Temno

I když doktor Globic předevčírem oznámil, že by paní Březinová mohla již na vinici, zašel její muž ke své první tchyni, paní Lerchové, poradit se. Byltě v nesnázích stran obsluhy; vyložil, že by Lyzlu s ženou poslal, ale že je Lyzly v domácnosti nezbytně třeba, že by nikoho za ni neměl, a žena že potřebuje svědomité obsluhy. Na to hned paní Lerchová, tu že je snadná pomoc, žeť má u ní svou poddanou, Helenu, toho myslivce ze Skalky, a chválila ji navýsost, jaká je ochotná, svědomitá a důvtipná, často že pomyšlení uhodne a udělá a že bývala v panské službě, u slečny Mladotovny.

„A co se jejího tatíka týče, nic nevadí, děvče se zcela obrátilo, pobožná je, do kostela chodí, pan P. Daniel ji také chválí. Já sic na ni už hodně zvykla, mám ji dost ráda, ale v tomhle pádu, na nějaký týden, jen si ji vemte, budete jistě spokojeni.“

Tak se dostala Helenka za opatrovnici a společnici mladé paní Březinové. Již za své druhé návštěvy na vinici zaslechl pan starý od své ženy jen chválu Helenčinu, jak všechno pěkně přichystala, jak na vše pamatuje, že má požehnané ruce.

Paní Březinová bydlila v pavilónu v přízemí; vedle jejího pokoje, jehož okna hleděla i na verandu v čele, i na zahrádku v boku, měla Helenka pěknou bílou světničku s oknem k malinovým keřům v travnatém břehu. Jiřík obýval dva pokoje ve vedlejším, starším stavení. Již za první čas tu patrně okříval; teď se mu zjasnilo tichou veselostí a spokojeností. Blažilo jej, že je blízko Helenky. Často ji vídal, každý den kolikrát, a namanuly se i chvíle, kdy s ní mohl promluvit. Nejednou ji zastal u macechy, když přišel návštěvou, nebo ji potkal na bílé, světlé chodbě nebo venku před stavením.

Hned prvního rána jí řekl o Tomášovi, že s ním mluvívá, že tu Tomáš bývá, zamlčel však, že dnes přijde. Když pozdě odpoledne se ukázal, řekl mu, aby chvilku počkal pod dubem. Sám šel pro Helenku, že někdo na ni čeká. Zůstal u verandy, odkudž viděl překvapení Helenčino a ještě větší Tomášovo z nenadálého shledání.

K maceše přicházel častěji; nebylo to jen kvůli ní, nýbrž také kvůli Helence. Ráno pokročil vždy jenom do chodby zeptat se, jak je panímámě, jak dnešní noci spala. U babičky vídal Helenku jen na chvilky, někdy jen na okamžik a vždycky v stejném okolí. Tady přes tu chvíli jinak, volněji, v ovzduší intimnějším. Udály se drobné výstupy, krátká i delší setkání, v nichž se mu Helenka zjevovala nově a vždy v přirozeném půvabu, mile překvapujíc. Vídal ji, jak starostně a něžně opatruje macechu, pozoroval ji tajeně, s tichou radostí a naslouchal jejímu hlasu, když s nelíčenou starostlivostí se ptala panímámy nebo jí nabízela tu onu službu, líbil se mu její úsměv, s jakým ochotně přisvědčovala na přání své nové paní.

Když paní Březinová nabývala sil a mohla před stavení na podloubíčko vínem obrostlé, sedal s ní Jiřík. Helenka stávala za křeslem pozdravující se paní. S Jiříkem vyprovázela ji také na její první vycházce pod starý dub. Paní Březinové se tu zalíbilo a skoro denně pak tam usedala s Helenkou. Pokaždé přišel Jiřík za nimi. Už vždycky čekal a vyhlížel, půjdou-li tam. Teď tu ještě raději meškával nežli dříve. Dívali se na Prahu, hovořili o ní, o návštěvách, které čekali nebo které u nich byly, o záležitostech své nové, tiché domácnosti, o zahrádce, naslouchali, zvláště podvečer, vzdálenému hlaholu pražských zvonů.

