Temno

Jeden čas se podobalo, že Florián Mariánek připíše Březinova filozofa do rejstříku svých nebožtíků a že mu bude obstarávati pohřeb. Než nestalo se tak. Jiřík se vytrhl smrti, ale zápas ten ho zkrušil. Byl všechen vysílen. Královský zemský fyzikus doktor Globic uznal, že jeho mladý pacient nenabude sil z lahviček od Zlatého noha, a kdyby mu jich sebevíce předepsal, nýbrž že nesmí zůstat ve svém pokojíčku, že musí ven na zdravé povětří.

Porada dobrá a pomoc snadná. Pan starý Březina měl pod Žižkovem tři vinice. Jednu z nich, Ventryšku, koupila před léty paní stará u Pražáků od mnichů cyriáků kláštera sv. Kříže většího za 1200 zlatých a dala ji později své dceři, pak matce Jiříkově, jako část věna. Druhé dvě vedle sebe, jen plotem oddělené, rozkládaly se opodál. Ve větší z nich měl Březina jako mnohé z bohatých pražských rodin lusthauz, letní příbytek. Probělával se nejvýše nad vinicí na nevysoké terase, k níž vedlo několik širokých kamenných schodů. Skládal se ze dvou stavení, z přízemního staršího, původního, a z nového, z patrového pavilónu, který dal před několika léty pan starý Březina v boku přistavět. Bylo to stavení úpravnější, s plochými sloupy při zakulacených rozích, s bohatými římsami nad okny, s lomenou šindelovou střechou s malebným vikýřem o kulatém okně. V přízemí pavilónu přistavěna veranda, po jejíchž pilířích a nad jejich oblouky plazilo se révoví. Stranou zahrádka, křoviny a za pavilónem houšť malinových keřů. Sem se vydal Florián Mariánek jako ubytovatel a řídil tu všecku úpravu, sem pak ubíral se také jako průvodce pozdravujícího se filozofa, když jej sem v nosítkách nesli úzkou stezkou, zelenou vinicí vzhůru. Nahoře u lusthauzu čekala stará kuchařka a teď také ošetřovatelka, z Prahy sem napřed vyslaná.

Když Jiřík vystoupil nad posledním schodem terasy z nosítek, zadíval se vpravo na starý, ohromný dub jarně zelený, stojící osaměle opodál. Pohleděl na jeho rozložitou korunu i na lavičku opřenou o jeho drsný, rozoraný kmen. Bylo to jeho zalíbené místo již od chlapeckých let. Ale teď mu věkovitý dub, o němž slýchával, že pamatuje Žižku, že tu již stál, když tu Žižka dál na kopci bojoval a Němce na hlavu porazil, dal vzpomínku i na Tomáše, mladého vinaře, jak tu troubil na lesní roh veselou, hlaholivou fanfáru. A s Tomášem zjevila se mu i Helenka.

Už dlouho jí neviděl, od té chvilky v babiččině zahrádce. V horečném blouznění z počátku nemoce často se mu zjevovala; pak když mohl spravovat a řídit své myšlenky, myslíval na ni dlouhé chvíle; vzpomínal, vracel si okamžiky, jež zůstaly mu nejhlouběji v mysli, jak s ní poprvé kráčel ze Staroměstského rynku, jak se s ní shledal v Jezovitské zahradě, jak ji zastal samotnu ve velkém pokoji sedící u šití, jak by se byl na ni díval a díval, – a v tom její hlas se mu zachvěl, když ho žádala (tam v Jezovitské zahradě), aby s ní dál nechodil – Tak na ni doma myslíval. A tady, jen sem vkročil, zatanula mu s bratrem na mysli a šla s ním od starého dubu přes práh lusthauzu, kamž jej Florián Mariánek se starou kuchařkou šetrně doprovázeli.

Hned když Mariánek odešel, dal si zavolat starého vinaře; zeptal se ho na Tomáše, ač dobře věděl, že je v druhé, sousední vinici, a žádal, aby mu ho zítra sem poslal. Dříve však, nežli Tomáš přišel, uslyšel jeho roh. Časně zrána, kdy Jiří ještě ležel v posteli, zalehla k němu tlumeně, zdaleka pěkná fanfára, oznamující dělníkům, že je čas do práce. Pak zazněla znovu, blíž a ještě blíž, jak Tomáš troubě obcházel vinicemi. Poslouchalo se to tak mile na bílém loži v pokoji zašeřeném spuštěnými zelenými žaluziemi, mezi jejichž prkénky promýkaly se zářivé zlaté paprsky a chvěly se jako zlatý prach a vábily ven.

