Pantátu uviděla, jak tam vstoupil, vraceje se z kázání toho hrozného misionáře Koniáše, a mihlo se jí, jak otec sklesl na židli jako zmožený, lokte opřel o stůl, čelo do dlaní, jak pak ruce na prsou sepjal a bolestně zaúpěl: „Hřešíme, tuze hřešíme, Krista zapíráme. Och děti, děti!“

Jak klečela, schýlila se ještě níž a zakryla dlaněma tvář. Nad ní, ke klenbě někdy Husovy svatyně, hlaholila jako vítězný hymnus píseň mariánská.