Temno

Na Skalce vše po starém, v obyčejném pořádku a klidu; jen v říjnu minulého roku 1727 způsobila pohnutí zpráva, kterou přinesl Lazar Kiš z Prahy, že Tomáš, syn myslivcův, utekl z vinice s nějakým Žitavákem, že není po nich ani stopy, že tou dobou jistě je za hranicemi. Zpráva ta dotkla se zvláště regenta panství, starého pana Lhotského ze Ptení. Své neteři, slečně Polexině, řekl ne bez výčitky: „Tak vidíš, Polexino, že by bývalo líp, kdyby byl ostal tu; myslilas, že se v Praze obrátí, a tu máš –“

„Ale to děvče, Helenka, pane strejče, neprchla, ta se opravdu obrátila, tu jsem zachránila.“

Dlouho však se tím stará slečna nemohla hájit a těšiti se.

V létě roku 1728 přijel na Skalku synovec Antonín Josef Mladota ze Solopysk se svou manželkou, s „paní hrabinkou“, a ten za příležitosti si vzpomněl a pověděl, že měl do své poddanosti zase přivésti a proč dceru bývalého myslivce Machovce, tu, co tetě sloužila za komornou, že již bylo všechno s tím sládkem sjednáno, že ji chtěl slečně tetě sem zase poslati, ale vtom že to děvče uteklo, tatík že si pro ni přišel odněkud ze Saska. Slečna Polexina žasla, trnula. Pan Lhotský chtěl jí s úštěpkem říci: „Vidíš? Nač jsi ji poslala do Prahy, a teď –“ Vida však její zklamání a nesnáz, pomlčel.

Zato správce Čermák spokojen, ve škodolibé radosti odfoukl si jako loni, když uslyšel o Tomášovi, a regentovi s úsměškem v duchu pověděl, tak že to vidí, komu tak přál, a teď že slečna se také přesvědčila, jaká to rota kacířská, lutrijánská ti Machovcovi.

Pan Mladota s „paní hrabinkou“ odjeli začátkem podzimu. Na Skalce se ztišilo a zase vše po starém, v obyčejném pořádku a klidu. Také letos jako každého podzimu zastavil se na Skalce žebravý mnich z králického kláštera, hubený, přibledlý, zapadlých tmavých očí, ten, jenž požíval zvláštní přízně správce Čermáka. Tentokráte jej mnich překvapil tím, jak vstupuje pozdravil. Hned jak práh překročil, položil obě dlaně na prsa a obrátil oči vzhůru, což jindá dělával, jen když vyslovil nějaké svaté jméno nebo něco zbožně jímavého. A teď zrovna u prahu tak ruce položil a se zbožnou vážností pozdravil:

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“

Hned taky oznamoval, a radostně, tak že se teď bude pozdravovat, to že je to nové, krásné pozdravení, teď že se již nebude říkat „pozdrav pánbůh“, „zdrávi byli“ nebo „zdař bůh“, ale „pochválen buď“ a na to že se odpovídá „až na věky amen“, jak to nedávno nařídil Svatý otec, jinde že se tak už pozdravuje, tady že se to teprve začíná, ale to že bude všeobecné, arcibiskup že vydá o tom nařízení. Správce na ně nečekal. Hned jak mnich odešel, sám tak pozdravoval a přísně poručil čeládce, aby také takové pozdravení dávala –

Zima uhodila, sněhu napadlo, dráb přinesl po vánocích z města jako každého roku „Nový kalendář hospodářský a kancelářský – – od jednoho umění hvězdářského obzvláštního milovníka pilností na horizont český a jiné okolní krajiny a země sepsaný – – na rok Páně, jenž jest obyčejný 1729“. Správce hned a dychtivě se podíval, je-li v kalendáři konec „Vejtahu inkvizitorního procesu“ proti židům Lazaru Ábelesu a Löblovi Kurzhandlovi, kterýž Vejtah – už ve čtyřech ročnících téhož kalendáře, už od roku 1725 se po kusích táhl. Ale ani tentokráte mu nebylo ještě konec. Správce zase tam četl: „S tímto inkvizitorním procesem budu dá bůh roku 1730 laskavému čtenáři dálejic kontinuírovati.“