Stará kuchařka bránila, aby mladý pán nevycházel, že ještě je chladno. Nezadržela ho. Vykročil ven, usedl na kraji verandy na sluníčku do křesla, jež kuchařka polštáři vystlala, a zadíval se do zářivého červnového rána. Až se mu dech zatajil na čistém, silném vzduchu, v němž se tiše chvěly uvolněné mladé ratolesty v obloucích verandy. Na okamžik přivřel oči oslněn zářivostí rozlitou po vinici, po všem, ale pak hltal krásný rozhled dýchaje s rozkoší balzamický, osvěžující vzduch. Dolů před se hleděl orosenou vinicí, na jejíž vyzářené, zkypřené půdě ležely dlouhé stíny tyček a keřů, hleděl po vinicích vpravo vlevo, z nichž tu tam tyčil se ovocný strom, a níže do roviny, do zahrad i k pastvinám a ladám u Vltavy, z níž se vznášela bělavá pára, a zase k městu, k Praze, k cihlovým, hnědě červeným hradbám zelených drnů, za ně na město, na věže a kostely nad spoustou šindelových a cihlových střech strmící, na jejich štíty, zlacené báně a kříže, bleskotající v ranních paprscích, na všechen ruch a život, na lidi pracující ve vinicích, na stádo ovcí dole i u řeky, na vozy pod bílými plachtami volně hrčící k Špitálské bráně.

S potěšením pozoroval, čehož jindá si sotva povšiml, jak s koňmi a vozem i formanem jdou a kmitají se daleko za vyzářenou silnicí dlouhánské jejich stíny; a zase hleděl na vinice, na jejich ruch. Nikdy se mu nelíbilo tak jako teď, jak v jejich zelenu se probělávají košile vinařů, jak tu tam červeně zahořely šátky žen nebo jejich živůtky i mužská kamizola. To vše jindy často viděl v různých dobách denních, nikdy však nebylo to tak krásné, nikdy neměl z toho pohledu takové radosti jako té chvíle. Až dojat vnímal všecku tu krásu modrojasného nebe, zelených vinic, stříbrem se lesknoucí řeky a Prahy v zářivém osvětlení. Zrak mu po všem těkal a sál jako neklidný motýl. Až pak začal utkvívat, vybírat si a hledat. K týnským věžím upřely se mu oči, k sv. Jakubu, kostel sv. Haštala hledal. Vtom se mu kmitl zasmušilý starý dům U Pražáků, teď že babička zpívá svou ranní: Minula noční hodina, pokleknouc na kolena – – a Helenka, Helenka –

Stín se vedle kmitl, někdo se tu zastavil: osmáhlý synek v kazajce, v nohavicích po kolena, bez punčoch, v hrubých střevících, čepici v ruce. Pozdravil, usmíval se, zdravé zuby se mu zabělaly. Tomáš.

„Říkal mně vinař,“ hlásil.

„Tak; vzkázal jsem ti. Už jsem tě slyšel, dnes, prve jak jsi troubil. Čistě, pěkně.“ Jiřík se na synka zadíval a nevěděl, že dlouho. Tomášovi bylo to až divno. Netušil, že mladý pán sleduje v jeho tváři podobu s Helenkou, že vidí její pěkné čelo, oči. Pojednou se optal, líbí-li se mu ve vinicích, nechtěl-li by raději být v městě.

„To ne,“ vpadl Tomáš živě, „tam je jako ve sklepě.“

Neřekl však, že z města by se tíž utíkalo nežli odtud. Jen dodal: „Tady jsem přece trochu myslivcem.“

„Jak –“

„Ale, trochu chytám do želez tchoře, kuny, tady ve vinicích bývají, a tuhle jsem slyšel, že zahlédli i jezovce, tamhle dál, nad Libní.“

„Ale nemůžeš střílet.“

„Nemám, ale někdy si střelím,“ zazubil se Tomáš. „Vinař má flintu.“

„Ale je to zakázáno.“

„Flintu může mít, aby postrašil zloděje. No a škodná je jako zloděj. A tak když v noci hlídám a něco se namane –“

„Troubíš-li také někdy jindy, nejen na vinaře?“

„Taky si někdy zatroubím.“

A zase chvilku ticho, zas upřel Jiřík na něj oči, a pak volně, měkčeji připomenul, že měli zármutek.

„Měli, babička nám umřela.“

„Sestra byla tuze zarmoucena, viděl jsem ji,“ řekl Jiří nějak nejistě, nehledě na Tomáše.

„Ó byla, a je pořád. Taky mně povídala, že stůněte, nebyl bych nic věděl.“

„Povídala ti –“ A jako by světlo překmitlo jeho bledou tváří.

Stará kuchařka přišla oznámit, že už je snídaně a že mladý pán tuze mluví, že ho to namáhá.

„Nenamáhá; ale jdi, Tomáši, a přijď zas.“

Odpoledne navštívil Jiříka otec. S potěšením slyšel, že syn si tu libuje. Jiřík se dychtivě ptal, jak je panímámě.

