Temno

Za chvilku, to již byla paní Lerchová zase ve velkém pokoji, vstoupil P. Suk, v černé sutáně, třírohý klobouk v ruce, stařec nevelký, bělovlasý, svěží tváře. Jak vkročil, přimhouřil tmavé své oči, aby jistěji viděl. Paní Lerchová, sedíc v tmavé lenošce, srdečně jej uvítala. Byla jeho vlastní sestřenicí, ale jako knězi, jako posvěcenému, vykala mu.

„Je tu Jiřík?“ ptal se usedaje.

„Není, vždyť je na svatbách.“

„Jakých – ach pravda, pravda, u Březinů svatby, zapomněl jsem. To je asi slávy a přitom hříšné parády, to si myslím, drahé čepce, kokrhele, Neumodi-Hauben, to se ví, to se zas panenky i panímaminky vyšperkovaly, vylíčily, vystrojily a přistrojily – a štrikrok – to se ví – pánbůh jich netrestej. Tuhle jsem potkal panenku, ne vdanou, panenku, a ta ti měla sukni na obručích – širokou, širokánskou – věř, Rózičko, že kdyby pod srdcem nosila tolik dětí, kolik dní do roka, žádný by nic nepoznal. To jsou sukně? To jsou bečky!“

„A co se tak horšíte, já jich nenosím,“ s úsměvem se bránila paní Lerchová a hned zamlouvala:

„Cože dnes tak pozdě?“

„Pozdě, opravdu pozdě, ale když – To ti, Rózičko, svatý bože, nemohl jsem dřív, a ještě jsem přišel jen na skok, abys ještě dnes zvěděla a Jiřík, abyste hned uslyšeli o tom hrdinství. Věru hrdina, tak říkajíc mučedník.“

„Kdo –“

„Náš páter Koniáš.“

„Co se stalo – Snad na svaté misii?“

„Tak, tak. Na misii. Vyšel zase do kraje, kázat, jak pořád chodí s bezpříkladnou horlivostí a poráží s pomocí boží a Panenky Marie a potírá hada nevěry a vybírá hnízda jedovatá, plná kacířských knih.“

„Stalo se mu něco?“ ptala se paní Lerchová již netrpělivě.

„Stalo, stalo. Dnes odpoledne přijel ad referendum, když se zhojil –“

„Proboha! A co –“

„Byl plný ran, plný modřin a tadyhle –,“ páter Daniel vstal, a obrátiv se k staré paní zády, ukazoval si na lebku nad týlem, „tadyhle má dosud bouli, hroznou bouli.“

„A tak přece – co se mu stalo, kde ho tak –“

„Sedláci ho tak nekřesťansky ztloukli, sedláci, kacíři, bludaři, v Čáslavském kraji, v jedné vsi, když tam pátral po kacířských knihách. Přišel do jednoho statku, ten statek byl o samotě, a když chtěl, aby mu vydali zapovězené, kacířské knihy, a začal hledat, popadli ho, tloukli ho, bili, a když byl už skoro bez sebe, hodili ho, jej kněze posvěceného, zavřeli ho, salva venia, do prasečího chlívku a tam ho nechali.“

„Je-li možná!“

„Nechali ho, tak jak byl, plného ran, krví zalitého, ani vody mu nepodali, a tak tam ležel pak už v zimnici od ran celý den a celou noc a ještě den a noc, dva dni, dvě noci, a napít mu nedali, o hladu, o žízni ho nechali a v bolestech. Jako by tam nebyl, jako by neslyšeli jeho volání. A tak se už milý bratr na smrt chystal, čekal ji a jen se modlil a Panenku Marii vzýval. A ejhle, vyslyšela ho –“

Paní Lerchová bezděky sepjavši ruce, nachýlila se v napětí a vzrušení z lenošky.