To správce zamrzelo, ale pak měl náhradu, uspokojil se, poněvadž tato nová část se mu obzvláště zalíbila vylíčením funusu zamordovaného dvanáctiletého pacholete židovského, Šimona, jež vlastní otec Lazar Ábeles prý zabil, že ten mládeneček měl na rakvi červený aksamitový příkrov, že jej neslo šestnáct mládenců, „vše v červených pláštích s pěknými věnci na hlavách, pod sladkým zpěvem hlasů dvojnásobních muzikantů“, žalm Laudate pueri Dominum (Chvalte, dítky, Pána) že zpívali, a kterak jej nesli do Týnského kostela, červené fakule v rukou, že po obou stranách kráčelo mnoho městských vojáků, od městských kompanií.

Třikráte za tu zimu přečetl si správce Čermák tuto kontinuací, ale také prudčeji nežli jindy obořoval se na poddané židy dole v Podbřeží a zase jednomu každému z nich říkal ábeles s potupnými, surovými doplňky.

V lednu nového roku 1729 přinesl oujezdský farář od děkana z Dobrušky, že v Římě se začalo jednat o svatořečení blahoslaveného Jana Nepomuckého, to že je jistotné. Koncem března došel na Skalku list pana Mladoty, kterýmž listem staré tetě své slečně Polexině oznamoval, že to, čeho si všichni toužebně přáli, se vyplnilo, že tohoto měsíce, jmenovitě na sv. Josefa, prohlásil Svatý otec v kostele sv. Jana v Lateráně blahoslaveného Jana Nepomuckého za svatého, že nazejtří poté vydal o tom bulu podepsanou jím samým a devětatřicíti kardinály, z čehož je teď tady v Praze radost veliká a obecné plesání.

Slečna Polexina radostně vzrušena chvátala s tou novinou k panu strejci, jenž trochu polehoval, dala si pak zavolati správce Čermáka, aby to oznámil čeládce, a hned si také vyzdobila svůj oltářík, a večer rozsvítivši všecky svíčky na něm, pomodlila se, klečíc před ním, litanie k sv. Janu Nepomuckému.

Zpráva o kanonizaci došla pak také ouředně a rozletěla se z kazatelen po všech panstvích, krajích, po všem království, po vší české koruně a dál, daleko za hranice. Od jara teď všude jen jediný hovor, o novém svatém, zvláště pak, když pražský arcibiskup vydal vyhlášku, že kanonizace ta bude v Praze slavně slavena, ty slavnosti že budou po osm dní, od devátého do šestnáctého dne měsíce října. A již také ustanovil všechen pořádek, všechny průvody, kdy, kterého dne budou, které řády pražské, která procesí, z kterých krajů v který den se jich zúčastní.

První na Skalce se rozhodl správce Čermák, že pojede do Prahy na tu velkou, vzácnou slavnost. Hned v dubnu žádal o dovolení, a pan Lhotský mu je dal. Sám na Prahu nepomýšlel, říkaje, že ten babylón pro něj už není, že ho má dost od korunovace, ale neteř slečnu Polexinu pobídl, aby se vypravila do Prahy.

„Už jsem na to myslila, pane strejče, ráda bych Prahu do smrti ještě jednou uviděla. Ale paní hrabinka, kdož ví –“

Ale za čtrnácte dní došlo psaní od synovce z Prahy. Zval on sám a jménem své manželky, a velmi srdečně, slečnu tetu svou a pana strejce, aby přijeli do Prahy na tu svatojánskou slavnost, to že budou divy.

„Nu, vzpomněli si, vzpomněli,“ pan Lhotský spokojeně pokýval hlavou, „pěkně děkuju, ale já nemohu. Ty však, milá Polexino, pojedeš,“ dodal skoro poroučeje, ale s úsměvem. Slečna, nerozmýšlejíc se, rezolutně přisvědčila, a tak že pojede.