„Líp, chvála bohu, líp; pan doktor povídal, že bude-li to tak pokračovat, že za krátký čas bude moci sem na vinici, že toho také potřebuje. Pak bys tu nebyl sám.“

Jiřík usmáv se, spokojeně přikývl hlavou.

Nazejtří měl vzkaz od babičky. P. Daniel ho přinesl. Jiřík sedě odpoledne na verandě na sluníčku, zahlédl mezi révovím jeho bílou hlavu. Starý kněz, maje klobouk v ruce, zvolna stoupal vinicí nahoru; hned zapomněl na únavu, když uviděl Jiříka. Usedl vedle něho, hladil mu přepadlou tvář i hubené bílé ruce a těšil jej, že tady, na zdravém povětří, procul negotiis, se spraví, jen aby se šetřil, to že mu babička vzkazuje, a doktor Globic žádá, aby nic nedělal, nic nečetl. A ví-li, vzpomněl, slyšel-li o tom židovi, jenž se rouhal sv. Janu Nepomuckému.

Jiřík nevěděl, ale zvěděl teď o Frešlovi, a také to, že ten žid dosud sedí v staroměstské šatlavě, že jej už kolikrát mučili, ale nic z něho dosud nedobyli, že tvrdošíjně zapírá a nechce se přiznat. Jiřík poslouchal mlčky. Jindá by se byl tím činem popudil; dnes jej to tížilo a bylo mu nevolno. P. Daniel toho nepostřehl; horlivě mu vypravoval a nadto pak ještě vzpomněl na kutnohorského měšťana a kupce Fellmanna, o kterém mu loni na podzim pověděl, jak se také rouhal sv. Janu Nepomuckému, ten že od té doby seděl v těžkém arestu, že o něm jednali také u apelačního soudu v Praze, ale než se to dojednalo, že ten nevěrec a rouhač bídně dokonal, teď, těchhle dnů, v žaláři že duši pustil, bez pokání, zatvrzelý, v smrtelném hříchu. Vtom starý jezovita přestal, a mžouraje očima, kvapně se nahnul k Jiříkovi, jenž sklesl do křesla a zavřel oči.

Veseleji bylo, když pozejtří přišel Hubátius. Přinesl samé rozmarné příhody a radost zněla z jeho srdečného smíchu. Také o hudbě mnoho věděl; vypravoval o letošní muzice na šífech, o starém Brixim, že opět měl nové opus, že je hráli zase cum applausu, to že bylo plácání, a minulou neděli jak se producírovali, že hráli u cyriáků v kostele po požehnání a zase nové opus, jež složil pan Garaffe, to že je muž virtuosus, že hráli jeho Oratorium seu Operettam de vita sancti Joannis Nepomuceni, že začali po požehnání a že to trvalo až do sedmi hodin.

„A co pan deklamátor?“ vzpomněl Jiřík.

„A bože, Jiříku, tolik se po vás vyptává, každý den, jak vám je, pozdravuje vás, abyste mezi nás brzo přišel.“

„Chodí ještě poslouchat?“

„Teď málo.“

„Pozdravujte ho, prosím vás.“

Jiřík záhy začal neposlouchati rad P. Daniela i své babičky. Unavovalo jej stále sedět nebo polehovat a mysl žádala zaměstnání. Florián Mariánek mu ochotně i dovedně pomohl, když za své druhé návštěvy zvěděl, že Jiřík touží po knihách. Přinesl mu z jeho pokojíčku, aby u Březinů o tom nezvěděli, tak jak si Jiřík ustanovil, modlitební knihu, svazek Ovidia, svazek Vergilia. Jiřík byl by se rád i Hájkovou kronikou potěšil; než na těžkou, velkou tu knihu byl sláb a také Mariánek si netroufal nepozorovaně ji sem dopravit. Malého Zdoroslavíčka mohl snadno přinést, ale na toho si Jiřík nevzpomněl. Lačně, dychtivě sáhl po knihách. Čtení bylo mu teď zvláštní rozkoší. Tolik neděl neměl řádky v ruce a tady pod křivolakými haluzemi věkovitého dubu, v chladivém jeho stínu se obzvláště příjemně četlo. Nikdy ho nepoutaly básně těch starých básníků tak jako tady, v zelenu, v samotě a tichu. Byly to většinou známé verše, ale rozcitlivělá jeho duše vnímala je vroucněji a hloub, a s takovým zájmem, jako by je četl poprvé. Čítal Metamorfózy Ovidiovy, eklogy Vergiliovy. Všecko teď živěji mu vystupovalo, zvláště ženské postavy, jejichž steskům a nářkům dříve nerozuměl; a milostné scény a projevy, které jindá zběžně, bez určité představy přeběhl, dojímaly ho. Často si také zablouznil. V starých posvátných hájích bloudil, skalní mořský břeh se mu vynořil a na skále, nad příbojem vln unylá dívka hledící do dálky nekonečného moře. Měla Helenčinu podobu tak jako kněžka nebo bohyně v posvátném háji nebo v jarní krajině pastýřka sedící pod břízami a naslouchající Tityrově flétně, jejíž toužebný hlas zazníval z travnatého, stinného úbočí zpod rozložitého buku.