„Třetího dne odpoledne odešli ti chrapouni všichni ze statku; do krčmy, to se ví. A vtom zahlédl páter Koniáš skulinou v roubení nějakou ženu, šla právě kolem. Sebral všechnu sílu, volá na ni –“

„Uslyšela ho –“

„Uslyšela. A žádná kacířka, hodná, pobožná žena. Ta hned otevřela dvířka a pan páter pospíchal, jak mohl, hlady a žízní a tím bitím zmořený, a pak, musím to říct, má herniam, to jest škodu, a tak s velikou bídou utíkal. Ale Panenka Maria se smilovala. Dostal se do blízkého lesa a odtud na nejbližší faru; ta žena ho pořád vedla. Ale jen vkročil do dvorečku na faře, klesl, dál už nemohl. Odnesli ho a hned do postele. Na té faře ostal kolik dní a teď, když se trochu sebral, přijel do Prahy, do koleje. Je na něm vidět, co zkusil, je tuze přepadlý, a ta boule –,“ páter Daniel opět vstal, a otočiv se, znovu ukazoval na své hlavě, kde má P. Koniáš bouli. „Jako vejce; ta se neztratila, a doktor povídal, že se mu již asi neztratí, že ji bude mít na památku. Hrdina, opravdu hrdina a málem mučedník jako P. Burnatius, toho, víš-li, sedláci na Jičínsku u Libuně vsi utloukli, P. Burnatia v poli a jeho fámula, studenta, sodála mariánského Rokytu, mládence nevinného, toho na hnoji u chléva. Mučedníci oba. A páter Koniáš by málem taky – Ale nezastrašili ho, nebojí se, tak jako se nebál P. Bridelius, toho jsem znal, ale jenom jednou jsem ho viděl, ten taky tak směle mezi ty berany, do hor, do lesů, rovnou mezi ně i do jejich tajných shromáždění.“

„A co ti sedláci –“

„Byli kolem lámáni, kacíři, ti v Jičíně.“

„A tihle, ti, co pana pátera Koniáše –“

„Už je mají, taky si to odskáčou, zapeklití berani. A co Jiřík, proč nepřišel?“

„Povídala jsem, je na svatbách.“

„Ach tak, pravda; jen kdyby přišel.“

„To už dnes nepřijde.“

„Tak zejtra. Ať uslyší o tom hrdinství, ať vidí nový důkaz toho, co mu říkám o nepřemožených svaté církve zástupcích z tovaryšstva Ježíšova, kteří tu jako diví, bez bázně k nemocným, i do samé morové rány se dávají a směle s hlízami se potýkají, a tam zase krvavé rány snášejí –“

„Pan páter Koniáš –“

„Ó, ten se už zase chystá, teď do Hradecka, duše zachraňovat, ohavné knihy kazit a pálit. Ještě tam, jen ještě tamty kraje, obzvláště ten Hradecký, a pak bude čista celá česká země, země sv. Václava, sv. Vojtěcha!“ Tvář P. Daniela zjasnila se nadšenou důvěrou a radostí nad nastávajícím vítězným dokončením dlouhého a těžkého zápasu.

Vzal klobouk a mlčky v svém zanícení kráčel ke dveřím. Ale paní Lerchová zastavila jej otázkou, co urozená paní, stůně-li ještě, jak se jí daří. Mínila starou paní Vančurovou z Řehnic, rodem Bzovskou z Porubě, jejímž zpovědníkem byl páter Suk.

„Buď pánbůh pochválen, teď je zase líp.“

„Chodíte ještě k ní?“

„Chodím, chodím; do kostela ještě nemůže, leží, ale včera, to již seděla a těšila se, že bude moci zase do kostela. Nemůže se už ani dočkat. Dobrá, zbožná paní a pravá, stará Češka,“ dodal s vřelým uznáním. „To je, ona ještě z těch starých, ale kolem ní už, mladí, to už proměna jako všude. To teď v panstvu německá řeč se rozlízá, a francouzsky, to se ví, à la mode. Čertovo à la mode!“

„A paní Turková, jak se jí daří?“ ptala se paní Lerchová; to na vdovu po Kryštofovi Turkovi z Rosenthalu, rodem Payerovou z Payersberku, vzácného rodu měšťanského, stařenu víc než osmdesáti let, která již před mnohými lety odkázala všeliký svůj statek a jmění páteru rektoru koleje tovaryšstva Ježíšova u sv. Klimenta, to jest jezovitskému řádu.