Na Skalce se po žních mnoho mluvilo o Praze, o svatojánské slavnosti a jak se na ni všude chystají, v Dobrušce, v Opočně, že budou odevšad veliká procesí s muzikou, že obětní svíce ponesou do Prahy ke hrobu sv. Jana, v Dobrušce že chodí sám purkmistr s pokladnicí a sbírá, pořádkové že také dají, kůr literátský a záduší, však že to bude svíce třicítiliberní, voskář že chce jen za práci pět zlatých a za malování tři, a jinde že ponesou nejen svíci, ale také jiné dary, stříbrný svícen, lampu.

Slečna Polexina chtěla vyjet po prvním říjnu, připravovati však se začala již v polovici září. Vybrala své nejlepší, staromódní sic, ale z drahých látek ušité šaty a pěkný svůj kožich, vinutí hojně a hojně zásob na cestu i malou apatéku a přitom kuchařce nařizovala, co a jak za její nepřítomnosti; příkazy ty co den doplňovala, jak jí něco nového připadlo, ale také co den jí připomínala, ať si pana regenta hledí, ať má všechno v pořádku, jak je zvyklý, všecko. Jindy klidná, rezolutní, začínala teď být rozčilenou pomyšlením na odjezd, na rozloučení se se starým panem strejcem, pomyšlením na cestu a na Prahu, na kostel sv. Václava, kdež odpočíval její pan Vilím.

Za krásného jitra říjnového přiharašil před zámeček starý panský kočár, hodně staromódní; dva statní hnědáci v postroji ne zrovna parádním a ne nejnovějším jeho spřežení. Na vysokém kozlíku Martin, šedivý, spolehlivý kočí. Nahoře v jídelně, kdež visely kontrfekt nebožtíka císaře Leopolda ve veliké alonžové paruce a ztemnělé obrazy krajin a také „landšaft marinářský“, lodě se zežloutlými plachtami v bouři, pohnutě se rozloučila slečna Polexina s panem strejcem, jenž ji pak doprovodil až ke kočáru. Tu již čekal správce, myslivec, písař i čeládka, aby dali milostpanně slečně sbohem a přáli jí šťastnou cestu. Správce spokojeně nadul tváře, poněvadž se těšil, že za dva dny také vyjede, a sice koňmo. Slečna, přemáhajíc své rozčilení, mluvila úsečně, opakovala rozkazy už dané, připomínala, ať jsou opatrni, zvláště aby oheň opatrovali. Ještě z kočáru, na němž vzadu kupily se koše i zásoby sena a ovsa a v němž nebylo nazbyt místa pro samé škatule a balíčky, podala panu Lhotskému ruku. A když už Martin udělal bičem tři kříže, když už vůz vyjížděl kolem ohromného topole branou ven, dotazovala se neklidně komorné, vzala-li to ono, nezapomněla-li –

Bylo slunečno, krásný podzimní čas. Kočár ze Skalky hrkotal zaprášenou cestou zpočátku dosti rychle, čím dále však, tím volněji, zvláště když se dostali na hlavní silnici ku Praze. Vozů a kočárů, které jely od Prahy, nemnoho, ale těch, které mířily tam k hlavnímu městu, takořka jeden proud. Jely selské vozy s nákladem nebo s lidmi, kolébaly se těžké formanské vozy pod bělavými plachtami, předjížděly je panské kočáry a jízdní pocestní a zase kryté vozy, staré kočáry, starší ještě nežli ten, který vezl slečnu Polexinu, ještě i takové, které neměly ani kozlíku, jejichž kočí seděl na podsedním koni, jak bývalo dřív.

Slečna Polexina vyhlížela nebo se modlila růženec, a zas se vytrhovala, když jeli kolem nějakého procesí, jež pod korouhví, uprášené, mlčky nebo zpívajíc ubíralo se nekonečnou silnicí.

