Temno

Jiří se pozdě probudil; jeho jizba byla již všechna sluncem vyzářena. Jen oči otevřel, připadl mu včerejší večer. Pocítil blaživé zjasnění; těše se pospíchal, aby už byl venku, aby uviděl Helenku. Nadál se, že bude s panímámou na verandě; nezastal jich však. Od staré kuchařky zvěděl, že panímáma se dává právě česat. Zůstal na verandě, usedl v koutku do křesla a čekal.

Helenka té chvíle těžko konala svou službu. Celou noc nezamhouřila oka. Sklíčená, zoufalá strávila ji ve svém pokojíku. Výčitky jí drásaly srdce a strach o Tomáše, co by s ním bylo, kdyby jej chytili. Chvěla se o něj, chvěla se před jitrem, až se zjistí, že prchl, až nastanou výslechy, a že ji budou nutit, aby vše vyznala a pověděla. A co Jiří, až to uslyší, neodvrátí-li se, bude-li on, tak přísný ve víře, chtít ještě teď s ní mluvit. Úzkost z toho pomyšlení.

Ráno nezaplašilo přístrachy smutné noci. Tížily, svíraly dál. Nevěděla, nedbala, jak své dílo vykonává, jak hlavu své paní upravuje. Nehovořila jako jindy, spěchala v temné touze, aby už mohla odejít, strachujíc se, že se paní začne vyptávat, co jí je. Oddechla si, když odešla z pokoje na verandu.

Jen se tam s Jiříkem pozdravila a zasedla, přišel starý vinař z jejich sousední vinice. Pozdravil uctivě, a drže klobouk v ruce, omlouval se, že snad mešká. Mluvil silně nahlas, neboť byl nahluchlý. Paní se divila, že přišel; nikdá tu v tento čas nebýval. Zeptala se, co je, stalo-li se něco.

„I nevím, panímaminko,“ odpovídal rozpačitě. „Jdu se optat Tomášovy sestry, co tu je u vás –“

Paní Březinová vzhlédla k němu tázavě, Jiří se v křesle vychýlil. Vinař vypravoval, že Tomáš se ráno neukázal, že ani nezatroubil jako jindá znamení do práce.

„Ani k snídani nepřišel. Myslil jsem, že v noci hlídal a tak že zaspal. Šel jsem ho probudit, ale v komůrce nebyl, ani památky po něm. Postel neodstlaná, ani o ni nezavadil. Myslil jsem, že časně vstal, že už ji ustlal, že je někde na vinici. Volali jsme ho, neozval se; pak jsme ho i hledali, ale nikde nic, po Tomášovi ani slechu ani dechu. Tak jsem šel zas do komůrky, a tu jsem si teprve všim, že valdhorna nevisí nad postelí jako jindy, a truhlička byla otevřená a prázdná. Všechno z ní vybráno, všechno pryč, truhla jako vymetena. Jen staré dřeváky ležely u truhly. Já bych, panímaminko, myslil –“

„Co –“ ptala se žasnoucí paní a nepovšimla si, že Jiřík prudce vstal.

„No, že Tomáš utekl,“ hlásil váhavé vinař.

„Proč by utíkal –“ Paní Březinové se nezdálo; a vtom se obrátila po Jiřím. „Slyšíš-li, Jiří.“ Stál nehnuté, ustrnulý. Vinařova zpráva uhodila zčistajasna a zasvítila ostrým světlem. Pomyšlení, že Tomáš utekl, bodlo jej dřív, nežli vinař to vyslovil. A hned mu také připadl ten mužík, ten jejich krajan, a Helenka, že snad ví; jistě ví, ví. Co včera pověděla a nedořekla – Zachvěl se a nemohl maceše ani hned odpovědět. Ta, nečekajíc, poručila vinaři, aby zavolal Helenku. Jiří bezděky ustoupil za křeslo, víc do kouta. Byl by nejraději odešel; musil však zůstat. Vzrušen, v napětí hleděl ke dveřím chodby.

Helenka zjevila se na prahu bledá; nejistě pohlédla na paní, patrně se zarazila, když spatřila starého vinaře, a vtom už sklopila oči, když postřehla také Jiřího.