Připomínka ta trhla páterem Danielem.

„Hlele, paní Turková, Rózičko, vidíš, zapomněl jsem,“ ohlédl se po oknu, „už se stmívá, musím k paní Turkové.“ Než proto přece ustoupil ode dveří zpátky zase k sestřenici.

„Teď, tak pozdě?“

„Právě v tuhle chvíli; večer chodí na ni veliké ouzkosti.“

„Knoflíky už nepočítá?“ vzpomněla paní Lerchová a vypravovala, jak tuhle navštívila paní Turkovou a ta že sedíc v posteli měla před sebou na svrchnici hromadu stříbrných knoflíků z kabátů a kamizol svého nebožtíka muže a svých dvou zemřelých synů a že ty knoflíky přerovnávala, počítala, a co jich má. A páter Suk hned na to:

„Přes čtyřicet větších in forma ovali a hromadu menších in praefata forma, taky takové; celá libra jich je, libra stříbra, a čistého, pravého. To jest její kratochvíle.“

„A jak chudáček vypadá! Až jsem se jí lekla, pánbůh mne netrestej! Kost a kůže, už je jenom oči, takové vyjevené oči zapadlé, veliké, a hlavička jako pěst, seschlá, celá v čepci, a tak vyschlá – No když Švejdu pamatuje, když Prahu šturmoval.“

„Seschlá, seschlá, ale proto – Jen kdyby těch ouzkosti neměla! V noci, teď po dvě noci slyšela pokojem kroky, ale ne nohou, ne střevíců, ale jako když kopyta dupou. Kopyta, ko-py-ta. A nikoho neviděla, ač měla světlo, svítí celou noc, jeromyška byla u ní a ta seděla u postele. A kdyby i chodila, ta se jen šourá, a ono to dupalo, kopyta, koňská kopyta –“

„Pánbůh s námi a zlý pryč!“

„Však právě to, tohle si myslí a leká se, že to byl zlý duch, že obchází. A pak ještě ty ouzkosti o duše v očistci, o nebožtíka muže a syny, a taky o ty opuštěné, zapomenuté, na které nikdo nevzpomene, které nemají příbuzných a nikoho, kdo by za ně prosil. Zjevují se jí a oupěnlivě prosí. A ona se třese, co nebožátka zkusí, co vytrpí, když ta muka jsou tak veliká, když ta nejmenší z nich jsou bolestnější nežli největší muka tohoto světa. A taky jsou –“ Páter Suk, zapomenuv na cestu, zabíral se do výkladu. „Jsou. Co je zemský oheň proti plameni očistcovému, to jako plamen nějakého papíru. A za jedno okamžení nemají ve svých bolestech odpočinutí, když jsou vedeny z trápení do trápení, a nadarmo volají tisícerým vzdycháním k bohu. Pánbůh jako by si před jejich hlasy své božské uši zacpával. A tak na ubohé dušičky pořád myslí paní Turková, už ani spát nemůže. A nejhůř večer. Proto mně vzkázala, proto tam chodím a modlím se, aby se upokojila. A taky všecko udělá, co poradím, co dušičkám pomáhá, přijímat za ně velebnou svátost, získávat za ně odpustky, mše svaté, almužny –“

Do ticha šeřícího se pokoje zavanul třesoucí se povzdech staré paní Lerchové; nehnutě sedíc, úzkostně naslouchala líčení bratrance kněze, jenž pro to líčení muk zapomněl na paní Turkovou a na cestu k ní. Ale když vtom vstoupila služka, nesoucí hořící svíčku v cínovém svícnu, vytrhl se a rychle kráčel ke dveřím.

„Jděte, jděte,“ pobízela jej stará paní, „potěšte nemocnou, a prosím vás, že ji pozdravuju a dobrou noc přeju.“ Paní Lerchová chopila se hole opřené o křeslo a vstala.

„Vyřídím, ano, a Jiřík ať přijde. Dobrou noc.“

Bílá hlava pátera Suka mihla se ve dveřích. Prve nežli i paní Lerchová k nim došla, hodlajíc jej vyprovodit, zmizel.