Třetího dne dorazil skalecký kočár ke Špitálské bráně; před ní, v ní i za ní bylo, tak říkajíc, boží dopuštění, co všude lidstva, vozů i jezdců. Proto trvalo drahný čas, nežli Martin vjel do města, jež slečna vyhlížela v dychtivém očekávání. V ulicích neměla rozhledu, než i tak žasla, jak se Praha změnila, co všude nových domů pěkného díla, cihlových lomených střech, průčelí kumštovně vypravených, co ubylo těch nízkých nebo patrových starých pod šindelovou střechou, jak ona je tu zamlada vídala.

Ale všecky, ať nové, ať ty staré nevzhledné, všecky jako vystrojeny, u všech dole u vrat, u dveří břízky teď už prožloutlé a ještě více mladých smrčků, jedlí a věnce z chvojí.

Martin se konečně propletl až k Prašné bráně, také tak vyzdobené, a tou dále Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí, kdež zarazil před velikým domem hraběte Goltze, tchána pana Mladoty ze Solopysk. Byl už čas. Slečnu začala bolet hlava a již užívala osvěžujících kapek. Všecka roztřesena vystoupila z kočáru. A hned tu, jak se náměstím zběžně rozhlédla, seznala, že se kolem dějí veliké přípravy. Všude zdobili domy chvojím, obrazy, chystali transparenty, smolné pánve, barevné lampy, lucerny, voskové pochodně, na radnici plno lidí dokončujících výzdobu a na Týnském kostele vysoko mezi oběma věžemi již vytažen veliký průsvitný obraz sv. Jana Nepomuckého. Ruch a shon všude.

Pak, když synovec a „paní hrabinka“ ji pěkně uvítali, když s nimi zasedla k jídlu, uslyšela divy, co se všechno chystá, co je, jaká je tu spousta lidí, Praha že jim nestačí, hospody že všechny nabity, nikde ani koutku, ani lůžka, v každé rodině že mají kolik hostů, v klášteřích že také plno duchovenstvem, biskupové že přijeli a co lidstva, i cizinců a panstva, co procesí už prošlo, a ta že teprve začínají, tak že nebylo ani před šesti léty o královské korunovaci.

Za staromódním kočárem slečny Polexiny vjelo Špitálskou branou toho odpoledne ještě mnoho povozů; po žádném z nich neohlížel se po ulicích tlačící se lid tak, jako po chatrném selském voze, taženém spřežením hubených koní v odřeném postroji, na němž bylo více provazů nežli řemenů. V nízkém truhlíku toho vozu, na jehož prknech bylo plno zaschlého hnoje, seděl na otépce slámy hubený, bledý kněz v obnošeném plášti, v zablácených střevících. Zpod ohmataného klobouku čouhaly mu tmavé nečesané, pocuchané vlasy. Tak vjížděl do Prahy P. Antonín Koniáš, nejnebezpečnější protivník tajných nekatolíků. Nenáviděl jich, ale také sám sebe, své tělo. Jiní kněží z hradecké koleje vydali se do Prahy na slavnost svatořečení Jana Nepomuckého v pěkném kočáře. Koniáš neužil toho pohodlí; pěšky chtěl vykonat pout ke hrobu nového světce. U Brodu ozval se však jeho starý neduh; bolest a slabost jej zmohly. Bylo tam dost příležitosti vsednout do pohodlného kočáru; než on vybral si tento povoz.

Ten hrkotal po nevalném dláždění a roztřásal fanatického kněze. Tmavé, pronikavé jeho oči těkaly kolem bez únavy. Rozhlížel se po domech už vyzdobených, po zástupech proudících ulicemi. Spokojen pozoroval všechen ten nevídaný ruch, prudce ochotně smekal a hlavou kývaje pozdravoval, když vůz dojel nějakého procesí ať městského, ať selského, beroucího se za zpěvu pod korouhvemi za svým farářem. Jinde, když míjel houf té chvíle mlčící, volal nahlas se zbožnou nadšeností, rozjařeně: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ “, když na něj někdo pokřikl tím novým pozdravením.