„Helenko, poslyš, tady vinař povídá, že Tomáš není na vinici,“ začala mírně paní Březinová. „Víš-li o něm?“

„Nevím.“ Očí nepozvedla.

„Tady vinař povídá, že je pryč, že snad utekl.“

Mlčela.

„Leda že by snad byl v městě,“ připadlo paní Březinové, jež nechtěla uvěřit a nemohla pochopit.

„Taky jsem si to pomyslil, panímaminko,“ přisvědčil vinař, „ale ta truhlička – a valdhorna –“

„Pošli do města, a hned,“ vpadla paní, „ohlaste to pantátovi a posel ať se hned vrátí. Pantáta vzkáže, co dělat, jdi, pospěš si.“

Vinař jen odešel, obrátila se paní Březinová k Helence.

„Ty snad přece něco víš.“ Znělo to nedůvěřivě, ostřeji.

Helenka neodpověděla.

„No, vyslýchat tě nebudu, to si pantáta spraví, zatím jdi.“

Helenka plaše k ní vzhlédla a odešla. Na Jiřího pohledět se neodvážila.

„Všiml sis, Jiříčku, toho děvčete?“

„Je všechna sklíčena,“ hájil nejistě.

„Ale přece se jenom zdá, že něco ví. Proč by ten hoch utíkal. Je z kacířského rodu, snad pro víru –“

„To asi. Ale Helenka ostala –“

„Protože je pravá a hodná. Počkáme, s jakou se posel vrátí, co pantáta vzkáže. Ale to by bylo, kdyby – ne, ne –“ Znepokojená odešla do svého pokoje.

Také Jiří vrátil se do svého bytu. Přecházel jizbou, usedl a zase chodil. Na Tomáše myslil. Nepochyboval, že uprchl. A věděla-li Helenka – Věděla – Proto byla včera tak pohnuta a plakala. Vyznala se, co otec vzkázal. Ale to nebylo vše. Prosila, aby se dále neptal. A kdyby nepřišla, řekla – kdyby nepřišla – A ten krajan –

Jiří vyběhl ven přede dveře, kdyby snad Helenku spatřil, kdyby s ní mohl promluvit a třeba jen slovem se optat. Chvilku čekal, pak pokročil až na verandu, do chodby nahlédl; nikdo tam. Nevrátil se, nýbrž vešel do zahrádky v temné naději, že tam snad – Nebyla tam, nikdo tam, nikdo, a přece stanul překvapen. Půda na záhoncích místem jako rozryta, květiny pošlapané, zdupané. Žasna hleděl na nenadálou spoustu; domněnky se hrnuly. Když se vracel, když zahnul kolem rohu stavení k verandě, stanul tváří v tvář Helence. Šla do zahrádky. Okamžik hleděli na sebe mlčky, ona bledá, jako strnulá, on vzrušený.

„Helenko,“ vyrazil, „věděla jste –“

Pohlédla mu do očí a jako na nejhorší odevzdaná temně odvětila:

„Věděla.“

„Měla jste také prchnout?“

Mlčky přisvědčila.

„A ten, víte, ten krajan váš, ten pro vás přišel a pro Tomáše.“

„Přišel. Ale proboha, prosím vás – Bylo to hrozné –,“ a jako by se děsila vzpomínky nebo dál o tom mluvit, vběhla do zahrádky. Jiří hleděl za ní, ale nevstoupil. Do pokoje však se nevrátil. Chodil za lusthauzem, po terase, a zas u dubu. Pořád viděl Helenku, s jakou bolestnou odhodlaností se mu vyznala, co zkusila a zkouší. Věrná zůstala, nedala se zlákat. A přece necítil plného uvolnění. Z Tomášova útěku, ze vzpurného jeho kacířství padal také na Helenku stín, a z jaké je rodiny – Co řeknou pantáta, babička, jak bude s Helenkou –

Odpoledne vrátil se posel a přinesl vzkaz, aby Helenka přišla ihned do města a on, posel, aby šel s ní, aby jí samotné nenechávali.