Jiřík sedával tu také sám jako předtím, ale již nečítal tak vytrvale; často se odtud obracel po stavení, vyhlížeje, nekmitne-li se tam Helenka. Jednou však, za pozdního dusného odpoledne, upíral zraky jen k obloze. Černé mraky vyvstávaly, letem rostly a vzdouvaly se a honily jako divoké vlny. Ohromný jejich stín ulehl na vinice, na Prahu, jejíž věže ztemněly pod chumly letících mračen, na cihlové hradby, na lada a pastviny před branou, na Vltavu olovově tupě šedou, bez lesku, na vysoké skupiny zčernalých stromů nad ní. Ten pohled jej tak uvábil, že nedbal ani, když rozložitá koruna starého dubu se nad ním rozšuměla.

V ten okamžik, když zhluboka zahřímalo, když s větrem přivanul úzkostný hlas zvonu, zvonícího na mračna, přiběhla k Jiříkovi Helenka, a patrně znepokojená, vyřizovala, že panímáma ji posílá, aby pan Jiří šel domů, aby neostával v bouřce. Byl by rád ještě poseděl, ale že mohl jíti s Helenkou, vstal ihned. Za nimi se nesl hukot starého dubu; první těžké krůpěje uhodily a prudčeji zahřímalo. Jiřík však nechvátal. Šlo se tak pěkně po boku Helenčině; líbilo se mu, jak vítr jí pocuchal vlasy nad čelem, jak nad ním zaplápolala uvolněná kadeř.

Paní Březinovou zastali všecku ustrašenou. Seděla v bílém čepečku na posteli v pokoji od bouře setmělém. Jí u nohou na stoličce stará kuchařka s růžencem v rukou. Helenka rozsvítila na panin rozkaz hromničku. V jejím kmitavém světle četl Jiřík, jak si matka přála, z jejích modliteb. Prosbu za odvrácení bouře říkal, vážně, s pochýlenou hlavou; když obracel list a vzhlédl, postřehl, že Helenčiny oči jsou na něj upřeny. A již se tak vroucně v modlení nevnořil.

A pak opět výjevy prosté idyly. Uviděl Helenku v malinovém houští, jehož keře hořely zralými plody. Trhala je paní staré tak jako jindy na zahrádce kvítí na kytku do pokoje, sama svěží jako malina a jako květ. Uviděl, jda chodbou, její světničku, náhodou otevřenou, bílou, čistě upravenou, s kvítím na okně, do níž nahlédl mile překvapen, jako v rozkošné tajemství, ale plaše, s uctivou bázní. Dlouho také měl v mysli, jak ji potkal za horkého dopoledne u zahrádky, jak měla bílý, kvítkovaný šátek, pod bradu lehce uvázaný, aby ji chránil proti sálajícímu slunci, jak byla svěží, zardělá.

V pokoji u macechy nemohl se dát s ní do řeči, také ne za těch nenadálých setkání, za kterých Helenka obyčejně spěchala za svým zaměstnáním. Jen někdy postáli v hovoru, jindá jen pozdravil, slovíčko promluvil; někdy pospíchajíc se jen usmála a zmizela jako motýl. To vše, i jen krátké slovo, i jen ten úsměv, blažilo. Krásněji bylo teď na vinici, zářivější byly teď jasné letní dny. Nepočítal jich, nedbal jejich jména. Ráno vycházel s radostí a nedočkavě, večer ulehal přebíraje si jako kvítí milé dojmy dne a těšil se na ráno. Na Prahu zapomněl a nechtělo se mu tam ani pak, když by byl mohl se tam vypravit.