Byly však chvíle, kdy nechával vysněného světa, kdy schvacovaly jej tesknota a touha; tu zacházel do starého domu U Pražáků. Taky na vinici netísnily ho úvahy o víře, že Helenka je z kacířského rodu; teď jen toužil ji spatřit. Věčností se mu zdálo, co ji neviděl. A nemohl o ní pohovořit, leda se jen kradí a jako mimochodem zmínit, když Tomáš přišel. Už to jej těšilo, a proto rád vítal mladého vinaře, i proto, že mu svou tváří připomínal Helenku. –

Druhého pátku, co Jiřík meškal na vinici, dověděl se od pantáty, že se zítra sem přestěhuje panímáma, aby se zotavila po dlouhé, těžké nemoci. Jiřík se těšil na macechu. Hned od časného jitra ji očekával. Přišli nosiči, kteří dopravili sem peřiny, truhlu s vinutím a šatstvem. Od nich zvěděl, že paní stará přibude později, před polednem, zatím že se tu všechno urovná a přichystá. Vyšel ze stavení a usedl pod dub. Vzal si knihu s sebou, ale nechal ji na lavičce, jak se zahleděl po vinicích a okolí, vyzářených krásným červnovým jitrem. Svěží vánek vál, listí v koruně dubu zticha šelestilo. Zraky Jiříkovy těkaly, až pak náhle utkvěly na stezce vedoucí vinicí nahoru k lusthauzu.

Rychlým krokem, s pochýlenou tváří, sledující cestu a schůdky z břeven místem v cestě zdělané, svižně stoupalo děvče, ne vinařské, ale po městsku oblečené, s pentlíkem ve vlasech, ve světlém kvítkovaném kabátku s rukávy po lokte. Na okamžik mu zmizelo pod schody terasy, vtom už se po nich překmitla a stanula na posledním stupni dychtivě vyhlížejíc a pozorujíc lusthauz dále nalevo před ní. Jiříkovi se zachvěla kolena. Helenka! S úžasem hleděl na ni jako na zjevení. Neviděla ho, chtěla jíti dále do stavení.

„Helenko!“ vyrazil.

Lekla se, stála okamžik nehnutě, zarděla se, pak bez rozmýšlení spěchala k němu. Viděl ji štíhlou, nesoucí se lehkým krokem po trávníku v radostném překvapení, v radostném spěchu. Ale když stanula před ním, když zblízka jej spatřila přepadlého, přibledlého, když jí podal hubenou bílou ruku, nemohla pohnutím promluvit. Jiřík nepustil hned její pravici. Vzrušen, blaženě překvapen zapomněl na stavení opodál, na všechno okolí.

„To jsem vás už dávno neviděl, Helenko, tak dávno!“

„Mnoho jste zkusil, vzpomínala jsem. Ale teď je vám líp –“

„Teď je mi dobře.“ Bylo to vidět na jeho zjasněných očích, oddaně, něžně na ni upřených. „Přišla jste –“

„Paní babička mne poslala.“

„Vzkazuje něco –“

„Ne, nevzkazuje; já tu ostanu.“

Jiřík se v radostném leknutí vychýlil.

„Tady? Ostanete?“

„Ostanu. Budu opatrovat panímámu.“

„Ach!“

„Přišla jsem napřed všecko přichystat,“ měla se k odchodu, „aby paní stará měla všecko jak náleží.“ –

Jiřík hleděl za Helenkou, až zmizela v lusthauzu. Bylo mu jako v krásném snu. „Ale je to pravda,“ zajásalo v něm. „Zůstane, zůstane, bude tu s námi!“

Zůstal pod dubem, až přinesli mladou jeho macechu. Seděla v nosítkách měkce vystlaných bílými poduškami. Na přibledlé, hubené tváři bylo zřejmo, jak těžká nemoc ji mořila. Vedle nosítek kráčel Březina.

Jiřík pozdravil matku hned u schodů terasy. Vítal ji srdečně, s patrným potěšením. Podala mu z nosítek bílou svou ruku a řekla s jímavým úsměvem:

„Jiříčku, spolu jsme stonali, spolu budeme se uzdravovat.“

Dojat políbil jí vroucně ruku. Ani nevěděl, že v tom pohnutí byl i záchvěv bezděčné vděčnosti za Helenku.