„Řekni jí to,“ ukládala paní Březinová kuchařce, „já jí to říct nemohu.“

Helenka nebyla překvapena tím rozkazem; nadála se ho. Jen povzdechla a hned se chystala. Zarazila se však a tázavě, smutně pohlédla na kuchařku, když od ní uslyšela, že vinař ji vyprovodí. Pocítila, že jí nedůvěřují; ještě více však se lekla, že by v tu chvíli, jsouc hlídána průvodčím, potkala Jiřího. Nepotkala. Neukázal se; ale když vycházejíc zpod verandy, kradí pohlédla k jeho oknu, zdálo se jí, že se u něho mihl. Skalka jí připadla, jak ji tenkráte vedli z kanceláře od správce Čermáka, jak je mušketýr vyprovázel do myslivny jako do vězení. Tenkráte byl Tomáš s ní; a teď utíká jako tenkráte pantáta, a ona, „římanka“, zrádkyně, kterou bůh potrestá, jde na výslech, aby vypovídala o vlastním bratru.

Toho dne večer měl slovo u stolu blíženců Filip Sameček. Stálá jeho společnost, bez Floriána Mariánka, jenž scházel, napjatě, ano dychtivě naslouchala komorníkovu vypravování o včerejší noční výpravě do vinice Kantůrky. Také od sousedních stolů přistupovali a poslouchali, všichni jako pěna; jen divoký Jiří Kocourek vykřikoval nebo zaklel, když slyšel o tajném shromáždění ve vinici, o kacířích husitech.

Sameček byl epicky důkladný; od Adama začal, o tom, jak odpoledne dostal znenadání rozkaz od pana perkmistra hor viničných, jak obešel pány asesory, zatajil však, že byl jen u dvou, vypravoval, jak on sám se připravil a lucernu, jak všichni sešli se navečer u Poříčské brány, pak se dali sousední vinicí do vinice Kantůrky a jak tam obklíčili boudu. Jeho vypravování se tu rozohňovalo v dramatické líčení, zvláště o tom, jak on číhal, kterak zaslechl šramot a zpozoroval něco krčícího se na zemi, kterak pokročil a si posvítil, co spatřil, jaký podivný, hrozný obličej jako strašidlo, strach že z něho byl, ale on že chtěl to zjevení popadnout, ale vtom že se to vyhouplo a bouch, bác do lucerny.

Vtom vešel Florián Mariánek; neusedl si na židli u stolu, nýbrž aby nevyrušoval, zůstal mezi posluchači. Poslouchal pozorně, ačkoliv ne tak pobožně jako ostatní; ano přes tu chvíli se divně usmál, hlavou přikýval, zvláště když Sameček zrovna maloval, že ten podivný obličej, ten ve tmě skrčený člověk byl ten predikant, že byl jistě v boudě, ale že tajným východem se vytratil, on, Sameček, že by ho byl jistě chytil, že již ho měl v hrsti, ale což, když drábové vedle lelkovali a spolu žvátořili, že mu pak na vinici byl pořád v patách a jednou užuž že ho chytal za límec, ale vtom že mu z hrsti zmizel, zrovna se rozplynul, v tom že byly čáry, jistě že s ďáblem je ten predikant husitský, a tak –

„A tak vám utekl,“ vpadl Mariánek. „A já vám povím kam.“

Sameček jako by se v ten okamžik také ztratil, jako by ho nebylo; všichni ho nechali a obrátili se po Floriánu Mariánkovi. Ten, jak mu šenkýřka právě donesla pintu, zasedl ke stolu, usmívaje se pohleděl kolem a hned na Samečka, jenž se na něj utrhl, jak by věděl, když tam nebyl a když sama celá komisí nic neví.

„Celá slavná komisí nic neví, nic, to je svatá pravda; nic jste nepopadli, jen starého dědka z Kantůrky, ale ten, kterého jste honili, ten predikant, Žitavec, ze Žitavy byl –“

Překvapení kolkolem; Sameček přemožen umlkl.

„Tak co ten Žitavec!“ vykřikl Jiří Kocourek.

„Ten utekl na Březinovu vinici, na vinici našeho pana starého.“

„A chytili ho?“ vyhrkl Fileček všechen rozpálený napětím a zvědavostí.