Podobně bylo také v sousedství, v bílé světničce vedle pokoje paní Březinové. Helenka byla již třetí rok v Praze. Šla sem s obavou, nadála se nových protivenství; zmýlila se však. Musila se ovšem přetvařovat i zalhávat tak jako na Skalce; než tady v Praze záhy zapomněli, proč ji s bratrem sem poslali. Neměla příčiny k nářku, naopak musila uznat a uznávala, jak slušně s ní jednají. Zvykla si rychle u paní Lerchové, víc a víc se poddávala a přizpůsobovala svému okolí a poslední čas už i zalahodila pochvala paní staré, když uznala její pobožnost a horlivost. I v té pochvale tál a slábl její tajný odpor, s kterým sem přišla.

Ochabovala i její nechuť k projevům katolické víry. Slavné bohoslužby, průvody, procesí plné lesku a malebnosti, nádhera kostelů ji oslňovaly. Pak už se nemohla ubránit údivu i bezděčnému tichému obdivu; v tom také usínalo její svědomí a oslaboval se hlas minulosti a vzpomínek, v nichž jindá hledala posilu. Teď už jich nehledala, nebudila. Nezapomněla, ale nevzpomínala, vyhýbala se tomu, zvláště co všechno její myšlení bylo u Jiříka. Již nemyslila na útěk, o kterém zpočátku hovořívala s Tomášem.

Zpráva o babiččině smrti bolestně ji uhodila i svědomím jí zatřásla. Ale když vtom se Jiřík těžce rozstonal, strach o něj přemáhal i krátil její žal. Schla úzkostí, ale pak, když jí stará paní oznámila, že půjde na vinici, stěží utajila výbuch náhlé, prudké radosti. Nablízku Jiříkovi teprve nevzpomínala na dni na Skalce. Jako jemnou pavučinou opřádalo se jí nitro. Žila jen dni, jeho klidu a jasnu. Již nečekala Tomáše s tou nedočkavostí jako první čas; a když přišel, vítala se s ním v tiché obavě, nenese-li nějakou zprávu o tajné pobožnosti. Byl jí blízko, ale nevídala ho mnohem častěji nežli dříve. Nemohl často docházeti. Přicházel vždy navečer a čekal obyčejně u starého dubu. Tomáš za každé schůzky začal o židu Kišovi, že nejede, nebo že tu byl, ale nemohl jich nalézti, a snad že jich ani nehledal, že asi nic nemá, co by přinesl. A starostně a již netrpělivě mluvil pokaždé o tom, že také pantáta neposílá žádné zprávy. Sám byl, jak vypravoval, jednou na tajné pobožnosti, zase v noci a v té vinici jako poprvé. Vzpomněl také na toho měšťana, jenž měl starodávný kalich, že se znovu na něj vyptával, ničeho však že se o něm nedověděl; i na to se ptal, kdy bude zase pobožnost v městě, u Vorlíčků, a tu mu řekl ten starý vinař, ta že teď nebude, že o kazateli není ani slechu. Nepostřehl, jak si Helenka oddechla.

Pan starý Březina denně navštěvoval svou ženu a svého syna. Také P. Daniel přišel opět za několik dní po své první návštěvě. V červenci, kdy paní Březinová již pod dub chodívala a pak se i volně procházela, množily se návštěvy na vinici. Také paní Zuzana Richtrová se tam vypravila. Když pod vinicí vystoupila z nosítek, setkala se s paní Tatýrkovou z Heldenburka, a hned hovorně, po německu se hlásila, tak že mají společnou cestu, ale také hned, když čilá, usměvavá paní Tatýrková připomenula, že nerozumí, že neumí německy, začala po česku, ach bože, ona, paní obrstvachtmistrová, že také neuměla německy, za svobodna, ani slova, ale že přijeli do Chrudimi, ona že pochází z Chrudimi, její pantáta že tam byl radním, v královském městě Chrudimi radním, tak že tam přijeli Caprarovi kyrysaři a s nimi nebožtík Kristián, bože, to že byl muž jako kytka, ale pouhý Němec, a ona německy nic, ale láska, ta že, bože, pantáta že tolik bránil, ale co naplat, ona že ujela s Kristiánem a tak že se naučila německy. – Paní Tatýrková jen se usmívala, stoupajíc čile jako veveřice stezkou vzhůru do vinice. Paní Richtrová v rajfroku, silně zardělá, ztěžka za ní, ale pořád hovoříc o svém Kristiánu, jak sloužil „von Pik’ auf“, jaký to byl rejtar, bože –