Tak jel až na Staroměstské náměstí. Tu slezl, neboť by byl musil dlouho čekati pro nával lidu a shluk povozů, než by se byl dostal do Klementina. Z vozu si vzal svůj nevelký vak. Neměl v něm žádných potřeb cestovních, nýbrž modlitební knihu a několik výtisků nového spisu svého „Clavis haeresim claudiens et aperiens, Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamýkající, Registřík některých bludných, pohoršlivých, podezřelých neb zapověděných kněh –“, jejž tohoto slavnostního roku vydal na zhoubu a potření všech spisů z ducha Husova vyrostlých. Tyto výtisky vezl darem svým dobrým známým; jeden také P. Danielovi.

Těžko, ale se vztyčenou hlavou, potěšen kráčel do koleje klementinské, celé už vyzdobené alegorickými figurami, emblémy, obrazy ze života sv. Klimenta a sv. Jana Nepomuckého, zlacenými nápisy, anagramy, chronostichy na zdích a na desíti vysokých pyramidách, jež otočeny girlandami tyčily se kolem rozlehlé budovy. Branou ozdobenou chvojí, malbou i nápisy vstoupil do tvrze svého řádu, do jejích nádvoří plných radostného ruchu, on, její odvážný, nejobětivější bojovník.

Slečna Polexina, osvěživši se klidným spánkem, vypravila se ráno s komornou z domu hraběte Goltze. Za průvod poděkovala, že chce jen do kostela. Cestou koupila u voskáře velikou svíci. Mířila ke klášteru páterů augustiniánů na Novém Městě, do jejich kostela. Neměla tam tak daleko, ale dostala se tam dosti pozdě. Cestou zase tak jako včera, plno lidí, plno vozů dělných i krytých, malované, pozlacené karety, malované, zrcadlové kočáry s laufry pestře oděnými a hajduky; za povozy, vedle nich, mezi nimi chvátající Pražané, vystrojení, ve velkých parukách, paničky ve vyzdobených čepcích, řemeslníci, učedníci a zase procesí pestrých barev, to z Čech, to z Moravy, sedláci v bílých šerkách, v pláštích a už i v kožichách ovčích s vyšívanými květy živých barev na zádech, sedláci v kloboucích, ve vysokých čepicích, selky v plenách bohatě vyšívaných, v čepcích, v červených, zelených sukních, za hlučnou hudbou, doprovázející jejich zpěv. Jek klarinetů, hlas trumpet, pronikavé předříkávání zpěváků slyšela ještě kus, když se dostala do odlehlejší ulice.

Proto nemohla volně kupředu a pak ji zdržovala dekorace domů; nemohla se odvrátiti, musila se podívat po jejich výzdobě, po červeném sukně a pestrých kobercích z oken visících, po sochách a soškách sv. Jana v nárožích domů, nad průjezdy, ve výklencích, jak všechny jsou pod baldachýny, v kvítí, zeleni, v brokátu i v pentlích, jak kolem nich jsou připraveny lampičky a pod nimi barevné lucerny na zítřejší iluminaci.

Až ji přijalo kostelní ticho. Tam rozžehla voskovici a zarazila ji na železný svícen ve zdi nad deskou kryjící sklípek zrovna vedle sklípku Brandlinských ze Štěkře, kamž před pěti léty pochovali urozeného pána pana Jana Rudolfa Brandlinského ze Štěkře, královských soudů, dvorského, lenního a komorního, též královské komory v Království českém rady, s nímž jeho starožitný rod mužského pohlaví zhasl a na nějž tak často a vždy nadšeně vzpomínal starý Mikuláš Kroupa u stolu blíženců.

Stará slečna pohnuta, ale bez slzí, klesla na kolena u kamenné desky kryjící pana Vilíma Kunáše z Machovic, jenž tu již skoro půl století odpočíval, její někdy kavalír, jenž jí „jako své pěkné bohyni s pokornou reverencí sloužil“, jenž se těšil, „až ta chvíle přijde a její bílé ruce políbí –“ Ty teď zvadlé spínaly se nad jeho hrobkou a srdce, jemuž vinšoval kontent, trnulo tichým žalem i bolestným blahem vzpomínek –