„Nechytili, a nejenže nechytili, ještě ukradl mladého vinaře.“

Sameček byl ztracen, jako utopen. Donedávna ještě hrdina celé místnosti, seděl té chvíle zapomenut a pak už přemožen; už zapomněl durdit se na Mariánka, už sám dychtivě poslouchal o mladém vinaři, jenž troubil signály ve vinici, že byl také tajný evandělík. Mariánek svému stolu připomenul, pamatují-li se, že jim o tom synkovi a jeho sestře vypravoval. Před dvěma roky, tenkráte, když je pan starý Březina koupil od barona Mladoty a když on, Mariánek, je přivedl, toho hocha sem do pivovaru a jeho sestru k staré paní Lerchové, oba z Goltzova domu.

Pamatovali se nepamatovali, ale Mariánek měl výklad o Tomášovi a Helence, o jejich otci, zatvrzelém kacíři, o predikantovi, ten že o jeho dětech jistě věděl a toho synka ulákal a s sebou vzal, děvče však že zůstalo. Tu teprve všichni otvírali oči, Sameček také jako ostatní, že to děvče, tuze podobné a šikovné, je teď té chvíle tu, u Březinů, že pan starý pro ni poslal na vinici a že děvče, hned jak přišlo, vyslýchal, a on, Mariánek, že se hned po tom výslechu dostal k panu starému a to, co teď povídá, že má od něho. To děvče vyznalo, že její bratr s tím Žitavcem včera v noci pro ni přišel, aby s nimi utekla, ona však že ne.

„A proč?“ zostra vpadl Kocourek.

„Proč, protože už je pravá katolička, protože se opravdu obrátila a nechce zpátky mezi berany.“

„A co o tom Žitavci, nic nepověděla?“

„To že s ním její bratr všecko jednal, ona že toho predikanta jen jednou potkala a jen malou chvilku s ním jednala, a tak že nic neví.“

„To bych jí nevěřil,“ vskočil do řeči Kocourek.

„Proč by ne, děvče je tuze hodné, co ji znám,“ bránil Mariánek, „pan starý ji také chválí a paní stará obzvlášť, ta ji má ráda, tuze si ji oblíbila. Ostatně abyste věděl, pane mistr, povídal pan starý Březina, že to děvče půjde ještě jednou na examen, že ji budou ouředlně vyslýchat, kvůli tomu predikantovi.“

„Á, to je v pořádku,“ upokojoval se Kocourek, „ale musí se na ni jak náleží zostra, sic všecko zatají. Hlavně a především aby toho predikanta dostali a toho hocha s ním. Možná že nejsou ještě za branou, že se schovávají tu v Praze.“

S tím souhlasil všechen stůl i Mariánek a také Sameček i hospitanti kolem i dále v sousedství u ostatních stolů.

V tu chvíli myslila také sama Helenka na nový, ouřední výslech, jak se jí o něm pan starý zmínil. Seděla nahoře v patře ve své světničce u lože odestlaného, sama však ještě ustrojená. Na soud myslila, kam ji povedou a jak, snad veřejně městem jako nějakou vinici, a před koho, že snad před ty pátery jezovity, před toho Mateřovského, jak o něm od Tomáše zaslechla.

Zas jí připadlo, jak ji sem odpoledne zavedli, jak tady v pivovaře všichni pojednou tak divně na ni hleděli, Lyzla že se jí vyhnula, jako by se jí štítila, a jak pan starý na ni pohleděl, nežli začal. Všecko bylo tak trapné, tísnivé; nejvíce však ji skličovalo pomyšlení na Jiřího, co ten, změní-li se, bude-li se za ni stydět, odvrátí-li se – A do toho myšlení starost, strach o Tomáše. Bylo jí jako doma v myslivně tenkráte, když otec prchl, když jej honili a když celou noc v ouzkostech čekali, nepřivedou-li ho.

Tenkráte se také chvěla nejistotou a strachy, ale tenkráte byl s ní Tomáš; a dnes ona sama. Zůstala, a kde! Při těch, s těmi, kteří jej pronásledují. A otec, otec až uslyší!