Nahoře před lusthauzem pak oživlo, když přišel také Březina i Hubátius. Pak i hlava P. Daniela se zabělala mezi révovím, hrozny obtíženým. Vlídně mžouraje usedl ke stolu a mlčky, usmívavě, zdvořile poslouchal. Paní obrstvachtmistrová měla hlavní slovo, pak i Hubátius, jenž s humorem vykládal, jaké má kromě práv, paragrafů a muziky zaměstnání, samé komisí, oč o všechno mu z domova píšou, co všechno musí objednávat, koření, punčochy, tabák, české katechismusy, a tuhle že sháněl nějaké panence, sousedovic dcerce, mantlcajk barvy na nynější módu, co mu to dalo, a taky punčochy že koupil, a jaké, že se hezká panna za ně stydět nemůže, těch komisí že se někdy sežene, to pantáta píše někdy celou litanii, oč žádá pan poštmistr a sestřenice a ten a ten pan farář, no, on že si to o vagacích vynahradí u těch pánů farářů, že bude dělat pana vikáriusa.

Paní Tatýrková se zasmála jako hrdlička, zvláště když paní obrstvachtmistrová se divila, jak, jak že bude dělat pana vikáriusa.

„No, budu chodit fary vizitýrovat, na vizitací chodit.“

„Přece ne v klerice –“

„Bez kleriky, poníženě prosím, tak jak jsem; kuchyně na farách vizitýruju, sklepy, tabule, a jsem jim horlivý vikárius.“

Smáli se a nepovšimli si, že P. Daniel sebou neklidně vrtěl za toho hovoru a nesmál se, a že pak tiše vstal, že nenápadně pokynul Helence, stojící za křeslem své paní, že Helenka se rozpačitě ohlédla, čekajíc, že se jí paní Březinová zeptá, proč odchází. Než ta si jí té chvíle ani nevšimla, ani toho, že odchází do lusthauzu za P. Danielem. A nikdo se po ní neohlédl, poněvadž často odcházela pro víno nebo zákusky nebo pro vodu. Jen Jiřík, sedící proti své matce, upíral udiven za ní své oči a divil se, co se stalo, proč P. Daniel ji odvádí. A již hrubě nedbal, co se kolem hovoří, že paní Richtrová zas vykládá o princi Eugeniovi Savojském a svém Kristiánovi, že Hubátius ji čtverácky přerušil, čemuž se všichni zasmáli; jen po lusthauzu se obracel, neklidně čekaje Helenku i rozvažuje, co jí P. Daniel chce, přece ne snad nějaký výklad, teď, této chvíle.

Dobře hádal. P. Daniel zavedl Helenku do pokoje paní Březinové dokořen otevřeného a tam hned začal, že se Helenka teď nedostane do kostela, že již dlouho nebyla na službách božích, o svaté zpovědi nemluvě, vyptával se, jak se modlí, kdy a co. Helenka, jež nechutě sem šla, odpověděla rychle, aby už zase mohla zpátky. Strnula však a nevolí se zarděla, když starý kněz začal o tom, že jest jí nutno posilnit se zbožným slovem, proto že ji sem zavolal, aby místo těch jalových světských řečí uslyšela poučení a povzbuzení.

Za řeči usedl a začal vykládati měkce a otcovsky, občas mžouraje svýma vlídnýma tmavýma očima a chvilkou povzdechuje, kterak je ten svět marný a hříšný a srdce lidské jak nespokojené, rozkoše žádostivé, k hříchu náchylné, že je samá žádost, toužení a chtivost, že srdce, jak jeden učený muž pravil, je se ipso maius, nad sebe větší, to jest že srdce ve své žádostivosti je větší nežli ono samo, a jak sv. Hugo pravil, že lidské srdce malé jest, a velké žádá, že lidské srdce sotva by stačilo, aby nasytilo ostřejše, ale srdci samému že celý svět nestačí, proto ať opatruje své srdce, ať si nezamiluje světskou marnost, svět, neboť svět že je pravý babylón, plný konfúzí a zmatků, svět že jest jeden otevřený špitál, ve kterém většina lidí stůně horečkou, a to horečkou ctižádosti, horečkou lakomství, horečkou smilstva, horečkou zlosti –

Zavzdychal, zamžoural očima po Helence, jež před ním stála s pochýlenou hlavou jako na trní. Starý jezovita však rozněcuje se v své horlivosti pokračoval, že svět se sice zdá být krásným jako červánky, že však jest jedna noc, tmavá noc, plná nebezpečenství, pokušení a hříchů.

„Čteme v Svatém písmu u proroka Izaiáše: Desideravi te de nocte, to jest duše má žádala tebe v noci. Slyšíš-li, dcero, ten hlas, duše má žádala tebe v noci. Ale ne tak, jak žádají hříšníci tohoto světa v tmavé noci hříšné lásky a rozkoše. Zbožná křesťanská panna touží v noci tohoto světa po světle, po nejsladším Ježíši, jenž jest jejím vznešeným, zaslíbeným ženichem. Pro něj má tento svět v opovržení, pro něj přemáhá své žádosti, pro něj varuje se hříchů.“

Helence bylo nevolno, trapno; ohlížela se po dveřích, bílý jezovita však toho neviděl a horlivě domlouval dále:

„O takové panně pak se řekne: Haec est virgo sapiens et una de numero prudentum, toť jest panna moudrá a z počtu opatrných, ta bude moci říci: Inveni, quem diligit anama mea, našla jsem toho, kterého miluje duše má, a radostně řekne: Vale, dobrou noc, marný světe, salve, buď pozdraven, můj Spasiteli!“

„Helenko!“ ozvala se na chodbě stará kuchařka. „Helenko!“

Drsné to zavolání zaznělo Helence jako hlas andělův. Škubla sebou, bezděky se znovu obrátila po dveřích.

„Jdi, dcero, volají tě, jdi tedy po své práci,“ P. Daniel vstal, „ale vštip sobě do srdce, cos slyšela, a jednej podle toho.“ Natáhl ruku a Helenka chvatně se k ní shýbla, a rty se jí sotva dotknuvši, vyrazila z pokoje. Když přinášela na verandu mísu s jídlem, seděl P. Daniel opět na svém místě a mžouraje očima poslouchal neposlouchal, co mu paní obrstvachtmistrová horlivě vykládala, co zkusila, když její Kristián v Uhřích umřel, jaké nesnáze měla, že sic udělal poslední vůli, auditor že ji jak náleží napsal, pan leutenant Bartoll a fendrich Schepper ji podepsali a také furýr, a jak musí být, také jeden dragoun, všecko jak podle předpisu, ale pak dobývat, co měl nebožtík za regimentem, bože, sedláře a tambora že vydržoval na svůj groš, a to že nemohla dostat, a za koně Kristiánovy, co jí to dalo, ale že neslevila, to že byla vojna, bože, ale že vyhrála, že pan obrist musil všechno vyplatit jak se patří, ani halíře že neslevila, a pak že teprve se odstěhovala sem do Prahy, a že kdyby se byla dala, že by si tu byla nemohla koupit dům a dvě vinice.

Jiříka společnost už netěšila. Nemohl se dočkat, až se rozejde, aby byl s Helenkou třeba jen na okamžik sám, aby se jí mohl optat, proč ji P. Daniel odvolal, co jí chtěl. Nejdříve se poroučel Hubátius, pak P. Daniel odešel a za ním za chvilku paní Tatýrková z Heldenburka. Jen paní obrstvachtmistrová se neměla k odchodu; vstala teprve, když už slunce zapadalo, když viděla, že pan starý ještě zůstane.